ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3956.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3956/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TAGRAS, spol. s r.o. , se sídlem v Táboře, Zavadilská 786/3, PSČ 390 02, identifikační číslo osoby 48036153, zastoupené Mgr. Martinem Šípem, advokátem se sídlem v Táboře, Tyršova 521, proti žalované AGENOR s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Průmyslová 381, PSČ 533 01, identifikační číslo osoby 25262505, zastoupené JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o zaplacení 950 250,80 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 172/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2014, č. j. 1 Cmo 240/2013-754, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí třetí ve věci) rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. června 2013, č. j. 55 Cm 172/2005-673, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok I.), změnil ho ve výroku o náhradě nákladů řízení České republiky (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok III.).
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu by v obecné rovině přicházela v úvahu jen podle ustanovení §237 o. s. ř., podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála.
I když dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žádnou právní otázku s předpoklady dle §237 o. s. ř. neformuluje. Má-li dovolatelka výhrady ke skutkovým zjištěním odvolacího soudu a ke způsobu, jak k nim dospěl (výběr znalce, podklady pro znalce, hodnocení důkazu znaleckým posudkem), nejde ani o vymezení ohlášeného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
Shora uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 18. srpna 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé, jakož i potvrzujícího výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady podaného dovolání.
Dovolání v části směřující proti měnícímu rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a proti jeho rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči České republice za řízení před soudem prvního stupně (40 288 Kč) a vůči žalované za řízení před odvolacím soudem (17 784 Kč) byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. března 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu