ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4387.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4387/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalovanému M. S. , zastoupenému Mgr. Ivem Šotkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o zaplacení částky 517.781,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 262/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. února 2014, č. j. 94 Co 56/2013-128, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 18. března 2013, č. j. 47 C 262/2010-49, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 517.781,70 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 20.710,- Kč (výrok I.), rozhodl o odměně za zastupování zástupce žalovaného (výrok II.) a o nákladech řízení státu (výrok III.).
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I. a v závislém výroku III. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a uvedl, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak“. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a rozsudek odvolacího soudu v prvním a druhém výroku a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy má být dovolacím soudem vyřešena právní otázka jinak“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání citované ustanovení neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatele míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatel uplatnil čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení §237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Tomuto požadavku dovolatel nedostál, neboť judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl odchýlit, neuvedl.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 7. března 2001, sp. zn. 22 Cdo 989/99, při posouzení práva žalobkyně odstoupit od smlouvy pro neplnění povinnosti vyplývající ze smlouvy, aniž by dovolateli jako dlužníkovi poskytla přiměřenou lhůtu ke splnění povinnosti, pak zpochybňuje výsledky, k nimž odvolací soud dospěl při právním posouzení věci na základě skutkového stavu v ní zjištěného, totiž že žalobkyně dovolatele opakovaně vyzývala ke splnění povinnosti, naposledy výzvou z 22. července 2009, doručenou 7. srpna 2009, od níž do odstoupení od smlouvy uplynula lhůta delší než půl roku, proto je i lhůta ke splnění dluhu určená v odstoupení od smlouvy ze 17. února 2010 (do 31. března 2010) přiměřená. Dovolatel pomíjí, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, in www.usoud.cz ). Tvrzení dovolatele, že neměl povědomí o tom, že nesplácí, je navíc i absurdní.
Dovolání žalovaného výslovně směřuje i proti výroku o nákladech řízení, aniž by žalovaný k této části rozhodnutí uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti a nesprávnost rozhodnutí. Proti tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace.
Uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 23. září 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2015
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu