ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.4611.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 4611/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Heberger CZ s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Teplárenská 608/11, PSČ 108 00, identifikační číslo osoby 61508926, zastoupené JUDr. Richardem Cihlářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, proti žalované Projekt Můstek s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 388/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26735598, zastoupené JUDr. Lenkou Patenidisovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Charvátova 58/11, o zaplacení 25 425 969,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 65/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. dubna 2014, č. j. 4 Cmo 291/2012-1100, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze změnil částečný a mezitímní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2012, č. j. 4 Cm 65/2008-1006, ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 13 378 373 Kč s příslušenstvím tak, že zamítl žalobu co do částky 9 123 373 Kč s příslušenstvím s tím, že o zbývající části nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. Dále ho změnil ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o důvodnosti zbytku žaloby, a to tak, že nárok na zaplacení 16 203 596,08 Kč s příslušenstvím je ve svém právním základu opodstatněn a o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu ustanovení §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. července 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v tomtéž časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7 či jeho usnesení ze dne 30. srpna 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v tomtéž časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138). Změnil-li, resp. potvrdil-li odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem částečný a mezitímní rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v rozsahu částky 13 378 373 Kč s příslušenstvím tak, že zamítl žalobu co do částky 9 123 373 Kč s příslušenstvím, nemohla být žalované způsobena žádná újma na jejich právech, neboť došlo ve vztahu k ní k potvrzení zamítavého výroku ve věci samé v rozsahu částky 9 123 373 Kč s příslušenstvím.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé v rozsahu částky 9 123 373 Kč s příslušenstvím podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je v této části, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl. I kdyby však dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ohledně jeho potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 9 123 373 Kč s příslušenstvím nebylo subjektivně nepřípustné, bylo by třeba ho – stejně jako ve zbývajícím rozsahu (jak je vysvětleno níže) – odmítnout pro vady.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. s názorem, že by měl dovolací soud posoudit vytčené právní otázky jinak než učinil odvolací soud v napadeném rozhodnutí, patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. V tomto ustanovení poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím.
Shora uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 11. srpna 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání ve zbývajícím rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. dubna 2015
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu