ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.471.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 471/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce MUDr. M. S., CSc. , zastoupeného JUDr. Hanou Jareš Procházkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, proti žalované VÝCHODOČESKÉ LASEROVÉ CENTRUM, s.r.o. , se sídlem v Pardubicích, Jiráskova 2860, PSČ 530 02, identifikační číslo osoby 25935411, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, o zaplacení 350 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 Cm 153/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. září 2014, č. j. 6 Cmo 67/2014-735, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. září 2013, č. j. 55 Cm 153/2008-678, ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 143 817,39 Kč s příslušenstvím, a ve výroku, jímž bylo žalované uloženo nahradit státu náklady řízení ve výši 3 432 Kč. Dále ho změnil v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku ukládajícím žalobci nahradit státu náklady řízení tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 183 730,61 Kč s příslušenstvím a státu náklady řízení ve výši 4 367 Kč (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky tak, že uložil žalované nahradit žalobci náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 454 868 Kč (výrok II). Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením věci soudu prvního stupně, že žalobci vznikl vůči žalované nárok z titulu bezdůvodného obohacení představovaného provedenými pracemi (laserové výkony a vyšetření a výkon funkce odborného zástupce v poskytování estetické laserové terapie a kosmetického poradenství) ve prospěch žalované, dospěl však k odlišnému závěru ohledně výše bezdůvodného obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), tvrdíc, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena. Dovolatelka se domnívá, že skutkové i právní posouzení věci ze strany soudů obou stupňů je nesprávné. Poukazuje na to, že již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně rozporovala shodné tvrzení účastníků o tom, že žalobce odpracoval pro žalovanou 754 hodin. Z tohoto důvodu nelze považovat toto tvrzení i nadále za shodné a soud prvního stupně podle dovolatelky tak dovodil nesprávný závěr o tom, že tím došlo k přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovanou. S tímto postupem nesouhlasí a míní, že ohledně rozsahu poskytnutého plnění (odpracovaných hodin) svědčilo důkazní břemeno žalobci, který je neunesl.
Dovolatelka rovněž nesouhlasí s právním závěrem soudů obou stupňů ohledně dohody o bezplatnosti plnění mezi účastníky, posoudily-li ji jako dohodu o odkladu splatnosti odměny. Tvrdí, že se v ní o odklad splatnosti odměny nejednalo a že předmětem ujednání bylo pouze to, že po určitou dobu žalobci vůbec nevznikne nárok na odměnu. Podle dovolatelky tak není možné dojít k závěru, že za předmětné období žalobci nárok na odměnu vůbec vznikl.
Dovolatelka dále rozporuje závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně), že k promlčení nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení nedošlo. Tvrdí, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému právnímu posouzení v této otázce v důsledku pochybení při určení počátku běhu promlčecí doby, aplikovaly-li ustanovení §392 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) namísto obecné právní úpravy v ustanovení §391 odst. 1 téhož právního předpisu.
V závěru dovolání dovolatelka zdůrazňuje nemožnost vycházet v otázce hodnoty odpracovaných hodin ze strany žalobce z jím předloženého potvrzení, které je založeno ve spisu. V této souvislosti namítá, že v případě této listiny šlo o potvrzení hodinové odměny lékaře v pracovněprávním poměru, což nebyl případ žalobce a kromě toho šlo o zcela jiné pracoviště, na němž se provádí laserové operace očí, které co do náročnosti nelze srovnávat s jednoduchými kožními laserovými zákroky prováděnými u dovolatelky. Z toho dovozuje, že i ohodnocení lékařů provádějících laserové operace očí bude pravděpodobně mnohem vyšší než na pracovištích s kosmetickými lasery.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm by se měl odvolací soud předně zabývat otázkou promlčení žalobního nároku. Pokud k takovému závěru nedojde, měl by posuzovat, zda byl nárok žalobce řádně prokázán a v případě kladného zodpovězení této otázky by se měl věnovat posouzení, jaké ohodnocení mu za odpracované hodiny náleží.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázky vymezené dovolatelkou nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř., neboť tyto otázky – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud buď vůbec neřešil anebo právní závěry, jejichž správnost dovolatelka napadá, nezaujal. Svůj závěr o počtu odpracovaných hodin žalobcem pro žalovanou odvolací soud nezaložil na přesunu důkazního břemene ze žalobce na žalovanou, jak se mylně domnívá dovolatelka, a ani pojmy důkazního břemene, jeho přesunu či neunesení v odůvodnění napadeného rozhodnutí nepoužil. Obdobně odvolací soud neučinil právní závěr o odkladu splatnosti odměny žalobce dle dohody mezi účastníky. Jeho výklad této dohody, podle něhož protiplněním za práce a výkony provedené žalobcem pro žalovanou byl kapitálový majetek v podobě budoucího obchodního podílu ve společnosti žalované, nelze považovat za odchylný od konstantní judikatury řešící otázky výkladu právního úkonu.
Rovněž otázku počátku běhu promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud posoudil správně dle ustanovení §391 odst. 1 obch. zák. v souladu s konstantní judikaturou dovolacího soudu a též ve shodě s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, uveřejněném pod číslem 10/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (jenž je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu), kterého se dovolatelka dovolávala v dovolání na podporu svého názoru o promlčení žalobního nároku.
Rozporuje-li dovolatelka zjištění odvolacího soudu ohledně hodnoty odpracovaných hodin, nemohou tyto její výhrady směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu přípustnost dovolání otevřít, neboť jejich prostřednictvím neformuluje žádnou právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka patrně přehlédla, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. ledna 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé a jeho měnícího výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatelka podala dovolání proti rozsudku odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy i proti jeho rozhodnutí o nákladech řízení.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve výši 454 868 Kč mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Ke všem napadeným výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 23. prosince 2014 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.), ostatně kdy bylo dovolání podáno. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatelka nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti žalované nahradit náklady řízení státu není vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči státu byla žalovaná zavázána (4 367 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněné pod číslem 5/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost. I kdyby však dovolání nebylo v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu