ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.498.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 498/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Milan Slavík trade company s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 2116/1, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 26371677, zastoupené Mgr. Viktorem Rytikovem, advokátem se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, náměstí Míru 341/15, PSČ 120 00, proti žalované KV trade company s. r. o. , se sídlem v Karlových Varech, U Imperiálu 2116, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 27998941, zastoupené JUDr. Ladislavem Vávrou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, PSČ 360 01, o zaplacení částky 2 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 141/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. října 2014, č. j. 14 Co 299/2014-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58 273,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 15. dubna 2014, č. j. 14 C 141/2013-176, ve výrocích o věci samé pod bodem I, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 2 000 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a pod bodem II, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % z částky 9 866 925 Kč za každý den prodlení od 28. listopadu 2009 do dne vydání platebního rozkazu (výrok pod bodem I), změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku pod bodem III tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení v částce 349 641 Kč (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení v částce 147 641 Kč (výrok pod bodem III), není přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) především v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na otázkách hmotného práva, dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešených, „zda lze do okruhu úkonů krytých zmocněním podle §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, resp. do rozsahu tohoto zmocnění vymezeného tímto zákonem na základě kritéria obvyklosti, zařadit i převzetí hotovosti v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění platném k 30. březnu 2009“, a „zda převzetí této hotovosti v rozporu se zákonem č. 254/2004 Sb., zamýšlené předávající stranou (zde kupujícím) jako platba na úhradu budoucí kupní ceny, má řádné soluční účinky, když způsob plnění peněžitého dluhu, jehož výše překračuje uvedený limit, upravuje uvedený zákon č. 254/2004 Sb. kogentně, a tento zákon tak zakazuje plnit jinak, než bezhotovostním převodem peněžních prostředků prostřednictvím peněžního ústavu“.
Tyto otázky však v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny byly a odvolací soud je řešil v souladu s příslušnými judikatorními závěry.
Již v rozsudku ze dne 26. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 4427/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 7495 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 3. prosince 2009, sp. zn. I. ÚS 2344/09, odmítl), Nejvyšší soud vysvětlil, že porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, toto porušení však není důvodem neplatnosti souvisejících právních úkonů učiněných podle práva soukromého. V dalších svých rozhodnutích Nejvyšší soud zdůraznil, že nikoliv každý rozpor se zákonem zakládá neplatnost podle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, nýbrž je třeba s ohledem na smysl a účel zákona posuzovat, zda postačí uplatnění zákonem předvídaných veřejnoprávních sankcí (správní tresty - pokuty, odnětí oprávnění), nebo zda smysl a účel zákona žádá, aby předmětný právní úkon byl považován za neplatný (srov. rozsudky ze dne 27. května 2004, sp. zn. 32 Odo 314/2003, ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 28 Cdo 326/2012, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ) . Jmenovitě k dopadu porušení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, jako předpisu veřejného práva do oblasti soukromoprávních vztahů pak Nejvyšší soud uzavřel, že účelem zákona č. 254/2004 Sb. je omezit daňové úniky, racionalizovat a optimalizovat peněžní hotovostní oběh, zvýšit bezpečnost zúčastněných subjektů a v neposlední řadě působit proti legalizaci výnosů z trestné činnosti, nikoliv zneplatnit soukromoprávní úkony, a že samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu zákona č. 254/2004 Sb. (srov. usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 30 Cdo 1780/2010, rozsudek ze dne 21. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 784/2011, a usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 3427/2011).
Nelze v této souvislosti nezmínit též judikaturu Ústavního soudu, např. jeho nález ze dne 6. dubna 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, uveřejněný po číslem 75/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud zdůraznil, že v soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek neplatnost právního úkonu a že smyslem legality není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů.
Tím je zároveň dána odpověď též na v pořadí druhou z otázek; společným jádrem obou otázek totiž je, zda a v jakém ohledu se skutečnost, že dlužníkem provedená a věřitelem převzatá hotovostní platba překročila limit stanovený zákonem č. 254/2004 Sb., promítla ve sféře soukromého práva. Konkrétně k otázce vztahu zákonného zmocnění podle ustanovení §15 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. ledna 2014, k porušení zákona č. 254/2004 Sb. se Nejvyšší soud vyjádřil v již citovaném usnesení sp. zn. 23 Cdo 3427/2011 (ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 5. listopadu 2014, sp. zn. II. ÚS 3684/2013, odmítl). Dovodil tu, že za dostatečný argument svědčící o tom, že žalobce mohl vědět o překročení zmocnění, nelze považovat ani sjednání nadlimitní platby zálohy na kupní cenu.
Nad rámec uvedeného lze k dovolatelčině argumentaci dodat, že ustanovení §6 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. ledna 2014 (dále též jen „občanský zákoník“), na poměry souzené věci nedopadá. Případný by však byl odkaz na ustanovení §1 odst. 1 věty druhé tohoto zákona, které zdůrazňuje obecný právní princip, že uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.
Rozpor napadeného rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu označenou v dovolání dovolatelka dovozuje na základě polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Kritizovaný závěr odvolacího soudu o tom, že peněžní plnění bylo učiněno za účelem splnění závazku z kupní smlouvy následně učiněné, je – oproti mínění dovolatelky – závěrem skutkovým, nikoliv právním. Dovolatelka, prosazujíc závěr, že částka 2 000 000 jí „prokazatelně“ v souvislosti s uzavřením kupní smlouvy poskytnuta nebyla, tu tak nevymezuje ve skutečnosti otázku právní, nýbrž skutkovou. Správnost skutkových zjištění a z nich dovozených skutkových závěrů však v dovolacím řízení podléhajícímu režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 zpochybnit nelze.
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, konkrétně od usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, jestliže při rozhodování o nákladech řízení neshledal v souzené věci důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř., pro které by neměly být žalované přiznány náklady řízení.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (na jeho nálezy sp. zn. I. ÚS 2862/07 a sp. zn. I. ÚS 1030/08) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud přitom zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem formulovaným v komentářové literatuře, podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v celé řadě dalších svých rozhodnutí, např. též v rozsudku ze dne 25. září 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněném pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V intencích uvedených judikatorních závěrů odvolací soud nepochybil, jestliže pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. neshledal důvody. Majetkové poměry dovolatelky takový výjimečný postup neodůvodňují (dovolatelka ostatně na svých poměrech požadavek na použití tohoto ustanovení nezakládá) a okolnosti, jež by vybočovaly ze standardních poměrů sporného civilního procesu, jenž je v rovině zjišťování skutkového stavu věci založen na zásadě, že žalobce je povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti, z nichž lze dovodit žalobou uplatněný nárok, a na žalovaném je, aby tvrdil a prokazoval skutečnosti, na nichž staví svou procesní obranu, se ze spisu nepodávají, natož pak okolnosti takového významu, že by splňovaly zákonné kritérium důvodů hodných zvláštního zřetele. Závěry, které Nejvyšší soud dovodil v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014, jsou založeny na zvláštních okolnostech případu, pro něž v souzené věci nelze nalézt obdobu. Podle obsahu spisu žalovaná již před podáním žaloby namítala, že žalovanou částku nedluží, neboť ji v době jí označené zaplatila, a ve vyjádření k žalobě k tomuto tvrzení navrhla důkazy, dovolatelka přesto pokračovala ve sporu, v průběhu dokazování se snažila prosadit opačnou skutkovou verzi a sporný skutkový stav byl – v její neprospěch – ustaven až rozhodnutím odvolacího soudu. Nelze tu tedy dovodit, že řízení a tedy též náklady v něm vynaložené vyvolala svým postojem žalovaná.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu