ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.784.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 784/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) M. P. , a b) L. P. , zastoupených Mgr. Miroslavem Burgetem, advokátem se sídlem v Prostějově, T. G, Masaryka 11, proti žalované FAST MONEY CORPORATION, s. r. o. , se sídlem v Ostravě, Výstavní 1928/9, identifikační číslo osoby 25835858, zastoupené Mgr. Liborem Holemým, advokátem se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Meziříčská 774, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 140/2007, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č.j. 17 Co 298/2008-174, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. dubna 2010, č.j. 17 Co 298/2008-174, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. června 2008, č.j. 7 C 140/2007-113, určil, že (původní) žalobce a) a jeho manželka M. P. jako žalobkyně b) „jsou vlastníky ve společném jmění manželů domu č. p. 124 postaveném na st. pl. p. č. 34/1, zast. pl. p. č. 34/1 a pozemku p. č. 1421/1 zahrada, zaps. v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště Prostějov na LV č. 239 pro obec a k. ú. B. u K.“ (dále již „předmětné nemovitosti“), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení vzal mj. za prokázané, že dne 15. listopadu 2006 žalovaná poskytla žalobcům půjčku ve výši 640.000,- Kč, přičemž týž den uzavřela s žalobci (převodci) také smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického k předmětným nemovitostem. Tuto převodní smlouvu shledal soud prvního stupně absolutně neplatnou ve smyslu §39 obč. zák., neboť se jednalo o tzv. propadnou zástavu.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o určení, že předmětné nemovitosti jsou ve společném jmění žalobců zamítl, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku uvedl, že v posuzované věci je smlouvou o zajišťovacím převodu (vlastnického) práva k předmětným nemovitostem (dále též „převodní smlouva“) ze dne 15. listopadu 2006 zajištěno splnění závazku žalovaných ze smlouvy o půjčce peněz uzavřené mezi účastníky téhož dne, na jejímž základě půjčila žalovaná žalobcům částku 640.000,- Kč a žalobci se zavázali vrátit půjčené peníze žalované ve lhůtě do 15. února 2007. V čl. IV bodu 4.3. se účastníci dohodli, že pokud dlužníci (žalobci) řádně a včas neuhradí zajišťovanou pohledávku v čl. I smlouvy, k přechodu vlastnického práva k převáděným nemovitostem z vlastnictví žalované zpět do vlastnictví (společného jmění) žalobců nedojde a ze zajišťovacího převodu se tak stane převod trvalý. Žalovaná se poté stane výhradní vlastnicí předmětných nemovitostí a je oprávněna s nimi disponovat tak, že je oprávněna uspokojit svou zajištěnou pohledávku v její nesplacené výši prodejem převáděných nemovitostí třetí osobě, a to např. formou veřejné dražby, výběrového řízení nebo jinak podle uvážení žalované. V čl. IV bodech 4.5. a 4.6. si pak účastníci sjednali, že žalovaná je oprávněna ponechat si výtěžek z prodeje převáděných nemovitostí, a to až do výše zůstatku zajišťované pohledávky a veškerých nákladů spojených s prodejem, přičemž žalobci mají nárok na vyplacení vzniklého rozdílu (hyperochu). Odvolací soud oproti soudu prvního stupně tuto převodní smlouvu neshledal neplatnou. Konstatoval, že smlouva obsahuje všechny zákonem stanovené náležitosti, vzájemná práva a povinnosti smluvních stran jsou dostatečně podrobně upravena, přičemž ujednání o „trvalém“ převodu práva je vlastně stanovením okamžiku, kdy vzniká právo věřitele uspokojit se z předmětu převodu. Znění čl. IV bodu 4.3. smlouvy o zajišťovacím převodu práva nevylučuje, aby smlouvou předpokládané důsledky splnění rozvazovací podmínky (tj. úplné splnění závazku žalobců ze smlouvy o půjčce) nastaly i poté, co se převod práv stal „trvalým“. Posuzovaná smlouva tak podle odvolacího soudu neobsahuje žádná ujednání, která by mohla být posouzena jako ujednání o propadné zástavě, neboť zde především chybí dohoda v tom smyslu, že vlastnické právo přechází na věřitele (tj. na žalovanou) až poté, co se žalobci jako dlužníci ocitnou v prodlení se splněním svého závazku ze smlouvy o půjčce. K probíhajícímu insolvenčnímu řízení na straně žalobců odvolací soud uvedl, že je pro řízení v této věci zcela irelevantní a nebrání jejímu projednání, neboť k převodu vlastnického práva k nemovitostem (podle převodní smlouvy ve prospěch žalované) došlo již dne 15. listopadu 2006.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (prostřednictvím svého advokáta) včasné dovolání, v němž uvedli, že jeho přípustnost odvozují z §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují v něm (jak je zřejmé z jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) dovolací důvody ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Žalobci vytýkají odvolacímu soudu, že se dostatečně nezabýval otázkou platnosti předmětné smlouvy o půjčce, která je právním titulem zajišťované pohledávky, ačkoliv tato byla uzavírána za nestandardních okolností a obsahuje řadu ujednání odporujících zákonu. Tím, že soud prvního stupně zamítl pro nadbytečnost žalobci navrhovaný důkaz výslechem svědkyně Sudové (jímž měly být verifikovány okolnosti při uzavíraní smlouvy o půjčce) došlo k zatížení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu pak žalobci spatřují v nereflektování nedostatků obsahových náležitostí smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva ze dne 15. listopadu 2006 [zejména bodu 4.3. cit. smlouvy obsahujícího pouhé oprávnění (nikoliv povinnost) žalované předmětné nemovitosti prodat a z výtěžku uspokojit svou pohledávku a hyperochu vyplatit žalobcům, což připouští i možnost žalované si tyto nemovitosti ponechat], a to s přihlédnutím k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“), kterou žalobci ve svém dovolání připomínají. Konečně žalobci polemizují s právním závěrem odvolacího soudu stran probíhajícího insolvenčního řízení, když mají za to, že řízení v této věci mělo být z uvedeného důvodu přerušeno. Žalobci závěrem navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobců předně namítla, že považuje dovolání žalobců za opožděně podané, a pro případ, že tomu tak není, je shledává nedůvodným. Odvolací soud se otázkou platnosti smlouvy o půjčce řádně zabýval, stejně jako předmětnou převodní smlouvu. Při rozhodování vycházel i z rozsudku Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 31 Odo 495/2006, v němž byly stanoveny obsahové náležitosti platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Přezkoumávaná smlouva ze dne 15. listopadu 2006 všem těmto judikovaným požadavkům dovolacího soudu vyhověla. Smlouva neumožňovala žalované jinou formu uspokojení než prodej předmětných nemovitostí. Přitom z jednání žalované lze úmysl předmětné nemovitosti prodat a uspokojit svou pohledávku jednoznačně dovodit z prokázaného faktu, že měla proběhnout veřejná dražba předmětných nemovitostí. S názorem žalobců, že žalovaná má právo přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení a požadovat uspokojení ze zajištění, žalovaná souhlasí. Souhlasí také s tím, že předmětné nemovitosti je oprávněna prodat insolvenční správkyně a z výtěžku uspokojit pohledávku žalované. Tato skutečnost ovšem nebrání soudu, aby projednal žalobu o určení vlastnictví. Protože skutkové i právní závěry odvolacího soudu považuje žalovaná za správné a přiléhavé, v závěru svého vyjádření navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců jako nedůvodné odmítl.
Z obsahu spisu a z insolvenčního rejstříku vyplývá, že Krajský soud v Brně usneseními ze dne 2. července 2008, a to u (původního) žalobce a) pod č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-A-16, a u žalobkyně b) pod č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-A-20, zjistil úpadek, povolil oddlužení žalobců a insolvenční správkyní ustanovil JUDr. A. N., advokátku, přičemž navazujícími usneseními ze dne 31. října 2008, a to u žalobkyně b) pod č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-B-18 (změněném ve výroku II. usnesením téhož soudu ze dne 24. listopadu 2010, č.j. KSBR 44 INS 1671/2008-B-59), a u (původního) žalobce a) pod č.j. KSBR 44 (40) INS 1670/2008-B-19 [změněném ve výroku II. usnesením téhož soudu ze dne 24. listopadu 2010, č.j. KSBR 44 (40) INS 167/2008-B-69], schválil oddlužení žalobců plněním splátkového kalendáře. Zmíněná insolvenční správkyně do soupisu majetkové podstaty zapsala i předmětné nemovitosti (po smrti žalobce a/ je přípisem adresovaným Krajskému soudu v Brně ze dne 30. ledna 2012 z tohoto soupisu ve vztahu k žalobci a/ vyřadila), avšak bez uvedení důvodu, proč do této podstaty zapsala nemovitosti, které podle stavu zápisů v katastru nemovitostí jsou ve vlastnictví žalované.
Protože v průběhu dovolacího řízení bylo zjištěno, že žalobce a) dne 6. září 2011 zemřel, Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. listopadu 2011, č.j. 30 Cdo 784/2011-238, rozhodl, že na straně žalující bude v dovolacím řízení pokračováno se žalobkyněmi, které jsou uvedeny v záhlaví tohoto rozsudku.
Nejvyšší soud dále uvážil, že vzhledem k obsahu soupisu majetkové podstaty ve vazbě na §409 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, lze v tomto dovolacím řízení pokračovat a o podaném dovolání žalobkyň (dále též „dovolatelky“) rozhodnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a) konstatuje, že dovolání bylo podáno včas (v tomto směru dovolací námitka žalované je nedůvodná, neboť pro žalující stranu posledním dnem k podání dovolání bylo pondělí 2. srpna 2010, když tento den byla zásilka obsahující dovolání původního žalobce a/ a tehdy žalobkyně b/ odevzdána poště k doručení - §57 odst. 2, 3 o. s. ř.), osobami oprávněnými (účastníky řízení), obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a o. s. ř.), je ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je rovněž (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.
Vady (jiné vady) řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž je povinen dovolací soud v případě, že dovolání je přípustné, při přezkumu dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu přihlédnout (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), zjištěny nebyly. Dovolací námitka dovolatelek, že soud prvního stupně pochybil, pokud nepřistoupil k výslechu jimi navrhované svědkyně, dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nenaplňuje.
Relevanci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatelky předně spojovaly se závěrem, že předmětná smlouva o půjčce je neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák. V tomto směru ovšem právní závěr odvolacího soudu o platnosti této smlouvy odpovídá zjištěným okolnostem. Lze snad doplnit, že Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. listopadu 2011, sp. zn. 1780/2010 [jež je pro veřejnost dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )] k otázce absolutní neplatnosti smlouvy pro rozpor či obcházení zákona č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti, ve znění pozdějších předpisů, vyložil, že „samo porušení povinnosti provést bezhotovostní platbu není spojeno s neplatností právního úkonu, nýbrž může naplnit skutkovou podstatu správního deliktu ve smyslu shora cit. zákona.“
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. bylo dále pro meritorní rozhodnutí odvolacího soudu určující řešení otázky platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, kterou účastníci, resp. původní žalobci a) a b) uzavřeli s žalovanou dne 15. listopadu 2006. Dovolatelky z již shora vyložených důvodů dospěly k závěru o absolutní neplatnosti této převodní smlouvy. Nejvyšší soud této jejich dovolací argumentaci přisvědčuje.
Účastníci smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, podle které M. P. a M. P. převádějí vlastnické právo k uvedeným nemovitostem na žalovanou z důvodu zajištění specifikovaných pohledávek s příslušenstvím, uzavřeli dne 15. listopadu 2006, přičemž inkriminovaný článek IV. smlouvy [obsahující rozvazovací podmínku, práva a povinnosti při (ne)splnění předmětných platebních povinností převodců] je tohoto znění (poznámka: v textu tučně zvýraznil Nejvyšší soud):
„IV.
4.1. Smluvní strany se dohodly, že ujednání, které je obsaženo v následující větě, je ujednáním o rozvazovací podmínce. Smluvní strany se dohodly, že pokud Převodci řádně a včas uhradí Zajišťovanou pohledávku uvedenou v čl. I. této smlouvy, pak již nastalé právní účinky dle této smlouvy pominou a vlastnické právo k Převáděným nemovitostem přejde zpět na Převodce.
4.2. V případě uvedeném v čl. IV. bod 4.1. této smlouvy je Nabyvatel povinen poskytnout Převodcům potřebnou součinnost k tomu, aby Katastrální úřad pro Olomoucký kraj,Katastrální pracoviště Prostějov, mohl provést záznam o zpětném přechodu vlastnického práva k Převáděným nemovitostem zpět z Nabyvatele na Převodce a to tak, aby v katastru nemovitostí byli na příslušném listu vlastnictví Převodci opětovně zapsáni jako vlastníci Převáděných nemovitostí.
4.3. Smluvní strany se dohodly, že pokud Převodci řádně a včas neuhradí Zajišťovanou pohledávku uvedenou v čl. I. této smlouvy, tak k přechodu vlastnického práva k Převáděným nemovitostem z Nabyvatele zpět na Převodce nedojde . Nabyvateli nevznikne povinnost uvedená v čl. IV. bod 4.2. této smlouvy a ze zajišťovacího převodu vlastnického práva se tak stane převod trvalý, kdy Nabyvatel se poté stane výhradním vlastníkem Převáděných nemovitostí a je poté oprávněn s Převáděnými nemovitostmi disponovat tak, že je oprávněn uspokojit svou Zajišťovanou pohledávku uvedenou v čl. I. této smlouvy v její nesplacené výši prodejem Převáděných nemovitostí třetí osobě, a to např. formou veřejné dražby, výběrového řízení nebo jinak dle uvážení Nabyvatele.
4.4. Převodci se zavazují uhradit Nabyvateli přímé náklady spojené s realizací Převáděných nemovitostí dle čl. IV. bod 4.3. této smlouvy, zejména náklady dražby ve smyslu ust. §2 písm. m) zák. č. 26/2000 Sb., daň z převodu nemovitostí, správní poplatky, inzerci, vypracování znaleckých posudků, náklady na servis právních listin spojených s touto realizací a další přímé náklady. Převodci souhlasí s tím, aby si Nabyvatel s (z) výtěžku prodeje Převáděných nemovitostí ponechal částku rovnající se těmto přímým nákladům. 4.5. Výtěžek z prodeje Převáděných nemovitostí je Nabyvatel oprávněn si ponechat, a to až do výše zůstatku Zajišťované pohledávky ke dni prodeje a veškerých nákladů spojených s prodejem dle čl. IV. bod 4.4. této smlouvy.
4.6. Po uhrazení Zajišťované pohledávky a nákladů uvedených v čl. IV. bod 4.4. této smlouvy, mají Převodci nárok na vyplacení vzniklého rozdílu , tedy na hyperrochu, a to ve lhůtě do 30 dnů poté,kdy bude v plné výši uhrazena kupní cena za Převáděné nemovitosti.“
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §553 odst. 1 obč. zák. splnění závazku může být zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Podle druhého odstavce téhož paragrafu smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.
V otázce výkladu smlouvy o zajišťovacím převodu práva (§553 obč. zák.) sjednotil Nejvyšší soud svou rozhodovací praxi i rozhodovací praxi soudů nižších stupňů rozsudkem velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Cdo 495/2006, jenž je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz. V tomto rozsudku formuloval Nejvyšší soud následující závěry:
1) Zajišťovacím převodem práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. se i bez výslovného zakotvení rozvazovací podmínky ve smlouvě rozumí ujednání o převodu práva s rozvazovací podmínkou, jejímž splněním se vlastníkem věci bez dalšího stává původní majitel (dlužník, který toto zajištění dal); jde o úplatný převod práva.
2) Zajišťovací převod práva ve smyslu ustanovení §553 obč. zák. nelze sjednat jako fiduciární převod práva.
3) Smlouva o zajišťovacím převodu práva, která neobsahuje ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli řádně a včas neuhradí, je absolutně neplatná. Totéž platí, obsahuje-li uvedená smlouva v dotčeném směru pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku při současném zániku zajištěné pohledávky.
4) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat formou kupní smlouvy, ve které bude splatnost dohodnuté kupní ceny vázána k okamžiku splatnosti zajišťované pohledávky, s tím, že bude-li zajištěná pohledávka včas a řádně splněna (čímž se obnoví vlastnické právo dlužníka), zanikne věřiteli povinnost k úhradě kupní ceny, a s tím, že nedojde-li k řádné a včasné úhradě zajištěné pohledávky, započte se kupní cena na zajišťovanou pohledávku. Věřitel by se v takovém případě měl smluvně pojistit proti tomu, aby v důsledku účelového chování dlužníka (spočívajícího v tom, že dlužník ke dni splatnosti neuhradí jen minimální část zajištěné pohledávky) nebyl nucen vracet jako důsledek dlužníkova prodlení podstatou část kupní ceny.
5) Zajišťovací převod vlastnického práva lze sjednat také formou ujednání, podle kterého bude věřitel oprávněn majetek zpeněžit dohodnutým způsobem a vrátit dlužníku případný přebytek zpeněžení (tzv. hyperochu). Takové ujednání (jež předpokládá, že až do zpeněžení zajištění bude dlužník v prodlení s plněním zajištěné pohledávky), se neobejde bez dohody o tom, jaký vliv na vlastnické právo věřitele k takovému majetku bude mít byť pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění.
Z hlediska dovoleného obsahu smlouvy o zajišťovacím převodu práva je neplatné (podle §39 obč. zák.) ujednání o zajišťovacím převodu vlastnického práva, podle kterého sice byla sjednána rozvazovací podmínka (pro případ řádného a včasného splnění zajištěné pohledávky), avšak prodlení dlužníka s řádným a včasným splněním zajištěné pohledávky má přivodit ten následek, že se věřitel bez dalšího stane (při současném zániku zajištěné pohledávky) trvalým vlastníkem převedeného majetku. Uvažováno z obsahového hlediska vykazuje taková smlouva všechny znaky nepřípustného ujednání o propadné zástavě, jak ji má na mysli ustanovení §169 písm. e) obč. zák. (srov. též právní názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod poř. č. 15/2007). Obdobně je nutno pohlížet na takové ujednání, podle kterého by měl stejný následek přivodit (v případě dlužníkova prodlení) jednostranný úkon věřitele adresovaný dlužníku (např. oznámení, že si převedený majetek ponechá v trvalém vlastnictví jako protihodnotu nesplacené pohledávky).
Z pohledu uvedené judikatury závěr odvolacího soudu o platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva uzavřené mezi účastníky neobstojí. Dohodly-li se smluvní strany v článku IV bodu 4.3. (ve stručnosti uvedeno), že pokud převodci řádně a včas neuhradí žalované (nabyvatelce) cit. převodem zajištěnou pohledávku, ze zajišťovacího převodu práva se stane převod trvalý a žalovaná je oprávněna s nemovitostmi disponovat, jedná se zjevně o nedovolené ujednání o tzv. propadné zástavě, které je neplatné podle §39 obč. zák. Na tom nic nemění ani další obsah čl. IV bodů 4.3. až 4.6. smlouvy, neboť v něm byla sjednána pouze možnost, resp. oprávnění (nikoliv povinnost) žalované (věřitelky) předmětné nemovitosti zpeněžit včetně ujednání o tom, že se (pro takový případ) převodcům - dlužníkům – v případě, že ke zpeněžení dojde ve vymezené lhůtě – dostane hyperochy. Využití této možnosti bylo však ponecháno zcela na vůli věřitele, ujednání o tom, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že nemovitosti nebudou v uvedené lhůtě zpeněženy, smlouva (v rozporu se zákonem) neobsahuje a nebylo sjednáno ani to, jaký vliv na vlastnické právo věřitele bude mít pozdní uspokojení pohledávky dlužníkem z jiných zdrojů a na jaký účel mají být v této době použity užitky vzešlé ze zajištění. Jinými slovy a v opačném gardu (z pohledu dlužníků) vnímáno – v případě prodlení by převodci (dlužníci) vůči žalované (vzhledem k obsahu smluvních ujednání v převodní smlouvě) neměli k dispozici (pro absenci právního důvodu) žádného právního nástroje domáhat se po žalované zpeněžení takto zajištěných nemovitostí a vyplacení hyperochy. Také pohlíženo touto optikou výkladu obsahu uvedené převodní smlouvy zde prozařuje zjevný odklon od smyslu a účelu právního institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva a od shora judikovaných závěrů dovolacího soudu.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. uplatnily dovolatelky po právu, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Zatímco povaha věci ve stadiu dovolacího řízení umožňovala pokračovat v tomto řízení, odvolací soud v dalším řízení zohlední dovolacím soudem judikovaný právní názor, že ani jediný dědic se nemůže s úspěchem domáhat žalobou podle §80 písm. c) o. s. ř. určení, že je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležejícího do dědictví, pokud tato věc nebyla předmětem řízení o dědictví a ohledně ní mu nebylo potvrzeno nabytí dědictví, a že tedy nelze obcházet zákonný postup při projednávání dědictví a určovacím výrokem vyhovět žalobě podle §80 písm. c) o. s. ř. uplatňující, že dědic je vlastníkem (spoluvlastníkem) věci náležející do dědictví a v řízení o dědictví dosud neprojednané, neboť touto deklarací soudu by se legalizovalo nabytí dědictví bez projednání a rozhodnutí příslušného soudu v řízení o dědictví, což je nepřípustné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2008, sp. zn. 30 Cdo 2674/2007, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 3368/2010, in www.nsoud.cz ).
V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, tedy i dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. února 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu