ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.5270.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 5270/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Intrum Justitia, s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 25083236, zastoupené Mgr. Robertem Lukešem, advokátem, se sídlem v Praze 4, 7. května 1109/26, PSČ 149 00, proti žalovaným 1) V. G. , zastoupenému JUDr. Petrem Jirátem, advokátem, se sídlem v Chomutově, Školní 3315/42, PSČ 430 01, a 2) J. Š. , zastoupenému Mgr. Elinou Yurchykovou, advokátkou, se sídlem v Chomutově, Školní 5335, PSČ 430 01, o zaplacení částky 228 967 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 C 270/2005, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 9 Co 682/2012-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
Pokud druhý žalovaný napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ve výroku pod bodem I písm. b), jímž byl rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. srpna 2011, č. j. 20 C 270/2005-175, zrušen v části výroku ukládající prvnímu žalovanému zaplatit žalobkyni částku 228.967 Kč s úrokem z prodlení společně a nerozdílně s druhým žalovaným, je jeho dovolání v této části podáno neoprávněnou osobou a tedy subjektivně nepřípustné. K podání dovolání je totiž subjektivně oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. února 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 154). První žalovaný je žalován jako osoba, která má být provozovatelem, popř. vlastníkem nepojištěného vozidla, a druhý žalovaný jako řidič, který měl zavinit dopravní nehodu, žalovaní tudíž nejsou v postavení nerozlučných společníků, u nichž platí úkony jednoho z nich i pro ostatní (srov. §91 odst. 2 o. s. ř.), nýbrž jsou společníky samostatnými, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (srov. §91 odst. 1 o. s. ř.). První žalovaný dovolání nepodal, v posuzované věci nejde o žádný z případů uvedených v ustanovení §242 odst. 2 o. s. ř., v nichž dovolací soud není vázán rozsahem dovolání, a druhý žalovaný nebyl oprávněn k podání dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v tom rozsahu, v němž se týká prvního žalovaného. Dovolání proti tomuto výroku ostatně není přípustné ani objektivně, jelikož o situaci předjímanou v ustanovení §239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. se nejedná a v jiných případech dovolání proti kasačnímu rozhodnutí odvolacího soudu podle právní úpravy účinné do 31. prosince 2012 přípustné není.
Dovolání proti výroku pod bodem I písm. a) rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně v té části výroku o věci samé, jíž bylo druhému žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 228 967 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2,5 % ročně od 15. listopadu 2005 do zaplacení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z něhož přípustnost dovozuje dovolatel, neboť oproti jeho přesvědčení napadený rozsudek odvolacího soudu není v této části rozsudkem měnícím. Dovolání není přípustné ani podle ustanovení 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož o situaci předjímanou v tomto ustanovení se v souzené věci nejedná (rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž by tento soud rozhodl jinak). Dovolání tedy může být přípustné (jak byl dovolatel správně poučen odvolacím soudem) pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeného nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tedy tehdy, dospěje-li dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) – k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má zásadní právní význam, může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, popřípadě jejichž řešení zpochybnil (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nepředložil a právní otázka splňující kritéria stanovená v §237 odst. 3 o. s. ř. není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů.
Jedinou výhradou proti správnosti právního posouzení obsaženou v dovolání je námitka, že odvolací soud porušení povinností řidiče při couvání posuzoval podle nesprávného právního předpisu, založená však toliko na argumentu, že pravidla otáčení a couvání stanovuje §24 zákona č. 361/2000 Sb. a nikoliv vyhláška č. 361/2000 Sb. Jakkoliv je skutečností, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí právní předpis uveřejněný ve Sbírce zákonů pod č. 361/2000 chybně označil jako vyhlášku, ačkoliv se jedná o zákon, nejde o chybné právní posouzení, nýbrž o zjevnou nesprávnost napravitelnou postupem podle ustanovení §164 o. s. ř. (což je nakonec patrno i z toho, že na jiném místě odůvodnění odvolací soud označuje tento předpis správně jako zákon). Taková námitka závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí přivodit nemůže.
Otázka, zda byl dovolatel v dobré víře, že vozidlo je pojištěno, či nikoliv, popř. zda byl v této otázce pojišťovnou uveden v omyl, není z hlediska aplikace ustanovení §24 odst. 2 písm. b) a odst. 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů, právně významnou skutečností. Nemůže tedy založit zásadní právní význam napadeného rozhodnutí to, že se odvolací soud takovou skutečností nezabýval.
K závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést ani námitky, jejichž prostřednictvím dovolatel zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody na druhém z vozidel a o jeho zavinění, stejně jako dovolatelem předkládaná jeho vlastní verze skutkového stavu věci, na jejímž základě dovolatel dovozuje účast poškozeného na způsobení vzniklé škody v intencích ustanovení §431 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013. Jde-li o dovolací řízení, v němž může být přípustnost dovolání založena pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze správnost skutkových zjištění soudů nižších stupňů zpochybnit, neboť uplatnění skutkového dovolacího důvodu stanoveného v 241a odst. 3 o. s. ř. je v něm tímto ustanovením výslovně zapovězeno a též podle ustanovení §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. se k okolnostem uplatněným tímto dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dovolání nepřihlíží.
Otázky zásadního právního významu neotevírají ani dovolatelem tvrzená procesní pochybení, jež mají spočívat v tom, že soud „odmítl provést skutková zjištění z nabízených důkazů“ k tvrzení, že dovolatel byl pojišťovnou, resp. jí vydaným dokladem uveden v omyl stran existence pojištění vozidla, a nezabýval se skutečností, že v registru vozidel nebyla provedena změna vlastnických práv k vozidlu, které se půjčovalo třetím osobám. O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva se tu nejedná (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV ÚS 1464/10, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající judikatorní přesah byla v dovolání zřetelně formulována) a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3, část věty za středníkem, o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud neshledal z hlediska uplatněných dovolacích námitek ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku pod bodem I písm. a) zásadně významným po právní stránce, nelze než uzavřít, že dovolání proti této části napadeného rozhodnutí není přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání druhého žalovaného podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; druhý žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu svých nákladů právo a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. ledna 2015
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu