ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.911.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 911/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně REMOEX CZ a.s. , se sídlem v Praze 9, Poděbradská 538/46, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 27121372, zastoupené Mgr. Markem Hoskovcem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 1007/20, proti žalované OBAL CENTRUM s.r.o. , se sídlem v Sezemicích, Veská 35, PSČ 533 04, identifikační číslo osoby 25923536, zastoupené Mgr. Kamilou Kačerovou, advokátkou se sídlem v Dobrušce, Opočenská 531, o zaplacení 146 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 58 Cm 107/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. října 2014, č. j. 6 Cmo 337/2014-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná napadla dovoláním v záhlaví označený rozsudek, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek pro zmeškání Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20. května 2014, č. j. 58 Cm 107/2010-136, a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic.
Vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Dovolání trpí vadou, neboť dovolatelka v dovolání oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013)]. Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání dovolatelka nedostála, spatřuje-li „dovolací důvod dle ustanovení §237 o. s. ř. zejména v tom, že soud prvního stupně i soud stupně druhého v projednávané právní věci nepostupovaly v této právní věci v souladu s judikaturou Ústavního soudu,“ jejímiž právními závěry argumentuje na podporu svého názoru o právním pochybení soudů obou stupňů, bylo-li ve věci rozhodnuto rozsudkem pro zmeškání a odvolací soud takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovolatelka žádnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí a jež dosud nebyla Nejvyšším soudem řešena (nebo na kterou se vztahují další kritéria přípustnosti dovolání vymezená ustanovením §237 o. s. ř.) neformuluje. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu, pak tato rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. listopadu 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013) a ani pomocí nich nemůže být přípustnost dovolání založena.
Uvedený nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula dne 26. ledna 2015 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. srpna 2015
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu