ECLI:CZ:NS:2015:32.ICDO.27.2013.1
KSPA 59 INS 9265/2011
59 ICm 2686/2011
sp. zn. 32 ICdo 27/2013-73
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně SMART Capital, a.s. , se sídlem v Olomouci, Hněvotínská 241/52, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 26 86 52 97, proti žalovaným 1) JUDr. Milanu Švábovi , advokátovi se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 118/48, jako insolvenčnímu správci dlužnice A. L. a 2) A. L. , oběma zastoupeným Mgr. Martinem Červinkou, advokátem se sídlem v České Třebové, Čechova 396, o určení pravosti pohledávky, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 59 ICm 2686/2011, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice A. L. , vedené u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 59 INS 9265/2011, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, 101 VSPH 275/2012-57 (KSPA 59 INS 9265/2011), takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, 101 VSPH 275/2012-57 (KSPA 59 INS 9265/2011), se v rozsahu potvrzující části prvního výroku ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytnutí úvěru, tj. co do částky 7.500,- Kč, odmítá .
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. listopadu 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011, 101 VSPH 275/2012-57 (KSPA 59 INS 9265/2011), se v rozsahu potvrzující části prvního výroku týkající se smluvní pokuty, tj. co do částky 8.333,- Kč, náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně mezi žalobkyní a žalovaným 1) a ve druhém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1), zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. února 2012, č. j. 59 ICm 2686/2011-34, určil, že pohledávka žalobkyně za žalovanou 2) označená jako P7 je po právu v částce 34.110,- Kč a celkem je tedy ve výši 38.135,- Kč (bod I. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod II. a III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o úvěru č. 62009-7561 uzavřené 18. listopadu 2009 (dále jen „smlouva o úvěru“) poskytla žalobkyně žalované 2) spotřebitelský úvěr ve výši 25.000,- Kč a žalovaná 2) se zavázala kromě úvěru zaplatit rovněž poplatek za správu úvěru v celkové výši 15.625,- Kč skládající se z 20% úroku, tj. 5.000,- Kč, a z úplaty 10.625,- Kč. Celkem se žalovaná 2) zavázala uhradit 40.625,- Kč ve třinácti měsíčních splátkách po 3.125,- Kč. Zaplatila však pouze 20.975,- Kč, když řádně uhradila šest splátek a sedmou ve výši 2.225,- Kč, čímž pozbyla výhody splátek.
Žalobkyně přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku za žalovanou 2) ve výši 38.135,- Kč, kterou oba žalovaní při přezkumném jednání popřeli co do částky 34.110,- Kč.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pohledávka žalobkyně je po právu, neboť smlouva o úvěru je platná, žalobkyně v souladu se smlouvou úvěr poskytla, žalovaná 2) nesplnila povinnost úvěr splácet v dohodnutých splátkách. Námitku žalovaných, že smlouva o úvěru je neplatná pro nepřiměřenou výši roční procentní sazby nákladů, nepovažoval za důvodnou s tím, že tato výše není jediným ukazatelem vyváženosti či nevyváženosti práv a povinností stran spotřebitelského úvěru. S přihlédnutím k okolnostem případu, k rizikovosti poskytnutí finančních prostředků bez zajištění, k situaci na trhu s obdobnými produkty, k výši bankovních poplatků i k aktuální výši dlužné jistiny a počtu neuhrazených splátek a dále k délce prodlení dovodil, že ujednání o úplatě za poskytnutí úvěru a o smluvní pokutě neodporují právní ochraně spotřebitele. Výše úplaty za poskytnutí úvěru představuje částku 27,- Kč denně a smluvní pokuta činí v přepočtu 40,- Kč denně, což nejsou částky nepřiměřené a odporující dobrým mravům.
K odvolání žalovaných Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku v části, jíž byla určena pravost pohledávky žalobce ve výši 15.833,- Kč, ve zbylém rozsahu bodu I. výroku rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu o určení pravosti pohledávky ve výši 18.277,- Kč zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně v bodě II. výroku změnil tak, že žalobkyně a žalovaná 2) nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení, a v bodě III. výroku jej potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud po doplnění dokazování vyšel z toho, že podle smlouvy o úvěru poskytla žalobkyně žalované 2) úvěr ve výši 25.000,- Kč, žalovaná 2) zaplatila na dohodnutých splátkách celkem 20.975,- Kč, které žalobkyně započetla na jistinu, takže dlužná jistina činí 4.025,- Kč a v této výši byla pohledávka žalobkyně zjištěna. Rekapituloval, že popřená část pohledávky ve výši 34.110,- Kč se skládá ze smluvní pokuty 16.828,- Kč, z 20% úroku z poskytnutého úvěru 5.000,- Kč, dále z úplaty za poskytnutý úvěr 10.625,- Kč a ze zákonného úroku z prodlení za dobu od 29. května 2010 do 28. června 2011 ve výši 1.657,- Kč.
Ujednání o smluvní pokutě je obsaženo v bodě 3 obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy o úvěru, podle něhož je věřitel oprávněn po dlužnici požadovat smluvní pokutu ve výši měsíčního poplatku za správu úvěru za každý započatý kalendářní měsíc prodlení do zaplacení jistiny včetně poplatku za správu úvěru. Dohoda o smluvní pokutě v případě prodlení dlužníka se splácením dluhu není sama o sobě nemravná či jednostranně poškozující spotřebitele. Jde o běžný zákonný institut sloužící k zajištění plnění smluvních povinností dlužníka a v dané věci jde o platné ujednání. Vztah mezi žalobkyní a dlužnicí je třeba posuzovat podle zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), tedy i z hlediska ustanovení §301 tohoto zákona. Smluvní pokutu přihlášenou do insolvenčního řízení ve výši 16.828,- Kč označil odvolací soud s přihlédnutím k výši úvěru, k jeho splatnosti a ke skutečnosti, že žalovaná 2) již zaplatila na úhradu jistiny úvěru částku 20.975,- Kč, za nepřiměřeně vysokou, a s odkazem na ustanovení §301 obch. zák. dospěl k závěru, že přiměřená výše smluvní pokuty představuje částku 8.333,- Kč, což je 30 % z poskytnutého úvěru.
K úroku z úvěru odvolací soud uvedl, že v článku 1 smlouvy o úvěru se strany dohodly, že úvěr se poskytuje s úrokem ve výši 20 % z jistiny, což je celkem 5.000,- Kč. Toto ujednání není nemravné a pro spotřebitele svou výší nepřiměřené a v tomto rozsahu je žaloba důvodná.
Ve smlouvě o úvěru se strany rovněž dohodly, že kromě úroku bude úvěr poskytnut za úplatu, která byla nazvána poplatkem za správu úvěru, a výše měsíčního poplatku je 1.202,- Kč. Úrok a úplata za poskytnutý úvěr činí celkem 15.625,- Kč, po odečtení úroku (ve výši 5.000,- Kč) představuje dohodnutá úplata 10.625,- Kč. Sjednanou úplatu za úvěr (vedle úroku) odvolací soud považoval za částečně nemravnou. Zdůraznil, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak. Zásadně není proto v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu (obchodní zákoník připouští takové ujednání v ustanovení §499), která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz. Jestliže však žalobkyně poskytla žalované 2) částku 25.000,- Kč na dobu třinácti měsíců s 20% úrokem, pak je nemravná úplata přesahující 30 % poskytnutého úvěru. Vedle úroku ve výši 5.000,- Kč proto není nemravná úplata ve výši 2.500,- Kč (tj. 10 % z úvěru), aby celkový hrubý zisk žalobkyně přestavoval 30 % úvěru.
Ohledně úroku z prodlení odvolací soud uzavřel, že v tabulce přiložené k žalobě je úrok z prodlení vypočítán z nesprávné částky a žalobkyně jeho výši neprokázala, v tomto rozsahu (co do částky 1.657,- Kč) proto žalobě nelze vyhovět.
Odvolací soud shledal žalobu důvodnou co do určení pravosti pohledávky z titulu 20% úroku z úvěru ve výši 5.000,- Kč, ve výši dalších 10 % z poskytnutého úvěru, což představuje úplatu za poskytnutí úvěru ve výši 2.500,- Kč, a co do smluvní pokuty ve výši 8.333,- Kč. Potvrdil tak rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla určena pravost pohledávky žalobkyně ve výši 15.833,- Kč, ve zbývající části rozsudek změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 1) dovolání v rozsahu prvního výroku v části potvrzující rozsudek soudu prvního stupně, namítaje, že je dán dovolací důvod uvedený v ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nijak nezdůvodnil a nepodložil závěr o tom, že přiměřená výše hrubého zisku věřitele z poskytnutého úvěru je právě 30 % a také že přiměřená výše smluvní pokuty odpovídá 30 % z poskytnutého úvěru. Považoval-li soud výši smluvní pokuty za odporující dobrým mravům, měl vyvodit patřičné důsledky o (ne)platnosti takového ujednání, a ne vytvářet „obchodní zvyklost“, která je podle odvolacího soudu odpovídajícím ziskem věřitele či odpovídající sankcí. Podle názoru dovolatele by nebyla důstojná situace, kdy by věřitel měl se soudem licitovat o výši své odměny; naopak pokud by výše odměny za poskytnutí úvěru byla striktně stanovena na 30 %, pak by po změně makroekonomických ukazatelů muselo dojít rovněž ke změně judikatury a přehodnocení uvedené procentní částky.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v části, jíž bylo žalobě o určení pravosti a výše pohledávky vyhověno, jakož i v závislém výroku o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu potvrdil.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jako je tomu i v projednávané věci), je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dospěje-li dovolací soud (za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.) k závěru, že napadené rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé má zásadní právní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Výhradou, že odvolací soud nezdůvodnil, proč přiměřená výše hrubého zisku věřitele je 30 %, dovolatel uplatnil dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Tvrzená vada řízení však nemůže založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže nezahrnuje podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. též závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném v témže časopise číslo 9, ročník 2006, pod číslem 130). Tato situace však v projednávané věci nenastala, neboť dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu nevymezil (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, in www.usoud.cz, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy byla v dovolání zřetelně formulována). Kromě toho se dovolatel mýlí, neboť odvolací soud svou úvahu zdůvodnil, když uvedl, že je v souladu s dobrými mravy, aby práva a povinnosti účastníků smlouvy byly vyvážené, tedy aby získanému právu odpovídaly povinnosti, které na sebe dlužník bere, a naopak, s tím, že není v rozporu s dobrými mravy, jestliže věřitel poskytne úvěr za úplatu, která stejně jako úrok představuje druh zisku za poskytnutí peněz.
Jelikož dovolání žalovaného 1) směřující proti potvrzující části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu ohledně úroku z úvěru a úplaty za poskytnutí úvěru, tj. co do částky 7.500,- Kč, není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud však shledává napadené rozhodnutí zásadně právně významným - a v tomto rozsahu má dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - v otázce výše smluvní pokuty. Za situace, kdy zavázaným je spotřebitel, odvolací soud o smluvní pokutě rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vyložil, že z ustanovení §262 odst. 4 věty druhé obch. zák. vyplývá, že osoba, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností vyplývajících ze vztahu podřízeného obchodnímu zákoníku podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. V obchodních závazkových vztazích se ustanovení o smluvní pokutě upravená v ustanoveních §300 až 302 obch. zák. od 1. ledna 2001 v důsledku novelizace ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. vztahují pouze na situace, kdy zavázaným je podnikatel, tedy profesionál, který si musí být vědom hospodářského rizika v případě sjednání smluvní pokuty. Proto jsou na něho z hlediska odpovědnosti kladeny přísnější podmínky než na nepodnikatele (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2009, sp. zn. 31 Cdo 2707/2007, a ze dne 31. října 2013, sp. zn. 23 Cdo 1750/2010, in www.nsoud.cz).
V projednávané věci je osobou zavázanou spotřebitelka (tedy nikoli podnikatel), proto aplikoval-li odvolací soud právní úpravu o moderaci smluvní pokuty podle ustanovení §301 obch. zák., je jeho právní posouzení nesprávné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadené potvrzující části prvního výroku co do částky 8.333,- Kč [a v závislých výrocích o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovaným 1)] zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 část věty za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2015
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu