ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1476.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1476/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) JUDr. J. B., identifikační číslo osoby: 662 15 447, se sídlem Plzeň 1, T. G. Masaryka 25, a b) JUDr. V. N., identifikační číslo osoby: 662 10 879, se sídlem Rokycany, Čechova 951/II, zastoupených Mgr. Danou Houbovou, advokátkou se sídlem Rokycany, Jiráskova 398/II, proti žalovanému A. S., zastoupenému JUDr. Petrou Markovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Barrandova 329/19, o 183.816 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 11 C 144/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 11. 2014, č. j. 10 Co 362/2014-316, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení 16.742 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Dany Houbové, advokátky se sídlem Rokycany, Jiráskova 398/II.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 12. 5. 2014, č. j. 11 C 144/2012-281, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do jednoho měsíce od právní moci rozsudku částku 183.816 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 183.816 Kč za den 21. 9. 2009 zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. 11. 2014, č. j. 10 Co 362/2014-316, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. jej změnil jen co do výše přiznané náhrady nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaný jako příkazce a žalobci jako příkazníci uzavřeli dne 1. 7. 2005 příkazní smlouvu (jež částečně měnila předchozí příkazní smlouvu ze dne 6. 1. 1999), v níž se žalobci zavázali žalovanému poskytovat právní pomoc při uplatňování restitučních nároků. V případě vydání nemovitostí se žalovaný zavázal zaplatit žalobcům smluvní odměnu ve výši 12 % realizované tržní ceny vydaných nemovitostí. V článku III. odst. 5 smlouvy se žalovaný zavázal svěřit právní záležitost pozdějšího prodeje nemovitostí výhradně žalobcům za sjednanou odměnu. Pro případ nedodržení ujednání o exkluzivitě se zavázal žalobcům zaplatit částku odpovídající mimosmluvní odměně v rozsahu tří úkonů právní pomoci za každý dílčí převod nemovitostí. Článek IV. odst. 1 smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož žalovaný má právo od smlouvy odstoupit. Žalovaný smlouvou ze dne 24. 11. 1998 prodal nemovitosti za kupní cenu 16.900.000 Kč, aniž dodržel ujednání o exkluzivitě. Žalobcům požadovanou částku 183.816 Kč (odpovídající mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby) neuhradil. Z takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že příkazní smlouvy, jež žalovaný se žalobci (advokáty) uzavřel dne 6. 1. 1999 a 1. 7. 2005 podle §724 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), nejsou neplatnými právními úkony pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) ani pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Neshledal je neplatnými ani v souvislosti s tím, že „žalobci vystupovali jako advokáti a žalovaný jako právní laik“, neboť smlouva byla uzavřena individuálně po dlouhodobé spolupráci účastníků a neobsahuje hrubě nevyvážená ustanovení; ač mohl žalovaný od smlouvy odstoupit a tím docílit jejího zrušení (včetně ujednání o exkluzivitě), této možnosti nevyužil a teprve v reakci na požadavek žalobců na zaplacení žalované částky namítl nevyváženost smlouvy. Nárok žalobců (stejně jako soud prvního stupně) posoudil jako smluvní pokutu za porušení smluvní povinnosti ve smyslu §544 a násl. obč. zák. Nepřisvědčil žalovanému, že ujednání o smluvní pokutě je neplatné pro nepřiměřenost sankce (§39, §3 odst. 1 obč. zák.) s přihlédnutím k účelu, který byl sledován, a k tomu, že výše smluvní pokuty odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby z ceny nemovitostí 16.900.000 Kč podle advokátního tarifu. Úspěšnými neshledal námitky započtení a promlčení uplatněné žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež žalobci navrhli pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Nastoluje-li dovolatel k dovolacímu přezkumu více otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Žalovaný sice v dovolání avizuje, že jím napadá rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, dovolání však (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje žádné výhrady proti jeho nákladovým výrokům II. a III. Protože rozhodnutí odvolacího soudu nebylo ve skutečnosti v nákladových výrocích dovoláním dotčeno, nebylo v tomto rozsahu podrobeno dovolacímu přezkumu.
Žalovaný po popisu geneze případu polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, který neshledal smlouvy příkazní ze dne 6. 1. 1999 a ze dne 1. 7. 2005 neplatné pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., a dovodil, že nárok žalobců na smluvní pokutu nezanikl započtením jeho pohledávky, resp. že se netransformoval na nárok na převedení spoluvlastnického podílu na jeho nemovitosti. Ve vztahu k těmto hmotněprávním otázkám, na jejichž vyřešení (mimo jiné) závisí rozhodnutí odvolacího soudu, však žalovaný nevyhověl zákonnému požadavku uvedenému v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť ve vztahu k žádné z nich neuvedl údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací soud se tudíž nemohl - pro vadu dovolání, která nebyla včas odstraněna (§241b odst. 3 o. s. ř.) - zabývat těmito vytýčenými otázkami.
Spojuje-li žalovaný přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Takovou není otázka posouzení, „za jakých podmínek je platná smlouva příkazní mezi advokátem a klientem z hlediska §39 OZ a §17 zákona o advokacii a která ujednání již jsou svou ev. nevyvážeností v rozporu s těmito zákonnými ustanoveními“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je však zjevné, že odvolací soud otázku platnosti příkazních smluv zkoumal rovněž z pohledu práva na ochranu spotřebitele ve smyslu §56 odst. 1 obč. zák., i když aplikaci uvedeného ustanovení výslovně nezmínil. Nepochybně dospěl k závěru, že smlouva příkazní uzavřená dne 1. 7. 2005 podle §724 a násl. obč. zák. má povahu smlouvy spotřebitelské ve smyslu §52 odst. 1 obč. zák.; žalobci uzavřeli smlouvu v pozici dodavatelů, neboť výkon advokacie je specifickou podnikatelskou činností, jejímž smyslem je dosažení zisku, a žalovaný uzavřel smlouvu coby fyzická osoba mimo rámec obchodní či podnikatelské činnosti, popř. samostatného výkonu svého povolání, (tj. jako konzument služby, jež je předmětem podnikání dodavatelů), podléhající ochraně garantované spotřebiteli ustanoveními §52 a násl. obč. zák. Nepřisvědčil-li názoru žalovaného, že ujednání o jeho výlučném zastoupení žalobci v případě pozdějšího prodeje vydaných nemovitostí obsažené v čl. III. odst. 5 příkazní smlouvy je v jeho neprospěch nevyvážené a tudíž neplatné, neodchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu a odborné komentářové literatuře (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 614/2006, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Cdo 053/2007, a ze dne 16. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4601/2008, dále Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459, Komentář. 2. vydání. Praha“ Beck, 2009, str. 537 a násl.). Odvolací soud totiž při posuzování platnosti ujednání o exkluzivitě obsažené v čl. III. odst. 5 smlouvy (§55 odst. 2 ve spojení s §56 obč. zák.) při současném zdůraznění autonomie vůle smluvních stran zohlednil všechny okolnosti, za nichž byla smlouva uzavřena (dlouhodobá spolupráce účastníků a individuálnost sjednané smlouvy), a zmíněné ujednání posoudil v kontextu s ostatními ujednáními smlouvy. Vzhledem ke sjednanému institutu odstoupení od smlouvy, jenž žalovaný nevyužil, ač tak mohl učinit, správně dovodil, že smlouva jako celek nevytvářela hrubě nevyvážený právní vztah k újmě spotřebitele (tj. že smlouva neobsahuje nepřípustné ujednáním, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran - §56 odst. 1 obč. zák.).
Žalovaný konečně přípustnost dovolání spatřuje v tom, že odvolací soud se při posouzení otázky platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů co do přiměřenosti její výše odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu prezentované rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008. Dovolací soud názor žalovaného nesdílí.
Judikatura Nejvyššího soudu se k žalovaným nastolené otázce ustálila v názoru, že při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. Účel smluvní pokuty spočívá zejména v pohrůžce dostatečně citelnou majetkovou sankcí vůči dlužníku pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti všem škodám, které lze rozumně v daném konkrétním vztahu s nesplněním zajištěné povinnosti očekávat. Smluvní pokuta musí mít dostatečnou, nikoliv však přemrštěnou pobídkovou výši. Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posuzovat především z pohledu zajištěné povinnosti a v každém případě individuálně s ohledem na všechny jeho zvláštnosti (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 33 Odo 890/2002, ze dne 11. 8. 2005, sp. zn. 33 Odo 875/2005, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, ze dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3714/2007, ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, a ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 117/2006, jakož i jeho usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1198/2010, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 3498/11, odmítl).
Odvolací rozhodl v intencích uvedeného výkladu. V posuzované věci byla smluvní pokuta sjednána pro případ, že žalovaný poruší svou povinnost prodat své nemovitosti výhradně v zastoupení žalobci. Odměna žalobců pro ten případ byla sjednána buď s odkazem na dohodu účastníků, případně na advokátní tarif (tj. ve výši mimosmluvní odměny). Odvolací soud správně posuzoval výši smluvní pokuty ve vztahu k zajišťované povinnosti žalovaného zdržet se prodeje nemovitostí bez právního zastoupení žalobci, a umožnit jim tak vznik nároku na odměnu za poskytnuté právní služby. Vzhledem k tomu, že výše smluvní pokuty odpovídá mimosmluvní odměně za tři úkony právní služby vypočtené z tarifní hodnoty 16.900.000 Kč (tj. ceny prodaných nemovitostí) podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v rozhodném znění, smluvní pokuta nepřevyšuje eventuální očekávanou škodu a je přiměřená i z pohledu preventivní a sankční funkce. Odkaz žalovaného na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2776/2008, je nepřípadný, neboť v něm byl řešen skutkově odlišný případ. Ve zmiňované věci smluvní pokuta sice nezajišťovala závazek zaplatit zprostředkovateli odměnu (provizi), nýbrž závazek žalovaného neprodat nemovitosti po dobu platnosti zprostředkovatelské smlouvy, ovšem za situace, kdy zprostředkovatel se zavázal zajišťovat žalovanému příležitost k prodeji nemovitostí bezúplatně a bez nároku na úhradu nákladů v souvislosti s tím vzniklých.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalobci podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu