ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.1752.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 1752/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. K. , zastoupeného JUDr. Janem Žákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému P. K. , zastoupenému Mgr. Jiřím Naušem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 438/45, o zaplacení 1.240.000,- Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 89/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 13 Co 268/2013-226, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 20. března 2013, č. j. 5 C 89/2010-205, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.240.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku vyčíslené smluvní pokuty, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 13 Co 268/2013-226, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil a ve výroku o nákladech řízení jej změnil; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. a namítl, že při řešení otázky hmotného práva , konkrétně při posouzení, zda listina z 5. 1. 1996 označená jako „ Dlužní úpis “ je platným uznáním dluhu podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005. Závěr, že ze strany žalovaného nedošlo k platnému uznání dluhu, byl přitom rozhodující pro posouzení, zda došlo k promlčení jeho práva na vrácení půjček. Námitky, které žalobce ve skutečnosti v dovolání uplatnil, však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobce prosazuje názor, že listina označená jako „ Dlužní úpis “ obsahuje projev vůle žalovaného uznat vůči němu svůj dluh co do důvodu a výše i jeho příslib tento dluh zaplatit a má tudíž náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák.
Zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (zde jednostranného prohlášení), a to i pomocí výkladu projevů vůle jednajícího ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Výše uvedené dovolací námitky nejsou tudíž námitkami právními, nýbrž skutkovými. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Pokud žalobce v dovolání v naznačeném směru argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy z jeho skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že nedošlo k promlčení jeho práva na vrácení půjček, neboť žalovaný dne 5. 1. 1996 vůči němu svůj dluh platně uznal co do důvodu a výše ve smyslu §558 obč. zák.
Nad rámec uvedeného se sluší poznamenat, že závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, jehož se žalobce ve svém podání dovolává, na posuzovanou věc nedopadají, neboť jde o skutkově odlišné případy. Zatímco v nyní posuzované věci soudy vycházely ze zjištění, že „Dlužní úpis“ z 5. 1. 1996 neobsahuje projev vůle dlužníka (žalovaného) uznat vůči věřiteli (žalobci) svůj dluh co do důvodu a výše a je pouhým „potvrzením o existenci dluhu“ , v tehdy řešeném případě vyšly ze zjištění, že obsahem inkriminované listiny je jednoznačně formulované uznávací prohlášení dlužníka.
Rovněž výtku, že odvolací soud pochybil, jestliže námitku promlčení práva, kterou žalovaný v řízení uplatnil, nehodnotil jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy, žalobce spojuje výlučně s kritikou postupu soudů při zjišťování skutkového stavu věci. Vytýká totiž odvolacímu soudu, že pominul rozhodné skutečnosti, které v dovolání sám podrobně rozebírá. Kromě toho žalobce v tomto směru nevymezil řádným způsobem přípustnost dovolání (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
K výhradám dovolatele proti akcesorickým výrokům dovoláním napadeného rozsudku, je třeba uvést, že ačkoli soud o nákladech řízení rozhoduje podle §151 odst. 1 o. s. ř. i bez návrhu (tj. z úřední povinnosti), není povinen v rozhodnutí zdůvodňovat, proč nepřistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř., jestliže účastník v řízení neuvedl žádné skutečnosti „hodné zvláštního zřetele“, které by takový výjimečný postup odůvodňovaly (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3542/2013, nebo jeho usnesení ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 259/2014). Tak tomu bylo i v projednávané věci. Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. II. ÚS 2417/13, žalobce nesprávně interpretuje, neboť se z něho nepodává, že je povinností soudu zvažovat aplikaci §150 o. s. ř. ex offo při každém rozhodování o nákladech řízení.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu