ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2477.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2477/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. A. G. , zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem se sídlem Mohelnice, Nádražní 381/9, proti žalovanému Ing. T. K. , zastoupenému Mgr. Ondřejem Richterem, advokátem se sídlem Praha 2, Trojanova 2022/12, o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 EC 58/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 6. 2011, č. j. 16 EC 58/2009-191, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 1. 2014, č. j. 58 Co 585/2011-288, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. ohledně částky 200.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil jen tak, že jejich výše činí 152.200,- Kč, jinak jej potvrdil; současně rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012-270, zrušil jeho rozsudek ze dne 8. 2. 2012, č. j. 58 Co 585/2011-247, ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 200.000,- Kč s příslušenstvím).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.; dále jen „o. s. ř.), spatřuje v tom, že dovolacím soudem právní otázka dříve vyřešená v rozsudku ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, by měla být - z blíže rozvedených důvodů - dovolacím soudem posouzena jinak. Konkrétně jde o posouzení otázky účinků tzv. koncentrace řízení podle §118b o. s. ř. Žalovaný prosazuje, že ke koncentraci řízení podle §118b odst. 1 o. s. ř. dochází bez ohledu na to, zda byli účastníci v předvolání k jednání o koncentraci a jejích účincích poučeni.
Dovolací soud nemá důvod posuzovat nastolenou otázku jinak, než jak byla v souladu s rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 98/2013, posouzena v předchozím zrušovacím rozhodnutí ze dne 29. 10. 2013, č. j. 33 Cdo 2026/2012-270. Námitka žalovaného, že vzor č. 024, jímž byl zástupce žalobkyně k prvnímu jednání předvolán, poučení o koncentraci řízení obsahoval, se nemůže prosadit, neboť nevystihuje jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., ale zpochybňuje skutkové zjištění, na němž je právní posouzení založeno. Nad to dovolací soud připomíná, že jeho předchozí kasační rozhodnutí vycházelo z jiného zjištění než mu podsouvá žalovaný, a to, že „v pořadí první jednání k projednání věci samé nařízené na den 15. 4. 2010, k němuž byl předvolán pouze právní zástupce žalobkyně prostřednictvím vzoru č. 024 o. s. ř. a právní zástupce žalovaného prostřednictvím vzoru č. 026 o. s. ř., soud prvního stupně, aniž se toto jednání uskutečnilo, odročil na den 25. 5. 2010, k němuž zástupce účastníků předvolal vzorem č. 050 o. s. ř.“ Z tohoto zjištění pak dovodil, že nepoučil-li soud prvního stupně účastníky o koncentraci řízení a o jejích účincích v předvolání k prvnímu jednání, které se ve věci uskutečnilo dne 25. 5. 2010, nemohla skončením tohoto jednání koncentrace řízení nastat.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace žalovaného, že napadené rozhodnutí je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu prezentovanou rozhodnutími ze dne 11. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3878/2008, a ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009. Žalovaný se mylně domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na závěru, že k prokázání uzavření smlouvy o půjčce podle §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“), postačí, je-li prokázáno, že věřitel měl dostatečné finanční prostředky k tomu, aby mohl dlužníkovi půjčku poskytnout. Přehlíží, že odvolací soud vyšel ze skutkového závěru, že žalobkyně poskytla žalovanému částku 400.000,- Kč na úhradu jeho dluhu vzniklého před uzavřením jejich manželství (o čemž nebylo mezi účastníky sporu) a že prokázala zdroj těchto finančních prostředků, jež tvořily příjmy z advokátní praxe z doby před uzavřením manželství a peněžní dary od jejích prarodičů. Prosazuje-li žalovaný oproti odvolacímu soudu závěr, že žalobkyně neprokázala, že poskytnutý peněžní obnos pocházel z jejích výlučných prostředků, nejedná se (opět) o uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., neboť tyto námitky směřují primárně proti správnosti, popř. úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Žalovanému nelze přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dovolacím soudem dosud nevyřešené otázce, a to, zda po uzavření písemné smlouvy podle §24a odst. 1 písm. a/ zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále též „zákona o rodině“), a po zániku manželství účastníků takové smlouvy rozvodem dle §24a zákona o rodině se může jeden z účastníků smlouvy proti druhému z nich úspěšně domáhat žalobou ze smlouvy o půjčce zaplacení tvrzeného peněžního nároku vzniklého mezi nimi za trvání manželství. Dovolací soud totiž již v rozsudku ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4913/2009, formuloval a odůvodnil právní závěr, že dohoda v případě tzv. nesporného rozvodu podle §24a zákona o rodině může mít charakter generálního narovnání ve smyslu §585 obč. zák., jestliže z jejího obsahu a okolností případu lze dovodit, že dopadá na veškeré dosavadní závazky smluvních stran (tj. i těch, jež netvoří předmět společného jmění manželů) a že žádná ze stran nebude mít vůči druhé další nároky ani závazky (s výjimkou práv, na než nemohly pomýšlet). V posuzovaném případě odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, že účastníci v souvislosti s rozvodem manželství uzavřeli dne 25. 1. 2008 dohodu o vypořádání vzájemných majetkových vztahů, v níž shodně uvedli, že touto dohodou jsou jejich majetkové vztahy týkající se společného jmění manželů a bydlení pro dobu po rozvodu vypořádané. Jestliže součástí skutkového stavu, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vyšel, nebylo zjištění, že dohoda účastníků se týká všech jejich dosavadních závazků (jako tomu bylo ve věci sp. zn. 28 Cdo 4913/2009), čemuž odpovídalo i následné jednání účastníků (žalovaný žalobkyni půjčku splácel), pak se nemůže prosadit právní názor žalovaného, že uzavření dohody podle §24a odst. 1 písm. a/ zákona o rodině vylučuje možnost žalobkyně úspěšně se vůči němu domáhat zaplacení tvrzeného dluhu ze smlouvy o půjčce, podle níž mu poskytla své prostředky na úhradu jeho dluhu z úvěrové smlouvy, kterou uzavřel před manželstvím. I když odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí pregnantně nevyjádřil právní závěr, že ujednání obsažené v článku III. dohody nelze považovat za tzv. generální narovnání dopadající na všechny dosavadní závazky mezi účastníky, nepochybně z takového právního závěru při rozhodování vycházel, měl-li za to, že dohoda účastníků se týkala jen vypořádání jejich společného jmění manželů.
Přípustnost dovolání nelze spojit ani s řešením otázky, kterou podle přesvědčení žalovaného dosud dovolací soud nevyřešil, a to určení výše nákladů řízení v důsledku nesprávné aplikace vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátního tarifu) odvolacím soudem, který rozhodoval poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb., podle níž o nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně. Žalovaný má za to, že odvolací soud nesprávně změnil nákladový výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, který odpovídal právnímu předpisu účinnému v době rozhodování soudu prvního stupně.
O nákladech řízení odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. V souvislosti se zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb., s účinností od 7. 5. 2013, Nejvyšší soud již dříve uzavřel, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup podle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř., tedy určení odměny advokáta za zastupování účastníka řízení podle advokátního tarifu. Rozhodným okamžikem pro posouzení, který právní předpis je třeba aplikovat, je zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Rozhoduje-li tedy soud o nákladech řízení (byť v odvolacím řízení) po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb., tj. po 7. 5. 2013, použije pro určení výše odměny advokáta advokátní tarif (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2013, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, a ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014 a 40/2014). Na uvedeném závěru nemění nic ani skutečnost, že odvolací soud rozhodoval o náhradě nákladů řízení, která proběhla před zrušením vyhlášky č. 484/2000 Sb. Nejvyšší soud rovněž již dříve ve svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle kterého nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí soudu, které má v tomto směru konstitutivní povahu (nejen vznik nároku, ale i jeho výše je závislá na rozhodnutí soudu); jinými slovy řečeno, pohledávka vzniká teprve pravomocným rozhodnutím soudu o přiznání náhrady nákladů jednomu z účastníků proti druhému (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 32 Odo 529/2003, ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007, ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 29 Cdo 238/2007, nebo ze dne 30. 3. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1932/2007). Rozhodl-li tudíž odvolací soud dne 30. 1. 2014 (tj. po dni 7. května 2013, ke kterému byla zrušena vyhláška č. 484/2000 Sb.) o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně podle advokátního tarifu, a nikoli podle v tu dobu již zrušené vyhlášky č. 484/2000 Sb., pak se od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu