ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2507.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2507/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. L. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Salvetem, advokátem se sídlem v Praze 4, Přímětická 1185, proti žalovanému Mgr. I. Š., zastoupenému Mgr. Michalem Janíkem, advokátem se sídlem v Příbrami, Dlouhá 141, o zaplacení 107.322,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 114 EC 22/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. června 2014, č. j. 25 Co 583/2013-361, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 18. září 2013, č. j. 114 EC 22/2011-285, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 94.842,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2010 do zaplacení (výrok I.), co do 12.480,- Kč se 7,7 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2010 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. – V.). Učinil tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 17. ledna 2013, č. j. 114 EC 22/2011-243, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 29. května 2013, č. j. 25 Co 187/2013-264, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. června 2014, č. j. 25 Co 583/2013-361, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žaloba, kterou se žalobce po žalovaném domáhá zaplacení 94.842,- Kč se 7,75 % úrokem z prodlení ročně od 23. 10. 2010 do zaplacení, se zamítá; ve výroku II. tento rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že odvolací soud „ chybně interpretoval ust. §597 odst. 1 a §599 odst. 1 oz.“, resp . „nesprávně tato ustanovení aplikoval na konkrétně zjištěnou skutkovou situaci “, a přípustnost dovolání dovozuje z toho, že „ odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, konkrétně od rozhodnutí ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, popř. 33 Cdo 154/2003, ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 3 Cz 59/88, ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 33 Cdo 1719/98, ze dne 15. 3. 2000, a ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 33 Odo 556/2001“ .
V posuzovaném případě vycházel odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) ze zjištění, že žalobce (kupující) žalovanému (prodávajícímu) ve lhůtě 6 měsíců od uzavření kupní smlouvy vytkl vady prodaného automobilu spočívající ve zlomené hřídeli v olejovém čerpadle a v poškozené převodovce. Dovodil však, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že na vozidle byla opravována zlomená hřídel, resp. že taková vada byla při opravě prováděné společností Auto-Poly s.r.o. vůbec zjištěna. Nepřisvědčil soudu prvního stupně, že žalobce se při vytčení vad automobilu pouze nepřesně „terminologicky“ vyjádřil; v době, kdy žalovanému vady vytýkal, totiž žalobce již znal rozsah poškození, které bylo předmětem opravy automobilu, a mohl tak vytýkané vady řádně specifikovat (popsat). Vada spočívající v poškození převodovky se na vozidle sice skutečně vyskytla a byla předmětem opravy prováděné společností Auto-Poly s.r.o., nicméně žalobce neprokázal, že existovala již v době uzavření kupní smlouvy; šlo totiž o poruchu náhodného charakteru. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud uzavřel, že náklady, které žalobce vynaložil na odstranění vad, které žalovanému v zákonné lhůtě 6 měsíců vytkl, nelze mít za ty, za něž žalovaný jako prodávající podle §597 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), odpovídá. Další vady automobilu žalobce uplatnil teprve v průběhu řízení, resp. žalovanému je vytkl až v dopise doručeném jeho právnímu zástupci 22. 8. 2013, tj. po uplynutí zákonné lhůty určené k vytčení vad věci. Odvolací soud neuvěřil žalobci, že se o těchto vadách dozvěděl poprvé ze znaleckého posudku, který mu byl soudem doručen 7. 9. 2012. Částku 12.480,- Kč, kterou žalobce zaplatil za právní služby před podáním žaloby, odvolací soud nepovažoval za náklady ve smyslu ustanovení §598 obč. zák. Žalobce oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v dopise ze 7. 10. 2010, resp. v zákonné šestiměsíční lhůtě, žalovanému vytkl všechny vady prodaného automobilu, přestože je nebyl schopen vyspecifikovat tak přesně jako posléze soudní znalec (při vytčení bylo účastníkům zřejmé, o které vady se jedná). Nesouhlasí s odvolacím soudem, že neprokázal opravu hřídele. Odvolacímu soudu vytýká, že nevzal v úvahu údaje, které se podávají z daňového dokladu vystaveného firmou Auto-Poly s.r.o. ze dne 24. 9. 2010 a svědčí pro závěr, že hřídel byla opravována. Dále namítá, že odvolací soud pochybil, jestliže „ věc neuchopil v širších souvislostech “, tedy pominul, že vady na předmětném vozidle mají svůj původ v zastřeném počtu najetých kilometrů, a že opotřebení vozidla bylo podstatně větší, než jak bylo žalovaným prezentováno. Žalobce je tudíž přesvědčen, že soudy z provedených důkazů (ze znaleckých posudků i z výpovědí svědků) učinily nesprávná zjištění ohledně vad věci (automobilu) a v důsledku toho nesprávně posoudily odpovědnost žalovaného za tyto vady.
Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (že žalobci vznikl nárok na úhradu výdajů spojených s opravou vozidla), je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. nevystihuje. Pokud žalobce v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze, že řádně a včas vytkl žalovanému vady prodané věci), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že mu vznikl nárok na úhradu výdajů spojených s opravou vozidla. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Z uvedeného vyplývá, že závěry, které Nejvyšší soud zaujal v dovolatelem citovaných rozhodnutích k otázce odpovědnosti prodávajícího za vadu prodané věci, se v posuzovaném případě nemohou uplatnit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na zjištění, že žalobce v řízení neprokázal, že vady, které žalovanému (prodávajícímu) v zákonné lhůtě vytkl, v době uzavření kupní smlouvy existovaly, resp. byly předmětem opravy.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. srpna 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu