ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2609.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2609/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně AGENTURY LEMAN s.r.o. se sídlem v Praze 4, Branická 722/19, zastoupené JUDr. Lubomírek Svátkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Švehlova 1900, proti žalované České obci sokolské se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, zastoupené Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Újezd 450/40, o zaplacení 240.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 22/2014, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 14 Co 496/2014-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 19. září 2014, č. j. 42 C 22/2014-54, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky ve výši 240.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2015, č. j. 14 Co 496/2014-103, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že „ napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky hmotného práva i procesního práva, při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “. Namítá, že odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy o obstarání věci v rozporu rozsudkem ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 27/2001, v němž Nejvyšší soud přijal závěr, že „nedohodli-li účastníci smlouvy o obstarání věci jednoznačně, jaká konkrétní záležitost má být obstarána, je pro chybějící podstatnou náležitost smlouvy tato smlouva neplatná a účastníci jsou povinni vrátit si navzájem plnění na jejím základě přijaté“. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že ústní smlouvu o obstarání věci se žalobkyní platně neuzavřela, neboť nebyla sjednána základní náležitost takové smlouvy, a to odměna. Obsáhle rekapituluje svá skutková tvrzení (líčí vlastní skutkovou verzi) a provádí analýzu provedených důkazů. Uzavírá, že „ v dané věci tak nejsou dány podstatné náležitosti smlouvy, její případný věcný obsah je tudíž neurčitý a na základě provedených důkazů nelze vzájemný vztah mezi účastnicemi hodnotit jako vztah ze smlouvy o obstarání věci “. Uvedené námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Pokud žalovaná v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy uvěřil-li by jejímu tvrzení, že se účastnice nedohodly na odměně za obstarání věci, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že k uzavření platné smlouvy o obstarání věci nedošlo. Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit (je pro dovolací soud závazný) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že „ ohledně částky, která je předmětem tohoto sporu, nebylo vedeno dokazování“ a že „ není jasné, z čeho její výši odvolací soud dovodil“ (že rozhodnutí odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelné), nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi bylo řízení skutečně postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst-. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn nebyl.
S připomenutím rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, který je uveřejněn pod číslem 93/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, žalovaná vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud „ nesprávně posoudil otázku unesení důkazního břemene ze strany žalobkyně, a to z důvodu, že vůbec nepřihlížel k požadavkům na míru přesvědčení ohledně pravdivosti skutkových tvrzení, kterou je pro rozhodnutí nutné získat“ . Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nich soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná vyšší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Nadto se sluší uvést, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnil, jak který důkaz hodnotil a z jakého důvodu jej považoval za přesvědčivý či nikoli.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. Náklady, které vznikly žalobkyni, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť její vyjádření k dovolání vůbec nevystihuje důvod odmítnutí dovolání.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu