ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2718.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2718/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) J. L. , a b) Mgr. I. L. , zastoupených JUDr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalované CENTRAL GROUP 23. investiční a. s. se sídlem v Praze 4, Na Strži 1702/65, identifikační číslo 639 99 102, o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 139/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, se ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. května 2008, č. j. 42 C 139/2006-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, co do částky 350.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení žalobu zamítl (v této částce nabyl rozsudek právní moci dne 19. 6. 2008); dále rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 15 Co 360/2008-155, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku a ve výroku o nákladech řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 17. června 2010, č. j. 42 C 139/2006-252, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. dubna 2011, č. j. 15 Co 576/2010-293, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 13. srpna 2013, č. j. 42 C 139/2006-463, Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům částku 1.000.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a nákladech státu. Tento rozsudek Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. září 2014, č. j. 15 Co 237/2014-538, ve výroku o věci samé a ve výroku o nákladech státu potvrdil. Současně rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 487.011,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce.
Proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků, podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 Sb. (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť jsou přesvědčeni, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (konkrétně „ posouzení míry úspěchu a neúspěchu žalobců v řízení při výpočtu nákladů řízení “) odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v níž je zohledňována úspěšnost účastníků řízení v každém řízení jednotlivě. Připomněli, že v dané věci bylo o částce 350.000,- Kč pravomocně rozhodnuto již rozsudkem ze dne 6. 5. 2008, sp. zn. 42 C 139/2006 a od té doby byla předmětem řízení již pouze jejich pohledávka ve výši 1.000.000,- Kč, s níž byli posléze zcela úspěšní. Nesouhlasí proto se závěrem odvolacího soudu, že byli v řízení úspěšní jen z části a náleží jim tudíž za všechna řízení náhrada nákladů ve výši 48 procent vzniklých nákladů. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném nákladovém výroku změnil.
Dovolání bylo podáno včas subjekty k tomu oprávněnými (žalobci) za splnění podmínky jejich advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, a závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobci zpochybnili závěr odvolacího soudu o jejich úspěšnosti v řízení, který je významný pro výpočet náhrady nákladů řízení (resp. výklad ustanovení §142 o. s. ř.).
Podle §142 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl (odst. 1). Měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo (odst. 2).
Žalobce má plný úspěch ve věci v případě, že soud žalobě zcela vyhoví a žalovaný v případě, že soud žalobu zcela zamítne. Částečný úspěch ve věci znamená, že rozhodnutím soudu bylo žalobě vyhověno jenom částečně (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 975-976). Jinými slovy, posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku, tedy podle konečného rozhodnutí, resp. konečných rozhodnutí, ve věci uspěl. V případě, kdy je v jedné věci řízení před soudem prvního stupně více, musí být úspěch účastníka počítán pro každé řízení zvlášť. Pokud se totiž posuzuje úspěch účastníka ve dvou různých řízeních, musí být přihlédnuto k výši předmětu řízení v každém z těchto řízení a úspěch účastníka je dán tím, v jaké části předmětu těchto řízení účastník v konečném důsledku uspěl. Soud totiž musí rozhodovat o nákladech řízení v souladu s výrokem, kterým rozhodl v meritu věci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01). Pokud soud meritorními výroky rozhodl o předmětu řízení v určité výši, nemůže se výrok o nákladech odvíjet od předmětu předchozího řízení ve stejné věci. Opačným postupem by docházelo k nesouladu mezi výrokem o náhradě nákladů řízení a meritorními výroky, kdy by meritorní výroky vyzněly plně ve prospěch jednoho účastníka, ale z důvodu posouzení úspěchu účastníka ve věci s ohledem na předmět předchozího řízení by tento účastník nemohl získat plnou náhradu nákladů řízení. Protože i pro odvolací a dovolací řízení platí obdobně ustanovení o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, lze uvedené závěry vztáhnout i na tato řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, a ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 498/2014).
V posuzovaném případě odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl, aniž zohlednil, jaký byl předmět jednotlivých řízení (pominul, že v jedné věci bylo řízení před soudem prvního stupně i řízení před odvolacím soudem více) a v jaké části předmětu jednotlivých řízení žalobci v konečném důsledku uspěli. Žalobci uplatnili žalobou nárok na zaplacení 1.350.000,- Kč a v konečném důsledku jim byla přiznána částka 1.000.000,- Kč. Žalobcům přísluší za první řízení před soudem prvního stupně, kdy jejich procesní úspěch představuje 74 % a procesní úspěch žalované představuje 26 %, náhrada poměrné části nákladů řízení ve výši 48 % (od jejich úspěchu ve výši 74 % je odečten jejich neúspěch ve výši 26 %). Předmětem prvního odvolacího řízení byla již částka 1.000.000,- Kč (výrok rozsudku soudu prvního stupně zamítající částku 350.000,- Kč nebyl odvoláním dotčen a nabyl samostatně právní moci) a stejná částka byla předmětem i ve druhém řízení před soudem prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 4. 11. 2008, č. j. 15 Co 360/2008-155, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 5. 6. 2008, č. j. 42 C 139/2006-131) a také ve třetím řízení před soudem prvního stupně (poté, co odvolací soud usnesením ze dne 7. 4. 2011, č. j. 15 Co 576/2010-293, zrušil v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně ze dne 17. 6. 2010, č. j. 42 C 139/2006-252). Protože žalobci měli v těchto řízeních v konečném důsledku plný úspěch (žalobě o zaplacení částky 1.000.000,- Kč bylo vyhověno), mají v souladu s §142 odst. 1 o. s. ř. (resp. §142 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 o. s. ř.) právo na náhradu nákladů řízení ve výši 100 % za uvedená řízení před soudem prvního stupně i před odvolacím soudem.
Lze uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení k dovolacímu přezkumu nastolené otázky, neboť odvolací soud, který nezohlednil při rozhodování o náhradě nákladů řízení shora nastíněná hlediska, postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Dovolací soud zrušil rozsudek ve výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení účastníků a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a odst. 2 věta první o. s. ř.). Nepřistoupil ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu §243d písm. b/ o. s. ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy „vyřešení neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“, nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu