ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.2797.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 2797/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce MUDr. J. Č. , zastoupeného JUDr. Jiřím Jestřábem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 142a, proti žalované Mgr. A. Š. , zastoupené Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, o zaplacení 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 44/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. února 2015, č. j. 12 Co 76/2015-172, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 26. února 2015, č. j. 12 Co 76/2015-172, a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. prosince 2014, č. j. 29 C 44/2014-154, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 29 C 44/2014-89, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 400.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05% p.a. od 1. 7. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dne 23. 9. 2014 odvolání, které dne 21. 11. 2014 doplnila žádostí o přiznání osvobození od soudního poplatku z odvolání; zaplacení poplatku jí bylo uloženo usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2014 č. j. 29 C 44/2014-104.
Usnesením ze dne 15. 12. 2014, č. j. 29 C 44/2014-154, rozhodl Okresní soud v Olomouci tak, že žalované osvobození od soudních poplatků nepřiznal. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 26. 2. 2015, č. j. 12 Co 76/2015-172, toto usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů shodně konstatovaly, že při posuzování poměrů žadatele o osvobození od soudních poplatků, který je podnikající fyzickou osobou (podnikatelem), pro účely posouzení žádosti o osvobození od soudních poplatků neplatí zjednodušená úvaha o nedostatku finančních prostředků, nýbrž je třeba zkoumat, zda nepříznivá finanční situace má původ ve způsobu podnikání žadatele, nebo zda byla vyvolána nahodilou okolností mající původ mimo jeho podnikatelskou činnost. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že nevýhody podnikatelského rizika nelze přenášet na stát, a tudíž nelze přiznat osvobození od soudních poplatků podnikateli, jehož platební neschopnost (bránící mu v uhrazení soudního poplatku) má původ v jeho podnikání, a uzavřel, že netvrdila-li žalovaná žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že se ve finančních potížích ocitla nikoliv vlastní vinou (tj. v důsledku podnikání), není namístě jí osvobození od soudního poplatku z odvolání přiznat.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že podnikateli nelze přiznat osvobození od soudních poplatků v případě, že jeho objektivní neschopnost uhradit soudní poplatek je důsledkem jeho podnikatelské činnosti. Má za to, že takový názor je v rozporu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu (viz rozhodnutí sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, a sp. zn. 33 Cdo 1900/2013), v níž je naopak dovozováno, že podnikateli nelze osvobození od soudního poplatku odepřít jen proto, že jeho objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem jeho podnikatelské činnosti (že potud nese podnikatelské nebo hospodářské riziko). Zdůrazňuje, že právní názor odvolacího soudu hrubě znevýhodňuje osoby podnikatele oproti osobám nepodnikajícím, neboť jsou na ně kladeny vyšší požadavky, co se týče podmínek pro osvobození, aniž by k takovému rozdílnému zacházení byl dán právní důvod. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §138 odst. 1 o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníku řízení zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to jeho poměry a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva; přiznat osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Nerozhodne-li předseda senátu jinak, vztahuje se osvobození na celé řízení a má i zpětnou účinnost; poplatky zaplacené před rozhodnutím o osvobození se však nevracejí.
Účelem institutu osvobození od soudních poplatků je zajistit účastníku řízení přístup k soudu a s ním spjatou ochranu jeho práv i v podmínkách jeho tíživé materiální a sociální situace. Posouzení naplnění tohoto účelu je ale vázáno na konkrétní věc a konkrétní uplatňované právo (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2856/08).
Osvobození od soudních poplatků podle ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. lze přiznat i právnické osobě – podnikateli (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. 15 Co 539/98, uveřejněné pod č. 61/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2013, které obstálo i v rovině ústavněprávní (ústavní stížnost, která byla proti němu podána, Ústavní soud České republiky usnesením ze dne 15. 7. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2943/2013, odmítl), vyložil – s odkazem na tam uvedenou odbornou literaturu a soudní judikaturu, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu a naplnit své právo na právní pomoc v občanském soudním řízení od počátku řízení. Zdůraznil, že při rozhodování o osvobození od soudních poplatků soud přihlíží k celkovým majetkovým poměrům žadatele, k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku a k dalším podobným okolnostem. U fyzických osob bere v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav apod. Přihlédne nejen k výši příjmů žadatele a množství disponibilních finančních prostředků, ale též k jeho možnosti si tyto prostředky opatřit, jakož i k důsledkům, které by pro jeho poměry mohlo mít zaplacení příslušného soudního poplatku (nebo jiných plateb v příslušném řízení předpokládaných). U právnických osob a u fyzických osob, které jsou podnikateli, lze vzít v úvahu rovněž povahu jejich podnikatelské nebo jiné činnosti, stav a strukturu majetku, platební (ne)schopnost; je však též nutno přihlížet k tomu, zda se spekulativně nezbavily majetku či jiných výhod, aby se poplatkové povinnosti vyhnuly. Soud tedy zkoumá nejen faktické poměry žadatele v době podání žádosti, ale musí zvažovat, zda ze strany žadatele nejde o obcházení zákona za účelem získání neoprávněné výhody (osvobození od soudních poplatků). Při splnění ostatních předpokladů pro přiznání plného nebo částečného osvobození od soudního poplatku však nelze právnické osobě - podnikateli takové osvobození odepřít jen proto, že její objektivní neschopnost k úhradě soudního poplatku je důsledkem její podnikatelské činnosti (že potud nese „podnikatelské“ nebo „hospodářské“ riziko). Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se pak musí promítnout do závěru, zda účastník (vedlejší účastník) je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených s poskytnutím právní pomoci (se zastoupením). Jestliže mu to jeho poměry nedovolují, je soud povinen mu přiznat tomu odpovídající osvobození od soudních poplatků (v plném rozsahu, zčásti, pro část řízení nebo jen pro některé úkony).
V posuzovaném případě odvolací soud při své úvaze, zda poměry žalované odůvodňují (byť částečně) přiznání osvobození od soudních poplatků, v rozporu se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, vyhodnotil k tíži žalované skutečnost, že je fyzickou osobou podnikající - podnikatelem (a že potud nese riziko neúspěšnosti svého podnikání) a nepřihlédl ke všem relevantním hlediskům, resp. dalšími hledisky se vůbec nezabýval. Konstatoval pouze obecně, že na základě prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech, není možné žalovanou považovat za osobu, která by splňovala předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. Odkázal přitom na odůvodnění usnesení soudu prvního stupně, kde se uvádí, že žalovaná ke svým poměrům, jež označuje za nepříznivé, netvrdí žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se ve finančních potížích ocitla nikoliv v důsledku své podnikatelské činnosti (tj. vlastní vinou). Z obsahu spisu se přitom podává, že žalovaná dostatečně doložila své majetkové poměry. V tomto směru je posouzení žádosti žalované o osvobození od soudních poplatků vadné a neúplné.
Na závěr se sluší uvést, že rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 9 Cmo 630/99 (z něhož - i když to v textu rozhodnutí výslovně neuvedly - vycházel nejprve soud prvního stupně a následně rovněž odvolací soud), stávající rozhodovací praxe Nejvyššího soudu překonala (srovnej krom citovaného usnesení ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, rovněž usnesení ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1900/2013, nebo ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3291/2014); Nejvyšší soud se přitom k otázce, zda lze žadateli (účastníku řízení) odepřít osvobození od soudních poplatků (lhostejno, zda zcela nebo zčásti) jen proto, že jde o podnikatele, jenž nese „podnikatelské“ či „hospodářské“ riziko, které nelze přenášet (přiznáním osvobození) na stát, vyjádřil již dříve tím, že pod číslem 6/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uveřejnil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 3. 1997, sp. zn. 11 Cmo 18/97.
Protože se odvolací soud při aplikaci §138 odst. 1 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je dovolání proti jeho rozhodnutí důvodné; Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušit. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 27. srpna 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu