ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.316.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 316/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně MUDr. I. Č. , zastoupené JUDr. Jaroslavem Hostinským, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 126, proti žalovanému M. R. , zastoupenému Mgr. Janem Hynštem, advokátem se sídlem v Praze 5, Vrázova 7, o zaplacení 540.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 112 EC 401/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. dubna 2014, č. j. 15 Co 20/2014-188, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 10.760,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jana Hynšta, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 11. září 2013, č. j. 112 EC 401/2012-153, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 540.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 14. dubna 2014, č. j. 15 Co 20/2014-188, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť žalobkyně odvolacímu soudu ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení věci, nýbrž zpochybňuje jím zjištěný skutkový stav věci.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně sice ohlásila uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., a má za to, že dovolání je přípustné, neboť závisí na „ vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, konkrétně otázky, na kom leží v případě prokazování existence půjčky důkazní břemeno (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 98/2000) a jaké náležitosti musí být splněny k uzavření platné smlouvy o půjčce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003), její námitky však nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýkají nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobkyně prosazuje názor, že se žalovanému nepodařilo v řízení prokázat, že jí částku 540.000,- Kč půjčil, resp. předal za účelem půjčky. Namítá, že soudy se náležitě nezabývaly tím, zda vůbec mohlo dojít k předání tak vysoké částky v hotovosti, z jakých zdrojů žalovaný a F. M. tuto částku čerpali a zda ji vůbec měli k dispozici. Pochybení odvolacího soudu spatřuje rovněž v tom, že neprovedl všechny jí navrhované důkazy (její účastnický výslech a výpovědi jí navrhovaných svědků) a že vzal za prokázanou existenci směnek, přestože mu nebyly fyzicky doloženy. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalobkyně), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že si žalobkyně od žalovaného žádný finanční obnos nepůjčila a že se tudíž žalovaný přijetím 540.000,- Kč na její úkor bezdůvodně obohatil. Je zřejmé, že žalobkyně v dovolání neuplatnila jediný přípustný dovolací důvod. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
Rovněž výtku, že napadené rozhodnutí porušuje její právo na spravedlivý proces, žalobkyně opírá výlučně o kritiku postupu soudů při zjišťování skutkového stavu; nadto v tomto směru ani nevymezila řádným způsobem přípustnost dovolání (srovnej §241a odst. 2 o. s. ř. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 18. února 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu