ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3417.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3417/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Mgr. Y. V., zastoupené Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem Praha 2, Slezská 949/32, proti žalovanému Ing. B. V., zastoupenému JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 138/10, o 278.568 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 37/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Co 482/2014-400, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.761 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Letáčka, advokáta se sídlem Praha 2, Slezská 949/32.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 3. 2014, č. j. 15 C 37/2010-285, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 11. 2014, č. j. 15 C 37/2010-350, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 278.568 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), žalobu o zaplacení 194.472 Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky III. a IV.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 4. 2015, č. j. 29 Co 482/2014-400, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Žalovaný avizuje, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a to otázky akceptace znaleckých posudků, jež oceňují pozemky podle právního stavu, který nastal až téměř rok po datu, k němuž je znalecké posudky hodnotí. Námitkou, že odvolací soud při volném hodnocení důkazů dal za pravdu znaleckým posudkům znalce Z. B. č. 1913-32/11 ze dne 29. 9. 2011 a Znaleckého ústavu stavebního s. r. o. č. 12/2012 ze dne 27. 11. 2012, čímž nesprávně aplikoval §132 o s. ř., žalovaný nevystihl jediný v úvahu přicházející dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Žalovaný přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem podle zásad zakotvených v §132 o. s. ř., nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Žalovanému rovněž nelze přisvědčit, že přípustnost dovolání proti nákladovému výroku je dána tím, že otázka aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. nebo §142 odst. 3 o. s. ř. nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena. Rozhodnutí o vydání plnění z bezdůvodného obohacení patří k těm rozhodnutím, u nichž výši nároku, který je co do svého základu prokázán, lze založit na úvaze soudu zhodnocením relevantních skutečností postupem podle §136 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1141/97, ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 96/2003, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 33 Odo 956/2002, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 418/2009, a ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3799/2014, jejichž závěry jsou použitelné i na projednávaný případ). V posuzované věci odvolací soud v souladu se závěry obsaženými v citovaných rozhodnutích úvahu o výši uplatněného nároku založil na skutkových zjištěních vyplývajících z provedených důkazů (včetně závěrů obsažených ve znaleckých posudcích vypracovaných znalcem Z. B. a společností Znalecký ústav stavební s. r. o.) a výši bezdůvodného obohacení odpovídající obvyklé ceně darovaných pozemků určil po řádném a přesvědčivém zvážení relevantních skutečností. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přitom rozhodnutí o výši plnění z pohledu ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. závisí na „úvaze soudu“ tehdy, postupoval-li soud podle ustanovení §136 o. s. ř. (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1367/2013). Lze proto uzavřít, že odvolací soud rozhodl v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže o náhradě nákladů řízení rozhodl podle §142 odst. 3 o. s. ř., a nikoli podle míry úspěchu ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř. Dovolání není tudíž pro řešení nastolené otázky přípustné ve smyslu §237 o. s. ř.
Nepřípustné dovolání dovolací soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. září 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu