ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3452.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3452/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. T., zastoupeného JUDr. Ivanou Psůtkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Slavíkova 1510/19, proti žalované J. A., zastoupené Mgr. Rostislavem Havelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Břehová 208/8, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 7 C 98/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2015, č. j. 26 Co 80/2015-108, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 15. 10. 2014, č. j. 7 C 98/2014-84, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 20. 12. 2013 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2015, č. j. 26 Co 80/2015-108, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 30.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání žalovaná dovozuje z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, I když otázku předkládanou k dovolacímu přezkumu v dovolání výslovně nespecifikuje, napadené rozhodnutí konfrontuje s rozsudkem ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou platnosti smlouvy v případě nedostatečné identifikace jí převáděné nemovitosti, a oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že dohoda o rezervaci, kterou s žalobcem uzavřela dne 7. 11. 2013, je platným právním úkonem. Z uvedené argumentace lze usuzovat na námitku dovolatelky, že odvolací soud řešil otázku platnosti smlouvy v rozporu s jí citovaným rozhodnutím dovolacího soudu.
V rozsudku ze dne 10. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 204/2011, Nejvyšší soud přijal závěr, že není-li převáděná nemovitost ve smlouvě označena v souladu s požadavky podle zákona č. 344/1992 Sb., nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě“.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 7. 11. 2013 „ Dohodu o rezervaci “, na jejímž základě žalobce žalované zaplatil „poplatek“ 30.000,- Kč za to, že pro něho bude rezervována „ NEMOVITOST: byt 1+1 číslo 6 v 1. Patře domu čp. 902/23, pozemek st.p. 559 s podílem 4161/54544, vše zapsáno na příslušném listu vlastnictví č. 4782 vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mělník, pro katastrální území Kralupy nad Vltavou, obec K. n. V. “. Výpis z katastru nemovitostí obdržel dodatečně, po podpisu dohody o rezervaci. Kupní smlouvu měl žalobce s prodávajícím uzavřít do 15. 12. 2013. Dne 14. 11. 2013 od žalované obdržel návrh kupní smlouvy, v níž byl předmět převodu označen jako „ spoluvlastnický podíl o velikosti 4161/54544 na budově čp. 902, část K. n. V. postavené na pozemku st.p. 559 a dále pozemku st. p. 559 také o velikosti 4161/54544“ . Na podkladě těchto zjištění odvolací soud oproti soudu prvního stupně dovodil, že dohoda o rezervaci je neplatným právním úkonem, neboť označení „rezervované“ nemovitosti nesplňuje požadavek určitosti, pakliže neodpovídá skutečnosti a zápisu v katastru nemovitostí; řečeno jinak, nemovitost, která je v dohodě uvedena (tedy zde označený byt /bytová jednotka/), právně neexistuje, nemůže být předmětem prodeje. Nepodstatnou přitom shledal skutečnost, že žalobce věděl, o jaký faktický prostor se má jednat. Uzavřel, že vůli účastníků vyjádřenou v písemné formě nelze následně napravovat, nahrazovat, měnit, vysvětlovat, ani odstraňovat pochybnosti, dalším výkladem (písemně zaznamenanou vůlí žalobce bylo koupit byt, nikoli spoluvlastnický podíl na bytovém domě).
Žalovaná se mýlí, dovozuje-li, že odvolací soud nerespektoval závěry přijaté Nejvyšším soudem v jí citovaném rozhodnutí. Především je nutné zdůraznit, že porovnává skutkově odlišné případy. V posuzované věci nešlo o nepřesné označení předmětu právního úkonu, které bylo možné odstranit výkladem celého obsahu právního úkonu, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě, a nešlo ani o případ, kdy správné označení předmětu bylo seznatelné podle dalších identifikačních znaků. To, co mělo být podle písemné dohody o rezervaci žalovanou pro žalobce „rezervováno“ (co žalobce mínil jejím prostřednictvím koupit, tj. předmět zamýšleného převodu vlastnického práva) bylo v dohodě popsáno dostatečně (tedy nezaměnitelně s jiným předmětem), avšak takto identifikovaná věc právně neexistovala. Směřovala-li vůle žalobce podle textu dohody výslovně k tomu, aby mu byl „rezervován“ zde popsaný byt, nelze takto vyjádřený projev vůle výkladem měnit či nahrazovat, tedy - jak požaduje žalovaná - dovodit, že žalobce si nerezervoval byt v domě čp. 902, nýbrž spoluvlastnický podíl na domě čp. 902. V tomto směru odvolací soud správně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, která takový jeho závěr podporuje (srov. např. rozhodnutí ze dne 27. 5. 2010, sp. zn 23 Cdo 1122/2010, a ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4930/2008). Ostatně i v rozhodnutí, jehož se žalovaná na podporu svého názoru dovolává, Nejvyšší soud zdůraznil, že výkladem právního úkonu nesmí dojít k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy (zde dohody o rezervaci), a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Nadto se sluší připomenout, že bylo na žalované, která je profesionálem v oboru, aby dohodu o rezervaci vyhotovila způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jejím obsahu a aby dbala na přesnost a úplnost údajů v ní uvedených. Dohodu o rezervaci (jak připustila sama dovolatelka) je nutné posuzovat jako smlouvu spotřebitelskou (srov. §52 obč. zák.), u níž platí zásada, že v pochybnostech o jejím významu je třeba vyjít z výkladu, který je pro spotřebitele (v tomto případě žalobce) příznivější.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. září 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu