ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.3600.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3600/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. Č. , a b) H. Č. R. , zastoupených Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovská 716/27, proti žalované BERGER BOHEMIA a.s. se sídlem v Plzni, Klatovská 410 (identifikační číslo osoby 45357269), zastoupené JUDr. Markem Görgesem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, o 505.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 14 C 309/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2014, č.j. 10 Co 121/2014-95, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 21. 11. 2013, č.j. 14 C 309/2013-67, jímž Okresní soud Plzeň - město uložil žalované zaplatit žalobcům 505.500,- Kč s 7,05% úroky z prodlení ročně od 8. 5. 2013 do zaplacení a na nákladech řízení 103.891,67 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že ujednání o smluvní pokutě, která zajišťovala splnění povinností žalované vymezených v dohodě o narovnání z 29. 6. 2011, je platné, neboť její výše se nepříčí dobrým mravům (§39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), a že uplatnění požadavku na její zaplacení v plné výši nepředstavuje výkon práva žalobců v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Dohoda o vypořádání vad z 19. 6. 2012, jíž účastníci narovnali sporná práva týkající se specifikovaných závad bytu, se podle odvolacího soudu povinnosti žalované zaplatit smluvní pokutu nedotkla.
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu v plném rozsahu, žalovaná – oproti svému mínění – nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“). Argumentace obsažená v dovolání není podřaditelná dovolacímu důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1, 3 o.s.ř.); žalovaná nezpochybnila (právní) závěry o platnosti ujednání smluvní pokuty s ohledem na její výši, o tom, že výkon práva žalobců není v rozporu s dobrými mravy, a výslovně se ztotožnila se závěrem, podle něhož dohoda o vypořádání vad z 19. 6. 2012 je platnou dohodou o narovnání ve smyslu §585 a násl. obč. zák. Dovoláním vytýká nesprávnost (neúplnost) skutkových zjištění, na nichž je založen právní závěr o její povinnosti zaplatit žalobcům smluvní pokutu za porušení závazku „na své náklady zajistit zhotovení a položení nové dřevěné podlahy v pokoji přiléhajícím k terase, a to totožné podlahy, jako byla zničena následkem odstranění vady, tedy podlahy od společnosti LUKOR s.r.o.“
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že se žalovaná (zhotovitelka) – kromě jiného – zavázala nejpozději do 18. 7. 2011 „na své náklady zajistit zhotovení a položení nové dřevěné podlahy v pokoji přiléhajícím k terase, a to totožné podlahy, jako byla zničena následkem odstranění vady, tedy podlahy od společnosti LUKOR s.r.o.“ V případě nesplnění této, jakož i jiné povinnosti specifikované v dohodě z 29. 6. 2011, se zavázala zaplatit žalobcům smluvní pokutu, jejíž výši účastníci sjednali částkou 1.500,- Kč za každý den prodlení. Žalovaná zhotovení a položení nové podlahy ve stanovené době nezajistila, ale žalobci přesto byt i s neodstraněnými vadami 19. 6. 2012 převzali s tím, že podle dohody z téhož dne pokládají strany „veškeré povinnosti zhotovitele, jejichž nesplnění je dle dohody o narovnání ze dne 29. 6. 2011 sankcionováno smluvní pokutou“ , za splněné.
Oproti odvolacímu soudu žalovaná prosazuje, že vůlí účastníků při uzavření smlouvy z 29. 6. 2011 bylo sankcionovat smluvní pokutou eventuální „naprostou pasivitu“ zhotovitelky ve vztahu ke všem vymezeným povinnostem, takže právo na její zaplacení bylo spjato jen s prodlením se splněním všech povinností. Cílem dohody z 19. 6. 2012 bylo úplné a konečné vypořádání veškerých (sporných nebo pochybných) nároků žalobců souvisejících s vadami podle předávacího protokolu, jejichž existence by byla důvodem nepřevzetí bytu; dohoda o narovnání tedy zahrnuje – i když to výslovně v jejím textu uvedeno není – i právo žalobců na smluvní pokutu (nárok „přímo či odvozeně související s vadami“ ). O tom, že šlo o tzv. generální narovnání, svědčí i to, že právo na smluvní pokutu žalobci uplatnili téměř rok po uzavření dohody.
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, podle něhož zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde teprve tehdy, dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/2000 pod č. 73, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Právní závěry odvolacího soudu žalovaná napadla procesně neregulérním způsobem, tedy na podkladě vlastní verze skutku. Platí však, že uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o.s.ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového závěru (zde ohledně vůle smluvních stran projevené v dohodách o narovnání z 29. 6. 2011 a 19. 6. 2012), než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř.) nelze – ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 – úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř.
Namítá-li žalovaná, že se odvolací soud nevypořádal s jejími námitkami způsobem odpovídajícím ustanovení §157 odst. 2 o.s.ř. a že neprovedl jí navržené důkazy, opomíjí, že tím nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Dovolatelka sice výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k nákladovým výrokům však žádnou argumentaci nevznesla.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1, věty první, o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu