ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4312.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4312/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) R. S. , b) Ing. M. S. , c) E. S. , d) S. B. , a e) A. B. , zastoupených JUDr. Jiřím Halounkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pechlátova 63/11, proti žalované MIRBAU, s.r.o. se sídlem v Kroměříži, Obvodová 3315/15A, identifikační číslo 27679039, zastoupené JUDr. Miroslavou Kočárovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, 1. máje 283/15, o zaplacení 225.000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty ve výši 121.725 Kč, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 7 C 217/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. dubna 2014, 60 Co 508/2013-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalobci R. S. částku 4.890,- Kč, žalobcům Ing. M. S. a E. S., oprávněným společně a nerozdílně, částku 4.890,- Kč a žalobcům S. B. a A. B., oprávněným společně a nerozdílně, částku 4.890,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Halounka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 19. září 2013, č. j. 7C 217/2012-124, uložil žalované povinnost zaplatit
- žalobci R. S. částku 75.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokutu za dobu od 27. 3. 2012 do 19. 9. 2013 ve výši 40.575,- Kč,
- žalobcům Ing. M. S. a E. S. částku 75.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokutu za dobu od 27. 3. 2012 do 19. 9. 2013 ve výši 40.575,- Kč
- a žalobcům S. B. a A. B. částku 75.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a smluvní pokutu za dobu od 27. 3. 2012 do 19. 9. 2013 ve výši 40.575,- Kč; současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 15. dubna 2014, č. j. 60 Co 508/2013-156, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil vůči žalobci R. S. a vůči ostatním žalobcům jej změnil jen tak, že žalovaná je povinna jim plnit k jejich „ruce společné a nerozdílné“. Ve výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“) s tím, že otázka, kterou předkládá k dovolacímu přezkumu („zda účastníku stavebního řízení, který se zaváže, že nebude prodlužovat stavební řízení, tj. de facto se zdrží výkonu svých práv ohledně uplatnění opravných prostředků, vzniká nárok vymáhat finanční kompenzaci, byť se stavebník k této povinnosti smluvně zavázal z důvodu neexistence časového horizontu pro nabytí právní moci rozhodnutí o umístění stavby, čímž tak dochází ke zhoršení postavení stavebníka v tomto stavebním řízení, což má za následek i finanční dopad spočívající ve vzniku ekonomických ztrát a ke škodám na straně stavebníka v případě uplatnění zjevných neodůvodněných námitek účastníků“ ), nebyla dosud Nejvyšším soudem řešena.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože žalovaná ve svém dovolání avizuje užití jediného způsobilého dovolacího důvodu vymezeného ve shora citovaném ustanovení a zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, že smlouva, kterou s žalobci uzavřela dne 14. 4. 2010, je smlouvou darovací, a že tato smlouva není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, její námitky ve skutečnosti směřují primárně proti skutkovým zjištěním, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu totiž prosazuje, že plnění, k němuž se zavázala v „Dohodě o finančním plnění“ uzavřené dne 14. 4. 2010, bylo vyvažováno plněním žalobců, resp. že zmíněná smlouva obsahovala nejen její závazek, ale i závazek žalobců, a že nebylo její vůlí žalobcům finanční obnosy darovat. Odvolací soud však v prvé řadě uzavřel, že smlouva žalobce k žádnému protiplnění nezavazovala, že obsahovala výlučně závazek žalované (a to zaplatit každému z žalobců – vlastníků bytové jednotky a účastníků stavebního řízení sjednaný finanční obnos) podmíněný rozvazovací podmínkou. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkového charakteru jsou rovněž námitky žalované, jimiž zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že smlouva ze dne 14. 4. 2010 není ve smyslu ustanovení §39 obč. zák. neplatná pro rozpor s dobrými mravy. Žalovaná totiž vytýká odvolacímu soudu, že důkazy, jimiž hodlala prokázat, že se jedná o dohodu příčící se dobrým mravům, řádně nevyhodnotil, konkrétně nevzal v úvahu její vstřícnost ve vztahu k žalobcům, nesprávně uvěřil „ zcela zmatečné “ výpovědi svědkyně C., nezjišťoval náležitě důvody vzniku dohody a pominul zřejmou nedůvodnost námitek žalobců ve stavebním řízení. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (tedy ze skutkové verze žalované), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci. Lze uzavřít, že předestírá-li žalovaná v dovolání vlastní (od odvolacího soudu odlišnou) skutkovou verzi, ze které následně dovozuje od soudu odlišné právní závěry, neuplatňuje přípustný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ale brojí proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Nesprávná skutková zjištění však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nadto se sluší připomenout, že ve vztahu k námitkám brojícím proti právnímu závěru odvolacího soudu, že smlouva, kterou účastníci uzavřeli dne 14. 4. 2010, není neplatná pro rozpor s dobrými mravy, nesplnila dovolatelka požadavek řádně vymezit, v čem spatřuje přípustnost svého dovolání, neboť poukázala pouze obecně na údajný rozpor s ustálenou judikaturou, aniž přitom specifikovala, od kterého rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl podle jejího názoru odklonit (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Vytýká-li dovolatelka, že v posuzovaném případě byla porušena zásada rovnosti účastníků řízení a zásada projednací, a že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejími odvolacími námitkami (resp. že závěr hodnotící platnost smlouvy řádně a přesvědčivě nezdůvodnil, takže rozhodnutí trpí nepřezkoumatelností), nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není.
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 16. července 2015
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu