ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4825.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4825/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. L. R., zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalované V. K., zastoupené JUDr. Lubošem Chalupou, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 159/56, o uložení povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 12/2006, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, č.j. 62 Co 512/2012-421, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 8. 2014, č.j. 62 Co 512/2012-421, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze ve výroku citovaným usnesením rozsudek ze dne 18. 9. 2012, č.j. 40 C 12/2006-284, ve výroku, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalobci povinnost nahradit žalované náklady řízení 656.280,- Kč, změnil co do jejich výše na částku 13.794,- Kč, a žalované přiznal náhradu nákladů řízení před odvolacím a dovolacím soudem 10.890,- Kč. Odvolací soud nepovažoval za účelné náklady (§137 odst. 1 a §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), které žalovaná vynaložila do jednání dne 22. 3. 2011, dokdy bylo prováděno podle odvolacího soudu nadbytečné dokazování za účelem zjištění, zda žalovaná podepsala smlouvu o smlouvě budoucí. Ačkoli stavba, která byla předmětem uvedené smlouvy, nejméně od roku 2003 neexistovala, žalovaná tuto skutečnost, která vedla k zamítnutí žaloby, neuvedla ani ve svém podrobném vyjádření k žalobě, ale uplatnila ji v řízení (zahájeném 30. 1. 2006) až při výše uvedeném jednání, tj. po vydání dvou rozsudků soudu prvního stupně a dvou zrušujících usneseních odvolacího soudu. Argument žalované, že žalobci musel být stav předmětných nemovitostí znám, odvolací soud odmítl s tím, že bylo „především povinností žalované, aby ve svém vyjádření uvedla relevantní skutečnosti na svoji obranu a nikoli skutečnosti, jejichž prokázání bylo z důkazního hlediska značně komplikované a výsledně i od samého počátku zcela zbytečné“. Ani nepříznivé osobní a majetkové poměry žalované a její nepříznivý zdravotní stav podle odvolacího soudu neodůvodňovaly to, aby žalované byla přiznána náhrada nadbytečně vynaložených nákladů. Odvolací soud žalované přiznal náhradu nákladů spočívajících v odměně za zastupování v části řízení (včetně odvolacího a dovolacího řízení) po jednání 22. 3. 2011. Nesdílel názor žalované, že předmětem řízení je věc penězi ocenitelná, a sazbu odměny určil podle §9 odst. 1 a §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. za úkony učiněné do 31. 12. 2012 ve výši 1.000,- Kč za úkon a za úkony učiněné od 1. 1. 2013 ve výši 1.500,- Kč za úkon. Soudem prvního stupně přiznanou náhradu nákladů v celkové výši 656.280,- Kč označil za „zcela nepřiměřenou“ a žalované přiznal za řízení před soudem prvního stupně náhradu za osm úkonů právní služby po 1.000,- Kč, osm paušálních náhrad po 300,- Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o.s.ř.). Odvolací soud dále uzavřel, že náhradu nákladů stanovil v této výši i s přihlédnutím k ustanovení §150 o.s.ř. s tím, že zohlednil okolnosti případu a zejména pak postoj žalované ..., která své zásadní stanovisko ke sporu sdělila až téměř po čtyřech letech od jeho zahájení. Za odvolací a dovolací řízení přiznal náhradu za jeden úkon ve výši 1.000,- Kč, čtyři úkony po 1.500,- Kč, pět paušálních náhrad po 300,- Kč a náhradu za 21 % daň z přidané hodnoty. Odvolací soud tak rozhodl poté, co nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1862/13, bylo jeho předchozí rozhodnutí ze dne 20. 3. 2013, č.j 62 Co 512/2012-306, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 6. 2013, č.j. 62 Co 512/2012-317, v nákladových výrocích zrušeno, a současně bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, č.j. 33 Cdo 2835/2013-354, v části, jíž bylo odmítnuto dovolání žalované.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jímž namítla, že otázku výše odměny za zastupování stanovil odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího i Ústavního soudu. S poukazem na závěr Nejvyššího soudu vyjádřený v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005, prosazuje, že výše odměny měla být určena podle §8 odst. 1 ve spojení s §7 advokátního tarifu, přičemž tarifní hodnotou je kupní cena, za niž měl být uskutečněn prodej; náleží jí také náhrada za zaplacený soudní poplatek za dovolání. Vedle toho dovolatelka předkládá dovolacímu soudu k vyřešení otázku, zda je důvodem nepřiznání náhrady nákladů řízení podle §150 o.s.ř. to, že v řízení o nahrazení projevu vůle procesně úspěšný žalovaný, který od počátku namítal a dokazoval, že smlouvu o smlouvě budoucí nepodepsal, od počátku také nenamítl absolutní neplatnost této smlouvy z důvodu zániku budovy. Podle dovolatelky je logické, že tuto okolnost uvedla, až když z důkazního řízení vyplynula nemožnost zjištění nepravosti „cizího podpisu jejího jména“ na smlouvě, a zmínila též, že žalobci muselo být známo, že stavba ke dni údajného uzavření smlouvy i podání žaloby již neexistovala, přesto to on v žalobě „zamlčel“. Nepřiznání náhrady nákladů v plné výši je v rozporu s ustanovením §142 odst. 1 o.s.ř., principem spravedlnosti i judikaturou Evropského soudu pro lidská práva. Upozornila také na to, že v důsledku psychické zátěže vyvolané soudním řízením trvajícím sedm let se stala invalidní a má objektivně minimální příjem, kdežto žalobce je podnikatelem „s 8 záznamy v obchodním rejstříku“ . Jako druhou dovolatelka nabízí k vyřešení otázku, kdo nese břemeno tvrzení a důkazní břemeno o vzniku dohody o smlouvě budoucí. V této souvislosti poukazuje na to, že žalobce předložil čtyři samostatné volné listy bez pevného spojení a paraf se sporným podpisem žalované, a tudíž neunesl břemeno tvrzení a důkazní břemeno ke vzniku a platnosti „žalovaného hmotně právního úkonu“. Konečně odvolacímu soudu ještě vytkla, že se v odůvodnění rozhodnutí v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu nevypořádal se všemi jí uváděnými skutečnosti. Předložila variantní výpočty náhrady nákladů řízení a navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že žalobci uloží povinnost nahradit jí náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 549.832,50 Kč, případně 147.003,50 Kč, náklady řízení před odvolacím soudem a předcházejícího dovolacího řízení ve výši 55.119,- Kč a náklady tohoto dovolacího řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.).
V rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu odvolací soud vyřešil otázku stanovení výše náhrady nákladů spočívajících v odměně za zastupování advokátem v řízení o nahrazení projevu vůle směřujícího k uzavření kupní smlouvy. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 865/2005, uzavřel, že v takovém řízení se stanoví odměna advokáta podle sazby mimosmluvní odměny uvedené v §7 advokátního tarifu z tarifní hodnoty určené podle ustanovení §8 odst. 1 advokátního tarifu ve výši kupní ceny, za niž má být předmět smlouvy prodán. Promítnuto do souzené věci to znamená, že sazbu odměny za jeden úkon právní služby je třeba stanovit podle §7 advokátního tarifu v rozhodném znění z tarifní hodnoty 2.800.000,- Kč (žalobcem tvrzená dohodnutá kupní cena), nikoli z tarifní hodnoty uvedené v §9 odst. 1 advokátního tarifu, jak to nesprávně učinil odvolací soud.
Dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení otázky důvodnosti aplikace ustanovení §150 o.s.ř. odvolacím soudem. Rozhodnutí odvolacího soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení vzniklých procesně úspěšné žalované v části řízení do jednání dne 22. 3. 2011 totiž spočívá nejen na závěru, že jsou zde dány důvody pro jejich odepření ve smyslu ustanovení §150 o.s.ř., který dovolatelka nabídla k přezkumu, nýbrž i na závěru, že tyto náklady nelze považovat za účelně vynaložené ve smyslu ustanovení §142 odst. 1 o.s.ř., který ovšem dovolatelka nezpochybňuje. Každý z těchto závěrů představuje samostatný důvod pro nepřiznání předmětné části náhrady nákladů řízení, a jestliže jeden ze závěrů zůstal dovoláním nedotčen, dovolání nemůže být přípustným (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010).
Na řešení další dovolatelkou nastolené otázky, kdo nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní o vzniku smlouvy o smlouvě budoucí, napadené rozhodnutí nespočívá.
Opodstatněnost nelze přikládat námitkám dovolatelky, že se odvolací soud nevypořádal s jí tvrzenými skutečnostmi, že žalobcem předložené listy papíru nejsou žádným hmotněprávním úkonem a že žalobce smlouvu o budoucí smlouvě sám vyhotovil, a proto se nemůže dovolávat jejích právních vad. Tato tvrzení nemají vztah k předmětu odvolacího řízení. Konečně neopodstatněnost námitky, že se odvolací soud nijak nevypořádal se skutečností, že je samostatně žijící invalidní důchodkyní (kdežto žalobce je podnikatel), se podává přímo z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Jelikož dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2, věta první, o.s.ř.); nepřistoupil přitom ke změně napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení §243d písm. b) o.s.ř., neboť s přihlédnutím k cílům uvedeným v důvodové zprávě zákona č. 404/2012 Sb., tedy vyřešení „neúnosného zatížení Nejvyššího soudu“ a „posílení role Nejvyššího soudu jako sjednotitele judikatury tak, aby jeho rozhodovací praxe měla spíše prospektivní charakter“ , nepovažuje pouhou kalkulaci náhrady nákladů řízení za podstatnou pro sjednocovací činnost Nejvyššího soudu (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3834/2014).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o nákladech řízení odvolací soud rozhodne též o nákladech tohoto dovolacího řízení (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.) a neopomene ani žalovanou zaplacený soudní poplatek za dovolání.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu