ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.4842.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4842/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce L. L. , zastoupeného JUDr. Zdeňkem Holáskem, advokátem se sídlem Jablonec nad Nisou, 28. října 31, proti žalovanému V. Č. , zastoupenému JUDr. Milanem Kružíkem, CSc., advokátem se sídlem Brno, Příkop 2a, o 150.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 4 EC 29/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2014, č. j. 13 Co 236/2012-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 3. 2014, č. j. 13 Co 236/2012-115, změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 8. 3. 2012, č. j. 4 EC 29/2011-56, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 150.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. je dovolatel povinen v dovolání uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Přesvědčení žalobce, že „dovolací důvod dle §237 o. s. ř. in fine spočívá v tom, že odvolací soud rozhodl s konečnou platností pravomocně“… „ačkoli má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 ). Z dovolání není ani zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění žalobce) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013); žalobce blíže nekonkretizuje žádnou právní otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo a jejíž řešení je třeba dovolacím soudem ve vztahu k jeho ustálené rozhodovací praxi revidovat.
Žalobci nelze přisvědčit ani v tom, že přípustnost dovolání je založena tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, zda žalovaný unesl důkazní břemeno o neexistenci uznaného dluhu z půjčky (§657 a §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013) ve smyslu §133 o. s. ř. Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že se odchýlil od právního názoru vysloveného v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003, jestliže svůj závěr o simulačním charakteru uznání dluhu založil výhradně na účastnickém výslechu žalovaného, pomíjí, že odvolací soud (jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí) se nespokojil s pouhým popřením žalobcem tvrzených skutečností. Provedl obsáhlé dokazování a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. dospěl k závěru, že žalovanému se podařilo vyvrátit domněnku existence uznaného dluhu z půjčky, neboť prokázal, že dluh z půjčky vůči žalobci nevznikl (§133 o. s. ř.).
Zbývající argumentací žalobce neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolacímu soudu totiž vytýká nesprávnost skutkového zjištění, že půjčka z uznaného dluhu neexistovala, a vlastním hodnocením provedených důkazů prosazuje opak. Zpochybněním právního posouzení věci není, vychází-li z jiného skutkového stavu. Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná a v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout ani samotné hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. ledna 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu