ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.5168.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 5168/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Mgr. L. M., místem podnikání v Hradci Králové, Gočárova třída 806 (identifikační číslo osoby 66240565), proti žalované České advokátní komoře se sídlem v Praze 1, Národní třída 16, (identifikační číslo osoby 66000777), zastoupené JUDr. Janem Sykou, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 12, o žalobě na rozhodnutí ve věci, o níž bylo rozhodnuto jiným orgánem, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 306/2013, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. července 2014, č. j. 21 Co 308/2014-25, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. července 2014, č. j. 21 Co 308/2014-25, se ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně mění tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 3.600,- Kč, a ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 1.800,- Kč, vše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Syky, advokáta.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jana Syky, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 28. července 2014, č. j. 21 Co 308/2014-25, potvrdil usnesení ze dne 30. května 2014, č. j. 16 C 306/2013-16, jímž Okresní soud v Hradci Králové zastavil řízení („ o zproštění kárné žaloby v kárné věci vedené Kárnou komisí České advokátní komory pod sp. zn. K 137/2012 “), rozhodl o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, a vrátil žalobci zaplacený soudní poplatek ve výši 2.000,- Kč. Odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu. Své rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil tím, že žalobce sice procesně zavinil, že řízení bylo zastaveno, avšak náklady, které žalovaná v souvislosti s řízením vynaložila na své zastoupení advokátem, nejsou účelně vynaloženými. Je totiž „v personálních a odborných možnostech žalované učinit vyjádření k otázce věcné příslušnosti, aniž by k tomu bylo třeba využít placených služeb advokáta“.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Namítá, že odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2006, které bylo překonáno judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 644/2014) a některými rozhodnutími Ústavního soudu (např. nález sp. zn. II. ÚS 852/13); tato judikatura nebyla odvolacím soudem respektována. Žalovaná je přesvědčena, že každý subjekt má právo nechat se zastoupit advokátem, a to bez ohledu na svoji kvalifikaci. Pokud zákon rozlišuje vzdělání účastníků ve vztahu k povinnému zastoupení v určitých řízeních, stanoví, že určité osoby zastoupeny být nemusí, což však neznamená, že zastoupeny být nemohou. Žalovaná zdůrazňuje, že účastník řízení je v situaci, kdy hrají roli širší okolnosti a vztahy k projednávané věci (profesionální odstup). Je přesvědčena, že již s ohledem na článek 96 odst. 1 Ústavy (v němž je zakotvena zásada, že všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva) nelze vymezovat kategorii osob a tu diskriminovat nepřiznáním náhrady nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že advokáti, které žalovaná sdružuje, nejsou jejími členy ani pracovníky, nemá možnost advokáta k jednání za sebe určit; její zastoupení si tak lze představit pouze na základě plné moci. Žádný z jejích funkcionářů pak nemá povinnost zastupovat ji v soudních sporech. Navíc zaměstnanec nebo člen má jiný vztah k subjektu právnické osoby než zmocněný zástupce, u něhož se předpokládá nezávislost. Žalovaná má rovněž za to, že zákonodárce cíleně pro potencionálně neúspěšné účastníky soudních řízení vytvořil riziko náhrady nákladů řízení, aby chránil soudy a potencionálně úspěšné účastníky před nedůvodnými procesními postoji. Žalovaná nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že k vyjádření se k otázce věcné příslušnosti soudu nebylo třeba použít placených služeb advokáta a klade si otázku, proč soud vůbec vyžadoval její vyjádření k žalobě. Připomíná, že každou žalobu je třeba převzít, prostudovat, rozpoznat, jaké námitky je možno vznést i formulovat, napsat a odeslat. Má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu pomíjí, že protistranou je advokát, který prošel kárným řízením, měl možnost respektovat poučení obsažené v kárném rozhodnutí, což neučinil a zatížil ji i soud žalobou. Ze všech uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce s dovoláním nesouhlasí, rozhodnutí soudů obou stupňů ohledně nákladů řízení má za správná a „nerozporně odůvodněná“. Je přesvědčen, že judikatura Nejvyššího soudu, o kterou žalovaná dovolání opírá, rozhodnutí Nejvyššího správního soudu sp. zn. 6 As 40/2006 nepřekonává, pouze jej rozvíjí a zpřesňuje. Akcentuje, že žalovaná je orgánem státní správy v oboru své působnosti, který na svěřeném úseku vykonává samosprávnou mocí svěřené veřejné funkce a musí k tomu být povinně náležitě vybavena. Nechá-li se zastoupit advokátem, nemůže jít o účelně vynaložené náklady, resp. je to důvodem pro aplikaci §150 o. s. ř. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. jako nedůvodné zamítl.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“)]. „Účelnost“ vynaložených nákladů při uplatňování práva proti účastníku, který ve sporu neměl úspěch, nevyložil v souladu s tím, co implicite vyplývá z řady rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení z 18. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2482/2009, rozsudek z 26. 11. 2014, sp. zn. 33 Cdo 3069/2014) a co Ústavní soud shrnul v odůvodnění nálezu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 3819/13.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Citované ustanovení přiměřeně platí i pro řízení odvolací (srov. §224 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní soud ve výše zmíněném nálezu uvedl, že „základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v §142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval“ . To, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení přihlíží soud ke všem okolnostem, které mohou ovlivnit povinnost k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva, vyplývá z ustanovení §150 o. s. ř., které zakládá soudu ve vztahu k nákladům řízení moderační oprávnění. Jestliže účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem; výjimky – co do účelnosti a důvodů zvláštního zřetele – možné jsou.
Právo každého, tedy i osoby s právnickým vzděláním (např. advokáta) nebo právnické osoby zaměstnávající osoby s právnickým vzděláním, na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy a rovnost účastníků před zákonem jsou zaručeny článkem 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod. K tomu Ústavní soud v citovaném nálezu uvádí, že „ústavně garantované právo na právní pomoc zahrnuje (zásadně, vyjma řízení, pro něž je předepsáno obligatorní zastoupení) právo účastníka zvolit si, zda se nechá či nenechá zastoupit a případně též kým. Právní zastoupení je tak ponecháno (s uvedenou výjimkou) zcela na vůli účastníka, a to bez ohledu na to, zda by toho byl jinak schopen sám. Důvody tohoto kroku nelze spatřovat jen v nedostatku příslušného právního vzdělání, … ale např. i ve vyšší míře objektivity zástupce, jeho konkrétní specializaci na daný problém apod. Účastník si musí být vědom toho, že v případě neúspěchu ponese náklady řízení, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany. Na druhou stranu mu však příslušné procesní předpisy garantují, že jeho náklady řízení budou v případě úspěchu nahrazeny“ . Zdůraznění účelnosti vynaložených nákladů v §142 odst. 1 o. s. ř. je třeba podle Ústavního soudu chápat jako „určitou pojistku před hrazením nákladů, nesouvisejících s řízením, před nadbytečnými či nadměrnými náklady“ . Prostřednictvím účelnosti nelze „vymezovat kategorii osob, která by tak z hlediska právního zastoupení měla odlišné postavení, a tak jí de facto její právo upírat, a vůči ostatním ji diskriminovat. Účastníka nelze sankcionovat tím, že mu nebude přiznána část nákladů odpovídající výši odměny advokáta s odůvodněním, že se mohl bránit sám“ .
Podle Ústavního soudu je třeba rozlišovat, zda je právní zastoupení účastníka, který je advokátem (zde právnickou osobou zaměstnávající osoby s právnickým vzděláním), jiným advokátem, využitím ústavně zaručeného práva na právní pomoc, nebo zda se jedná o zneužití práva na úkor protistrany (např. zmocněnec „z opačného konce republiky“ , prodlužování řízení žádostmi o odročování, zastoupení ve zcela banální věci či zcela zřejmá snaha zvýšit náklady řízení protistraně apod.).
V souzené věci, kterou nelze označit za banální, jestliže žalobce (sám advokát) se nespokojil s rozhodnutím soudu prvního stupně a brojil proti němu odvoláním, okolnosti svědčící o zneužití práva žalované na právní pomoc ze spisu nevyplývají a pouhé konstatování, že „ je v personálních a odborných možnostech žalované učinit vyjádření k otázce věcné příslušnosti, aniž by k tomu bylo třeba využít placených služeb advokáta “, k odepření práva na náhradu nákladů řízení z důvodu neúčelnosti jejich vynaložení nepostačuje.
V řízení před soudem prvního stupně představují žalovanou vynaložené náklady mimosmluvní odměnu JUDr. Jana Syky, advokáta, za dva úkony právní služby po 1.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 4 v návaznosti na §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, v rozhodném znění - dále jen „advokátní tarif“), a dvě paušální náhrady hotových výdajů po 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
V odvolacím řízení představují žalovanou vynaložené náklady mimosmluvní odměnu JUDr. Jana Syky, advokáta, za jeden úkon právní služby ve výši 1.500,- Kč (§6 odst. 1, §7 bod 4 v návaznosti na §9 odst. 1, §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu) a paušální náhrady hotových výdajů 300,- Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 2.000,- Kč a z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení ve výši 1.500,- Kč (§8 odst. 1, §7 bod 4 a §11 odst. 1 písm. d/ advokátního tarifu). Součástí nákladů je paušální náhrada za úkon právní služby (sepis dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu