ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.63.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 63/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Ing. K. N. , zastoupeného JUDr. Radimem Chalupou, Ph.D., advokátem se sídlem v Drnovicích, Kuzina 169, proti žalovanému J. R. , o zaplacení 1.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 109 C 180/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě ze dne 15. května 2014, č. j. 54 Co 816/2013-125, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Jihlavě rozsudkem ze dne 3. července 2013, č. j. 109 C 180/2012-77, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 1.000.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka v Jihlavě rozsudkem ze dne 15. května 2014, č. j. 54 Co 816/2013-125, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení tak, že se žádnému z účastníků náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně nepřiznává, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce spatřuje přípustnost dovolání v tom, že otázky
- „zda, pokud se ukáže, že prohlášení, že subjekt převzal peněžní prostředky v určitý den, je v podrobnostech nepřesné, je třeba vnímat jako nepravdivé celé prohlášení“, a
- „zda je ve smlouvě třeba výslovně uvést, že se dosavadní závazek mění, když tato skutečnost vyplývá z obsahu závazku a z úmyslu stran (zda lze uzavřené smlouvě přiznat právní účinky dohody o změně závazkového vztahu, i když je formulována jako samostatná smlouva)“,
na nichž je podle něho rozhodnutí odvolacího soudu založeno, dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. Dále namítá, že otázku rozložení důkazního břemene v případě vznesení námitky promlčení řešil odvolací soud odchylně od závěrů, které Nejvyšší soudu přijal v rozsudku ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1960/99.
Dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost, skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. První dvě formulované otázky žalobce zakládá na vlastní skutkové verzi. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení bylo prokázáno, že dne 23. 10. 2008 s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, na jejímž základě byl předmět půjčky (žalobou požadovaná částka 1.000.000,- Kč) předán. Vytýká odvolací soudu, že nevzal náležitě v úvahu, že žalovaný ve smlouvě svým podpisem potvrdil, že předmět půjčky převzal a že nesprávně vyložil vůli účastníků, která směřovala k úpravě jejich závazkových vztahů založených ústními smlouvami o půjčce.
Žalobce v prvé řadě pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), jde o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dále pak přehlíží, že uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud (odvolací soud skutkově uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému finanční částku 1.000.000,- Kč jako půjčku skutečně předal). Argumentuje-li žalobce v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci, tedy z jeho skutkové verze, že žalovanému půjčil 1.000.000,- Kč, musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že žalovaný nesplnil ve smlouvě z 23. 10. 2008 sjednanou povinnost vrátit mu půjčku do 31. 12. 2009. Je tudíž zřejmé, že žalobce v tomto směru v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného, než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Otázkou, při jejímž řešení se měl odvolací soud podle názoru dovolatele odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (tj. rozložením důkazního břemene v případě vznesení námitky promlčení), se Nejvyšší soud pro nadbytečnost nezabýval, neboť odvolací soud posoudil jako promlčené pouze právo žalobce na zaplacení částky 15.000,- Kč (k tomu srov. §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.); vzal totiž za prokázané, že žalobce předal (poukázal ze svého účtu u České spořitelny, a.s.) žalovanému pouze 15.000,- Kč a nikoliv tvrzený obnos 1.000.000,- Kč. Navíc i v případě této dovolací námitky žalobce primárně brojí proti skutkovému závěru odvolacího soudu dovozujícímu, že splatnost (původních) půjček poskytovaných podle ústních smluv v letech 2007 a 2008 nebyla sjednána. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že splatnost půjčky byla sjednána smlouvou z 23. 10. 2009.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. února 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu