ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.823.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 823/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného Mgr. Helenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem Praha 5, náměstí Kinských 76/7, proti žalované E. N., zastoupené JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem Nymburk, Palackého třída 223/5, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 210 C 96/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, č. j. 17 Co 250/2012-218, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2012, č. j. 17 Co 250/2012-218, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 26. 4. 2012, č. j. 210 C 96/2011-164, zamítl žalobu o zaplacení 100.000,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení (stalo se tak poté, co usnesením ze dne 14. 3. 2012, č. j. 210 C 96/2011-131, bylo řízení o zaplacení 1.984.721,60 Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení zastaveno - §96 odst. 1,2 o. s. ř.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, č. j. 17 Co 250/2012-218, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 100.000,- Kč se 7,75% úrokem z prodlení ročně od 1. 7. 2010 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce dne 12. 4. 2005 uzavřel s manželem žalované Ing. Z. N. (za trvání jejich manželství) smlouvu o půjčce, na jejímž základě mu poskytl 3.000.000,- Kč. V exekutorském zápise se svolením k přímé vykonatelnosti, který se žalobcem a manželem žalované dne 9. 12. 2005 pod sp. zn. Ez 34/05 sepsal soudní exekutor Mgr. Roman Vytejček, se manžel žalované zavázal zaplatit žalobci částku 3.738.480,- Kč do 16. 12. 2005 a svolil, aby podle tohoto exekutorského zápisu byl proveden výkon rozhodnutí nebo exekuce, neuhradí-li závazky řádně a včas. Uvedená částka sestávala z 3.000.000,- Kč půjčeného obnosu, 480.000,- Kč sjednaného úroku a 258.480,- Kč úroku z prodlení. Na majetek manžela žalované byl prohlášen konkurz s právními účinky ke dni 18. 7. 2006 (viz usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2006, č. j. K 12/2006-79). Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-519, bylo k návrhu správkyně konkurzní podstaty vypořádáno zaniklé společné jmění úpadce Ing. Z. N. a žalované tak, že ze společného jmění manželů se každému z nich přikazuje k úhradě (mimo jiných závazků) jedna polovina závazku vůči žalobci z titulu nesplacené jistiny ze smlouvy o půjčce ze dne 12. 4. 2005 včetně úroku z prodlení ve výši 2.084.721,60 Kč (dále jen „smlouva o půjčce“). Dopisy doručenými žalobci ve dnech 10. 3. 2008 a 15. 3. 2008 uplatnila žalovaná námitku relativní neplatnosti smlouvy o půjčce s odůvodněním, že ji manžel uzavřel bez jejího souhlasu a půjčená částka nebyla přiměřená jejich majetkovým poměrům. Žalovaná přes výzvu žalobce pohledávku z titulu smlouvy o půjčce neuhradila. Žalobu o určení neplatnosti smlouvy o půjčce, kterou proti žalobci podala žalovaná, Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 14. 6. 2011, č. j. 3 C 202/2009-105, zamítl pro nedostatek věcné pasivní legitimace (účastníky řízení se nestaly všechny subjekty namítaného právního úkonu a nebylo tvrzeno ani prokázáno, že žalobkyně námitku relativní neplatnosti uplatnila vůči oběma stranám právního úkonu). Usnesením ze dne 21. 7. 2011, č. j. 24 Co 291/2011-99, Krajský soud v Praze změnil usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 18. 11. 2010, č. j. 1 EXE 5114/2010-58, tak, že zamítl návrh žalobce (oprávněného) na nařízení exekuce na majetek žalované (povinné) k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 2.084.721,60 Kč, nákladů exekuce a nákladů oprávněného, podle exekučních titulů-exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti, sepsaného soudním exekutorem Mgr. Romanem Vytejčkem dne 9. 12. 2005, sp. zn. Ez 34/05, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 16. 10. 2009, č. j. 7 C 44/2008-451, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2010, č. j. 21 Co 93/2010-519. Své rozhodnutí založil na závěru, že oprávněný dokládá k nařízení exekuce exekuční titul - exekutorský zápis s přímou vykonatelností, který zavazuje platební povinností pouze manžela žalované, přičemž rozhodnutím soudů o vypořádání společného jmění manželů nedošlo k přechodu jeho platební povinnosti na žalovanou. Oprávněný tudíž nedoložil exekuční titul vůči žalované.
Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně věcně legitimovaná. Závazek ze smlouvy o půjčce vrátit žalobci poskytnuté peníze vznikl pouze jejímu manželu, s nímž žalobce smlouvu uzavřel (§657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“; srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb.). Závazek manžela žalované z půjčky se stal součástí společného jmění manželů a jako takový byl soudním rozhodnutím po zániku společného jmění prohlášením konkurzu na majetek manžela žalované vypořádán. Rozhodnutí o vypořádání společného jmění (§150 odst. 3 obč. zák.) a solidarita závazku manželů (§145 odst. 3 obč. zák.) se však týká jen vzájemných vztahů mezi manžely. Protože nebylo prokázáno ani tvrzeno, že závazek ze smlouvy o půjčce přešel na žalovanou, soud prvního stupně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 677/2005 a sp. zn. 28 Cdo 1732/2009) vyslovil právní závěr, podle něhož věřitel nemůže splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Zdůraznil přitom preferenci principu autonomie vůle smluvních stran před úpravou solidarity při plnění závazků ze společného jmění.
Odvolací soud oproti soudu prvního stupně nepovažoval odkaz na judikáty Nejvyššího soudu za přiléhavý, neboť v nich bylo sice rozhodováno o splnění závazku sjednaného jen jedním z manželů, avšak za situace, kdy společné jmění manželů nezaniklo a nebylo tudíž ani vypořádáno (tak jako v posuzované věci). Jelikož žalované byla v rámci vypořádání společného jmění manželů rozhodnutím soudu přikázána k úhradě jedna polovina závazku ze smlouvy o půjčce ve výši 2.084.721,60 Kč, je ve sporu v tomto rozsahu pasivně legitimována. K námitce relativní neplatnosti konstatoval, že je právně neúčinná, neboť žalovaná netvrdila a ani neprokázala (a tato skutečnost se nepodává ani z obsahu spisu), že ji uplatnila vůči oběma účastníkům smlouvy o půjčce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spojuje s §237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř., a ohlašuje v něm uplatnění dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. V prvé řadě zdůrazňuje, že rozhodnutí, jímž je vypořádáno zaniklé společné jmění manželů, nemá povahu konstitutivního rozhodnutí; je závazné pouze inter partes a není účinné vůči třetím osobám. Okolnost, že závazek ze smlouvy o půjčce byl vypořádán v řízení o vypořádání společného jmění manželů jako závazek společný, je bez významu. Vypořádání upravuje pouze vzájemné vztahy mezi manžely a vůči třetím osobám nemá žádné účinky. Připomíná, že žalobce se vůči ní v rámci exekučního řízení snažil vymoci pohledávku ze smlouvy o půjčce, avšak jeho návrh byl zamítnut pro absenci exekučního titulu. Má za to, že právní závěry, jež Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 677/2005, dopadají i na posuzovaný případ. I nadále je přesvědčena, že závazek jejího manžela ze smlouvy o půjčce není součástí společného jmění manželů a že námitku relativní neplatnosti uplatnila i vůči svému manželu dne 15. 3. 2008. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že závazek manžela je součástí společného jmění, vznáší námitku promlčení žalované pohledávky; splatnost půjčky byla sjednána na 12. 7. 2005 a žaloba byla podána 20. 10. 2011. Exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti ze dne 9. 12. 2005, který prodlužuje promlčecí dobu na desetiletou, ji nezavazuje, neboť jej podepsal pouze její manžel. Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Takové vady se z obsahu spisu nepodávají a žalovaná (podle obsahového vylíčení dovolacích námitek) žádnou konkrétní vadu nevytýká.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaná zpochybnila správnost právního závěru, že je ve věci pasivně věcně legitimovaná, argumentací, že nebyla smluvní stranou závazkového vztahu ze smlouvy o půjčce, kterou se žalobcem uzavřel za trvání manželství (jen) její manžel, a že se vedle manžela nestala dlužníkem věřitele (žalobce), i když soud při vypořádání zaniklého společného jmění manželů přikázal úhradu pohledávky ze smlouvy o půjčce oběma manželům rovným dílem.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků, týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.
Podle §145 obč. zák. závazky, které tvoří společné jmění manželů, plní oba manželé společně a nerozdílně (odst. 3). Z právních úkonů týkajících se společného jmění manželů jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně (odst. 4).
Nejvyšší soud otázku pasivní věcné legitimace jednoho z manželů ve vztahu k závazkům vzniklým ze smluvních vztahů uzavřených druhým z manželů řešil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 24/2008 (zmiňovaného oběma soudy). V něm uzavřel, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů; právo věřitele domáhat se při výkonu rozhodnutí nebo exekuci uspokojení závazku povinného manžela postižením společného jmění manželů tím není dotčeno. Vysvětlil, že ustanovení §143 odst. 1 písm. b/ obč. zák. upravuje jen vztahy mezi manžely uvnitř jejich společného jmění, aniž by mělo průmět do vztahů ke třetím osobám; úpravou obsaženou v ustanovení §145 odst. 3 obč. zák. zákonodárce nezamýšlel prolomit princip autonomie smluvních stran v procesu vzniku závazků ze smluv a vnutit tak účastníkům smlouvy prostřednictvím institutu společného jmění manželů dalšího účastníka, v tomto případě druhého z manželů, jedné ze smluvních stran. V rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5138/2007, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 7745 a C 8238, svazek CD-11, se pak Nejvyšší soud zabýval otázkou aktivní věcné legitimace manžela v řízení, jehož předmětem je pohledávka ze smlouvy uzavřené za trvání manželství jen jedním z manželů. V něm formuloval a odůvodnil (s odkazem právě na R 24/2008) závěr, že vznikne-li závazkový právní vztah, může se dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen. Na tomto závěru nic nemůže změnit ani ustanovení §145 odst. 4 obč. zák. Představa, že by ze smlouvy mohl být oprávněn někdo, kdo nebyl jejím účastníkem (jen proto, že je manželem věřitele), nebo že by smlouva měla dostat (zčásti) jiný obsah (jen proto, že věřitel má manžela), by nutně vnášela nejistotu do závazkových právních vztahů vzniklých na základě smluv, a to nejen na straně věřitele, ale i dlužníka, a představovala by nepřípustné popření zásady, že ze závazkového právního vztahu vzniklého ze smlouvy jsou oprávněny a povinny jen strany smlouvy (a jejich právní nástupci), že obsah závazkového právního vztahu je určován zásadně smluvními stranami a že plnění ze závazkového právního vztahu může požadovat jen účastník smlouvy (na straně věřitele). Právní úprava uvedená v ustanovení §145 odst. 4 obč. zák. nemůže modifikovat okruh účastníků, obsah závazkových právních vztahů nebo jejich plnění a nutně dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při jejich vypořádání ohledně majetku a závazků, které tvoří jejich společného jmění.
Podle §159a odst. 1 o. s. ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Citované ustanovení stanoví subjektivní meze účinků pravomocného soudního rozhodnutí tak, že je závazné jen pro účastníky řízení (a jejich právní nástupce). Vůči tomu, kdo nebyl účastníkem řízení a u něhož to ani zákon nestanoví, pravomocné soudní rozhodnutí nepůsobí. Jelikož pravomocné rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů nepatří k těm, u nichž zákon stanoví, že jsou závazná i pro třetí osoby odlišné od účastníků řízení, a jelikož rozhodnutím o vypořádání společného jmění manželů nedochází k převodu, popř. přechodu vlastnictví z jednoho manžela na druhého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4817/2009), je takové rozhodnutí závazné jen pro účastníky tohoto řízení, a nikoli pro věřitele či dlužníka, kteří účastníky řízení o vypořádání společného jmění nebyli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 218/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2012, jež obstálo i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 24. 5. 2012, sp. zn. II. ÚS 1342/2012).
V posuzovaném případě není žádného důvodu se od uvedených závěrů odchylovat. Je tudíž zřejmé, že se žalované podařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že je pasivně věcně legitimována ve sporu o zaplacení jedné poloviny závazku (ze smlouvy o půjčce uzavřené za trvání manželství jejím manželem), který jí byl soudním rozhodnutím o vypořádání společného jmění manželů přikázán k úhradě. Pravomocné rozhodnutí o vypořádání společného jmění manželů (tj. dlužníka a jeho manžela) je totiž závazné jen pro účastníky tohoto řízení, a nikoli též pro věřitele, jenž účastníkem tohoto řízení nebyl.
Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.). Zbylými dovolacími námitkami se pro jejich nadbytečnost již nezabýval.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 věta první za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. března 2015
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu