ECLI:CZ:NS:2015:33.CDO.982.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 982/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. B. , zastoupeného JUDr. Jiřím Fílou, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, proti žalovanému K. D. , zastoupenému Mgr. Davidem Burjánkem, advokátem se sídlem v Turnově, Palackého 211, o zaplacení 296.580,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 11 C 319/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. září 2014, č. j. 14 Co 1150/2013-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. září 2014, č. j. 14 Co 1150/2013-323, rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 13. června 2013, č. j. 11 C 319/2009-291, potvrdil v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 296.580,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o nákladech řízení ho změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Předmětné dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť žalobce jeho přípustnost zdůvodnil pouze částečnou citací ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně namítl, že „se jedná o případ, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v řízeních trestněprávních) a která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ , aniž přitom specifikoval, jaké otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž by záviselo dovoláním napadené rozhodnutí, podle něho nebyly dosud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešeny, a od kterých rozhodnutí Nejvyššího soudu se odvolací soud měl ve svém rozhodnutí odchýlit.
Nadto se sluší uvést, že v dovolání nebyl ani uplatněn jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Žalobce totiž odvolacímu soudu pouze vytýká, že nesprávně - ať již z hlediska závažnosti či věrohodnosti - hodnotil provedené důkazy (zejména jeho účastnickou výpověď) a velmi obsáhle s ním v tomto směru polemizuje. Pomíjí přitom, že způsob ani výsledek hodnocení důkazů soudem, promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, v současnosti nelze regulérně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku soud přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti všem výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům v dovolání neuplatnil.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 19. března 2015
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu