ECLI:CZ:NS:2015:4.PZO.1.2015.1
sp. zn. 4 Pzo 1/2015-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 4. března 2015 návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, podaný J. K. , a rozhodl podle analogie §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Dne 21. 1. 2015 byl u Nejvyššího soudu podán J. K. prostřednictvím jeho právního zástupce návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zároveň podnět k předložení věci Ústavnímu soudu.
Z předmětného podání ve stručnosti vyplývá, že navrhovatel je investigativním novinářem a je uživatelem stanice telekomunikačního provozu s příslušným tel. číslem, které využívá pro pracovní účely i v soukromém životě. Dne 11. 5. 2011 vyšel v deníku Mladá fronta dnes článek s názvem Svědectví: D. si řekl o 480 milionů za pandury, jehož byl autorem. O několik měsíců později byl vyzván Policií ČR, ÚOOZ, Službou kriminální policie a vyšetřování (dále jen ÚOOZ) k podání vysvětlení, při kterém byl tázán, od koho a jakým způsobem získal v článku citovaný protokol o výslechu svědka – vysokého manažera S. Navrhovatel s odkazem na právo na ochranu novinářského zdroje tuto informaci odmítl policejnímu orgánu poskytnout. Dne 26. 7. 2014 deník Právo v článku s názvem Policie odposlouchávala novináře: Redaktora Práva a J. K., uveřejnil informaci, že Okresní soud v Ostravě nařídil odposlech navrhovatele v souvislosti s vyšetřováním úniku zmíněného protokolu o výslechu svědka. Tuto informaci zveřejnila i další média. Navrhovatel proto začal předmětnou informaci ověřovat. Dne 31. 7. 2014 zaslal žádost o poskytnutí informací o jeho případném odposlechu adresovanou k rukám ředitele ÚOOZ. Ten navrhovateli odpověděl prostřednictvím mailu dne 2. 9. 2014. Z této odpovědi vyplývají dva závěry. Že probíhalo trestní řízení týkající se úniku protokolu o výslechu svědka, manažera S. S. S., a dále fakticky uznal, že ve vztahu k osobě navrhovatele byl odposlech nařízen. Současně navrhovateli sdělil, že v konkrétní věci není možné s odkazem na §88 odst. 9 tr. ř. informace o odposleších dotčených osob poskytnout. Taktéž to, že navrhovatel není v tomto trestní řízení oprávněnou osobou podle §65 odst. 1 tr. ř., z čehož vyplývá, že toto trestní řízení nebylo vedeno proti navrhovateli. Navrhovatel se snažil z dalších novinářských zdrojů ověřit, zda byl skutečně odposloucháván. Koncem září 2014 získal informaci, která odposlech potvrdila. Tímto se dověděl, že bylo zasaženo do jeho práv, a že se tak stalo s cílem identifikovat zdroj jeho novinářských informací v řadách policie, popř. státního zastupitelství.
Podle navrhovatele z výše uvedeného jednoznačně vyplývá, že odposlech komunikace navrhovatele prováděné prostřednictvím jeho mobilního telefonu (tel. č. ….) byl skutečně nařízen a prováděn a že jediným důvodem je zjištění totožnosti novinářského informačního zdroje.
V další části písemného podání pak navrhovatel snáší celou řadu argumentů, kterými se snaží Nejvyšší soud přimět, aby nerespektoval svoji judikaturu, týkající se procesních podmínek, jejichž splnění je předpokladem provedení vlastního přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ve smyslu §314 l odst. 1 tr. ř. Podrobuje přitom kritice existující právní úpravu, zejména znění ustanovení §88 odst. 8 tr. ř., a to pokud jde o situaci, kdy osoba v tomto ustanovení uvedená, neposkytne v rozporu se zákonem příslušnou informaci o uskutečněném odposlechu. Pak není cesty, jak její pochybení přezkoumat a zjistit, že informaci poskytnout měla. To je případ navrhovatele. Dále je Nejvyššímu soudu připomenuto, že výklad a aplikace právních norem (§88 tr. ř.) by neměly vybočit z mezí ústavnosti. Cituje pak nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 517/10, podle nějž jde o takové porušení, jestliže je porušeno některé ze základních práv nebo svobod, pokud je opomenut jiný možný ústavně konformní výklad právní normy, nebo pokud soudy přistoupí k výkladu, jenž je zjevným a neodůvodněným vybočením z výkladových standardů a soudní praxe (projev libovůle) či je v rozporu se zásadou spravedlnosti (např. přepjatý formalismus). Nejvyšší soud by tudíž podaný návrh neměl posuzovat formalisticky, ale měl by přistoupit k přezkumu zákonnosti nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
V části pod bodem III., označené jako Nerespektování práva na ochranu novinářského zdroje, pak navrhovatel vyslovuje svoje domněnky a názory stran právní kvalifikace jednání, pro které bylo trestní řízení vedeno ohledně úniku protokolu o výslechu svědka S. Za jisté označuje nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Okresním soudem v Ostravě, taktéž i to, že tento odposlech byl následně opakovaně prodlužován Krajským soudem v Ostravě. Cílem bylo jediné, a to identifikace zdroje jeho novinářských informací. Orgány státu ale nezohlednily fakt, že navrhovatel je novinářem a ignorovaly Ústavou zaručené právo na ochranu novinářského zdroje, což nedovoleným způsobem porušily. Na podporu svých názorů na téma svobody novinářů, ochrany jejich projevu a zdrojů informací pak poukázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, např. ve věci G. proti S. k. ze dne 27. 3. 1996 sp. zn. 17488/90; R. a S. proti L. ze dne 25. 2. 2003 sp. zn. 51772/99; E. a další proti B. ze dne 15. 7. 2003 sp. zn. 33400/96; T. proti B. ze dne 27. 11. 2007 sp. zn. 20477/05. V této souvislosti pak citoval i z rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 394/04 ohledně testu proporcionality při posuzování, zda je v konkrétním případě veřejný zájem na odhalení zdroje novinářovy informace natolik silný, že převáží i ústavní právo na svobodu projevu, jehož derivátem je i právo sdělovacích prostředků na utajení zdroje informace. Dále pak i rozhodnutí téhož soudu ze dne 11. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 1375/11 o restriktivnosti nezbytnosti zásahu do práva na svobodu projevu (jako výjimky z principu), a nikoli naopak. Též o povinnosti vyčerpat všechny ostatní možnosti předtím, než je rozhodnuto zasáhnout do základních práv a svobod kohokoli. Podle navrhovatele tyto podmínky v jeho případě splněny nebyly. Je proto přesvědčen, že nařízením odposlechu a záznamu jeho telekomunikačního provozu výlučně z důvodu zjištění zdroje novinářských informací bylo porušeno jeho právo na ochranu novinářského zdroje a tedy i právo na svobodu projevu a právo na informace zaručené čl. 17 Listiny a čl. 10 Úmluvy. Taktéž jeho právo na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí zaručené čl. 7 odst. 1 Listiny a čl. 8 odst. 1 Úmluvy. Navrhovatel se tak domáhá zejména přezkumu, zda postup orgánů činných v trestním řízení – vydání a provedení příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jeho telefonu - zasáhl do jeho práv garantovaných Ústavou.
V další části písemného návrhu pod bodem IV., označené jako Neinformování v rozporu se zákonem a podnět k předložení věci Ústavnímu soudu, navrhovatel podrobuje kritice ustanovení §88 odst. 8, 9 tr. ř., která podle něj obecně znemožňují efektivní přezkum zákonnosti. V této souvislosti poukazuje na čl. 13 Úmluvy a též na judikaturu Ústavního soudu ohledně požadavku na efektivitu ochrany ústavních práv. Konkrétně cituje z nálezů ze dne 27. 9. 2007 sp. zn. II. ÚS 789/06, ze dne 27. 9. 2000 sp. zn. I. ÚS 234/2000, ale i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu. Z toho všeho pak dovozuje, že stávající právní úprava přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu je v trestním řádu nedokonalá, nesouladná s ústavními principy a judikaturou Ústavního soudu. Domáhá se proto, aby přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu a jeho realizace v jeho případě byl i navzdory existující právní úpravě proveden. V dané souvislosti též označil postup ÚOOZ, pokud jej odmítl informovat o uskutečněném odposlechu, za nezákonný. Tento svůj názor opřel o statistické údaje, vyplývající z tabulky zpracované Policejním prezidiem ČR k postupu podle §88 odst. 8 tr. ř. Z té je zřejmé, že z 240 případů ÚOOZ informaci neposkytl ani jednou, a to s odkazem na ustanovení §88 odst. 9 tr. ř. Přitom z údajů v této tabulce zároveň vyplývá, že ÚOOZ svou interpretací účelově obchází smysl tohoto ustanovení. Pokud tedy orgán, v tomto případě ÚOOZ, poruší svoji povinnost informovat danou osobu o jejím odposlechu, znemožní tím této osobě přístup k soudu. Reálnou možnost docílit přezkumu zákonnosti odposlechu nemá ani osoba, která se o svém odposlechu dozví neoficiální cestou (navrhovatel). To podle navrhovatele nelze v demokratickém právním státě akceptovat. Jelikož tak bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a také jeho práva na účinné opravné prostředky podle čl. 13 Úmluvy, dává podnět k postupu podle §95 odst. 2 Ústavy, resp. §64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, aby věc byla předložena Ústavnímu soudu. Současně navrhl, aby bylo vydáno usnesení, že vydáním a provedením příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu navrhovatele byl porušen zákon.
Nejvyšší soud na základě výše uvedeného návrhu dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
Podle §314 l odst. 1 tr. ř. na návrh osoby uvedené v §88 odst. 8 tr. ř. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání přezkoumá zákonnost příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu.
Podle §88 odst. 8 tr. ř. státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena , a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle §174a tr. ř. a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle §174 odst. 2 písm. e) tr. ř.
Z citovaného ustanovení trestního řádu zcela jednoznačně vyplývá, že před pravomocným skončením věci, v níž byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a bez následného zaslání informace předsedou senátu soudu prvého stupně, resp. státním zástupcem či policejním orgánem osobě uvedené v §88 odst. 2 tr. ř., nelze návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k Nejvyššímu soudu podat.
Navrhovatel ve svém návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu sám připouští, že mu informace o tom, že by takový příkaz ohledně jeho osoby byl vydán, žádným orgánem činným v trestním řízení zaslána nebyla. Své subjektivní přesvědčení, že příkaz k odposlechu jeho osoby vydán byl, opírá výhradně o novinové články a odpověď ředitele ÚOOZ z 29. 8. 2014. Z jejího znění (viz neověřená kopie přiložená k návrhu) je ale pouze patrné, že navrhovatel není oprávněnou osobou ve smyslu §65 odst. 1 tr. ř., tedy není obviněným s právem nahlížet do spisu atd. Dále, že v trestní věci úniku protokolu o výslechu svědka S. S. bylo prováděno prověřování podle §158 odst. 3 tr. ř., ale s odkazem na ustanovení §88 odst. 9 tr. ř. nelze informace o odposleších dotčených osob poskytnout.
Z uvedeného tudíž také není jednoznačně zřejmé, že navrhovatel je oprávněnou osobou ve smyslu §88 odst. 2, 8 tr. ř., tedy že na něj byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudem vydán.
K ostatním tvrzením navrhovatele, že z neoficiálních zdrojů ví, že takový příkaz byl na jeho osobu vydán, a to Okresním soudem v Ostravě, a že nepochybně byla doba odposlechu několikrát prolongována Krajským soudem v Ostravě, přihlížet rovněž možné není, jelikož se jedná pouze o jeho subjektivní a nedostatečně podložené názory.
Pokud by i byla připuštěna eventualita, že na osobu navrhovatele byl příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu soudem vydán a tento následně realizován, ale byl zde zároveň přítomen některý z důvodů obsažený v ustanovení §88 odst. 9 tr. ř., jak ve své odpovědi z 29. 8. 2014 zmínil ředitel ÚOOZ, tak v takovém případě informace podle odstavce 8 není orgánem činným v trestním řízení podána. Je tomu tak v řízení o zločinu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, spáchaném organizovanou skupinou, v řízení o trestném činu spáchaném ve prospěch organizované zločinecké skupiny, v řízení o trestném činu účasti na organizované zločinecké skupině (§361 tr. zákoníku), nebo pokud se na spáchání trestného činu podílelo více osob a ve vztahu alespoň k jedné z nich nebylo trestní řízení doposud pravomocně skončeno, nebo pokud je proti osobě, jíž má být informace sdělena, vedeno trestní řízení, anebo pokud by poskytnutím takové informace mohl být zmařen účel trestního řízení, včetně řízení uvedeného v odstavci 6, nebo by mohlo dojít k ohrožení bezpečnosti státu, života, zdraví, práv a svobod osob.
Z výše konstatovaného tak vyplývá, že ohledně navrhovatele není zřejmé, že na jeho osobu byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu podle §88 odst. 1 tr. ř., jelikož mu dosud nebyla příslušným orgánem činným v trestním řízení podána informace , jak o ní hovoří ustanovení §88 odst. 8 tr. ř. Proto také ani nemohl začít běh šestiměsíční lhůty pro podání návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a tudíž provést vlastní přezkum zákonnosti takového příkazu v tomto případě není možné. Tentýž závěr vyplývající z poslední věty platí i v případě, že příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byl na osobu navrhovatele vydán a tento byl i realizován, ale je zde zároveň přítomen některý z důvodů uvedený v ustanovení §88 odst. 9 tr. ř., který příslušnému orgánu činnému v trestním řízení zapovídá informaci takové osobě podat.
Z uvedeného je tak zřejmé, že o podaném návrhu J. K. na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Nejvyšší soud není oprávněn zahájit řízení ve smyslu ustanovení §314 l odst. 1 tr. ř., ani o něm učinit konečné rozhodnutí , zda zákon porušen byl, či nikoli.
Pokud jde o ostatní námitky a podněty obsažené v učiněném podání, tak těmito se v tomto řízení sui generis Nejvyšší soud obsáhleji nezabýval. V části týkající se údajného nerespektování práva na ochranu novinářského zdroje totiž navrhovatel vychází z faktu, že jeho odposlech byl skutečně nařízen a realizován, což žádným validním důkazem potvrzeno nebylo. V další části se jedná výhradně o kritiku existující právní úpravy, vyplývající z platného zákona č. 141/1961 Sb. – trestního řádu, kterou je Nejvyšší soud povinen respektovat. Její ignorování s poukazem na ústavně právní rozměr celé problematiky, čehož se navrhovatel domáhal, není Nejvyšší soud oprávněn učinit, neboť je platnými a účinnými zákony při svém rozhodování vázán.
K předložení věci navrhovatele Ústavnímu soudu nebylo přistoupeno, jelikož Nejvyšší soud nezastává navrhovatelův názor, že současná právní úprava obsažená v ustanovení §88 tr. ř., zejména v odst. 8 a 9 je protiústavní. Sám Ústavní soud ve své judikatuře (mj. citované v samotném návrhu) připustil, že za určitých okolností je akceptovatelný průlom do ochrany soukromí jednotlivce, ale je to možné pouze v zájmu ochrany demokratické společnosti. Čili jinými slovy řečeno, takový průlom do ochrany soukromí není a priori vyloučen. V této souvislosti je třeba vzít v úvahu, že vydat příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu může v přípravném řízení pouze soudce, a to na návrh státního zástupce (§88 odst. 2 tr. ř.). Není to tedy policejní orgán, kdo může libovolně rozhodovat o vydání takového příkazu. Soudní kontrola předmětného procesního a rozhodovacího postupu je tak zakotvena již v samotném svěření odpovídající kompetence a pravomoci moci soudní. Co všechno musí příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu obsahovat, tedy mj. i jak musí být odůvodněn, je zakotveno v ustanovení §88 odst. 2 tr. ř. Bez splnění těchto předpokladů by předmětný příkaz vydán být neměl. Z ustanovení §88 odst. 8 tr. ř. též vyplývá, za splnění jakých podmínek se lze domoci přezkumu zákonnosti vydaného příkazu k odposlechu Nejvyšším soudem. Z tohoto zákonného ustanovení je patrné, že se toho lze domoci až po obdržení informace od příslušného orgánu činného v trestním řízení o tom, že byl vůči konkrétní osobě vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Takovou informaci je ale možné konkrétní osobě poskytnout až po pravomocném skončení věci. Její dřívější poskytnutí by mohlo minimálně ohrozit (možná i zmařit) účel trestního řízení vyjádřený v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř., což by nesporně bylo v rozporu se zájmy demokratické společnosti. Dále pak v ustanovení §88 odst. 9 tr. ř. jsou uvedeny případy, kdy za splnění zde popsaných podmínek není informace o nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu příslušné osobě podána ani v případě, že věc proti ní vedená již byla pravomocně skončena rozhodnutím některého z orgánů činných v trestním řízení. Jedná se výhradně o situace, kdy potřeba utajení skutečnosti, že byl proti té, které osobě příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydán, nadále trvá z důvodů v tomto zákonném ustanovení uvedených. Je to např. z důvodu potřeby dalšího zjišťování a prověřování skutečností důležitých pro objasnění věci a zjištění pachatele (pachatelů) šetřené trestné činnosti atd. To má jistě též prioritní význam pro fungování demokratického státu, tedy zájmu veřejného, v konfrontaci s právem na ochranu soukromí jednotlivé osoby.
Navrhovatel jistě může mít svoji představu o právní úpravě povolování odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. V takovém případě mu lze doporučit, aby se obrátil na některý subjekt nadaný zákonodárnou iniciativou s patřičným návrhem na uskutečnění odpovídající legislativní změny tohoto oddílu trestního řádu. Takovým subjektem (orgánem) však Ústavní soud není, jelikož ten normotvornou pravomoc nemá, ale ohledně platných zákonů či jejich částí má výhradně pravomoc derogativní, čili zrušující. Případným pouhým zrušením zákonných ustanovení týkajících se nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu ale navrhovatelem požadované změny dosáhnout nelze. Z těchto základních důvodů nebyl podnět navrhovatele k předložení věci Ústavnímu soudu Nejvyšším soudem akceptován.
Nad rámec výše uvedeného lze ještě obecně dodat, že ani ochrana novinářského zdroje informací nemůže být bezbřehá. Je tomu např. v případech, kdy informace je předána osobou činnou ve státním orgánu či instituci, přičemž taková osoba nemá oprávnění předmětnou informaci poskytnout komukoli jinému, tedy ani novináři. To celé v situaci, kdy probíhá prověřování či vyšetřování v závažné věci, např. možné korupce velkého rozsahu, zasahující i státní struktury. Pokud je takovou osobou informace o probíhajícím šetření v dané situaci přesto novináři poskytnuta, pak je třeba nejprve zodpovědět otázku, za jakým účelem se tak stalo. Zda zveřejněním této informace v novinách či v jiném masmédiu mělo být zabráněno nepřípustnému zatajení výsledků šetření např. proto, že byl zjištěn podíl určitých významných osob na takovém jednání, přičemž vyšetřující orgány se z určitých důvodů rozhodly vůči těmto osobám nepostupovat v souladu s trestními předpisy, neboť by to mohlo mít významné politické či jiné důsledky např. na orgány státu či jejich personální složení, apod. Anebo zda tomu bylo naopak, tedy jestli právě poskytnutí takové informace za účelem jejího zveřejnění v tisku apod., mělo ztížit či dokonce zmařit možnost prověřujících (vyšetřujících) orgánů zjistit potřebné skutečnosti o případné trestné činnosti konkrétních osob a shromáždit k tomu i potřebné důkazy. Případně zda předání takové informace mělo současně anebo i výhradně zištný motiv na straně jejího poskytovatele.
Nejvyšší soud je toho názoru, že pokud by se potvrdila první z obou variant, pak by právo na ochranu totožnosti novinářského zdroje informací bylo nutné respektovat, jelikož by bylo v zájmu demokratické společnosti zabránit utajení skutečností, které by svědčily o porušování právních norem osobami, které např. reprezentují státní moc, nebo dalších osob, jež jsou s těmito osobami ve spojení atd. V opačném případě by naopak prolomení práva na ochranu takového zdroje informací bylo zcela na místě, protože nemůže být v zájmu demokratické společnosti chránit osobu působící ve státních strukturách, která neveřejnou informaci vyzradí s cílem probíhající šetření zkomplikovat či dokonce zmařit jeho úspěšnost anebo proto, aby tímto způsobem dosáhla svého obohacení. V podobném případě si lze představit, že za účelem odhalení a ztotožnění takové osoby může být v krajním případě prolomeno i novinářovo právo na soukromí.
Jelikož zákonodárce (navzdory již vícekrát provedené novelizaci předmětného ustanovení zákona) nastalou procesní situaci nepresumoval a do trestního řádu nezařadil ustanovení, na jehož základě by Nejvyšší soud postupoval a rozhodoval v případě předčasně učiněného a nebo i neoprávněného návrhu na přezkoumání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, Nejvyšší soud postupoval podle analogie legis a aplikoval ustanovení §265i odst. 1 písm. a) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud odmítá podané dovolání, dospěje-li k závěru, že není přípustné. Podaný návrh J. K. pak podle tohoto ustanovení trestního řádu odmítnul.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c