ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.254.2015.2
sp. zn. 4 Tdo 254/2015-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. března 2015 v neveřejném zasedání, o dovoláních obviněných V. Š. , T. D. a J. T. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 10 To 98/2014, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 29/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. D. odmítá .
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za použití §261 tr. ř. se zrušují výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 10 To 98/2014, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných V. Š. a J. T ., proti výroku o náhradě škody vůči poškozenému J. H. ,bytem P., P. a současně rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 T 29/2013, ve výroku, kterým byla obviněným V. Š. a J. T. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit škodu poškozenému J. H. ve výši 389.814 Kč a jímž byl podle §229 odst. 2 tr. ř. tento poškozený ve zbytku svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití ustanovení §265 tr. ř. se poškozený J. H. bytem P., P., odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 T 29/2013, byli uznáni vinnými: obviněný V. Š. pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2) účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokračujícímu zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pod bodem 3) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný T. D. pod bodem 2) zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, přečinem neoprávněného opatření padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný J. T. pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, pod bodem 2a) účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k pokračujícímu zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), b), c) tr. zákoníku, pod body 2 b), d) pokračujícím zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a), c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku.
Za to byli odsouzeni: obviněný V. Š. podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl dále uložen trest propadnutí věci specifikovaných na č. l . 6 výroku rozsudku; obviněný T. D. podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devět a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl také uložen trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel v trvání třiceti šesti měsíců. Současně mu byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Ostrava ze dne 9. 7. 2013, č. j. 9 T 187/2012-303, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; obviněný J. T. byl odsouzen podle §173 odst. 1 za použití §44 tr. zákoníku, když v případě skutku pod bodem 1) výroku rozsudku bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Bruntálu, č. j. 2 T 93/2010-603 ze dne 21. 6. 2011, a podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 1, §58 odst. 4 tr. zákoníku v případě skutků pod bodem 2 a), b), d) výroku rozsudku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestech obviněných D. S. , V. D. a V. Č. , kteří dovolání nepodali.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným V. Š., T. D., D. S. a V. D. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému J. B., bytem B., okres N. J., ve výši 555.894 Kč; obviněným V. Š. a J. T. společně a nerozdílně poškozenému J. H., bytem P., P., ve výši 389.814 Kč; obviněným V. Š., T. D. a J. T. společně a nerozdílně poškozené J. H., bytem M. n., Vyškov, ve výši 371.643 Kč; obviněným V. Š., J. T., T. D. a V. D. společně a nerozdílně škodu společnosti AKO-CENTRUM spol. s r. o., sídlem Denisova 271/6, Olomouc, ve výši 377.182 Kč; obviněným V. Š. a T. D. společně a nerozdílně nahradit škodu poškozené České pojišťovně a. s., sídlem Spálená 75/16, Praha 1, ve výši 399.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození J. B., bytem B., okres N. J. a J.H., bytem P., P., odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. K., bytem S., P., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obvinění shora uvedených trestných činů dopustili tak, že
„ 1) obžalovaní V. Š. a J. T.
po předchozí domluvě, vedeni společným úmyslem zmocnit se cizí věci, dne 25. 3. 2011 v době mezi 11.20 hodin až 11.23 hodin přijeli na skútru obžalovaného Š. ke zlatnické a hodinářské prodejně poškozeného J. H. v B. ulici, v P., oba maskováni v obličeji motocyklovými přílbami a obžalovaný Š. ozbrojen blíže nezjištěnou krátkou střelnou zbraní a obžalovaný T. vybaven slzným sprejem, vnikli do prodejny, kde obžalovaný T. přeskočil prodejní pult a z otevřeného tresoru začal vybírat zlaté šperky a hodinky, obžalovaný Š. se mezitím dostal do fyzického střetu s poškozeným H., jemuž se podařilo vytáhnout svoji legálně drženou pistoli ČZ, vz. 27, ráže 7,65 mm, kterou namířil na obžalovaného Š., v průběhu střetu obžalovaný Š. poškozeného opakovaně udeřil zbraní do hlavy a poškozený ze své zbraně vystřelil a poranil obžalovaného Š. na prsteníku pravé ruky, na tuto situaci reagoval obžalovaný T. tím, že proti poškozenému použil slzný sprej a podařilo se mu zmocnit se zbraně poškozeného, poté pomohl obžalovanému Š.a z místa činu uprchli na uvedeném skútru, přičemž v důsledku tohoto jednání utrpěl poškozený J. H. tržně zhmožděnou ránu hlavy a škodu v celkové výši nejméně 471.815,- Kč, vzniklou odcizením zlatých šperků a dvou hodinek, obžalovaní odcizili také pistoli poškozeného, odcizené zlaté předměty následně obžalovaný T. prodal prostřednictvím nezjištěného překupníka za částku nejméně 120.000,- Kč, o kterou se s obžalovaným Š. rozdělili rovným dílem “,
„ 2 a) obžalovaní V. Š., T. D., V. D. a J. T.
dne 26. 9. 2011 v době okolo 14,45 hodin po předchozí dohodě a rozdělení úkolů, vedeni společným úmyslem zmocnit se cizí věci, nejprve v k. o. S., okres P., na přesně nezjištěné osobní automobily tov. zn. Škoda Superb m. b. a Škoda Felicia č. b. instalovali odcizené registrační značky, obžalovaný T. po té odejel k prodejně zlatnictví AKO - CENTRUM v ulici ř. v L. n. B., okres P., maskován brýlemi a čepicí, aby kontroloval situaci v prodejně zlatnictví a jejím okolí, po té na místo přijeli ostatní obžalovaní osobním automobilem tov. zn. Škoda Superb, který řídil obžalovaný Š., z vozidla vystoupil obžalovaný D. maskován čepicí staženou přes obličej a ozbrojen krátkou střelnou zbraní a obžalovaný D. na obličeji s karnevalovou maskou a vybaven slzným sprejem, na pokyn obžalovaného T. vnikli do prodejny, kde obžalovaný D. nastříkal přítomné prodavačce D. Č. do očí slzný sprej, donutil ji kleknout si na podlahu, kde ji držel, zatímco obžalovaný D. se zmocnil vystaveného zlatnického zboží, po té z prodejny vyběhli a nastoupili do osobního automobilu tov. zn. Škoda Superb, které opět řídil obžalovaný Š. a odjeli do k. o. S., kam za nimi přijel z místa činu obžalovaný T., který později od obžalovaného Š. převzal sáček s uloupeným zlatnickým zbožím, které prodal nezjištěné osobě za částku nejméně 150.000,- Kč, kterou si mezi sebe obžalovaní rozdělili rovným dílem, tímto jednáním způsobili poškozené společnosti AKO- CENTRUM spol. s r. o. škodu v celkové výši nejméně 648.753,- Kč “,
„ b) obžalovaní V. Š., T. D., V. D. a J. T.
po předchozím naplánování a rozdělení úkolů dne 24. 11. 2011 kolem 10.30 hodin vedeni společným úmyslem zmocnit se násilím cizí věci, přijeli osobním automobilem tov. zn. Škoda Superb, opatřeným odcizenou registrační značkou, který řídil obžalovaný Š., k prodejně zlatnictví A. v H. ulici, v B., obžalovaní D., T. a D. vešli do prodejny, všichni maskovaní v obličeji pletenými kuklami, v prostoru kanceláře prodejny nejprve obžalovaný D. slzným sprejem paralyzoval poškozenou Ing. A. Ž., poté ji povalil na podlahu a hlídal, obžalovaný D. rozbíjel výplně skleněných skříní a pultů se šperky, přičemž se poranil na ruce a z tohoto důvodu v tomto jednání pokračoval obžalovaný T., v prodejně odcizili zlaté a diamantové šperky v hodnotě nejméně 1.410.283,- Kč a následně z prodejny utekli do shora uvedeného připraveného osobního automobilu, jimž je obžalovaný Š. z místa činu odvezl, přičemž tímto jednáním způsobili poškozené firmě Annaco, spol. s r. o. škodu ve výši nejméně 1.410.283,- Kč, přičemž prodejem ve výkupně drahých kovů získali částku ve výši nejméně 750.000,- Kč, kterou si obžalovaní rozdělili mezi sebou “,
c) obžalovaní V. Š., T. D., V. D., D. S. a V. Č.
po předchozím naplánování a rozdělení úkolů vedeni společným úmyslem zmocnit se násilím cizí věci dne 30. 1. 2012 v době kolem 16.30 hodin přijeli blíže nezjištěným osobním automobilem tov. zn. Škoda, které řídil obžalovaný Š., obžalovaní D., D. a S., všichni maskováni v obličeji pletenými kuklami, obžalovaní D. a S. ozbrojeni krátkými střelnými zbraněmi, vešli do prodejny zlatnictví A. v ulici ř., v O. – M. H., kde se v té době nacházela spolumajitelka prodejny poškozená E. B., obžalovaný D. přeskočil prodejní pult, přičemž poškozené se podařilo s voláním o pomoc utéct do prvního patra domu, kde se v té době nacházel její manžel a spolumajitel zlatnictví poškozený J. B., obžalovaní D. a S. ji pronásledovali, přičemž jí obžalovaný D. do očí nastříkal slzný sprej, poškozený B. se poté snažil obžalované zastavit údery rukou, ale obžalovaný S. ho nejméně 2x udeřil do obličeje, srazil na zem a obžalovaný D. mu nastříkal do obličeje slzný sprej, obžalovaný S. v průběhu útoku po poškozených požadoval informaci, kde se nacházejí tresory a klíče od nich, poté poškozeného B. přinutil po kolenou dolézt do kanceláře, kde již na zemi ležela poškozená B., oba si museli lehnout na zem a obžalovaný S. je s pistolí v ruce hlídal a obžalovaní D. a D. prohledávali prostory zlatnictví a na místě odcizili zlaté šperky v hodnotě nejméně 908.194,- Kč, příruční tašku na doklady v hodnotě nejméně 500,- Kč, ve které se nacházely platební karty, občanský a řidičský průkaz, zbrojní průkaz a průkaz zbraně k pistoli, OTP, finanční částka ve výši 30.000,- Kč z denní tržby prodejny, peněženku v hodnotě nejméně 1.000,- Kč s finanční hotovostí ve výši 2.000,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia v hodnotě nejméně 3.000,- Kč, klíče v hodnotě nejméně 1.200,- Kč a následně z prodejny utekli a nastoupili do shora uvedeného přistaveného vozidla, které řídil obžalovaný Š., který je z místa odvezl, přičemž tímto jednáním poškozeným E. a J. B. způsobili celkovou škodu ve výši nejméně 953.894,- Kč, přičemž u poškozené E. B. se v příčinné souvislosti s výše uvedeným jednáním obžalovaných rozvinula posttraumatická stresová porucha, která trvá dosud, a která je ze soudně lékařského hlediska považována za déletrvající poruchu zdraví, obžalovaný D. následujícího dne odvezl obžalovanou Č., která v té době věděla, že jde o předměty získané zvlášť závažnou trestnou činností, k výkupně drahých kovů, kde je za použití cestovního pasu na jméno N. Č. prodala za částku nejméně 500.000,- Kč “,
„ d) obžalovaní V. Š., T. D., J. T.
po předchozím naplánování a rozdělení úkolů dne 3. 3. 2012 v době kolem 8.45 hodin vedeni společným úmyslem zmocnit se násilím cizí věci a, poté, co byli na místo činu přivezeni osobním automobilem tov. zn. Škoda t. b., které řídil obžalovaný Š., obžalovaní D. a T. vstoupili do prodejny zlatnictví S. v ulici Č., ve Š., okres O., oba maskováni v obličeji pletenými kuklami, obžalovaný D. ozbrojen krátkou střelnou zbraní, kterou namířil na prodavačku J. N., a přinutil ji, aby si klekla v místnosti přiléhající k prodejně a zatímco na ní mířil zbraní, obžalovaný T. vytáhl z tresoru a z prodejního pultu plata se zlatými šperky a dalším zbožím, které dal do připravené tašky a poté společně z prodejny utekli a nastoupili do před prodejnou připraveného shora uvedeného osobního automobilu, které řídil obžalovaný Š., který je z místa činu odvezl, popsaným jednáním způsobili majitelce obchodu, poškozené J. H., celkovou škodu ve výši nejméně 1.643.236,- Kč, přičemž získané zlaté předměty byly následně prodány ve výkupně drahých kovů za částku nejméně 750.000,- Kč, kterou si obžalovaní následně rozdělili mezi sebou “.
Proti rozhodnutí soudu prvního stupně podali odvolání obvinění V. Š., T. D., D. S., J. T., V. D. a V. Č., o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 10 To 98/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu druhého stupně podali obvinění V. Š. , T. D. a J.T. prostřednictvím svých obhájců řádně a včas dovolání.
Obviněný V. Š. dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, přičemž své dovolání směřoval proti výroku o vině v té části usnesení, v níž je mu kladena za vinu účast na loupeži v O.-M. H. dne 30. 1. 2012 [bod 2) c) rozsudku soudu prvního stupně] a rovněž proti výroku o trestu. V prvé řadě sdělil, že se domnívá, že spolupracující obvinění T. a D. jsou naprosto nedůvěryhodní a poukázal na shodné načasování i obsah jejich výpovědí, které jasně svědčí o tom, že jsou domluveni a lze se právem domnívat, že iniciátorem při plánování a provádění trestné činnosti byl J. T., k čemuž však soud nepřihlédl. Obsah jejich výpovědí je motivován snahou zlepšit své postavení před soudem a zhoršit postavení jeho osoby.
V další části svého podání zpochybnil výpověď obviněného T. ohledně jeho tvrzení o své účasti na loupeži v B., přičemž předložil vlastní verzi skutkového děje ohledně průběhu loupeže ve zlatnictví v P. Měl se podílet na pojišťovacím podvodu a nebyl připraven na to, že se ve skutečnosti mělo jednat o loupež. Odmítl popis průběhu loupeže předložený přepadeným zlatníkem, jehož poranění na hlavě vzniklo pádem do vitríny. Uvedl, že se k trestné činnosti, na které se podílel, přiznal, odmítl však svou účast na loupeži dne 30. 1. 2012 v O.-M. H. Svou nevinu dovozuje z výpovědí svých spolupracovníků M. a M., jakož i z výpovědi poškozených manželů B. a rozporuplné výpovědi spoluobviněného D. Doplatil na své dlouholeté kamarádství se spoluobviněným T., přičemž zdůraznil jeho dominantní roli v jejich vzájemném vztahu a při organizování trestné činnosti. Její realizace probíhala tak, že T. a D. vytipovali vhodný objekt, on však bohužel na výzvy T. vždy přistavil vůz a přivezl, co si u něj schoval. Nejmarkantnější je tato skutečnost u loupeže v P. a u loupeže uskutečněné v B. dne 24. 11. 2011. Zdůraznil, že jako jediný z obviněných od návratu z posledního výkonu trestu v roce 2000 měl stálé zaměstnání v autodílně a bezproblémové rodinné zázemí. Nedopouštěl se žádných přestupků, svého jednání lituje a je připraven se podílet na náhradě vzniklé škody, když vzhledem k minulosti všech spoluobviněných reálně bude pouze on schopen škodu hradit. Rovněž napadl výrok o trestu, jehož výše vzhledem k jeho roli v souzené trestné činnosti a i vzhledem k jeho rodinnému životu se mu jeví jako nepřiměřeně vysoký. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část napadeného usnesení, v níž je uznán vinným z účasti na loupeži v O.-M. H. dne 30. ledna 2012 a rovněž zrušil výrok o trestu a uložil mu trest nový, ve spodní třetině zákonné sazby. Současně udělil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Obviněný J. T. , který v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., vyjádřil přesvědčení, že napadené rozhodnutí ve spojení s odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) tr. ř. Úvodem zrekapituloval obsah svého odvolání a uvedl, že toto původně směřovalo do výroku o trestu, následně je včas rozšířil i na výrok o vině. Připomněl, že v rámci svých odvolacích námitek namítl nesprávnost skutkových zjištění soudem prvního stupně, jakož i nesprávné právní posouzení věci, protože uložený trest je nepřiměřeně přísný. Soudu vytkl, že skutek ad 1) neposoudil jako pokračující útok ve vztahu k dalším skutkům. Má za to, že doba šesti měsíců nemůže být důvodem, aby bylo jednání posouzeno jako samostatné. Obžaloba jednání správně posoudila jako pokračující trestný čin včetně bodu 1). Je názoru, že za všechny spáchané skutky mu měl být rovněž uložen nižší trest, neboť nebýt jeho přiznání a chování podle statutu spolupracujícího obviněného, nebyly by některé trestné činy vůbec odhaleny.
V další části svého podání rozvádí své dovolací námitky směřující k chybnému právnímu posouzení skutku, přičemž tyto opírá o tvrzení, že všechny skutky jím spáchané měly být posouzeny jako jeden jediný pokračující trestný čin loupeže v uvedené právní kvalifikaci. Za nesprávný rovněž označuje výrok o náhradě škody, neboť mu byla uložena povinnost zaplatit částku 389.814 Kč z celkové škody 471.815 Kč, ačkoliv poškozený, (aniž by konkretizoval, který), před soudem uvedl, že od pojišťovny za ohlášenou pojistnou událost obdržel částku přesahující 400.000 Kč. Rozhodnutím soudu by tak byla přiznána náhrada škody dvakrát, a to již jednou vyplacených více než 400.000 Kč od pojišťovny a 389.814 Kč od obviněného. Takový postup je nepřípustný a poškozený by nedostal nahrazenou škodu skutečnou, ale dvakrát vyšší. Dále poukázal, že oba soudy operují jeho trestní minulostí, ačkoliv podle jeho přesvědčení mohlo být přihlédnuto pouze k poslednímu odsouzení, které nyní vykonává, a k ostatním, které byly zahlazeny, přihlížet neměl. Soudy tak porušily zásadu, že na odsouzeného se hledí jako by trestán nebyl v případě, že uplynula dostatečná doba stanovená zákonem k zahlazení odsouzení. Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014 a věc tomuto soudu vrátil se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Obviněný T. D. , který své dovolání opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž napadl výrok o trestu. V prvé řadě uvedl, že předchozím rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 7 T 29/2013, který byl následně zrušen rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 10 To 16/2014, byl odsouzen podle §173 odst. 1, 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti řízení motorových vozidel v trvání 36 měsíců. Následným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 T 29/2013, kdy proti tomuto jím podané odvolání bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Praze zamítnuto, mu byl podle §173 odst. 2 za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti a půl roku a dále podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu 36 měsíců. Tím došlo ze strany odvolacího soudu k nesprávnému hmotně právnímu posouzení věci, neboť při stanovení druhu trestu a jeho výměry nebylo přihlédnuto k ustanovení §39 tr. zákoníku, jehož zákonné vymezení připomněl. V tomto směru označil rozhodnutí za nepřezkoumatelné, neboť z jeho odůvodnění lze jen těžko dovodit, na základě čeho soud dospěl k závěru, že trest, který mu byl uložen, je odpovídající. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 10 To 98/2014, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 1 odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněných nevyjádřila, když písemně sdělila, že souhlasí s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud shledal, že všichni tři obvinění v dovoláních shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný T. i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, eventuelně druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Další uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněným T. je dán tehdy, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Tento důvod dovolání má dvě alternativy. Podstata dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je tedy v tom, že soud druhého stupně měl v řízení o odvolání přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odmítl nebo zamítl řádný opravný prostředek. Druhou alternativou je skutečnost, že odvolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud - ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že námitky deklarované v dovolání většinou obvinění uplatnili již v předchozích stadiích trestního řízení i v odvolání proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly rozhodující soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pokud jde o dovolání obviněného V. Š. , Nejvyšší soud zjistil, že jeho námitky stran pochybností o jeho vině uplatněné v dovolání neodpovídají dovolacímu důvodu podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nabízí pouze jiný způsob hodnocení provedených důkazů, zpochybňuje věrohodnost těch důkazů, které jej usvědčují a na základě tohoto vlastního způsobu hodnocení důkazů pak nabízí jiné závěry o své vině resp. nevině oproti tomu, k jakým dospěly soudy obou stupňů. Je tedy zřejmé, že takovéto námitky zjevně vybočují z mezí uplatněného dovolacího důvodu, když výlučně směřují proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a závěrům učiněným soudy prvního a druhého stupně. V tomto směru tedy obviněný pouze polemizuje se způsobem hodnocení důkazů soudy obou stupňů, jakož i s jejich skutkovými zjištěními. Dovolání přitom zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně §265b tr. ř. Nejvyšší soud přitom v řízení o dovolání, při posuzování správnosti právního posouzení skutku, vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, případně veřejném zasedání, a nikoli z konstrukce skutku, kterou považuje za správnou obviněný.
V dovolání obviněný Š. vznáší i námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li tedy dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněn v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k těmto rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku tohoto obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
Lze tak konstatovat, že obviněnému Š. byl uložen přípustný druh trestu - trest odnětí svobody, přičemž Krajský soud v Praze při jeho ukládání správně zohlednil především trestní minulost tohoto obviněného. Rovněž bylo přihlédnuto k tomu, že posuzovaný delikt spáchal po předchozím uvážení, když byl jednou ze dvou osob, která provedení tohoto trestného činu vymyslela. Na druhé straně musel soud zvážit, že tento obviněný je odsuzován i za pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, což je nejméně závažná forma účastenství na trestné činnosti. Pokud mu tedy byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody mírně nad polovinou zákonné trestní sazby ust. §173 odst. 2 tr. zákoníku, lze konstatovat, že výše i druh odpovídá kritériím uvedeným v ust. §37 – §39 tr. zákoníku. S ohledem na závažnost trestné činnosti tohoto obviněného, jeho osobu atd. však jeho zařazení pro výkon uloženého trestu jen do věznice s ostrahou, a nikoliv do věznice se zvýšenou ostrahou, neodpovídá znění ustanovení §56 odst. 3 tr. zákoníku. Naopak adekvátním shledal dovolací soud uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (str. 9 – 10 rozhodnutí odvolacího soudu).
V případě obviněného J. T. dospěl dovolací soud k závěru, že jestliže tento obviněný namítl, že jeho jednání mělo být posouzeno v bodech 1, 2 jako pokračující trestný čin, a ne jako dva samostatné trestné činy, neboť mezi nimi uplynula doba asi šesti měsíců, jde o dovolací důvod relevantně uplatněný. Nejvyšší soud se však plně ztotožnil s právními závěry soudů obou nižších soudů, neboť neshledal, že by se v tomto případě jednalo o pokračování v trestném činu, především pro odstup času mezi oběma útoky, ale také došlo k spáchání trestné činnosti odlišnou formou [v bodě 1) spolupachatelstvím, v bodě 2) účastenstvím a v bodě 2 a), b) spolupachatelstvím]. Je tedy zřejmé, že soudy posoudily skutky v souladu se zákonem, a ani Nejvyšší soud neshledal v jejich postupu žádná pochybení, tedy že by rozhodnutí spočívalo v nesprávném právním posouzení skutku, nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nebyl dán.
Jako důvodnou však Nejvyšší soud shledal námitku tohoto obviněného, týkající se nesprávného hmotně právního posouzení otázky nároku na náhradu škody přiznané poškozenému J. H. ve výši 389.814 Kč.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 T 29/2013, byla obviněným T. a Š. uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozenému J. H. na náhradě škody částku 389.814 Kč, se stručným odůvodněním, „že z provedeného dokazování vyplynulo, že obžalovaní poškozenému způsobili škodu ve výši nejméně 471.815,- Kč a Kooperativa pojišťovna poškozenému uhradila 82.001,- Kč“. Poškozený H. (č. l . 1469), vypověděl, že pojišťovna mu uhradila asi 400.000 Kč. Na č. l . 913 pak tento poškozený uvedl, že „Kooperativa mu za jeho zboží škodu proplatila. U., který tam měl zlaté hodinky, se zatím nepřihlásil, ale je vlastně také poškozený.“ Dále na č. l . 1009 se nachází sdělení Kooperativy pojišťovny, že poškozenému J. H. vyplatila pojistné plnění ve výši 82.001 Kč, a právo na náhradu škody tak přešlo na jejich pojišťovnu. Z tohoto sdělení, je zřejmé, že nárok na náhradu škody uplatňovaný poškozeným H. v trestním řízení vůči obviněným T. a Š. již mohl být uspokojen (v přesně nezjištěné výši) plněním ze strany pojišťovny. Žádný ze soudů na tyto skutečnosti však dostatečně nereagoval, ačkoli při rozhodování o náhradě škody v adhezním řízení je nutno zjistit všechny podstatné okolnosti pro stanovení výše škody, zejména zda v době rozhodování soudu uplatněný nárok na náhradu škody trvá v nezměněné výši, zda obvinění v mezidobí od uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným případně škodu, byť částečně, neuhradili, zda o náhradě škody již nebylo rozhodnuto v občanskoprávním řízení apod. (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 199/2001, publikovaný v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, Svazek 12/2002, T 302). Pokud by soudy takto (jak byly povinny) postupovaly a vyžádaly si zprávu o tom, zda a v jakém rozsahu již byly uspokojeny nároky J. H. na náhradu škody z titulu pojistného plnění, nevznikly by pochybnosti o tom, jakou náhradu škody a komu mají obvinění Š. a T. uhradit.
I když tuto dovolací námitku uplatnil pouze obviněný T., ale nepochybně prospívá i obviněnému Š., musel Nejvyšší soud shodně rozhodnout vůči tomuto obviněnému, s ohledem na znění ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným užitím §261 tr. ř.
Nejvyšší soud proto výrok, jímž byla obviněnému T. a Š. uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit poškozenému J. H. na náhradě škody částku 389.814 Kč, zrušil. Stejně postupoval i u rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vzhledem k pozici, která adheznímu řízení přísluší v rámci řízení trestního, a z níž vyplývá, že není přípustné, aby se před soudem vedlo řízení podle trestního řádu výlučně jen o nároku na náhradu škody v situaci, kdy otázka viny a trestu byla již pravomocně rozhodnuta, pak Nejvyšší soud poškozeného J. H. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný T. D. v dovolání vznesl pouze námitku spočívající v tvrzení, že uložený trest je nepřiměřeně přísný. Stejně tak jako v případě obviněného Š. Nejvyšší soud konstatuje, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li tedy dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž by byl uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Trest ve výměře mimo trestní sazbu je pak uložen tehdy, pokud soud při jeho ukládání nedůvodně překročil horní či dolní hranici trestní sazby uvedené v příslušném zákonném ustanovení, pokud je v zákoně určena, a to včetně nesprávného použití ustanovení §58 tr. zákoníku upravujícího mimořádné snížení trestu odnětí svobody.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněn v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku tohoto obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti jemu uloženého trestu pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného T. D. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř., neboť v jeho případě jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uvedený §265b tr. ř. V případě obviněného J. T. bylo shledáno důvodné dovolání pouze v části, týkající se náhrady škody vůči poškozenému J. H., když s ohledem na znění ustanovení §265i odst. 5 tr. ř. se výrok usnesení o náhradě škody vůči J. H. týká i obviněného V. Š. Byl proto podle §265k odst. 1, 2 za použití §261 tr. ř. zrušen výrok usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 10 2014, sp. zn. 10 To 98/2014, jímž byla zamítnuta odvolání obviněných V. Š. a J. T., a to proti výroku o náhradě škody vůči poškozenému J. H., a současně byl zrušen i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 7 T 29/2013, ve výroku, kterým byla obviněným V. Š. a J. T. podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit škodu poškozenému J. H., bytem P., P., ve výši 389.814 Kč, a jímž podle §229 odst. 2 tr. ř. byl tento poškozený ve zbytku svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §265k odst. 2 tr. ř. byla zrušena také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265m odst. 2 tr. ř. za použití ustanovení §265 tr. ř. pak byl poškozený J. H. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O dovolání bylo u obviněných V. Š. a J. T. rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neboť obvinění, stejně jako státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství s takovým postupem souhlasili, a v případě obviněného T. D. bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně 18. března 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal