ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.343.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 343/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. března 2015 o dovolání obviněného Ing. E. H., Ph.D. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 312/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 21/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, byl obviněný Ing. E. H., Ph.D., (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě I. zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 3 tr. zákoníku, v bodě II. 1) přečinem nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a ad II. 2) přečinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil v bodě I. společně s T. H., který dovolání nepodal tím, že
„ I. společně a po vzájemné předchozí dohodě dne 12. 8. 2013 kolem 8:30 hodin v obci S., okres N., v úmyslu zmocnit se počítačů a mobilních telefonů poškozených a maskováni černými pletenými kuklami a vyzbrojeni obžalovaný H. samopalem zn. ČZ U. B., model 61, ráže 7,65 mm, s tlumičem Silent Kil1er a zásobníkem s 18 ostrými náboji Salve Blank a obžalovaný H. samopalem zn. ČZ U. B., model 61, ráže 7,65 mm, s tlumičem Silent Kil1er a zásobníkem s 20 ostrými náboji Salve Blank, neoprávněně vnikli na pozemek domu, jehož oprávněnými uživateli a majiteli jsou Mgr. M. M., a Mgr. L. M. a poté obžalovaný H. pod pohrůžkou použití střelné zbraně v době, kdy poškozený M. vyšel před dům se svým nezletilým synem, na něj namířil uvedenou střelnou zbraň a se slovy „Policie“ oba následně donutil vejít zpět do domu, kde jim nařídil, aby se posadili na sedačku v obývacím pokoji, obžalovaný H. mezitím také vstoupil do domu, vyšel do prvního patra, kde našel poškozenou Mgr. L. M., kterou pod pohrůžkou použití uvedené střelné zbraně donutil, aby se posadila ke svému manželovi a synovi do obývacího pokoje, poté všem třem poškozeným s pomocí elektrikářských pásků svázali ruce a nohy a přelepili ústa izolační páskou, společně prohledali rodinný dům a na jedno místo v obývacím pokoji shromáždili v domě nalezenou elektroniku - notebook HP Compaq nx 9005, v hodnotě 1000,- Kč, notebook Dell Inspiron N 5110-2980, v hodnotě 6000,- Kč, stolní počítač v hodnotě 1500,- Kč a stolní počítač Cooler Master TM RC v hodnotě 10.000,- Kč, dále se zmocnili klíčů od vozidla Mercedes a Mercedes hodnotě 12.000,- Kč, mobilního telefonu I Phone, v hodnotě 8.000,- Kč a Nokia E 72-1, včetně SIM karet v hodnotě 2000,- Kč, vše v majetku poškozených, dále po poškozeném Mgr. M. M. požadovali adresu bydliště jeho bratra JUDr. O. M., soudního exekutora v L., a informaci, kde se v současnosti zdržuje, poté poškozenému Mgr. M. M. nasadili na hlavu textilní pytel a poškozené Mgr. L. M. mikinu s tím, že je převezou na blíže nespecifikované místo, kde je budou nějakou dobu držet, dokud si ohledně rodiny M. nevyřídí co potřebují, kdy poté obžalovaný H. zjistil, že u domu se již nacházejí mezitím přivolaní příslušníci Police ČR a oba obžalovaní se dali z domu na útěk přes zahradu, aniž by stihli cokoliv odcizit, přičemž obžalovaný H. při útěku z místa činu dvakrát vystřelil ze své zbraně do blíže nezjištěných míst a následně byli oba obžalovaní ještě na zahradě uvedeného domu zadrženi Policií ČR,
II. obžalovaný H. sám
1)
v blíže nezjištěné době si opatřil a následně minimálně do 13. 8. 2013 neoprávněně přechovával v místě svého bydliště v J., ul. Ú., okres P.-z., střelné zbraně a střelivo:
- samopal zn. ČZ U. B., model 61, ráže 7,65 mm, s tlumičem Silent Killer a zásobníkem s 18 ostrými náboji Salve Blank (ad I), 1 ks upravené samonabíjecí pistole zn. ZVI, model Night Hawk, upravené na náboje 9 mm Br. K., výr., 1 ks podomácku vyrobené jednoranné pušky „brokovnice“ ráže 12 mm ve tvaru vycházkové hole, 1 ks podomácku vyrobeného jednoranného střílejícího přípravku s integrovaným tlumičem hluku délky 28,5 cm a výšky 10,5 cm s hlavní ze železné trubky o vnitřním průměru 5,5 mm, 221 ks ostrých nábojů do samopalu ráže 7,62x39 zn. Skarczysko-Kamienna, 4 ks ostrých nábojů ráže 7,62x39, 71186, zn. Podolsk, SSSR a 82 ks ostrých nábojů do samopalu ráže 7,65 mm Br, Sellier a Bellot, přičemž se jedná o zbraně a střelivo kategorie A ve smyslu §4 písm. a) zákona č. 119/2002 Sb., o zbraních, v platném znění, jejichž nabýváni a držení je zakázané podle §9 odst. 1 zákona č. 119/2002 Sb.,
- 1 ks podomácku vyrobený jednoranný střílející přípravek na náboje ráže 7,65 mm o délce 18,8 cm a výšce 11,5 cm s hlavní ze železné trubky o vnitřním průměru 7,5 mm, 1 ks podomácku vyrobený jednoranný střílející přípravek o délce 36,4 cm na ústí s připevněnou plastovou lahví s vnitřním průměrem hlavně 7,5 mm, 2 ks ostrých nábojů ráže 6 mm Start, Sellier a Bellot, 39 ks ostrých nábojů ráže 6 mm Flobert, Sellier a Bellot, 48 ks ostrých nábojů ráže 22 LR, Sellier a Bellot, 106 ks ostrých nábojů zn. MFS, ráže 9 mm Br. K, 15 ks ostrých nábojů ráže 7,65 mm Br. zn. P. s., 28 ks ostrých nábojů ráže 9 mm Makarov, zn. Sellier a Bellot, 2 ks brokového náboje ráže 12 mm typ SB Mark III , s velikostí broků 4mm, zn. Sellier a Bellot a 11 ks ostrých nábojů ráže 22 LR, výroba USA, zn. CCI, typ Blaze, přičemž se konstrukčním provedením jedná o zbraně a střelivo kategorie B ve smyslu §5 zákona č. 119/2002 Sb. - zbraně podléhající povolení, k jejichž nabývání a držení je podle §12 zákona č. 119/2002 Sb., třeba zbrojního průkazu či zbrojní licence, přičemž nebyl držitelem zbrojního průkazu ani zbrojní licence,
2)
na dosud přesně nezjištěném místě, v přesně nezjištěnou dobu padělal a následně užíval až do 12. 8. 2013 padělaný občanský průkaz České republiky na jméno F. P., a to tak, že na nepravý vytištěný tiskopis nalepil svojí fotografii, vyplnil v něm údaje na osobu F. P. a trvalé bydliště P., K. S. a vše opatřil plastovým obalem v úmyslu aby jí bylo použito jako pravé, přičemž průkaz byl nalezen a poté zajištěn v jeho osobních věcech dne 12. 8. 2013 po zadrženi obžalovaného v obci S., okres N.“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl také uložen trest propadnutí věcí specifikovaných na str. 4 až 5 výroku rozsudku. Podle §99 odst. 2 písm. a), odst. 4 tr. zákoníku bylo současně obviněnému uloženo ochranné psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Tímtéž rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o vině a trestu ohledně obviněného T. H.
Proti rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 3 T 21/2014, podali v zákonné lhůtě odvolání oba obvinění, o nichž rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 10 To 312/2014, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti výše citovanému rozhodnutí odvolacího soudu, podal obviněný Ing. E. H., Ph.D., včas prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku namítl, že nesprávné hmotně právní posouzení spatřuje v prvé řadě v nesprávné právní kvalifikaci skutku uvedeném pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně jako zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Podle něj absentuje úmysl zmocnit se cizí věci, který je obligatorním znakem subjektivní stránky tohoto zločinu. Je si vědom, že úmysl nemusí směrovat k trvalé dispozici s věcí, ale postačí i úmysl směřující ke zmocnění se věci k přechodnému užívání nebo k jejímu zničení. Předmětným skutkem tak nebyly naplněny znaky uvedeného trestného činu, protože posuzované jednání nebylo motivováno zištností a úmyslem zmocnit se jakýchkoliv jiných cizích věcí, nýbrž toliko informací v počítačích a mobilních telefonech, které nejsou věcí ani jinou majetkovou hodnotou ve smyslu §134 tr. zákoníku. Soudy obou stupňů opomněly, že pokud by jeho úmyslem bylo obohatit se loupeží v domě poškozených, nečinil by tak se spolupachatelem shromažďováním počítačů a mobilních telefonů, nýbrž zmocněním se peněz a dalších cenností v domě, které ponechali zcela stranou své pozornosti, kdy se soustředili na získání informací, aby se domohl spravedlnosti pro zločinné spolčení, jež existovalo v jeho bludných představách.
Závěr soudů obou stupňů nemá oporu ani ve znaleckém zkoumání jeho duševního stavu. Znalec MUDr. Byss konstatoval ohledně prvního skutku k jeho motivaci, že „způsob provedení odpovídá přesně manické fázi. Tzn., fakt, že chtěl získat nějaké informace, je věc jeho intelektu, jakým způsobem se pokoušel z té šlamastiky s exekutory dostat“. Znalec psycholog PhDr. Veselý učinil závěr, že motivem jeho jednání pro první skutek bylo, že se „rozhodl vzít spravedlnost do svých rukou“.
Obviněný napadl v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž výši uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody v délce 5 let. Je si vědom, že nelze namítat pouhou nepřiměřenost uloženého trestu, nebyl-li uložen nepřípustný druh trestu ani trest ve výměře mimo zákonem stanovenou trestní sazbu. Je však názoru, že výrok o trestu nemůže obstát, protože je vadný výrok o vině. Navíc zdůraznil nesprávný závěr soudů obou stupňů ohledně důsledku stavu zmenšené příčetnosti, v němž se dopustil trestné činnosti. Tato okolnost nevylučuje trestní odpovědnost, avšak modifikuje ji a odůvodňuje zvláštní postup vůči pachateli. Soudy obou stupňů nerozlišily mezi ustanovením §40 odst. 1 tr. zákoníku a ustanovením §40 odst. 2 tr. zákoníku. Oba případy soud prvního stupně směšuje, aniž jakkoliv zkoumal a vyjádřil se k tomu, zda jsou v předmětné věci splněny podmínky pro aplikaci ustanovení §40 odst. 2 tr. zákoníku, popřípadě §47 tr. zákoníku. Je si sice vědom, že na tento postup, který je toliko otázkou úvahy soudu, není právní nárok. Namítl však, že soudy obou stupňů se s těmito postupy vůbec nevypořádaly, třebaže z výpovědí znalců vyplynulo, že rozpoznávací a ovládací schopnosti byly u něj o 2/3 sníženy, když současně uvedli, že léčení je rozhodně zapotřebí.
I když znalci konstatovali, že u něj existovala „bipolární porucha, která podstatně ovlivní jak myšlení, tak emoce, tak jednání člověka, který ji má“, přesto soudy obou stupňů dospěly k závěru, že obviněný spáchal první skutek ve stavu zmenšené příčetnosti, přičemž soud prvního stupně, který dovodil, že jeho chování bylo velmi racionální, rozhodné a věcné, když si byl plně vědom svého počínání a i jeho důsledků, uložil trest odnětí svobody ve výměře pěti roků. Odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně akceptoval tvrzením, že soud prvního stupně dostatečně přihlédl k jeho duševní poruše. V tom spatřuje extrémní rozpor mezi zjištěními soudu prvního stupně aprobovaným soudem odvolacím, a závěry znaleckého zkoumání, neboť tato zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem znaleckého posudku. Poukazuje i na fakt, že jakmile u něj znalci diagnostikovali bipolární afektivní psychózu, o jejíž existenci do té doby nevěděl ani on, ani jeho okolí, sám se dobrovolně začal léčit.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. částečně zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2014, č. j. 10 To 312/2014-866, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 28. 5. 2014, č. j. 3 T 21/2014-815, v části týkající se výroku, jímž byl uznán vinným ze zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, a v celém výroku o trestu. Dále navrhl, aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Nymburce přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) využila svého zákonného práva a k dovolání obviněného se vyjádřila.
Primárně uvedla, že v dovolání uvedené námitky nejsou nové, neboť obviněný je uplatnil již v rámci své obhajoby a podaného řádného opravného prostředku. Podle státní zástupkyně skutkový stav tak, jak byl nalézacím soudem zjištěn a ve skutkové větě výroku o vině pod bodem I. rozsudku popsán, naplňuje znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku po stránce objektivní i stránce subjektivní, tj. úmyslného zavinění. Námitkám, které obviněný v tomto směru uplatnil, nelze přisvědčit.
Ke zjištěním nalézacího soudu, že dovolatel se spoluobviněným T. H. vnikli do domu poškozených manželů M. ozbrojeni mimo jiné ostře nabitými samopaly, manžele a jejich tříleté dítě svázali a poté po prohlídce domu shromáždili v obývacím pokoji nalezenou elektroniku – dva notebooky, dva stolní počítače, dva mobilní telefony a klíče od dvou vozidel zn. Mercedes, státní zástupkyně k námitce obviněného spočívající v tom, že neměli v úmyslu se těchto věcí zmocnit, ale pouze z nich zjistit potřebná data uvedla, že se k této obsáhle vyjádřily již soudy obou stupňů se závěrem, že jde o námitku neopodstatněnou. S poukazem na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 6 usnesení) zdůraznila, že zločin loupeže je dokonán již užitím násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž v daném případě se obvinění věcí zmocnili, neboť poškození byli svázáni a počítače a další věci byly jednoznačně odňaty z jejich dispozice. Pokud obviněný argumentoval úmyslem nikoli se věcí zmocnit, ale jen z nich získat uložená data, shodně poukázala, že by obvinění neměli důvod snášet věci na jedno místo, zejména pak stolní počítače, které jsou funkční jen po připojení do elektrické sítě.
Pokud jde o námitky obviněného, týkající se uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, k těm státní zástupkyně podotkla, že v rámci uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat pouze nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu. K výtce obviněného, že nalézací soud nezkoumal, zda jsou ve věci splněny podmínky pro postup podle §40 odst. 2 tr. zákoníku, státní zástupkyně poukázala, že soud prvního stupně vzal znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a klinické psychologie, za prokázané, že obviněný trpí a v době spáchání trestného činu trpěl duševní poruchou – bipolární afektivní poruchou, která se projevuje střídáním manických a depresivních fází. V důsledku toho byly jeho schopnosti rozeznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat podstatně sníženy o 2/3. V tomto ohledu konstatovala, že nalézací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu z tohoto důvodu aplikoval §40 tr. zákoníku a ke stavu zmenšené příčetnosti obviněného přihlédl (viz str. 14 – 15 rozsudku nalézacího soudu a str. 7 usnesení odvolacího soudu). Podle mínění státní zástupkyně je argumentace soudů přiléhavá a řádně odůvodněná. Závěrem uzavřela, že ani těmito námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě nenaplnil .
S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř . Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu předně shledal, že většinu v dovolání deklarovaných námitek obviněný, stejně tak jako jeho spolupachatel, uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, jakož i v odvolání podaném proti rozsudku nalézacího soudu. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť jeho úmyslem nebylo zmocnit se cizí věci, ale informací v počítačích a mobilních telefonech, která není věcí ani jinou majetkovou hodnotou ve smyslu §134 tr. zákoníku. K tomu dovolací soud připomíná, že s takovou jeho obhajobou se soud prvního stupně vypořádal ve svém rozhodnutí na č. l . 12, když uvedl, že z fotodokumentace na č. l . 361 spisu je zřejmé, že veškerá elektronika byla obviněnými snesena na zem u jídelního stolu, bez možnosti přístupu k elektrickému vedení, k síti a bez klávesnic. Přihlédnout bylo také třeba k dalšímu jednání obviněných na místě činu, kdy oběma poškozeným nasadili na hlavu pytel, eventuelně mikinu, nepochybně proto, aby poškozeným znemožnili orientaci pro případ, že je povezou mimo nemovitost, když jejich úmyslem bylo spolu i s poškozenými odvézt z nemovitostí i uvedenou elektroniku, tedy tuto odejmout z dispozice vlastníka. Tomuto jednání předcházela pohrůžka použití zbraní i použití samotného násilí, což bylo spoutání poškozených, přelepení úst, a to i u nezletilého tříletého dítěte . Z toho nepochybně plyne, že obvinění jednali v úmyslu zmocnit se cizí věci v bezprostřední časové návaznosti na užité násilí. Za této situace lze konstatovat, že i přes značnou brutalitu použitého násilí a pohrůžky násilí obviněnými, v bodě I. rozsudku, soudy obou stupňů dostatečně zohlednily i při ukládání trestu, že se obviněný dopustil tohoto jednání ve stavu zmenšené příčetnosti.
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. To však v posuzované věci Nejvyšší soud nezjistil.
K další dovolací námitce týkající se uložení nepřiměřeně přísného trestu, jenž podle obviněného nemůže obstát z důvodu vadného výroku o vině soudů obou stupňů, které nepřihlédly, že se svého jednání dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti, a řádně neodůvodnily možný postup podle §40 odst. 1, §40 odst. 2, popř. §47 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná, jak nakonec obviněný uvádí ve svém dovolání, že proti výroku o trestu lze zásadně podat dovolání jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b . odst. 1. písm. h) tr. ř ., který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li tedy dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu.
Samotná nepřiměřenost uloženého trestu (resp. námitky proti druhu a výměře trestu z důvodu jeho přílišné přísnosti nebo naopak mírnosti v důsledku nesprávného vyhodnocení polehčujících a přitěžujících okolností, jde-li jinak o trest podle zákona přípustný a vyměřený v rámci zákonné trestní sazby) nemůže být relevantně uplatněn v rámci žádného ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů. V rámci obviněným uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze toliko namítat nesprávné hmotně právní posouzení ve vztahu k některým zvláštním podmínkám při ukládání trestu, např. pochybení soudu při ukládání souhrnného trestu nebo úhrnného a společného trestu za pokračování v trestném činu. Vzhledem k těmto rozvedeným teoretickým východiskům nelze výtku obviněného směřující proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu, byť s odůvodněním, že se zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti podle §27 tr. zákoníku, pod obviněným uplatněný ani žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., podřadit, neboť o žádný z těchto případů se v posuzované věci nejedná. Navíc, jak je shora uvedeno, dovolací soud shledal uložený trest jako přiměřený. Nejvyšší soud proto neměl povinnost v této části dovolání podle §265i odst. 3 tr. ř. meritorně přezkoumávat.
V posuzovaném případě je tak možné, s ohledem na odůvodnění napadených rozhodnutí uzavřít, že soudy opřely svůj závěr o vině obviněného o důkazy, jež podrobně ve svých rozhodnutích rozvedly. Plně tak respektovaly všechna rozhodná hlediska pro hodnocení důkazů vyjádřená v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. bez projevu libovůle, resp. svévole, zvláště když vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivě odůvodnily své úvahy, skutková zjištění i právní závěry (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/2005, ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. 464/1999, ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. I. ÚS 910/2007).
V projednávané věci z hlediska uplatněných námitek obviněného neshledal Nejvyšší soud žádné okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Protože napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně 24. března 2015
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal