ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.728.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 728/2015-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2015 o dovolání obviněného M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 11 To 359/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 14/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. 9. 2014 sp. zn. 6 T 14/2014 uznal obviněného M. Š. vinným přečinem týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že jako podnikající fyzická osoba M. Š., nejméně od počátku měsíce prosince 2012 do 26. 4. 2013 v obci B. n. O., na O. farmě, T. p. O., okr. H. K., nezajistil řádnou péči, krmení a napájení ovcí plemene Suffolk, kdy z jiných než zdravotních důvodů docházelo k omezování jejich výživy, v důsledku čehož v období nejméně od měsíce února do měsíce dubna 2013, došlo k úhynu nejméně 14 ks ovcí plemene Suffolk na pastvině přiléhající k pozemní komunikaci mezi obcemi B. n. O. a K., a to: dle výpisů z pitevního protokolu zde blíže specifikovaných ovcí a příčin jejich úhynu, kdy příčinou úhynu ovcí byla ve dvou případech metabolická porucha a ve dvanácti případech vyhladovění a akutní srdeční selhání, doprovázené dystrofickými a degenerativními stavy orgánů, které je často doprovázeno bolestivými stavy a poruchami vedoucími k smrti ovcí utýráním surovým a trýznivým způsobem; neuspokojivý zdravotní stav ovcí a vzniklé problémy ne své farmě v B. n. O. neřešil, neboť v roce 2013 nezajistil odborné veterinární ošetření ovcí, ani v jednom případě nepřizval k žádnému úhynu ovcí veterinárního lékaře .
Za to byl obviněný podle §302 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v délce tří let. Současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu chovatelství ovcí na dobu tří let.
Odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, zamítl podle §256 tr. ř. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 11 To 359/2014.
Citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním s poukazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h), k) a l ) tr. ř.
Obviněný pod první z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil argumentaci týkající se nesprávného zhodnocení zásady subsidiarity trestní represe oběma soudy. Podle jeho názoru neobjasnily, proč nepostačovalo projednání věci a případné uložení sankce Krajskou veterinární správou Státní veterinární správy pro Královéhradecký kraj ve správním řízení, čímž se dopustily jiného nesprávného hmotně právního posouzení, neboť skutek posoudily jako trestný čin, ačkoli je nanejvýš správním deliktem. Dále je poukazováno na skutečnost, že Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Královéhradecký kraj na jeho farmě provedla kontroly dne 3. 2. a 4. 2. 2013 a 16. 4. 2015, aniž by obviněnému uložila jakákoli opatření, kterými by mělo být zamezeno dalšímu týrání (například učinění podnětu obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností ke zvláštnímu opatření k zamezení údajného dalšího týrání podle §28a zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání, ve znění pozdějších předpisů, či udělení závazného pokynu k odstranění zjištěných nedostatků podle §22 odst. 1 písm. l ) téhož zákona). Jestliže správní orgán neshledal podmínky ke správnímu postihu obviněného, tím spíše by neměly být dány podmínky k trestnímu postihu obviněného.
Další námitkou obviněného je tvrzená absence jeho úmyslu, což dovozuje z toho, že se měl dopustit týrání toliko ovcí, ačkoli chová i skot, koně, kozy, prasata, husy a slepice, přestože ovce krmil v jedné ohradě se skotem a koňmi. Měly proto přístup ke stejnému krmení (skot měl seno v krmném vozu a koně v krmných kruzích, kam v obou případech dosáhly i ovce) a do značné míry i ke stejnému napájení. Nedostatkem potravy by pak za této situace musela trpět všechna zmíněná zvířata, nikoli jen ovce, což nedává smysl, neboť výživný stav koní a krav obviněného nebyl shledán jako špatný, u nichž by navíc byl pro nedostatek vlny jako u ovcí lépe rozpoznatelný. Obviněný tudíž neměl v úmyslu týrat ovce. Přes poctivou snahu se chovateli vždy nepodaří předejít všem rizikům chovu zvířat, což neznamená, že by obviněný chtěl ovce týrat nebo že by byl srozuměn s utrpením ovcí nebo že by bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že ovce nebudou trpět. Obviněný by tak neměl být uznán vinným z objektivních důvodů bez ohledu na zavinění, když měl navíc v předmětné době sám zdravotní potíže. Navíc úmyslem obviněného jako podnikatele logicky nebylo týrání ovcí, naopak bylo v jeho zájmu zachovat jejich život, zdraví a rození jehňat za účelem dosažení zisku.
Obviněný dále zpochybnil naplnění znaku spáchání trestného činu týrání zvířat veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, neboť veřejnost nemohla vnímat, zda má ovce hlad. Znalkyně MVDr. Šlosárková ve svém znaleckém posudku uvedla, že na vzdálenost několika desítek metrů nelze poznat, zda je ovce vyhublá nebo zda má hlad. Chovatel se nedopustí týrání vždy, když uhyne nějaká ovce. Veřejnost by musela mít možnost týrání vnímat (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C.H.Beck, 2012, s. 3013). K tomu nepostačuje osobní mylná představa jedince o tom, že ovce trpí, protože jim v zimě musí být venku zima, nebo zjištění, že při jednorázové kontrole na pastvině nepozoruje krmivo předložené ovcím k okamžité konzumaci. I kdyby veřejnost viděla mrtvé ovce a mohla rozeznat, že se opravdu jedná o mrtvé ovce, nemohla by rozpoznat, která ovce uhynula v důsledku týrání. Samotná skutečnost, že někdo vidí mrtvou ovci nebo si to myslí, ještě neznamená, že byl svědkem týrání. Ovce může uhynout, aniž byla týrána, a proto nelze bez dalšího tvrdit, že ovce byly týrány veřejně, když někdo tvrdí, že viděl mrtvou ovci.
Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. spatřuje obviněný v neurčitosti jemu uloženého trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu chovatelství ovcí podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neboť chovatelství ovcí není zaměstnáním, povoláním, funkcí a ani k němu není třeba zvláštního povolení. Živnost chovatelství ovci neexistuje [viz §3 odst. 3 písm. f) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „živnostenský zákon“)]. K chovatelství ovcí není zapotřebí žádného zvláštního povolení, kterého je třeba pouze obecně k chovu hospodářských a jiných zvířat, u nichž druh není rozhodující. Zemědělskou výrobou včetně hospodaření na vodních plochách se podle §2e odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 252/1997 Sb., o zemědělství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zemědělství“) rozumí mimo jiné živočišná výroba zahrnující chov hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů a produkce chovných a plemenných zvířat. Z trestu zákazu činnosti tak nevyplývá, zda obviněný nesmí chovat ovce pouze vlastním jménem, tj. zda v centrální evidenci musí být jako majitel uvedena jiná osoba, nebo zda nesmí chovat ovce ani fakticky, tj. krmit, stříhat, asistovat u porodů, značkovat apod. Rozsah trestu zákazu činnosti považuje obviněný za velmi důležitý, neboť bez jeho jednoznačnosti nelze určit, jaké chování je s ním rozporu, tedy kdy obviněnému hrozí spáchání trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku. V této souvislosti dovolatel poukazuje i na nezákonný postup příslušného živnostenského úřadu, který zahájil řízení ve věci vyřazení obviněného z evidence zemědělského podnikatele a má v úmyslu v rozporu s čl. 90 věty druhé Ústavy uložit obviněnému další trest, ačkoli není soudem, což svědčí o nezákonnosti uloženého trestu.
Za předpokladu, že by Nejvyšší soud neshledal jemu uložený trest zákazu činnosti jako neurčitý, ale neúplný, obviněný alternativně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Nejednoznačnost trestu by mohla být odstraněna i doplněním výroku o trestu o bližší specifikaci trestu zákazu činnosti, například vlastním jménem a na vlastní odpovědnost .
Obviněný zastává názor, že shora popsaná pochybení existovala již v předchozím řízení, tudíž uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., jelikož odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), h) a k) tr. ř. Odvolací soud se nezabýval ani důkazem předloženým obhajobou k odvolání, a to fotografií krmného vozu na seno pro skot, z něhož byly schopny žrát i ovce, neboť byly ve společném prostoru s kravami, a jeho podvozek je nízko natolik, aby k němu dosáhly i ovce. Odvolací soud konstatoval, že tvrzení obviněného sice mohou být pravdivá, tj. že některé konstrukce uvedené v odvolání obviněného se mohou zdát možné a pravděpodobné, přesto je nutno považovat závěry okresního soudu za správné. Zjevně tedy nerespektoval zásadu in dubio pro reo . Odvolací soud se nezabýval nejméně 14 námitkami vznesenými v odvolání a pouze konstatoval, že soud prvního stupně rozhodl správně, což nelze považovat za řádně odůvodněné rozhodnutí.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 11 To 359/2014 i rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 12. 9. 2014 sp. zn. 6 T 14/2014, a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, případně aby Nejvyšší soud ve věci rozhodl sám. Současně vyjádřil souhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce se do doby konání neveřejného zasedání k podanému dovolání nevyjádřil (§265h odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zjistil, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. 11 To 359/2014 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal podle §265d odst. 2 tr. ř. prostřednictvím svého obhájce, ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279 /03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V prvé řadě bylo třeba konstatovat, že dovolatelova námitka o nedodržení zásady subsidiarity trestní represe z důvodu, že ani Krajská veterinární správa Státní veterinární správy pro Královéhradecký kraj po provedených kontrolách na farmě obviněného neshledala důvod k opatřením zamezujícím týrání zvířat, není v souladu se zjištěným skutkovým stavem, neboť právě tento správní orgán v rámci státního veterinárního dozoru s ohledem na kontrolní zjištění u chovu ovcí obviněného podal na jeho osobu trestní oznámení pro podezření z trestného činu týrání zvířat. Obviněný se podle skutkové věty dopustil jednání, které naplňovalo znaky přečinu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku a bylo společensky škodlivé. Celý skutek obviněného vykazuje známky trestné činnosti proti životnímu prostředí, kdy dochází k úmyslnému zásahu do objektu trestného činu, jímž je zájem na ochraně zvířat. Podstatou popsaného případu bylo úmyslné protiprávní jednání obviněného, které vybočilo z rámce správních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že na něj bylo třeba v každém případě reagovat prostředky trestního práva jako ultima ratio , když nepostačovalo uplatnění správní odpovědnosti.
Argumentace obviněného, že neměl v úmyslu týrat ovce, neboť mu přinášejí potěšení z vlastní práce a generují zisk, když zároveň popřel vyhladovění ovcí, neboť společně s nimi choval i koně a skot, u nichž špatný výživový stav nebyl patrný, ačkoliv měla tato zvířata přístup ke stejnému krmení a napájení, představuje námitky ryze skutkové, neboť jimi primárně zpochybňuje hodnocení provedených důkazů a tím i zjištěný skutkový stav, když popírá, že se předmětného činu dopustil. Teprve na takovémto vlastním skutkovém základě namítá absenci subjektivní stránky trestného činu, což však neodpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Lze tak jen konstatovat, že soud prvního stupně se zevrubně na straně 22 a 23 odůvodnění odsuzujícího rozsudku zabýval podmínkami krmení, množstvím krmiva a napájení ovcí v rozhodném období, přičemž dospěl k závěru, že ve vztahu k chovaným ovcím se jednalo o zabezpečení zcela nedostatečné. Rovněž z obsahu spisu není zřejmé, jakou fotografii krmného vozu měl obviněný přiložit ke svému odvolání, a se kterou se podle jeho vyjádření odvolací soud nezabýval, neboť tato fotografie k odvolání přiložena nebyla.
Odkázal-li odvolací soud u většiny odvolacích námitek obviněného, jež byly opakovaně namítány obhajobou v průběhu celého trestního řízení, na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, lze konstatovat, že tak učinil z důvodu komplexního a velmi pečlivého posouzení skutkového stavu a právních otázek soudem nalézacím. Pokud obviněný stejné námitky předložil v odvolacím, a nyní i v dovolacím řízení, neboť není spokojen s výsledkem trestního řízení, ačkoliv se s nimi vypořádal již soud prvního stupně, tak takový postup ze strany soudů vyšších stupňů rozhodně není v rozporu se zásadou in dubio pro reo .
Rovněž opakovaně, jako již v dřívějším průběhu řízení, obviněný namítá nenaplnění znaku veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném ve smyslu §302 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, ačkoliv se s jeho výhradami náležitě vypořádal již soud prvního stupně na straně 26 odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud proto na tuto pasáž rozhodnutí jako správnou bez dalšího odkazuje, neboť se jedná o zjevně neopodstatněné námitky (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Další z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pochybení obviněný spatřuje v neurčitosti uloženého trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu chovatelství ovcí a jeho nezákonnosti plynoucího z následného postupu příslušného správního orgánu, který zahájil řízení o vyřazení obviněného z evidence zemědělského podnikatele.
Trest zákazu činnosti ve smyslu §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku spočívá v tom, že se obviněnému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje jiný právní předpis, přičemž jej lze uložit na jeden rok až deset let dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností.
Možnost uložení trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu chovatelství ovcí za trestný čin týrání zvířat vyplývá z citovaného ustanovení trestního zákoníku, neboť obviněný se tohoto přečinu dopustil v souvislosti s chovatelstvím ovcí, přičemž mu byl tento trest uložen ve výměře tří let, tedy v zákonem stanovené trestní sazbě. Tudíž dovolací argumentace obviněného nesplňuje kriteria ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Nejvyšší soud nad rámec vymezení tohoto dovolacího důvodu konstatuje, že dovolatel se trestného činu týrání zvířat podle §302 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku dopustil jako zemědělský podnikatel ve smyslu §2e odst. 1 zákona o zemědělství, tedy jako fyzická osoba provozující zemědělskou výrobu jako soustavnou a samostatnou činnost vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Nelze tedy souhlasit se závěrem soudu prvního stupně uvedeným v odůvodnění jeho rozsudku, že chovatelství ovcí je povoláním, neboť zemědělskou výrobu obviněný vykonával v podobě živočišné výroby zahrnující chov hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů ve smyslu §2e odst. 3 písm. b) zákona o zemědělství, a produkce chovných a plemenných zvířat ve smyslu písmene c) téhož zákonného ustanovení. Chov ovcí tak zde představuje činnost, jejíž výkon upravuje jiný právní předpis ve smyslu §73 odst. 3 tr. zákoníku, jímž je právě zemědělský zákon v uvedených intencích.
Dopustil-li se obviněný trestného činu týrání zvířat jen ve vztahu k ovcím, ačkoliv choval i jiná zvířata, nelze mu generálně uložit trest zákazu činnosti chovu hospodářských a jiných zvířat či živočichů za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů, neboť základní podmínkou pro uložení zákazu určité činnosti ve smyslu §73 tr. zákoníku je, že se pachatel dopustil trestného činu právě v bezprostřední a přímé souvislosti s touto činností, jíž v daném případě byl pouze chov ovcí. Proto zde nelze pachateli zakázat výkon jakékoli činnosti v určitém odvětví, nýbrž jen té činnosti, jejíž nezávadný výkon by jednáním, jehož se pachatel dopustil, mohl být ohrožen či porušen (srov. rozhodnutí č. 10/1973 Sb. rozh tr.). Soud prvního stupně sice mohl vymezit trest zákazu činnosti doslovně jako zákaz živočišné výroby zahrnující chov ovcí za účelem získávání, zpracování a výroby živočišných produktů , avšak uvedené vyplývá expressis verbis ze zemědělského zákona, jako jiného právního předpisu upravujícího zakázanou činnost ve smyslu §73 odst. 3 tr. zákoníku. Zároveň je třeba zmínit, že podle §2e odst. 2 zákona o zemědělství nepodléhá fyzická osoba provozující drobné pěstitelské a chovatelské činnosti evidenci zemědělského podnikatele, takže takové osobě nelze prostřednictvím trestu zákazu činnosti tuto činnost zakázat. Obviněný se ale stíhaného trestného činu dopustil v souvislosti se zemědělskou výrobou jako fyzická osoba – podnikatel, proto v jeho případě byl tento druh trestu uložen v souladu se zákonem. Postup příslušného úřadu obce s rozšířenou působností jako správního orgánu a jeho oprávnění vyřadit obviněného z evidence zemědělského podnikatele /§2g odst. 1 písm. e) zákona o zemědělství/ přezkumu Nejvyššího soudu v rámci dovolacího řízení v této věci nepodléhá, a proto se jím nebylo možné v daných souvislostech zabývat.
Výše uvedené pak platí i pro výhrady obviněného subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., jelikož nelze souhlasit s jeho tvrzením, že v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
Dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , jenž obviněný uplatnil jako poslední v pořadí, je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) - g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) - k). Dovolatel jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že byly v předcházejícím řízení dány důvody dovolání uvedené v písm. g), h) a k). Námitky obviněného subsumované pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jej nebyly s to naplnit, popřípadě je uplatnil zjevně neopodstatněně, výhrady podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly uplatněny mimo jeho rámec a důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. byl uplatněn taktéž neopodstatněně, takže nemohl být naplněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M.Š. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. června 2015
JUDr. František Hrabec
předseda senátu