ECLI:CZ:NS:2015:4.TDO.948.2015.1
sp. zn. 4 Tdo 948/2015-72
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. srpna 2015 o dovolání obviněného Mgr. J. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 To 15/2015, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 2/2014, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 To 15/2015.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014, byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
„dne 26. 5. 2013 po 20.00 hodině ve společně obývaném rodinném domě ve V., P., v obývacím pokoji a kuchyni v souvislosti s nařčením z údajné nevěry svoji tehdejší manželku poškozenou R. K., nejdříve slovně napadl, že je kurva, pak ji opakovaně držel pod krkem přitisknutou ke zdi, dále jí vytrhl chumáč vlasů, strčil do ní tak, že upadla přes pohovku na sedák, dvakrát ji srazil na stěnu a skříň, kdy po část incidentu poškozená v náručí držela jejich mladší dceru, celému incidentu byla dále přítomna jejich starší dcera, a vyhrožoval poškozené, že zabije ji a zahrabe ji 100 metrů pod zem, že holky má rád, ale podřízne je jako koťata, hlavně, že ublíží jí, kdy poškozená s ohledem na uvedenou výhrůžku, přítomnost dětí a násilné chování obviněného měla strach, že obviněný výhrůžky naplní, když se obávala o život svůj i svých dětí, při její snaze odejít z domu s dětmi ji opětovně u vrat v průchodu chytil pod krkem a přitiskl ji na vrata a řekl jí, aby vypadla, ale že děti mu tam nechá a vystrčil ji z domu“.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. J. K. odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Dále byl obviněný Mgr. J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn podané obžaloby pro skutek spočívající v tom, že od přesně nezjištěné doby, nejméně od prosince 2010, mimo několik týdnů či měsíců trvajících přestávek, nepřetržitě pak od října 2012 do 26. 5. 2013, kdy došlo k poslednímu útoku, ve V., okres B.-v., ve společně obývaném rodinném domě na ulici P., se shora popsaného hrubého jednání vůči R. K. dopouštěl v přítomnosti jejich dětí, především starší dcery, která tak byla vystavena stresujícím situacím, věděl tedy, že toto jeho jednání může ohrozit její psychický vývoj, a tím tak zapříčinil, že jmenovaná trpí syndromem CAN, tj. syndromem týraného dítěte, nočním pomočováním a syndromem ADHD na prenatální bázi, v čemž byl spatřován zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 6 T 2/2014, podali obviněný Mgr. J. K. a matka obviněného odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 To 15/2015, tak, že podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil v jeho odsuzující části. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že byl obviněný Mgr. J. K. uznán vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 26. 5. 2013 po 20.00 hodině ve společně obývaném rodinném domě ve V., P., v obývacím pokoji a kuchyni v souvislosti s nařčením z údajné nevěry svoji tehdejší manželku poškozenou R. K., nejdříve slovně napadl, že je kurva, pak ji opakovaně držel pod krkem přitisknutou ke zdi, dále jí vytrhl chumáč vlasů, strčil do ní tak, že upadla přes pohovku na sedák, dvakrát ji narazil na stěnu a skříň, kdy po část incidentu poškozená v náručí držela jejich mladší dceru, celému incidentu byla dále přítomna jejich starší dcera, a vyhrožoval poškozené, že ji zabije, že holky má rád, ale podřízne je jako koťata, aby tím poškozené ublížil, kdy poškozená s ohledem na uvedenou výhrůžku, přítomnost dětí a násilné chování obviněného měla strach, že obviněný výhrůžky naplní, když se obávala o život svůj i svých dětí a při její snaze odejít z domu s dětmi ji opětovně u vrat v průchodu chytil pod krkem a přitiskl ji na vrata a řekl jí, aby vypadla, ale že děti mu tam nechá a vystrčil ji z domu“.
Za uvedené jednání byl obviněný Mgr. J. K. odsouzen podle §353 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 7 To 15/2015, podal následně obviněný Mgr. J. K. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř. Obviněný své námitky obsažené v dovolání rozdělil do pěti následujících okruhů:
1. napadené rozhodnutí bylo vydáno navzdory právní překážce věci rozsouzené, která zakládá nepřípustnost trestního stíhání (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.).
Dovolatel v této souvislosti uvedl, že jak v odsuzujícím rozsudku, tak ve zprošťující části předchozího rozsudku je zachyceno jednání, jehož se měl obviněný dopustit dne 26. 5. 2013. Přestože jednání ze dne 26. 5. 2013 je v odsuzující části rozsudku popsáno poněkud odlišně oproti obžalobě, jeho podstata zůstává stejná. Obviněný tak byl postupně nejdříve jedním rozhodnutím zproštěn obžaloby a později jiným uznán vinným pro jedno jednání (jednání, jímž byl uznán vinným, totiž tvoří i část jednání, pro něž byl současně obžaloby zproštěn). Pokud soudy o části jednání, jehož se měl obviněný podle obžaloby dopustit, rozhodly současně odsuzujícím i zprošťujícím výrokem, zatížil soud, který vydal své rozhodnutí později, své rozhodnutí podstatnou vadou, která činí rozhodnutí zcela nepřípustným. Konkurenci dvou skutkových výroků popisujících jedno jednání, považuje za porušení zásady ne bis in idem a vyjádřil názor, že pokud se jeden z nich stal pravomocným, tak se stal ve vztahu k druhému výroku překážkou rei iudicate.
2. soud prvního stupně, z jehož dokazování odvolací soud vycházel, byl soudem místně nepříslušným, který neměl pravomoc o věci rozhodnout (dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) tr. ř.).
Obviněný namítl, že skutek, který se dle obžaloby a napadeného rozsudku stal, se měl odehrát v územním obvodu soudního okresu Břeclav, z hlediska zákona by tedy místní příslušnost byla založena ve prospěch Okresního soudu v Břeclavi, přičemž dle názoru dovolatele nebyla shledána žádná skutečnost, která by mohla založit místní příslušnost jiného soudu.
3. soud prvního stupně řádně nezprocesnil souhlas poškozené, bez kterého není trestní stíhání přípustné (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.)
4. napadené rozhodnutí vychází ze skutkového stavu, jenž byl popsán v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)
5. napadené rozhodnutí je postaveno na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.)
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně a dále všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení, příp. aby sám rozhodl dle §265m odst. 1 tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ve svém vyjádření stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedla, že ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je třeba konstatovat, že námitky obviněného Mgr. J. K. nenaplňují uplatněný důvod dovolání, neboť zpochybňují nikoli věcnou, ale místní příslušnost soudu k rozhodnutí o obžalobě, přičemž v tomto směru není v dovolacím řízení založena přezkumná povinnost. Ve skutečnosti je totiž s poukazem na nesprávný postup státní zástupkyně, který se týká nesprávného postupu podle §9 odst. 2 tr. ř., obviněným vytýkáno, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný Městský soud v Brně, namísto místně příslušného Okresního soudu v Břeclavi.
Co se týká dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., je pro úplnost třeba ve stručnosti zrekapitulovat, že obviněný byl rozsudkem Městského soudu v Brně odsouzen za to, že dne 26. 5. 2013 po 20.00 hodině ve společně užívaném domě napadl nejprve slovně a posléze i fyzicky za přítomnosti starší dcery manželku, poškozenou R. K., kterou při tom častoval výhrůžkami, které v poškozené vyvolaly obavy z jejich případné realizace. Předmětné jednání městský soud právně kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. Oproti tomu byl obviněný podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby za to, že od přesně nezjištěné doby, nejméně od prosince 2010, mimo několik týdnů či měsíců trvajících přestávek, nepřetržitě od října 2012 do 26. 5. 2013, se shora popsaného hrubého jednání vůči R. K. ve společně obývaném rodinném domě dopouštěl v přítomnosti jejich dětí, především v přítomnosti starší dcery, což ji poznamenalo tak, že trpí syndromem CAN. Předmětem řešení se tedy stává otázka, zda je jednání obviněného možno posoudit jako skutek jeden nebo jako skutky dva. Teorie trestního práva i soudní praxe v České republice vychází z pravidla, že každý skutek má být zásadně posouzen podle všech ustanovení trestního zákona, která na něj dopadají, není-li jednočinný souběh více trestných činů výjimečně vyloučen poměrem speciality či subsidiarity jejich skutkových podstat, faktickou konzumpcí, pokračováním v trestném činu a v případě trestných činů hromadných a trvajících. V souvislostech posuzované trestní věci je třeba zmínit, že již obžaloba nebyla koncipována správně, pokud bylo jednání obviněného strukturováno do dvou skutků, první s právní kvalifikací zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, druhý s právní kvalifikací zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku. Oba skutky byly totiž definovány totožným jednáním obviněného, v prvém případě cíleného proti manželce, jehož prostřednictvím mělo docházet k týrání dítěte, které bylo tomuto jednání přítomno. Vyplývá to i ze slovního vyjádření skutku označeného pod bodem 2, kde je výslovně uvedeno, že se „…popsaného hrubého jednání vůči R. K. dopouštěl v přítomnosti jejich dětí, především v přítomnosti starší dcery, která tak byla vystavena stresujícím situacím… a zapříčinil tak, že jmenovaná trpí syndromem CAN…“ Jednočinný souběh zmíněných trestných činů v posuzované trestní věci vyloučen nebyl, neboť nezletilá dcera nebyla přímým terčem domácího násilí, byla pouze v roli svědka nepřímo viktimizována a šlo o tzv. zapomenutou oběť. O dva skutky by mohlo jít v případě, pokud by se obviněný dopouštěl jiného zavrženíhodného jednání i vůči dceři, která by tak byla přímou obětí domácího násilí. K žádné zásadní změně v charakteristice skutku, který bylo třeba posoudit jako skutek jeden, nedošlo ani poté, co Městský soud v Brně do odsuzující části rozsudku pojal pouze jednání obviněného ze dne 26. 5. 2013 a toto právně kvalifikoval jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku. I toto jednání obviněného bylo totiž v bezprostřední příčinné souvislosti se zprostředkovaným následkem na psychice nezletilé poškozené, která byla takovému jednání přítomna. V případě jednočinného souběhu tvoří všechny sbíhající se trestné činy jeden skutek, takže soud o nich může rozhodnout jen jedním výrokem rozsudku. Jestliže tedy soud prvního stupně ohledně jediného skutku nesprávně rozhodl tak, že obviněného uznal vinným jedním trestným činem, zatímco pro druhý z nich jej zároveň zprostil obžaloby, přičemž odvolání proti tomuto rozsudku podal pouze obviněný a jeho matka, a to jen proti jeho odsuzující části, pak takový rozsudek ve zprošťující části nabyl právní moci již v řízení před soudem prvního stupně a tím současně vytvořil překážku věci rozhodnuté i ve vztahu k trestnímu stíhání pro trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným v odsuzující části rozsudku. V takovém případě je odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti vyplývající z §254 odst. 1 tr. ř. povinen k odvolání obviněného zrušit odsuzující část napadeného rozsudku a – aniž by byl jakkoli oprávněn k zásahu do zprošťující části rozhodnutí soudu prvního stupně – podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. zastavit trestní stíhání obviněného jako nepřípustné. Dochází tak tedy k situaci, že je vyloučeno trestní stíhání obviněného i pro trestný čin, který podle mínění soudu prvního stupně byl prokázán (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 635/2005).
Jestliže Krajský soud v Brně postupoval odlišně, a byť zrušil podle §258 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek, rozhodl znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. o vině obviněného, ačkoliv trestní stíhání obviněného bylo nepřípustné, je třeba na takové rozhodnutí pohlížet jako na rozhodnutí, které je v kolizi s ustanovením §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.
Pouze pro úplnost je třeba se vyjádřit k další námitce obviněného, o níž hovoří v souvislosti s nepřípustností trestního stíhání, a to podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že poškozená nedala řádně souhlas s jeho trestním stíháním. Ve stručnosti je možné uvést, že s uvedenou námitkou obviněného souhlasit nelze, neboť trestní řád připouští dvě formy vyjádření souhlasu nebo nesouhlasu poškozeného s trestním stíháním, a to jednak písemnou nebo ústně do protokolu. Jestliže poškozená dala písemně v řízení před soudem souhlas s trestním stíháním obviněného, nebylo již třeba zmíněný souhlas zaznamenávat do protokolu, neboť nejde o provedení důkazu ani jiného úkonu trestního řízení, který by měl být do protokolu zaznamenán, ale o procesní podmínku stíhání.
Obviněným tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým zjištěním však v posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat, neboť skutková zjištění z provedeného dokazování jednoznačně vyplývají. Soudy oproti obviněnému hodnotily důkazy nejen jednotlivě, ale především ve vzájemném kontextu, neboť pouze ucelený náhled na výsledky dokazování je způsobilý zajistit objektivitu náhledu soudu na posuzovaný případ, jak vyplývá z ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., které tvoří zákonnou metodu pro posuzování důkazů. Nebýt vady spočívající v nepřípustnosti trestního stíhání obviněného, bylo by možné odsuzující rozsudek považovat za bezvadný. Soudy obou stupňů, zejména pak soud odvolací, v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na skutečnosti, které vzal za prokázané, vysvětlil, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména pokud se vzájemně nepodporovaly. Žádnou zaujatost soudu vůči obviněnému z titulu jeho pozice státního zástupce nebylo možné rovněž vysledovat.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil, aby přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný Mgr. J. K. ve svém dovolání uplatnil tři dovolací důvody, a to důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a), e) a g) tr. ř.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. spočívá v tom, že ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Dovolací důvod zde spočívá v tom, že ve věci rozhodl: a) věcně nepříslušný soud nebo b) soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodl senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů. Prakticky se zde jedná o případ, v němž ve věci rozhodl v prvním stupni okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud, přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle §17 odst. 1 tr. ř. v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§18 tr. ř.), námitku obviněného týkající se toho, že soud prvního stupně byl soudem místně nepříslušným, tedy nelze akceptovat.
Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 tr. ř. (popř. §11a tr. ř.), pro nějž trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Dovolací důvod se týká jen nepřípustnosti trestního stíhání podle těchto jmenovaných ustanovení, jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání, tento dovolací důvod založit nemohou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). V kontextu s uvedeným dovolacím důvodem obviněný ve svém dovolání namítl, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, neboť je ve věci dána překážka věci rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. Tuto výhradu lze pod zmíněný dovolací důvod podřadit, a proto Nejvyšší soud podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroku napadeného rozsudku, proti němuž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející a dospěl k níže uvedeným závěrům.
K uvedené problematice je třeba poznamenat, že podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Co se rozumí skutkem ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., pro který nelze za uvedených okolností opakovaně vést trestní stíhání, není v obecné rovině zákonem definováno. K tomu Nejvyšší soud dodává, že skutek, který tvoří předmět trestního stíhání obviněného, není sice jako pojem v trestním právu definován zákonem, ale jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Při posuzování otázky, zda existuje překážka věci rozhodnuté podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., se prolíná hmotněprávní i procesní problematika skutku. Z hlediska trestního práva hmotného jde o to, zda popis skutkových okolností, jak je obsažen v příslušných rozhodnutích, zakládá jeden skutek nebo dva samostatné skutky spáchané ve vícečinném souběhu. Z hlediska trestního práva procesního pak má vyřešení uvedené hmotněprávní otázky ten význam, že kdyby šlo o jeden skutek, vznikla by po pravomocném skončení první trestní věci překážka věci rozhodnuté v druhé trestní věci (srov. rozhodnutí č. 21/2003 uveřejněné v Souboru rozhodnutí NS).
Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je účast obviněného na určité události popsané v žalobním návrhu, tedy jeho právně relevantní jednání (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
Totožnost skutku má význam především z hlediska obžalovací zásady (§220 odst. 1 tr. ř.) a v tomto smyslu je zachována, existuje-li shoda buď alespoň v jednání obviněného, anebo v následku jeho jednání. Uvedená shoda jednání či následku nemusí být úplná a bezvýjimečná, ale stačí i shoda částečná. Jeden skutek jako předmět trestního stíhání pak tvoří nedělitelný celek, který nelze v rámci takového řízení rozdělit do samostatných částí a o každé z nich rozhodnout jiným výrokem, výjimku představuje jen pokračování v trestném činu (v posuzované věci však o takový případ nejde). Podstata rozhodnutí o dovolání spočívá v řešení, zda skutek, obsažený ve výroku o vině odvolacího soudu je totožný ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. se skutkem, pro který byl obviněný soudem prvního stupně zproštěn obžaloby.
Na obviněného Mgr. J. K. byla podána obžaloba pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 1.) a týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku (v bodě 2.). Obžalobou byly takto kvalifikovány skutky, jejichž podstatou podle žalobního návrhu bylo to, že obviněný Mgr. J. K. se zavrženíhodným způsobem choval k manželce R. K., přičemž v důsledku jednání, kterého se obviněný vůči ní dopouštěl, prodělala R. K. posttraumatickou stresovou poruchu a tohoto jednání se dopouštěl v přítomnosti jejich dětí, především starší dcery, která tak byla vystavena stresujícím situacím.
Městský soud v Brně kvalifikoval skutek v případě obviněného Mgr. J. K. jako přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku a opřel tuto změnu oproti obžalobě o to, že v souvislosti se zjištěným jednáním obviněného vůči poškozené nebylo prokázáno, že se jednalo o tak kruté a bezcitné zacházení s poškozenou, které by naplnilo znak týrání podle trestněprávních předpisů. Dále zprostil obviněného Mgr. J. K. podle §226 písm. b) tr. ř. podané obžaloby pro jednání spočívající v tom, že „že od přesně nezjištěné doby, nejméně od prosince 2010, mimo několik týdnů či měsíců trvajících přestávek, nepřetržitě pak od října 2012 do 26. 5. 2013, kdy došlo k poslednímu útoku, ve V., okres B.-v., ve společně obývaném rodinném domě na ulici P., se shora popsaného hrubého jednání vůči R. K. (slovně ji napadl, že je kurva, pak ji opakovaně držel pod krkem přitisknutou ke zdi, dále jí vytrhl chumáč vlasů, strčil do ní tak, že upadla přes pohovku na sedák, dvakrát ji srazil na stěnu a skříň, kdy po část incidentu poškozená v náručí držela jejich mladší dceru, celému incidentu byla dále přítomna jejich starší dcera, vyhrožoval poškozené, že zabije ji a zahrabe ji 100 metrů pod zem, že holky má rád, ale podřízne je jako koťata, hlavně, že ublíží jí) dopouštěl v přítomnosti jejich dětí, především starší dcery, která tak byla vystavena stresujícím situacím, věděl tedy, že toto jeho jednání může ohrozit její psychický vývoj a tím tak zapříčinil, že jmenovaná trpí syndromem CAN, tj. syndromem týraného dítěte, nočním pomočováním a syndromem ADHD na prenatální bázi.“
Odvolací soud pak uznal obviněného Mgr. J. K. vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že „dne 26. 5. 2013 po 20.00 hodině ve společně obývaném rodinném domě ve V., P., v obývacím pokoji a kuchyni v souvislosti s nařčením z údajné nevěry svoji tehdejší manželku poškozenou R. K., nejdříve slovně napadl, že je kurva, pak ji opakovaně držel pod krkem přitisknutou ke zdi, dále jí vytrhl chumáč vlasů, strčil do ní tak, že upadla přes pohovku na sedák, dvakrát ji narazil na stěnu a skříň, kdy po část incidentu poškozená v náručí držela jejich mladší dceru, celému incidentu byla dále přítomna jejich starší dcera, a vyhrožoval poškozené, že ji zabije, že holky má rád, ale podřízne je jako koťata, aby tím poškozené ublížil, když poškozená s ohledem na uvedenou výhrůžku, přítomnost dětí a násilné chování obviněného měla strach, že obviněný výhrůžky naplní, kdy se obávala o život svůj i svých dětí a při její snaze odejít z domu s dětmi ji opětovně u vrat v průchodu chytil pod krkem a přitiskl ji na vrata a řekl jí, aby vypadla, ale že děti mu tam nechá a vystrčil ji z domu“.
Z výše uvedeného je zřejmé, že sice mělo dojít ke vzniku dvou různých následků významných pro trestní právo hmotné, a to k týrání osoby, která byla v péči obviněného a jeho výchově, a k vyhrožování usmrcením a jinou těžkou újmou manželce žijící ve společné domácnosti, což mohlo vzbudit důvodnou obavu, avšak jednání obviněného bylo shodné a předmětné útoky tedy byly součástí jednoho skutku. Dva významné aspekty, místní a časové určení spáchání útoků, jsou určeny naprosto shodně (jednání obviněného ze dne 26. 5. 2013), přičemž toto jednání obviněného je sice v odsuzující části rozsudku popsáno proti obžalobě a proti zprošťující části rozsudku soudu prvního stupně odlišně, avšak jeho podstata zůstává stejná – útoky na manželku v přítomnosti dcery.
Pokud Městský soud v Brně rozhodl jednak výrokem, jímž obviněného Mgr. J. K. uznal vinným přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku, a jednak výrokem, jímž obviněného zprostil obžaloby pro trestný čin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, rozhodl těmito výroky o dvou částech jediného nedělitelného skutku, a to s účinky týkajícími se celého skutku. Pro další vývoj posuzovaného případu je významné, že zprošťující výrok nabyl právní moci v řízení před Městským soudem v Brně jako soudem prvního stupně (a to dne 19. 12. 2014), zatímco odsuzující výrok právní moci v důsledku odvolání obviněného a matky obviněného takto právní moci nenabyl a stal se předmětem přezkumu ze strany Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího.
Krajský soud v Brně tedy o odvolání obviněného proti odsuzující části rozsudku rozhodoval za situace, kdy tu již byl pravomocný zprošťující výrok, jehož účinky se vztahovaly na celý skutek, tj. i na tu jeho část, která byla obsahem nepravomocného odsuzujícího výroku. Tato situace odpovídala ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., podle něhož trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo mimo jiné pravomocným rozsudkem soudu, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno. Z toho vyplývá, že jakmile nabyl právní moci zprošťující výrok rozsudku Městského soudu v Brně, stalo se trestní stíhání obviněného Mgr. J. K., které pokračovalo ve stádiu odvolacího řízení, nepřípustným. Krajský soud v Brně měl za tohoto stavu postupovat podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř., to znamená zrušit odsuzující část rozsudku Městského soudu v Brně a zastavit trestní stíhání obviněného Mgr. J. K. Nesprávnost rozhodnutí Krajského soudu v Brně není v tom, že měl jakkoli zasáhnout do zprošťujícího výroku, který již byl v právní moci, ale v tom, že nezasáhl do odsuzujícího výroku, který v právní moci dosud nebyl a který nemohl vedle pravomocného zprošťujícího výroku obstát, a to právě proto, že je vyloučeno, aby ohledně téhož jediného skutku existoval zároveň zprošťující výrok a odsuzující výrok.
Od doby, kdy v řízení před Městským soudem v Brně jako soudem prvního stupně nabyl právní moci zprošťující výrok rozsudku tohoto soudu, bylo proti obviněnému Mgr. J. K. vedeno trestní stíhání, ačkoli podle zákona bylo nepřípustné, ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud proto z podnětu dovolání obviněného Mgr. J. K. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Brně v celém rozsahu a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. ř.).
Další námitkou, kterou obviněný podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo, že soud prvního stupně řádně nezprocesnil souhlas poškozené, bez kterého není trestní stíhání přípustné.
Jedním z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání je podle §11 odst. 1 písm. i) tr. ř. to, že trestní stíhání je podmíněno souhlasem poškozeného a souhlas nebyl dán nebo byl vzat zpět.
K trestnímu stíhání obviněného Mgr. J. K. pro přečin nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku byl nutný souhlas poškozené R. K., neboť obviněný je manželem poškozené (§163 odst. 1 tr. ř.). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem odvolacího soudu, že skutečnost, že svědek využije ustanovení §100 tr. ř. a odmítne vypovídat v průběhu hlavního líčení, nevylučuje následné užití ustanovení §163 tr. ř. a eventuální následnou výpověď svědka. Souhlas s trestním stíháním obviněného byl vyžádán soudem řádně v písemné formě. Poškozená dala tento souhlas písemně dne 18. 9. 2014. Lze souhlasit s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, že souhlas poškozeného s trestním stíháním dle ustanovení §163 tr. ř. je pouze listinou opravňující orgány činné v trestním řízení v trestním stíhání pokračovat, není důkazem v dané věci a není nutné ho v rámci důkazního řízení provádět. Pro úplnost je třeba konstatovat, že předmětný souhlas byl založen ve spise (č.l. 803), který byl obhajobě k dispozici a minimálně z průběhu výslechu svědkyně vyplynulo, že svědkyně (poškozená) souhlas s trestním stíháním obviněného poskytla. Za této situace nelze namítanou nepřípustnost trestního stíhání obviněného vyvozovat z nepřečtení souhlasu poškozené s trestním stíháním obviněného v rámci důkazního řízení.
Za situace, kdy důvodem pro zrušení napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně byla nepřípustnost trestního stíhání obviněného, bylo bezpředmětným, aby se Nejvyšší soud danou věcí dále zabýval ještě z hlediska správnosti právního posouzení nebo jiného hmotně právního posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto nijak nepřihlížel k té části dovolání, kterou obviněný opíral o tento dovolací důvod.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. srpna 2015
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu