ECLI:CZ:NS:2015:4.TZ.18.2015.1
sp. zn. 4 Tz 18/2015-33
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Hrabce a soudců JUDr. Pavly Augustinové a JUDr. Jiřího Pácala stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti ve prospěch obviněného M. K. , proti výroku v bodě I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, ve věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013, a podle §268 odst. 2, §269 odst. 2 a §270 odst. 1 tr. ř. rozhodl takto:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, částí výroku v bodě I., jíž byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 ve výroku o vině v bodě 2) a tento skutek ohledně obviněného M. K. byl vrácen státnímu zástupci k došetření a v řízení, které tomuto výroku předcházelo, b y l p o r u š e n z á k o n v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 4, §260, §264 odst. 2 a §191 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K.
Napadený rozsudek se v této části zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Krajskému soudu v Ostravě se přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Ministr spravedlnosti podal k Nejvyššímu soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného M. K. proti výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, který jej vydal jako soud odvolací ve věci obviněného vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 191/2013.
Z podané stížnosti pro porušení zákona i z předloženého spisu vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013 byl obviněný M. K., spolu s dalšími třemi spoluobviněnými, a to M. H., J. H. a L. K., uznán vinným v bodě 1) zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku,ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, jehož se dopustil (zkráceně) tím, že od začátku měsíce března 2013 nejméně do 23. 8. 2013 na různých místech v B. využili důvěřivosti poškozené K. N. a postupně od ní pod záminkou investice do nemovitosti a následného vysokého zhodnocení vložených financí vylákali finanční částky v celkové výši 960.000,- Kč, které předávala M. K., vystupujícímu pod falešnou identitou advokáta JUDr. K. B., M. H. nebo J. H., přičemž tohoto jednání se dopustil přesto, že byl v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále ze dne 14. 3. 2004 sp. zn. 1 T 92/2004, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 10. 2005 sp. zn. 6 To 520/2005, odsouzen mj. pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 zák. č. 140/1961 Sb. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 20. 4. 2010.
V bodě 2) téhož rozsudku byl obviněný M. K. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od března do května 2013 poté, co L. K. na jeho žádost opakovaně volala K. N., představovala se jí jako pracovnice Komerční banky, a. s., a přiměla jí k další spolupráci s M. K., vystupujícím pod falešnou identitou JUDr. K. B., jemuž měla K. N. poskytovat finanční částky, L. K. sdělil, že pokud o těchto skutečnostech někomu řekne, má v O. lidi na to, aby ji odvezli z České republiky, nechá ji zbít, přičemž není problém ublížit i její dceři.
Za tyto trestné činy byl obviněný M. K. odsouzen podle §175 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, k jehož výkonu byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku uložen trest propadnutí (zde specifikované) věci.
Obvinění M. H., J. H. a L. K. byli odsouzeni podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestům odnětí svobody, obviněný H. v trvání čtyř roků a šesti měsíců, obvinění H. a K. v trvání dvou roků. Obviněný H. byl k výkonu trestu zařazen podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněným H. a K. byly výkony trestů podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odloženy shodně na zkušební dobu tří roků. Současně bylo rozhodnuto o povinnosti všech čtyřech obviněných k náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku, konkrétně proti výrokům o vině, podali odvolání obvinění K., H. a H., státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech čtyřech obviněných, ale pouze proti výrokům o trestech. Obviněná K. odvolání nepodala.
O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 tak, že v bodě I. tohoto rozsudku z podnětu odvolání obviněného K. podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve vztahu k tomuto obviněnému napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 2) a ve výroku o trestu a podle §260 tr. ř. tento skutek /ad 2)/ vrátil státnímu zástupci k došetření.
Sám pak při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) napadeného rozsudku obviněného K. odsoudil podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na pět let a šest měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku jej k výkonu trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil opětovně i trest propadnutí věci. Výrok o náhradě škody zůstal tímto rozhodnutím nezměněn.
V bodě II. rozsudku pak odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných H. a H., jakož i státního zástupce.
Stěžovatel v podané stížnosti pro porušení zákona poukázal, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že proti obviněnému M. K. a obviněné L. K. bylo od zahájení trestního stíhání vedeno společné řízení, oba byli stíháni jako spoluobvinění a posléze jako spoluobžalovaní. Ve skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu však M. K. vystupoval jako údajný pachatel a L. K. jako poškozená. Odvolací soud dospěl k závěru, že takový postup je nezákonný, neboť odporuje znění §44 odst. 1 tr. ř. Podle názoru odvolacího soudu došlo k výraznému porušení práva L. K. jakožto poškozené. L. K. navíc jako jediná měla obviněného z vytýkaného jednání usvědčit, ovšem nikoli v pozici svědkyně a poškozené, nýbrž v pozici spoluobviněné a z této pozice pro ni vyplývajících procesních práv a povinností. Bližší odůvodnění již dále v napadeném rozsudku obsaženo není.
Podle stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 4 a §260 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K.
Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. odvolací soud zruší napadený rozsudek také, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona. Podle §259 odst. 4 tr. ř. v neprospěch obžalovaného může odvolací soud změnit napadený rozsudek jen na podkladě odvolání státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obžalovaného; ve výroku o náhradě škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo o vydání bezdůvodného obohacení tak může učinit též na podkladě odvolání poškozeného, který uplatnil nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy nebo na vydání bezdůvodného obohacení. Podle §260 tr. ř., nelze-li po zrušení rozsudku pokračovat v řízení před soudem pro neodstranitelné procesní vady a není-li důvod pro jiné rozhodnutí, odvolací soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření. Ustanovení §191 a §264 odst. 2 tu platí obdobně.
Stěžovatel po přezkoumání trestního spisu zaujal názor, že se závěry Krajského soudu v Ostravě se nelze objektivně ztotožnit.
Krajský soud v Ostravě rozhodl podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., přičemž podle tohoto ustanovení odvolací soud může zrušit napadený rozsudek, bylo-li v přezkoumávané části rozsudku porušeno ustanovení trestního zákona. Odvolací soud ale v odůvodnění svého rozhodnutí jakékoli porušení ustanovení trestního zákona nenaznačil. Je tedy otázkou, z jakého zákonného důvodu byl rozsudek nalézacího soudu zrušen, když bližší okolnosti neobsahuje ani odůvodnění. Odvolací soud rozsudku Okresního soudu v Bruntále vytýká vadu procesní, přičemž podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. odvolací soud může zrušit napadený rozsudek pro podstatné vady řízení, které rozsudku předcházelo, zejména proto, že v tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, jestliže mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Na rozdíl od dřívější úpravy není nadále kasačním důvodem podle §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. zjištění podstatné vady řízení samo o sobě, nýbrž je třeba zúžit pohled na tuto otázku předně prostřednictvím omezeného rozsahu přezkumné povinnosti odvolacího soudu vázané zásadně na rozsah a důvody podaného odvolání, tedy na napadený výrok rozsudku a předcházející řízení, a to z hlediska vad vytýkaných podaným odvoláním (§254 odst. 1, 2). V tomto užším pohledu na přezkoumávanou část rozsudku je pak nutno zvažovat, jestli zjištěná vada řízení je podstatná a zároveň zda její existence mohla mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád, Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 3061).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu podle názoru stěžovatele nesplňuje rovněž požadavky uvedené v ust. §191 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto ustanovení je totiž nezbytné v případě, že soud vrátí věc státnímu zástupci k došetření, aby v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, ve kterých směrech je třeba přípravné řízení doplnit a které skutečnosti je třeba objasnit, popřípadě které úkony je třeba provést. Požadavky soudu na další došetření musí být proto jasné a konkrétní. Je tedy třeba, aby v odůvodnění rozhodnutí bylo poukázáno na nedostatky předchozího řízení zejména dosud provedeného dokazování, a to nikoli jen obecným závěrem, ale konkrétním výčtem případů nerespektování ustanovení trestního řádu s výslovným upozorněním na určité okolnosti, které nebyly řádně objasněny. Zároveň musí být uvedeno, jak mají orgány činné v přípravném řízení postupovat, zvláště jaké formální vady je třeba odstranit, které skutečnosti a jakými důkazy objasnit, popř. jaké další úkony provést. Je také namístě, aby soud při vrácení věci k došetření domyslel důsledky nařízeného doplnění řízení, které mohou nastat po došetření věci, a to jak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci, tak i z hlediska právního posouzení skutku (viz také judikát NS ČR ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. Tzn 12/94). Tyto požadavky vyplývající z ustanovení §191 tr. ř. v návaznosti na §260 tr. ř. Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku nedodržel.
Vzhledem k tomu, že obviněná L. K. proti rozsudku nalézacího soudu odvolání nepodala a státní zástupce podal odvolání v neprospěch všech obviněných, avšak toliko do výroků o trestu, odvolací soud v napadené části svého rozsudku rozhodl z podnětu odvolání obviněného M. K., který však ve svém odvolání napadal výroky o své vině, nikoli absenci případného výroku o náhradě škody vůči L. K., a shodně jako v hlavním líčení argumentoval, že se vytýkané trestné činnosti nedopustil. Ve svém odvolání porušení práv poškozené L. K. nenamítal. Je-li odvolací soud vázán rozsahem a důvody podaného odvolání, pak otázka možnosti uplatnění práv poškozené L. K. stojí mimo rozsah jeho posouzení. Navíc skutečnost, zda se L. K. připojí se svým nárokem na náhradu škody v adhézním řízení či nikoli, nemůže mít vliv na správnost a zákonnost výroku o vině obviněného M. K.
Podle §44 odst. 1 tr. ř. oprávnění poškozeného nemůže vykonávat ten, kdo je v trestním řízení stíhán jako spoluobviněný. Spoluobviněným v téže věci se rozumí osoba, která je jako obviněný (§32, §160 odst. 1), popř. obžalovaný (§12 odst. 7 a 8) stíhána ve společném řízení (§20 odst. 1, §23 odst. 3) s dalším obviněným, resp. obžalovaným, jenž jí způsobil (nebo měl způsobit) škodu trestným činem. Materiálně by tedy taková osoba mohla vystupovat jako poškozený (§43 odst. 1, případně dokonce i s právy podle §43 odst. 3) (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2013, str. 538). Ustanovení §44 odst. 1 tr. ř. je součástí právní úpravy právě proto, aby řešilo okolnosti vedení společného řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř. tehdy, pokud jeden ze spoluobviněných by případně mohl vznést nárok na náhradu škody proti druhému spoluobviněnému. Výkladem §44 odst. 1 tr. ř. lze dospět pouze k takovému závěru, že v naznačeném případě spoluobviněný nemůže oprávnění poškozeného vykonávat, ale v tomto ani v jiném ustanovení trestního řádu není upraveno pravidlo, že by v takovém případě bylo vedení společného řízení vyloučeno a orgány činné v trestním řízení by byly nuceny každý jednotlivý skutek projednat v samostatném řízení.
Podle stěžovatele odvolacímu soudu lze přisvědčit, že při vedení společného trestního řízení s M. K., nemohla L. K. uplatnit svá práva poškozené. Nicméně tato situace není v rozporu s trestním řádem, naopak trestní řád tuto situaci předpokládá. Podle §1 odst. 1 tr. ř. je účelem trestního řízení upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Ačkoli jsou v současnosti práva poškozených legislativně i soudní praxí akceptována, neznamená to, že by trestní řízení změnilo svůj primární účel. Proto k závěrům odvolacího soudu nelze dospět ani rozšiřujícím výkladem. Nad rámec uvedeného poukázal na usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 19. 2. 2014 sp. zn. I. ÚS 1737/2013. Tímto usnesením bylo rozhodováno o ústavní stížnosti, v níž stěžovatel namítal, že po formální stránce má napadené usnesení o zahájení trestního stíhání proti jeho osobě vadu, když v jedné věci vystupuje jako obviněný a zároveň jako poškozený, a tudíž jsou mu upírána některá práva. Podle jeho názoru měla být namísto napadeného usnesení policejního orgánu tímto vydána usnesení dvě, proti každému z obviněných samostatně, aby stěžovatel mohl využít jak práv obviněného, tak i poškozeného. V důsledku zvoleného postupu jsou stěžovateli odpírána jeho práva, jako například právo na uplatnění nároku na náhradu škody v trestním řízení, a práva poškozeného vůbec, jako konkrétně právo stěžovatele na použití odklonu.
Z uvedeného je patrné, že obsahově se jedná o stejnou argumentaci, kterou použil i Krajský soud v Ostravě v nyní posuzované trestní věci. Ústavní soud však v daném případě dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí policejního orgánu a následně usnesení státního zástupce netrpí vadami, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu.
K dané problematice Ústavní soud uvedl: „Podle §20 odst. 1 tr. ř. se proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, koná společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. Pod označením „související trestné činy“ má zákon na mysli nejen typické formy, jako je pachatelství více trestných činů jednou osobou nebo spolupachatelství nebo účastenství v užším slova smyslu (organizátorství, návod a pomoc), ale také objektivní souvislost v nejširším slova smyslu, tedy například proto, že jednání pachatelů spolu souvisí tím, že spadá do stejného časového, místního i osobního rámce (jde např. o vzájemné protiprávní útoky zúčastněných, kde jsou tito zároveň obránci i útočníky) a rozdělení skutkového děje a vedení samostatného řízení by bylo na úkor hospodárnosti a rychlosti řízení (srov. ust. §23 odst. 1 tr. ř., které klade stejnou podmínku pro vyloučení věci a contrario). Je věcí orgánu činného v trestním řízení a stavu dokazování, kterou z těchto variant bude považovat za rozhodnou. Stěžovatel má v trestní věci postavení spoluobviněného právě proto, že se proti němu a další osobě, která jemu způsobila škodu trestným činem, vede společné řízení. Stěžovatel má sice pravdu v tom, že po dobu trestního řízení, bude-li nadále spoluobviněným, nemůže v rámci trestního řízení účinně uplatnit práva, která v něm jinak má poškozený, protože tuto možnost trestní řád v §44 odst. 1 výslovně zapovídá. Zájmy poškozeného a spoluobviněného jsou totiž protichůdné. Zatímco obviněný je osobou, proti které se trestní řízení vede, poškozený je občanskoprávním odpůrcem obviněného, který svá práva vykonává v trestním řízení proti obviněnému. Není proto z povahy věci možné, aby se práva obviněného (§33 odst. 1 tr. ř.) a poškozeného (§43 odst. 1 tr. ř.) kumulovala u téže osoby, a to ani v případě, kdyby jinak splňovala veškeré podmínky pro výkon práv poškozeného v trestním řízení. To ovšem neznamená, že by v průběhu trestního řízení nemohlo dojít k vyloučení věci ze společného řízení proto, že jsou zde důležité důvody (§23 odst. 1 tr. ř.), nebo proto, že nastane změna v postavení jednoho ze spoluobviněných (například z některého z důvodu uvedených v §172 tr. ř). Ostatně uplatnění práv poškozeného stěžovatele není vázáno pouze na trestní řízení, ale především na řízení ve věcech občanskoprávních.“
Z argumentace Ústavního soudu je podle stěžovatele zřejmé, že dvojí postavení téže osoby jako spoluobviněného a poškozeného, který však nemůže svá práva uplatňovat, není důležitým důvodem, který by bránil vedení společného řízení.
V posuzované trestní věci se jedná o zločin podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se obviněný M. K. s L. K. a dalšími spoluobviněnými dopustil jako spolupachatel ve smyslu §23 tr. zákoníku. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku se měl obviněný M. K. dopustit vůči L. K. právě v souvislosti se spáchaným zločinem podvodu, neboť ji pod pohrůžkou násilí a jiné těžké újmy nutil, aby nikomu o této trestné činnosti nic neříkala. Vzhledem k této souvislosti tak byla od počátku naplněna podmínka vedení společného řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř., podle nějž má být proti všem obviněným, jejichž trestné činy spolu souvisí, o všech útocích pokračujícího nebo hromadného trestného činu a o všech částech trvajícího trestného činu konáno společné řízení, pokud tomu nebrání důležité důvody. O jiných trestných činech se koná společné řízení tehdy, je-li takový postup vhodný z hlediska rychlosti a hospodárnosti řízení. V dané věci byl navíc obviněný M. K. stíhán vazebně, kdy vedení dvou souběžných řízení vůči němu, duplicita obligatorních procesních úkonů ve vyšetřování, zvyšování počtu eskort z vazební věznice a v neposlední řadě zvýšení nákladů na obhajobu by bylo zcela v rozporu se zásadou hospodárnosti a rychlosti řízení.
Jelikož by akceptací napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě bylo nutno zcela nadbytečně vést zcela nové trestní řízení včetně opakování dokazování k předmětnému skutku, ačkoli toto již bylo provedeno zákonně a v dostatečném rozsahu pro vydání meritorního rozhodnutí, byl napadeným rozhodnutím porušen zákon v neprospěch obviněného M. K., který by se musel nového řízení účastnit a musel by opětovně strpět provádění všech relevantních úkonů. Jestliže by v daném řízení měla L. K. možnost připojit se se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy, ačkoli v dosavadním řízení jí v tom bránila zákonná překážka, a jestliže by mohl být obviněný zavázán k náhradě škody výrokem, který nebyl součástí rozsudku Okresního soudu v Bruntále, přičemž k navazujícímu řízení by došlo pouze na základě odvolání podaného obviněným M. K., zhoršilo by se tím jeho postavení. Z uvedeného je zřejmé, že napadeným rozhodnutím byl porušen zákaz reformationis in peius vyjádřený v ustanovení §259 odst. 4 tr. ř. a bylo tak rozhodnuto v neprospěch obviněného.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, i když jím došlo z podnětu odvolání obviněného ke zrušení napadeného rozsudku soudu prvního stupně a k vrácení věci státnímu zástupci k došetření, jestliže by další řízení mělo vést jen k vydání rozhodnutí, kterým by byl porušen zákaz reformationis in peius vyplývající z ustanovení §260 a §264 odst. 2 tr. ř. (srov. č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). Je sice pravda, že samotný rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo toliko z podnětu odvolání obviněného M. K. rozhodnuto o vrácení věci státnímu zástupci k došetření a proti němuž směřuje stížnost pro porušení zákona, neznamená sám o sobě změnu v neprospěch obviněného. Jeho důsledky ovšem již takovou změnu představují, protože podle závazného právního názoru odvolacího soudu je zde reálná šance, že poškozená L. K. po řádném poučení jednak uplatní své majetkové nároky vůči obviněnému, jednak jej může přesvědčivějším a účinnějším způsobem usvědčovat ze spáchání předmětné trestné činnosti, může navrhovat provedení nových důkazů apod. Třebaže vrácení věci do dřívější fáze trestního řízení je obvykle nutno hodnotit jako rozhodnutí ve prospěch obviněného, v daném případě tomu tak není.
Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. byl porušen zákon v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 4 a §260 tr. ř. ve spojení s §191 tr. ř. a §264 odst. 2 tr. ř. v neprospěch obviněného M. K. Podle §269 odst. 2 tr. ř. aby napadený pravomocný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014 ve výroku pod bodem I. zrušil a zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále podle §270 odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Ostravě přikázal, aby věc v potřeném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že ve své podstatě byl zákon porušen z důvodů vytýkaných ministrem spravedlnosti.
Pokud se orgán přípravného řízení, zejména pak státní zástupce, rozhodl, že ve věci bude ohledně obou trestných činů /skutky ad 1), 2)/ obviněného M. K. vedeno společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. ř. a takto bude na obviněného a ostatní spoluobviněné /skutek ad 1)/ podána i obžaloba, čehož důsledkem bylo, že spoluobviněná L. K. /skutek ad 1)/ nemohla v případě skutku ad 2) vystupovat a využívat svých práv poškozené ( §43 tr. ř.), nelze než konstatovat, že takovýto postup není v rozporu s trestním řádem (§44 odst. 1 tr. ř.), ani s limity nastavenými Ústavou (srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 1737/13). V důsledku toho pak zde nebyl důvod, aby odvolací soud proto, že L. K. bylo tímto odepřeno uplatnit v rámci projednávání skutku ad 2) její práva poškozené, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v tomto bodě a věc podle §260 tr. ř. vrátil státnímu zástupci k došetření, tedy do stadia přípravného řízení. Kromě toho, že odvolací soud ve svém rozsudku nesplnil povinnost vyplývající analogicky z ustanovení §191 tr. ř., když státního zástupce neinstruoval ohledně toho, jak je třeba v přípravném řízení dále postupovat, tedy co je třeba doplnit, objasnit, případně které úkony je nutno provést, tak zejména tímto svým rozhodnutím porušil zásadu zákazu reformationis in peius, vyplývající z ustanovení 259 odst. 4 tr. ř. ve spojení s ustanovením §264 odst. 2 tr. ř. Z těchto vyplývá, že je zapovězena změna rozhodnutí v neprospěch obviněného, pokud byl napadený rozsudek zrušen jen v důsledku odvolání podaného v jeho prospěch. Takovou změnou v neprospěch obviněného je třeba chápat jakoukoli změnu, která ve svém výsledku zhorší, nebo je schopna zhoršit konečné postavení obviněného (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 22/1999 Sb. rozh. tr.). To se v projednávaném případě evidentně stalo. Odvolací soud totiž rozsudek okresního soudu v předmětné části výroku o vině /ad 2)/ zrušil výhradně z podnětu odvolání obviněného K., když odvolání státního zástupce podané v neprospěch i tohoto obviněného zamítl výrokem pod bodem II. Přitom kromě poukazu na porušení práv poškozené osoby zmínil i procesní povahu výpovědí K. i K., kteří oba vypovídali ohledně skutku pod bodem 2) jako obvinění. I když odvolací soud ve svém rozhodnutí nikterak neupřesnil své požadavky pro další průběh řízení, je zjevné, že v přípravném řízení by musela být ve věci znovu vyslechnuta L. K., tentokrát ale již nikoli v postavení spoluobviněné, nýbrž v procesním postavení svědkyně. To by její potenciální výpověď kvalitativně posunulo z hlediska její průkaznosti a věrohodnosti, neboť svědek je povinen vypovídat pravdu (§101 odst. 1 tr. ř.), kdežto obviněný takovou povinnost nemá (§33 tr. ř.) Taktéž by v takovém opakovaném řízení jmenovaná mohla uplatnit právo poškozené vyplývající mj. i z ustanovení §43 odst. 3 tr. ř., tedy např. navrhnout aby soud obviněnému uložil povinnost nahradit v penězích nemajetkovou újmu, kterou případně jeho jednáním utrpěla apod. Z uvedeného je tedy zjevné, že takto postupovat a rozhodnout výhradně a pouze na základě odvolání obviněného K. odvolací soud nemohl a pokud tak učinil, porušil tím zákon v neprospěch obviněného.
Za poněkud nejasnou v této souvislosti je pak nutné označit tu část výroku odvolacího soudu, kdy napadený rozsudek soudu prvního stupně v bodě 2) zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy z důvodu, že v přezkoumávané části rozsudku bylo porušeno ustanovení trestního zákona. Předmětné ustanovení bývá aplikováno v případech, kdy půjde o nesprávnost ve výkladu či použití trestního zákoníku. Tedy např. pokud výrok o vině obviněného byl posouzen podle jiného ustanovení trestního zákoníku, nebo jestliže obviněný byl zproštěn obžaloby a měl být odsouzen, případně tomu mělo být naopak. V konkrétním případě nic takového odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nenaznačil, naopak se v podstatě domáhá pokračování v přípravném řízení ohledně skutku pod bodem 2) a zmiňuje, že došlo k procesním porušením v dosavadním řízení. To vše by spíše nasvědčovalo aplikaci ustanovení §258 odst. 1 písm. a) popř. písm. c) tr. ř. Předmětnou vadu je třeba ale označit za formální a tudíž nikoli za zásadní při rozhodování Nejvyššího soudu. Stěžejním pochybením bylo porušení zásady ohledně zákazu reformationis in peius (viz předchozí stať tohoto rozhodnutí).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadenou částí výroku pod bodem I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 2014 sp. zn. 3 To 160/2014, a v řízení předcházejícím, byl porušen zákon v neprospěch obviněného M. K. v ustanoveních §258 odst. 1 písm. d), §259 odst. 4, §260, §264 odst. 2 a §191 tr. ř. Podle §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud tento rozsudek v předmětné části zrušil, a to včetně všech dalších obsahově navazujících rozhodnutí, která touto změnou pozbyla svého podkladu. Věc pak byla podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázána Krajskému soudu v Ostravě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Pro tento soud z tohoto rozhodnutí vyplývá povinnost provést nové řízení o podaném opravném prostředku obviněného M. K. ve vztahu ke skutku v bodě 2) rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 26. 3. 2014 sp. zn. 2 T 191/2013. Výsledkem tohoto odvolacího řízení pak v podstatě může být buď zamítnutí odvolání obviněného podle §256 tr. ř., pokud odvolací soud dospěje k závěru, že důkazní situace je natolik průkazná, že takový postup a rozhodnutí opodstatňuje. V takovém případě bude třeba nově rozhodnout o trestu (souhrnném) pro obviněného i za trestný čin vydírání. Nebo v opačném případě, tedy pokud odvolací soud shledá, že důkazní situace neumožňuje učinit spolehlivý závěr o vině obviněného, pak nezbude než jej pro tento skutek zprostit obžaloby.
Odvolací soud při dalším postupu musí mít na paměti, že podle §270 odst. 4 tr. ř. je vázán právním názorem, který v tomto rozsudku vyslovil Nejvyšší soud a je povinen provést jím nařízené procesní úkony, když zároveň v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (§273 tr. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. František Hrabec předseda senátu