ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1041.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 1041/2015-28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2015 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněných M. S., a M. S., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání nejvyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 17 T 146/2009, byli obvinění M. S. a M. S. podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě ze dne 6. 8. 2009, sp. zn. ZT 264/2009, pro skutek spočívající ve stručnosti v tom, že oba obvinění jako jednatelé obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., která se nacházela v úpadku, v době od 27. 2. 2006 do 1. 10. 2007 uspokojovali nerovnoměrným a nepoměrným způsobem pohledávky celkem 315 věřitelů jmenované obchodní společnosti, v důsledku čehož došlo k tomu, že 213 věřitelům s pohledávkami v celkové výši 62 018 832,67 Kč zaplatili o 8 172 102,04 Kč více, než jim mělo připadnout při dodržení zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení všech pohledávek, a zbylým věřitelům vyjmenovaným ve výroku o vině naopak způsobili škodu ve výši 5 085 167,30 Kč. V tomto skutku byl spatřován trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“).
Podle §229 odst. 3 tr. řádu byli poškození, kteří uplatnili nárok na náhradu škody, odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
Toto usnesení odvolacího soudu napadl nejvyšší státní zástupce dovoláním podaným v neprospěch obviněných M. S. a M. S. a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Nejvyšší státní zástupce souhlasí s tím, že skutek nelze kvalifikovat jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., protože s ohledem na kvalitu zpracování účetnictví dlužníka není možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda obvinění zvýhodněním některých věřitelů poškodili majetek jiných věřitelů, přičemž způsobení škody je jedním ze základních znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu. Podle dovolatele však skutek vykazuje znaky jiného trestného činu, a to trestného činu podvodu ve smyslu §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. V návaznosti na to nejvyšší státní zástupce poukázal na dřívější odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v této trestní věci ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, a vyjádřil nesouhlas s názorem odvolacího soudu, který zrušil tento rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obou obviněných usnesením ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 169/2014, protože nebyla zachována totožnost skutku.
Podle mínění nejvyššího státního zástupce byla v posuzované věci zachována totožnost skutku přinejmenším s ohledem na částečně stejný škodlivý následek. Soud prvního stupně totiž dospěl ke skutkovým zjištěním, podle nichž obvinění jako jednatelé obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., v době od 1. 4. 2007 do 1. 10. 2007 s vědomím, že jmenovaná společnost je v úpadku, není schopna plnit splatné závazky a nelze důvodně předpokládat získání finančních prostředků z úvěru nebo z jiných zdrojů, zamlčeli dodavatelům její špatný ekonomický stav a vylákali od nich dodání zboží a služeb v ceně 4 485 780,20 Kč, za které ve sjednané lhůtě ani později nezaplatili, a dodavatelům tím způsobili na jejich majetku škodu v uvedené výši. Jednotlivé případy byly ve výroku o vině konkrétně popsány a většina poškozených byla shodná s věřiteli, kteří byli podle původního znění skutku znevýhodněni jednáním obviněných.
Podle názoru nejvyššího státního zástupce odlišný mechanismus vzniku škody nemůže být důvodem, pro nějž by mělo jít o jiný skutek, než pro který byli obvinění postaveni před soud. Rozhodující je, že oba trestné činy jsou majetkovými trestnými činy a že se škodlivý následek jednání obviněných projevil v majetkové sféře stejných poškozených, kteří jsou vyjmenováni v obžalobě. Pokud by se nemožnost zachování totožnosti skutku měla odvíjet jen od skutečnosti, že v hlavním líčení byl zjištěn jiný způsob vzniku škody než ten, který byl popsán v obžalobě, pak by podle dovolatele nebylo možné překvalifikovat skutek ani z trestného činu podvodu na trestný čin zpronevěry, což je ovšem v praxi zcela obvyklé.
Dále nejvyšší státní zástupce zmínil dílčí totožnost jednání spočívající v tom, že v obou případech obvinění učinili majetkové dispozice, v jejichž důsledku došlo ke vzniku škody na majetku poškozených věřitelů. V závěru svého dovolání pak poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 5 Tz 146/2000, který se zabývá otázkou zachování totožnosti skutku v případě možné změny právní kvalifikace skutku z podvodu na některý z úpadkových deliktů, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1071/2010, řešící otázku, zda námitku nedodržení totožnosti skutku lze přiřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
Obvinění M. S. a M. S. se vyjádřili k dovolání nejvyššího státního zástupce prostřednictvím svého obhájce. Námitky dovolatele označili za zcela nedůvodné, protože mezi skutkem, pro který byla podána obžaloba a v němž byl spatřován trestný čin zvýhodňování věřitele, a skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, který byl právně posouzen jako trestný čin podvodu, je propastný rozdíl, a to i pokud jde o vzniklý škodlivý následek. U trestného činu zvýhodňování věřitele totiž mělo dojít ke škodě tím, že úpadce uspokojil své věřitele nepoměrným způsobem, a výše škody byla stanovena jako rozdíl mezi tím, co mělo být správně plněno, a tím, co bylo reálně zaplaceno. Zatímco u trestného činu podvodu byla škoda stanovena jako hodnota celého vylákaného plnění. Podle názoru obviněných by akceptování právního názoru nejvyššího státního zástupce vedlo k tomu, že každý úpadce, který pokračuje v podnikání a pro nedostatek finančních prostředků uspokojuje své věřitele nikoli poměrně, by musel být stíhán pro trestný čin podvodu. Postavení věřitele, jenž vědomě obchodoval se subjektem, který byl již asi 1,5 roku v úpadku, se podle obviněných navíc nemůže změnit jen tím, že úpadce nakonec nezískal další externí zdroje k úhradě svých závazků. Věřitel zde totiž vědomě podstupoval podnikatelské riziko.
V další části svého vyjádření k podanému dovolání obvinění poukázali na to, že nejvyšší státní zástupce odkazuje na první odsuzující rozsudek soudu prvního stupně v této věci a označuje ho za správný, ovšem v popisu skutku se zde uvádí zamlčení podstatných okolností „odběratelům“ úpadce, kteří jsou současně označeni za poškozené. Takové spojení je podle obviněných z logiky věci vyloučeno, protože odběratelům nevznikají žádné pohledávky vůči úpadci, naopak oni sami jsou povinni zaplatit mu za dodané zboží nebo služby. Za nesprávnou považují obvinění rovněž argumentaci nejvyššího státního zástupce, podle které „obvinění nemohli důvodně předpokládat vyjednání úvěru či jiného zdroje financování chodu firmy“. Není totiž kvalitativní rozdíl mezi pozicí věřitelů v době, kdy je vyvíjena snaha o získání úvěru od banky, a v době, kdy nebyl úvěr získán. Obvinění se navíc snažili poté, co bylo zřejmé, že úvěr nezískají, najít solventního investora, kterému by prodali své obchodní podíly a jímž měl být M. B.
Obvinění proto navrhli Nejvyššímu soudu, aby zamítl dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, kterým lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Námitky nejvyššího státního zástupce, podle nichž skutek, pro který byla v této trestní věci podána obžaloba na obviněné M. S. a M. S., měl být právně posouzen jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolatel ovšem vytýká i procesní pochybení, protože soudy nižších stupňů odmítly zmíněnou hmotněprávní kvalifikaci s tvrzením, že s ohledem na posun ve skutkových zjištěních, jimiž by měly být naplněny znaky trestného činu podvodu, není zachována totožnost skutku. Otázka dodržení totožnosti skutku mezi podanou obžalobou a rozsudkem soudu totiž nemá hmotněprávní povahu, ale je typickým procesním institutem, což ostatně vyjadřuje i ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu, které je součástí trestního práva procesního a v němž je zakotven požadavek na dodržení totožnosti skutku. Zachování totožnosti skutku v uvedeném smyslu se tedy samo o sobě nijak netýká právního posouzení skutku ani jiného posouzení podle hmotného práva, jak vyplývá i z ustanovení §220 odst. 1 a 3 tr. řádu, v nichž zákon výslovně od sebe odlišuje totožnost skutku na straně jedné (§220 odst. 1 tr. řádu) a právní posouzení skutku na straně druhé (§220 odst. 3 tr. řádu).
V případě obviněných M. S. a M. S. se však procesní otázka totožnosti skutku prolíná i s hmotněprávní problematikou jednoty skutku, tj. s tím, zda jeden a tentýž skutek může vykazovat znaky více různých trestných činů. Z hlediska trestního práva hmotného je totiž v nyní posuzované věci rozhodující otázkou, zda skutková zjištění soudu prvního stupně zahrnutá pod zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., tak jak byla popsána v odsuzujícím rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, jenž byl z podnětu odvolání obou obviněných zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 169/2014, jsou z hmotněprávního hlediska stejným (jedním) skutkem s tím, pro který byla podána v této věci obžaloba a v němž obžaloba spatřovala trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podstatou skutku je trestněprávně relevantní jednání pachatele a jím způsobený následek významný pro trestní právo hmotné (viz přiměřeně rozhodnutí publikovaná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Následek závažný z hlediska trestního práva, který pachatel způsobil nebo chtěl způsobit, je současně tím, co dělí pachatelovo jednání na různé skutky. Jinak řečeno základem skutku je vždy jednání pachatele, ať již ve formě konání nebo opomenutí, které zapříčinilo vznik trestněprávně relevantního následku. Za jeden skutek pak lze považovat jen ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro tento následek kauzální, pokud jsou zahrnuty jeho zaviněním. V jednání pachatele přitom může mít svůj původ i více různých následků, které jsou významné z hlediska trestního práva hmotného. V takovém případě pachatel jedním skutkem naplní znaky skutkových podstat několika trestných činů. Vzhledem k uvedenému je zřejmé, že skutečnost, zda v této trestní věci jde o jeden a týž skutek nebo o dva samostatné skutky, má nepochybně význam pro správné hmotněprávní posouzení věci.
Pokud jde o skutek, který byl kladen za vinu obviněným M. S. a M. S. v obžalobě podané dne 10. 8. 2009 a v němž státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Znojmě spatřoval trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., jeho podstatou bylo to, že obvinění jako jednatelé obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., o níž věděli, že je v úpadku, v době od 27. 2. 2006 do 1. 10. 2007 nerovnoměrným a nikoli poměrným způsobem uspokojovali pohledávky celkem 315 věřitelů jmenované obchodní společnosti jako dlužníka, přičemž 213 věřitelům zaplatili o 8 172 102,04 Kč více, než by jim připadlo při dodržení zásad poměrného a rovnoměrného uspokojení pohledávek všech věřitelů dlužníka v úpadku, a naopak 50 věřitelům přesně specifikovaným ve výrokové části obžaloby zaplatili celkem o 5 085 167, 30 Kč méně, než by jim správně náleželo.
Skutková zjištění soudu prvního stupně popsaná v jeho rozsudku ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, která byla právně posouzena jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., pak vyzněla tak, že oba obvinění, jež společně rozhodovali o řízení a chodu obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., která se nejméně od března 2006 nacházela ve stavu úpadku, v době od 1. 4. 2007, kdy jim bylo již zřejmé, že nemohou důvodně předpokládat získání finančních prostředků z úvěru nebo z jiných externích zdrojů, do 1. 10. 2007 objednávali sami nebo prostřednictvím zaměstnanců zboží a služby, přestože si byli vědomi toho, že za ně nebudou moci ve sjednané lhůtě ani později zaplatit, což zatajili dodavatelům (ve výrokové části rozsudku je sice použit výraz „odběratelům“, jak správně obvinění upozornili ve svém vyjádření k dovolání, ale jak je zřejmé z celkového vyznění popisu skutku i z odůvodnění rozsudku, soud prvního stupně zde měl na mysli právě dodavatele), a obvinění tak vylákali plnění v celkové hodnotě 4 485 780,20 Kč na úkor majetku 26 poškozených přesně specifikovaných ve výroku o vině. Pro úplnost je třeba uvést, že oněch 26 poškozených spadá do okruhu 50 věřitelů, kteří měli být znevýhodněni nerovnoměrným uspokojením splatných pohledávek věřitelů dlužníka – obchodní společnosti JATPEK, s. r. o., za kterou jednali oba obvinění, přičemž v tom byl shledáván trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. Škoda, která měla vzniknout těmto věřitelům jednáním obviněných posouzeným jako trestný čin podvodu, ovšem není co do výše totožná se škodou, jež měla být způsobena dotčeným věřitelům trestným činem zvýhodňování věřitele (viz níže).
Nejvyšší soud srovnáním shora uvedených popisů skutků dospěl k závěru, podle něhož skutková zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a vyjádřil je ve svém rozsudku ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, a s nimiž se ztotožnil nejvyšší státní zástupce, jsou natolik odlišná od skutkových zjištění, která jsou popsána v obžalobě, že nejde o jeden a tentýž (totožný) skutek. Oba skutky se sice částečně shodují v době spáchání a v osobách poškozených, ale nelze konstatovat shodu mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, které mají význam pro hmotněprávní posouzení těchto skutků. Jednání obviněných, které soud prvního stupně popsal v dřívějším odsuzujícím rozsudku, je totiž odlišné od jejich jednání popsaného v obžalobě, a není dána ani totožnost způsobeného následku.
Jednání obviněných obsažené v obžalobě a státním zástupcem kvalifikované jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. spočívalo v tom, že obvinění za obchodní společnost JATPEK, s. r. o., jako dlužníka v úpadku úmyslně poskytli některým jeho věřitelům vyšší plnění z titulu jejich pohledávek, než jaké odpovídalo zásadám poměrného a rovnoměrného uspokojení věřitelů dlužníka nacházejícího se v úpadku, což bylo z povahy věci spojeno se znevýhodněním ostatních věřitelů téhož dlužníka, neboť podstatnou úpadku je právě neschopnost dlužníka dostát všem svým závazkům. Naproti tomu obsahem jednání popsaného v citovaném dřívějším odsuzujícím rozsudku, které soud prvního stupně posoudil jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., bylo, že obvinění za obchodní společnost JATPEK, s. r. o., která se nacházela ve stavu úpadku, odebírali zboží a služby s vědomím, že za ně nezaplatí dodavatelům. Jinak řečeno, podle obžaloby by měli být obvinění trestně odpovědní za to, že činili za dlužníka v úpadku úkony vůči jeho vlastnímu majetku takovým způsobem, jímž zvýhodnili část věřitelů na úkor věřitelů jiných. Podle shora citovaného dřívějšího odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně by však obvinění měli být trestně odpovědní za to, že učiněním objednávek za obchodní společnost JATPEK, s. r. o., a zatajením podstatných skutečností týkajících se jejího ekonomického stavu přiměli poškozené dodavatele nakládat s jejich vlastním majetkem tak, aby tím obohatili jmenovanou obchodní společnost a aby současně poškodili majetek dotčených dodavatelů. Trestněprávně významné jednání obviněných v tomto případě tedy předcházelo vzniku pohledávek věřitelů, jejichž uspokojení obvinění podle obžaloby zmařili, protože přednostně uhradili jiné splatné pohledávky dlužníka, za kterého jednali. Takže už jen z tohoto hlediska nemůže být stejné jednání právně významné i pro spáchání trestného činu podvodu, k němuž mělo dojít již předtím. Konečně lze poukázat i na rozdíl v tom, jaké další jednání mělo způsobit následek obou srovnávaných trestných činů. Zatímco v případě podvodu pachatel vyvolá určitou majetkovou dispozici u osoby od něj odlišné, která jedná v omylu nebo s neznalostí všech podstatných skutečností, přičemž touto dispozicí s cizím majetkem se pachatel nebo někdo jiný obohatí ke škodě jiné osoby. Jde-li o trestný čin zvýhodňování věřitele, majetkovou dispozici zde činí pachatel sám jako dlužník nebo v zastoupení dlužníka, přičemž tato dispozice se týká vlastního majetku dlužníka (resp. pachatele) a až zprostředkovaně je dotčen i cizí majetek poškozených věřitelů.
S odlišným jednáním obviněných souvisí i různý následek obou skutků, jejichž totožnosti se nejvyšší státní zástupce domáhá ve svém dovolání. U trestného činu podvodu je následkem (účinkem) jednak škoda na cizím majetku v podobě jeho úbytku a jednak neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo jiné osoby. U trestného činu zvýhodňování věřitele jsou sice rovněž poškozena cizí majetková práva, ale v podstatně užším rozsahu než u podvodu. Jde vždy jen o majetek věřitelů v podobě jejich pohledávek vůči dlužníkovi a škoda na něm způsobená spočívá nikoli v úbytku majetkových hodnot, ale v nedostatku plnění ve prospěch pohledávek dotčených (poškozených) věřitelů, tj. v chybějícím přírůstku na majetku těchto věřitelů, který bylo možno důvodně očekávat, kdyby zde nebyl trestný čin dlužníka.
Skutečnost, že v nyní posuzované věci není shoda ani v následku, je ostatně nejlépe patrná i z rozdílu v povaze a výši škody, která měla být způsobena oběma rozdílnými skutky. Zatímco u žalovaného skutku, který státní zástupce kvalifikoval jako trestný čin poškozování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák., byla škoda stanovena jako rozdíl mezi tím, co mělo při poměrném a rovnoměrném uspokojení všech pohledávek (§2 odst. 3, §32 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, §241 odst. 1, §306 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů) připadnout 50 poškozeným věřitelům, a tím, co jim skutečně bylo uhrazeno, resp. neuhrazeno. V případě skutku popsaného v dřívějším odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně a posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. se pak za škodu považovala hodnota celého plnění vylákaného od dodavatelů, tedy pohledávky celkem 26 věřitelů v jejich plné výši.
Správnost závěru, podle něhož jde o dva samostatné skutky, nemůže zpochybnit ani částečně shodná doba jejich spáchání. Oba skutkové děje se totiž pouze časově překrývají. Podle skutkových zjištění popsaných v dřívějším odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně měli obvinění M. S. a M. S. spáchat trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. konkrétními dílčími útoky spadajícími do doby od 1. 4. 2007 do 1. 10. 2007, zatímco trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 3 tr. zák. se měli dopustit v době od 27. 2. 2006 do 1. 10. 2007. Útoky směřující k vylákání majetkových hodnot od 26 dodavatelů ovšem nelze pokládat za součást souvislého jednání obviněných, kterým měli zvýhodnit 213 věřitelů a naopak poškodit 50 věřitelů, jak již bylo vyloženo výše.
Na podporu argumentace v tom směru, že v posuzovaném případě jde o dva rozdílné skutky, Nejvyšší soud poukazuje na své usnesení ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007, publikované pod č. 45/2008 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud zde řešil otázku totožnosti skutku posouzeného jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., který spočíval v tom, že pachatel odebral zboží od dodavatele s úmyslem nezaplatit za ně, se skutkem posouzeným jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. c) tr. zák., jehož podstatou bylo to, že pachatel poté, co odebral od dodavatele zboží, činil ve vztahu ke svému majetku dispozice, kterými předstíral svou neschopnost zaplatit kupní cenu za odebrané zboží. Jak zde Nejvyšší soud konstatoval, nemůže jít o stejný skutek, protože k jednání směřujícímu k poškození věřitele dochází vždy až poté, co vznikla pohledávka věřitele, jejíž uspokojení pachatel maří. Zmaření uspokojení pohledávky věřitele jednáním uvedeným v §256a tr. zák. (nyní v §223 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterým je zvýhodněn jiný věřitel, je přitom jen zvláštním případem poškozování věřitele ve smyslu §256 tr. zák. (nyní §222 tr. zákoníku), jak Nejvyšší soud již dříve judikoval ve svém usnesení ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 8 Tdo 242/2004, publikovaném pod č. 6/2005-II. Sb. rozh. tr.
Na podkladě všech shora popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je zjevně neopodstatněné, a odmítl ho podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 23. 9. 2015
JUDr. František P ú r y, Ph.D.
předseda senátu
Vypracovala:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á