ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1478.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1478/2014-47
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání, které podal obviněný Ing. Z. J. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 13 To 209/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 99/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. Z. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 2. 2014, sp. zn. 20 T 99/2010, byl obviněný Ing. Z. J. uznán vinným trestným činem zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), kterého se dopustil tím, že
jako jednatel obchodní společnosti GEPARD, s. r. o., se sídlem v Ráji 919, Pardubice, v době od 25. 7. 2008, kdy se jmenovaná obchodní společnosti dostala do úpadu ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších zákonů (dále ve zkratce „insolvenční zákon“), až do 10. 6. 2009, kdy byl na majetek obchodní společnosti GEPARD s. r. o. prohlášen konkurs, uhradil splatné pohledávky event. jejich část celkem 143 ve výroku označeným věřitelům, tím je zvýhodnil platbami ve výši 3 519 494,83 Kč, a zároveň tak ve stejném rozsahu zmařil uspokojení celkem 68 vyjmenovaných věřitelů.
Za to byl obviněný Ing. Z. J. odsouzen podle §256a odst. 2 tr. zákona k trestu odnětí svobody v délce jednoho roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zákona zařazen do věznice s dozorem. Zároveň byl obviněnému podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu dvou let. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost k náhradě škody všem poškozeným uvedeným ve výroku o vině s tím, že další označené poškozené obchodní společnosti byly podle §229 odst. 1, 2 tr. řádu se svým nárokem na náhradu škody, případně se zbytkem jejich nároku na náhradu škody, odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný Ing. Z. J. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 13 To 209/2014, tak, že z jeho podnětu napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e) tr. řádu zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněnému při nezměněném výroku o vině uložil podle §256a odst. 2 tr. zákona trest odnětí svobody v délce jednoho roku, jehož výkon podmíněně odložil podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu v trvání dvou roků. Dále byl obviněnému opět uložen podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či družstva na dobu dvou let. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný Ing. Z. J. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Sokola. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zdůraznil, že hlavním důvodem dovolání je absence subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. Soud sice dospěl k závěru o přímém úmyslu, avšak ten není podle obviněného podložen žádnými skutkovými zjištěními, naopak všechny provedené důkazy takový závěr vylučují. Obviněný má za to, že soud se fakticky subjektivní stránkou trestného činu vůbec nezabýval, a pokud ano, tak pouze formálně. V napadeném rozhodnutí i v rozsudku soudu prvního stupně nejsou vyjádřeny žádné úvahy o hodnocení zavinění ve vztahu k provedeným důkazům, jež by odůvodnily naplnění úmyslu obviněným. V takovém případě jsou rozhodnutí soudů obou stupňů zatížena vadou nesprávného právního posouzení skutku, navíc bylo takovým postupem soudů porušeno ústavou garantované právo obviněného na spravedlivý proces.
Následně obviněný napadl i způsob, jakým soudy dovodily konkrétní povinnost obchodní společnosti GEPARD s. r. o. plnit věřitelům jinak, než reálně činila, neboť podle obviněného je takový závěr v extrémním rozporu se zjištěnými skutkovými okolnostmi. Soudům ve věci rozhodujícím dovolatel vytkl, že zcela pominuly ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, neboť daný problém měl být řešen spíše prostředky civilního práva. Připomenul dále námitky proti znaleckému posudku uplatněné již v průběhu dosavadního trestního řízení, připustil však jejich irelevanci pro dovolací řízení.
V další části svého dovolání obviněný sice připustil určitou „chaotičnost“ mechanismu úhrady závazků obchodní společnosti, současně tvrdil, že v mnoha případech sám vůbec nerozhodoval, kolik bude jakému věřiteli zaplaceno, přičemž soudy se subjektivní stránkou u obviněného v tomto ohledu vůbec nezabývaly. Nezkoumaly ani jeho povědomí o nutnosti výpočtu koeficientu poměrného uspokojení, či zda takový koeficient vůbec uměl vypočítat, současně poukázal na to, že stav pohledávek a přijatých plateb se ze dne na den měnil.
Stejně tak obviněný zdůraznil nutnost prokázat vědomí obviněného nejen o insolvenci obchodní společnosti GEPARD s. r. o., ale i o její i nezvratnosti. S poukazem na více jak dvacet let trvající činnost této společnosti a rozsáhlost jejích aktivit měl naopak zájem pokračovat v podnikání, a snažil se tuto obchodní společnost i přes její špatnou ekonomickou situaci „zachránit“. V této souvislosti obviněný odkázal na judikaturu, podle které nelze dovozovat úmysl dlužníka v situaci, kdy uspokojil pouze jednoho z více věřitelů, avšak s odůvodněným předpokladem, že vytvoří podmínky pro získání dostatečných majetkových hodnot pro uspokojování ostatních věřitelů a zabrání tak například úplnému přerušení výroby či jiných aktivit, z nichž by bylo možné očekávat finanční zisk použitelný pro uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.
Obviněný také projevil nesouhlas se způsobem, jakým soudy hodnotily provedené důkazy, přičemž znovu odmítl závěr o jednání v přímém úmyslu. Tuto jeho obhajobu potvrzovaly také výpovědi svědků, zejména účetních obchodní společnosti GEPARD s. r. o., či daňového poradce Ing. D. Č. a právního poradce Mgr. M., kteří mu měli být při řešení ekonomických problémů obchodní společnosti nápomocni.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. Z. J. vyjádřil názor, že princip poměrného uspokojení pohledávek není vždy aplikovatelný, a je otázkou, zda s ním může být každý statutární orgán úpadce obeznámen. Své připomínky nakonec obviněný uzavřel úvahou, že pro mnohé osoby je podnikání i určitou formou seberealizace, kdy se pokouší odvrátit úpadek „za každou cenu“, avšak ne s úmyslem porušování zákonů. Vyvození trestní odpovědnosti pro podnikatele v úpadku na základě „matematického výpočtu“ považuje za silně demotivující pro všechny podnikatelské subjekty do budoucna. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, alternativně navrhl, aby sám dovolací soud rozhodl tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného Ing. Z. J. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvony Antonínové. Upozornila především, že obviněným uplatněná námitka absence subjektivní stránky má podklad v odlišné verzi skutkových zjištění, než na které soudy založily své právní závěry. Obviněným uplatněné námitky podle státní zástupkyně nesměřují proti samotnému právnímu posouzení skutku, resp. zavinění ve formě úmyslu, ale obviněný se jimi domáhá změny ve skutkovém zjištění bez judikaturou uznávaných podmínek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v této souvislosti odkázala na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, v němž tento soud náležitě vyložil, z jakých provedených důkazů vycházel a jak je hodnotil, přičemž jeho skutková zjištění zcela akceptoval soud odvolací. Podle státní zástupkyně byl obviněný dostatečně seznámen se špatnou ekonomickou situací obchodní společnosti GEPARD s. r. o., jím tvrzená očekávání dalšího rozvoje podnikání neměla reálný podklad. Samotné neplnění povinných zákonných odvodů na zdravotní a sociální pojištění za zaměstnance obchodní společnosti byly vedle neschopnosti hradit splatné závazky jasnými signály o stavu úpadku. Stejně tak angažování uvedených osob pro poskytnutí daňového a právního poradenství svědčí o tom, že obviněný si uvědomoval prohlubující se nepříznivý výsledek hospodaření obchodní společnosti a s ním související nutnost zahájení insolvenčního řízení. Nabízené řešení v podobě reorganizace obchodní společnosti by s sebou přineslo i snížení výroby a tím i nižší objem inkasovaných tržeb. Státní zástupkyně nepovažovala za přiléhavý odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1555/2005 a naopak zdůraznila, že nereálnost perspektivy zlepšení ekonomické situace obchodní společnosti GEPARD s. r. o. dokreslovalo založení další obchodní společnosti JAGUARD s. r. o. se stejným předmětem podnikání a zčásti totožným personálním obsazením. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak obviněný nemohl důvodně počítat se žádnou okolností, která by při zvýhodnění části věřitelů zabránila poškození těch zbylých.
K dalším dovolacím námitkám ohledně složitosti výpočtu koeficientu poměrného uspokojení státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství připomněla objektivní odpovědnost obviněného vyplývající z jeho postavení jednatele, tedy statutárního orgánu obchodní společnosti GEPARD s. r. o. Závěrem pak odmítla odkaz obviněného na podobnost jeho jednání s hojně se vyskytujícími případy chybných rozhodnutí podnikatelů při řešení platební neschopnosti v naději na svoji záchranu, neboť na rozdíl od insolvence, která sama o sobě není důvodem trestního postihu, byla v případě obviněného naplněna dalšími okolnostmi skutková podstata daného úpadkového delitku. Použití prostředků trestního práva je tak zcela na místě a nelze se proto domáhat zohlednění principu „ultima ratio“. Podle státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství tak napadené rozhodnutí netrpí vadou správnosti právního posouzení jednání obviněného, Nejvyššímu soudu proto navrhla dovolání obviněného Ing. Z. J. odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný Ing. Z. J. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu.), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující hodnotily provedené důkazy, případně jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je zásadně skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud vázán, pokud jsou jeho obsahem takové skutkové okolnosti, které vyplývají z provedeného dokazování.
Uvedenému dovolacímu důvodu obviněný podřadil námitku absence subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zákona. Svoji argumentaci přitom opřel o vlastní verzi průběhu skutkového děje a odmítl závěr o úmyslném zvýhodnění vybraných věřitelů společnosti GEPARD s. r. o. Lze však konstatovat, že obsahově téměř zcela totožné námitky obviněný uplatnil také v rámci svého řádného opravného prostředku a Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací se s nimi náležitým způsobem vypořádal v napadeném rozsudku.
Na tomto místě je tak nutné připomenout rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který dovolací námitky, jež jsou pouhým opakováním uplatněné obhajoby a byly již součástí řádného opravného prostředku, odmítá jako neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408, svazek 17, Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).
Nejvyšší soud tedy pouze nad rámec dovolacího přezkumu může stručně konstatovat, že soudy nižších stupňů zcela správně dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky ve formě nepřímého úmyslu. Oba soudy přitom logicky vycházely ze skutečnosti, že ekonomická situace obchodní společnosti GEPARD s. r. o. byla po delší dobu nepříznivá a že obviněný byl s tímto stavem velmi dobře obeznámen. O trvalém prohlubování ekonomických, zejména finančních problémů tohoto podnikatelského subjektu svědčila nejprve nezpůsobilost hradit splatné pohledávky, také, jak správně poznamenal soud druhého stupně na str. 5 svého rozsudku, hlubší charakter potíží v hospodaření uvedené obchodní společnosti se projevil v neprovádění povinných odvodů z mezd jejích zaměstnanců, kterým dokonce byly kráceny jejich mzdové nároky.
Podstatou trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zákoníku bylo zmaření, nebo částečné zmaření, uspokojení věřitelů tím, že některým z nich bylo pachatelem plněno v rozporu se zásadou poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka. [Srov. přiměřeně ustanovení §§1, 244 a 306 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „insolvenční zákon“)]. Jedná se o jeden z tzv. úpadkových deliktů, jímž pachatel porušuje právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám insolvenčního řízení. Zvýhodněným věřitelům se sice dostane tolik, co by jim skutečně náleželo za běžného stavu věcí, tj. nebýt insolvence dlužníka, pokud by byl schopen plnit všechny splatné závazky vůči všem svým věřitelům v odpovídající výši.
U obchodní společnosti GEPARD s. r. o. tak bylo nutné posoudit dlouhodobě nepříznivý ekonomický stav této obchodní společnosti, která se nejpozději ke dni 30. 6. 2008 nacházela ve stavu platební neschopnosti a tedy úpadku ve smyslu §3 odst. 1 insolvenčního zákona, přičemž obviněný, jako jediný společník a jednatel, byl s tímto stavem seznámen nejpozději od 25. 7. 2008 (srov. znalecký posudek Ing. Josefa Michálka na č.l. 103 tr. spisu). Přesto, byly z jeho vůle plněny jen některé ze splatných závazků v rozhodné době, a obviněnému tak bylo zřejmé, že díky stavu insolvence, nebude moci obchodní společnost plnit všem věřitelům, jejichž pohledávky již dospěly do splatnosti.
S námitkami obviněného, že mechanismus úhrady pohledávek neurčoval on, ale účetní společnosti, se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit, a to nejen pro jejich skutkovou povahu, která neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Je totiž nutné poukázat na obsah výpovědí zaměstnankyň účtárny společnosti GEPARD s. r. o., zejména svědkyně A. V., která jasně popsala běžný postup úhrady faktur po splatnosti, jež probíhala tak, že veškeré přehledy plateb byly vždy nejprve předloženy obviněnému minimálně ke schválení, někdy i k provedení úprav. Teprve na základě jeho pokynů účetní plnila určeným věřitelům, případně jen částečně tak, jak rozhodl právě obviněný. Lze také znovu zdůraznit postavení obviněného, kdy ve společnosti GEPARD s. r. o. byl jediným jednatelem a společníkem, jak správně konstatovala ve svém vyjádření k dovolání státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Vzhledem ke svému postavení statutárního orgánu, navíc za situace, kdy tuto funkci skutečně aktivně vykonával, se nemůže zbavit objektivní odpovědnosti ve smyslu ustanovení §134 a §135 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013. Žádné opodstatnění pak nelze přiznat jeho připomínce o příliš složitém výpočtu koeficientu poměrného uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti GEPARD s. r. o. Obviněný si tak musel být vědom toho, že jím zastupovaná obchodní společnost v popsaném stavu není schopna uspokojit všechny své věřitele. Přesto však hradil závazky pouze vybraným věřitelům v rozsahu, který neodpovídal zásadám poměrného uspokojení. Obviněnému samozřejmě není kladeno za vinu „jen“ to, že by uspokojoval věřitele, aniž by přesně dodržoval koeficient, k němuž dospěl znalec, ale je postihován za zřetelné plnění jen některým z věřitelů, čímž ostatní věřitele vyloučil, byť jen částečně, z možnosti domoci se svých rovněž oprávněných finančních nároků alespoň podle zásad vyplývajících z insolvenčního zákona.
Obviněný na podporu své argumentace odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1555/2005, v němž byl vysloven závěr, že insolventní dlužník nespáchá trestný čin zvýhodňování věřitele, i když přednostně uspokojí některého z více věřitelů, jestliže tak učiní s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků potřebných k uspokojení splatných pohledávek ostatních věřitelů. Na tomto místě je však nutné upozornit na závěrečnou část právní věty, kterou obviněný již neuvedl, a která má zásadní význam pro pochopení smyslu tohoto judikátu. Uvedený předpoklad však nebude důvodný, pokud pachatel jako statutární orgán udržoval po delší dobu v provozu hospodářsky nefunkční společnost, která jako dlužník nebyla schopna plnit své splatné závazky, přičemž bylo zřejmé, že se její ekonomická situace nezlepšovala a nic nenasvědčovalo takové změně ani v budoucnu. Poskytne-li insolventní dlužník za této situace plnění některému svému věřiteli a zmaří-li tím uspokojená pohledávky jiného svého věřitele, může spáchat trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zákona. V případě obviněného nelze o důvodnosti takového předpokladu za žádných okolností uvažovat, neboť tím, že ze strany obchodní společnosti GEPARD s. r. o. došlo k uhrazení pohledávek pouze vybraným věřitelům, rozhodně nebylo zajištěno získání dalších finančních prostředků pro splacení zbylých pohledávek, jak vyplývá z citovaného usnesení. O takový případ by se jednalo například tehdy, pokud by byly splaceny závazky dodavateli elektrické energie, a tím by mohla pokračovat výroba, přičemž následným prodejem výrobků by si dlužník zajistil finanční příjem a zlepšení momentální, jen přechodně nepříznivé, ekonomické situace.
Uvedenou verzi obhajoby navíc výrazně oslabuje skutečnost, že obviněný založil dne 1. 2. 2006 další obchodní společnost JAGUARD s. r. o. s totožným předmětem činnosti, v níž od počátku vystupoval opět jako jediný společník a jednatel. Nelze tak uvažovat o situaci, kdy by obviněný po negativních zkušenostech s obchodní společností GEPARD s. r. o. již nechtěl v uvedených oborech podnikat, v takovém případě by si totiž založil obchodní společnost s odlišným zaměřením činnosti. U obviněného se naopak pohled na jeho obhajobu ve vztahu k založení této nové obchodní společnosti jeví tak, že zamýšlel pokračovat se „starou“ obchodní společností GEPARD s. r. o. aby si prostřednictvím jí vykonávaných zakázek udržel stávající zákazníky, kteří by však platili již „nové“ obchodní společnosti JAGUARD s. r. o., přičemž u „staré“ obchodní společnosti by spolu s utlumováním její činnosti zůstávaly i nesplacené závazky. Ostatně tento závěr podporují i výpovědi svědků R. K., M. B. a Mgr. T. P., zástupců věřitelů obchodní společnosti GEPARD s. r. o.
Pokud dále obviněný zpochybnil závěry znaleckého posudku Ing. Josefa Michálka, jedná se o námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudy a tedy opět mimo vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stejnými výhradami se navíc již zabýval soud druhého stupně, který na str. 5 svého rozsudku konstatoval, že závěry znaleckého posudku znalce Ing. Josefa Michálka po jeho doplnění dodatkem č. 2 (č. l. 2193 trestního spisu) odpovídají údajům vyplývajícím z insolvenčního řízení tykajícího se společnosti GEPARD s. r. o., až dosud vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích pod sp. zn. KSPA 48 INS 2570/2009.
Vzhledem k výše uvedenému a také s ohledem na rozsah částečného zmaření uspokojení v rozsudku soudu prvního stupně vyjmenovaných věřitelů je nutné odmítnout názor obviněného, jehož prostřednictvím poukazuje na porušení principu užití trestního práva jako „ultima ratio“, v souladu s ustanovením §12 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Nejprve je nutné konstatovat, že na trestnou činnost obviněného byl aplikován trestní zákon, obviněný se proto nemůže dovolávat použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Přestože předcházející právní úprava trestního práva v trestním zákoně účinném do 31. 12. 2009 neobsahovala výslovné ustanovení o zásadě subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu chápání trestní represe jako prostředku „ultima ratio“, samozřejmě byly respektovány, neboť jejich podstata vychází z ústavních zákonů (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Nejvyšší soud tak k argumentaci obviněného může uvést, že pojetí trestního práva jako „ultima ratio“ a zásadu subsidiarity trestní represe nelze vykládat tak, že je vyloučeno spáchání trestného činu a uložení trestu za něj v případě závažného porušení smluvních povinností, k jejichž postihu slouží i některé mimotrestní prostředky, a to v souladu s právní úpravou trestního práva hmotného účinnou v době spáchání činu. Normy trestního zákona totiž v souladu s jeho §1 poskytovaly mj. ochranu také soukromým zájmům a právům fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, publikované pod č. T 1134 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, 2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006). V případě obviněného je nutné znovu zopakovat, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1, 2 tr. zákona, vybočil tak z rámce běžných soukromoprávních vztahů, neboť v postavení statutárního orgánu dlužníka svým úmyslným jednáním za stavu úpadku zvýhodnil pouze vybrané věřitele, kterým byly jejich splatné závazky uhrazeny v částce neodpovídající zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, přičemž tak zmařil, byť i jen částečně, uspokojení dalších věřitelů. Rozhodně se nedá takové jednání obviněného považovat za jednání obvyklé v „podnikatelském prostředí“, na které by nemělo dopadat použití trestního práva. V podnikání je sice připustit určité „obchodní riziko“, avšak nelze již tolerovat jasné obcházení zákonných předpisů, resp. jejich úmyslné porušování tak, jak činil obviněný. Naopak se obviněný nechoval jako „běžný a řádný“ podnikatel, pokud vědomě upřednostnil jen ty z věřitelů obchodní společnosti, s nimiž mohl nadále spolupracovat v již nově založené obchodní společnosti a nebral tak vůbec ohled na ty věřitele, kteří by se již nedomohli plného uspokojení svých oprávněných nároků vůči subjektu, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. Právě s ohledem na zjištěné okolnosti spáchání činu, jeho škodlivý následek i osobu obviněného byl naplněn i materiální znak trestného činu zvýhodňování věřitele ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, neboť stupeň společenské nebezpečnosti činu byl vyšší než nepatrný.
Nejvyšší soud tak nemá žádné pochybnosti o správnosti právního posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného Ing. Z. J., jeho převážná argumentace navíc byla opakováním dosavadní obhajoby obviněného a také odvolacích výhrad, s nimiž se soud druhého stupně v napadeném rozhodnutí náležitě a přesvědčivě vypořádal. Dovolání, které podal proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, proto Nejvyšší soud posoudil jako zjevně neopodstatněné a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. ledna 2015
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová