ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1502.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 1502/2014-183
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. prosince 2015 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 9 To 10/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 40 T 3/2011, takto:
Podle §265j tr. řádu se dovolání obviněného JUDr. J. T. z a m í t á .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013, sp. zn. 40 T 3/2011, byli obvinění JUDr. J. T. a Ing. M. P., DiS. , za jednání uvedené ve výroku o vině tohoto rozsudku uznáni vinnými trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. (dále jen „tr. zákon“), dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), c) tr. zákona, dále pokusem trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §8 odst. 1 a §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákona a pokusem trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §8 odst. 1 a §129a odst. 1, odst. 4 písm. b), c) tr. zákona. Obviněnému JUDr. J. T. byl podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle §60a odst. 1, 2 a §58 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání a podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů, a to na dobu pěti let.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání oba obvinění i státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných. Vrchní soud v Praze rozhodl rozsudkem z podnětu odvolání státní zástupkyně a obviněného Ing. M. P., DiS., podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu tak, že napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl. Obviněného JUDr. J. T. uznal vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) tr. zákona, dále trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zákona dílem dokonaným a dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §129a odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákona. Odvolací soud uložil obviněnému JUDr. J. T. podle §158 odst. 2 a §35 odst. 1 tr. zákona úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podmíněně odložil podle §60a odst. 1, 2 a §58 odst. 1 tr. zákona na zkušební dobu pěti roků za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Rovněž mu stejně jako soud prvního stupně uložil podle §49 odst. 1 tr. zákona trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání podnikatelské činnosti v souvislosti s implementací regionálních operačních programů, hodnocením projektových žádostí o dotaci a čerpáním dotací ze strukturálních fondů Evropské unie, státního rozpočtu a rozpočtu krajů na dobu deseti roků.
Vrchní soud v Praze dále rozhodl tak, že obviněného Ing. M. P., DiS., podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil v celém rozsahu obžaloby státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 5. 9. 2011, sp. zn. 9 VZV 3/2010.
JUDr. J. T. se podle rozsudku soudu druhého stupně výše uvedených trestných činů dopustil tím, že
v době od 27. 3. 2009, kdy Regionální radou regionu soudržnosti Jihozápad (dále jen „Regionální rada“) byla vyhlášena veřejná soutěž pod názvem Pátá výzva k předkládání žádostí o dotace (dále jen „Pátá výzva“) z Regionálního operačního programu NUTS II Jihozápad (dále jen „ROP Jihozápad“), do 6. 11. 2009, kdy výbor Regionální rady schválil výsledný seznam projektů ke schválení,
jako osoba odpovědná za provedení Páté výzvy ROP Jihozápad, a to v postavení ředitele úřadu Regionální rady se záměrem zasahovat do procesu věcného hodnocení podaných žádostí a projektů zejména proto, aby soutěžní projekty podané v rámci Plzeňského a Jihočeského kraje celkově čerpaly srovnatelný objem peněz z finanční částky alokované pro Pátou výzvu ROP Jihozápad v celkové výši 3 745 963 014,48 Kč, čímž chtěl zajistit podporu zástupců obou krajů při hlasování ve výboru Regionální rady o výsledném seznamu projektů ke schválení,
ačkoli věděl, že je nutné postupovat v souladu s účinnou verzí Operačního manuálu a Příručkou kontrolora, jednal v rozporu se závazným postupem upraveným ve výše uvedených dokumentech, když:
- s využitím Interního sdělení ředitele úřadu Regionální rady ze dne 17. 3. 2008 (dále jen „Interní sdělení“) omezil nezávislost a objektivitu hodnotitelů při provádění věcného hodnocení projektů tím, že povolil, aby hlavní a vedlejší hodnotitel navzájem konzultovali své výsledky a usnesli se na společném konsensu v podobě bodového hodnocení, čímž změnil závazný postup stanovený v kapitole 10 Operačního manuálu,
- v době od 19. 8. 2009 do 16. 10. 2009 organizoval činnost podřízených pracovníků tak, aby výsledky věcného hodnocení projektů nebyly hodnotiteli po provedení hodnocení vloženy do předepsaného informačního systému MONIT 7+, ale byly vkládány výlučně do jiného s vědomím obviněného záměrně vytvořeného informačního systému , který umožňoval provádění změn věcného hodnocení a byl schopen vypočítat výsledné bodové hodnocení jednotlivých projektů a sestavit jejich vzájemné pořadí,
- pověřil podřízené Ing. M. P., Dis., a Ing. M. S., aby nejméně jednou v týdnu zpracovávali a k jeho rukám zasílali průběžné pořadí již ohodnocených projektů, čímž získal souhrnnou informaci o výsledcích věcného hodnocení projektů , ačkoli taková sestava měla být generována výhradně s využitím informačního systému MONIT 7+,
- aniž by měl jakýkoli podnět od pověřených hodnotitelů, uložil vybraným externím hodnotitelům, aby každý odborně posoudil 17 projektů a v rámci toho provedl celé věcné hodnocení projektů, a pověřeným hodnotitelům nařídil využít posudky externích hodnotitelů jako odborné stanovisko pro jejich postup při věcném hodnocení ,
dne 9. 10. 2009, rovněž v rozporu se závazným postupem upraveným v Operačním manuálu a Příručce kontrolora, zasahoval do procesu věcného hodnocení projektů tím, že na základě souhrnné informace o výsledném pořadí projektů, která nasvědčovala tomu, že projekty z obvodu Jihočeského kraje budou v celkovém výsledku úspěšnější než projekty z Plzeňského kraje, před vložením bodového hodnocení jednotlivých projektů do informačního systému MONIT 7+ určil celkem dvacet projektů (10 z Jihočeského kraje a 10 z Plzeňského kraje), jejichž věcné hodnocení bylo již ukončeno (pozn. ohledně popisu jednotlivých projektů Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění tzv. skutkové věty napadeného rozsudku), a rozhodl, že dne 12. 10. 2009 budou tyto projekty z důvodu tzv. objektivizace hodnoceny „kontrolně“ znovu , ačkoliv Operační manuál ani Příručka kontrolora žádný takový zásah do jednou ukončeného věcného hodnocení neumožňuje, přičemž věděl, že změna v osobě hodnotitele se s velkou pravděpodobností promítne do výsledku hodnocení a že i malá změna hodnocení může mít zejména u hraničních projektů vliv na podporu těchto projektů, a svým výběrem záměrně zvýhodnil projekty z Plzeňského kraje na úkor projektů z kraje Jihočeského, když do něj zařadil projekty tak, že případná změna v důsledku "kontrolního" hodnocení mohla reálně prospět u projektů z Jihočeského kraje pouze jednomu projektu z deseti, zatímco v případě projektů z Plzeňského kraje mohla prospět sedmi projektům z deseti,
dne 12. 10. 2009 tzv. objektivizaci také zorganizoval, přičemž byla prováděna hodnotiteli úřadu Regionální rady z územního pracoviště České Budějovice a Plzeň, přičemž v průběhu tohoto hodnocení byl informován o jeho vývoji a sledoval , jak se toto hodnocení promítá do celkového postavení projektů, když výsledkem tohoto „kontrolního“ hodnocení byla změna věcného hodnocení u pěti z dvaceti projektů vybraných do tzv. objektivizace (pozn. ohledně změn v bodovém hodnocení jednotlivých projektů Nejvyšší soud odkazuje na přesné znění tzv. skutkové věty napadeného rozsudku), dále téhož dne umožnil snížení bodového hodnocení projektu žadatele městyse M.,
poté dne 13. 10. 2009 povolil vložení dat do informačního systému MONIT 7+, a to se změnami, ke kterým došlo v důsledku tzv. objektivizace a dalších nepřípustných zásahů, čímž způsobil, že:
- v důsledku tzv. objektivizace byly vyřazeny projekty žadatelů obce V. a Bohemia JazzFest, o. p. s.,
- v důsledku nepřípustných změn bezprostředně navazujících na tzv. objektivizaci byly vyřazeny projekty žadatelů města T. a městyse M.,
dále dne 16. 10. 2009 prostřednictvím svých podřízených předložil členům výboru Regionální rady výslednou sestavu dat z informačního systému MONIT 7+ seznam projektů ke schválení, jako podklad k námitkovému řízení , ve kterém umožnil i podíl hodnotitelů z oddělení administrace žádostí při prošetřování námitek proti výsledkům věcného hodnocení, ačkoli podle Operačního manuálu byli k prošetření námitek příslušní výlučně referenti oddělení metodického řízení úřadu Regionální rady,
sestavu projektů upravenou o výsledky námitkového řízení předložil prostřednictvím svých podřízených výboru Regionální rady jako nový seznam projektů ke schválení jako podklad pro jednání dne 6. 11. 2009, kdy na jeho základě bylo přijato rozhodnutí o schválení výběru projektů k realizaci, ačkoli věděl, že tato sestava projektů obsahuje množství nesprávných a nepřípustným způsobem vytvořených údajů, v jejichž důsledku je nový seznam projektů ke schválení nesprávný, a že na základě takto schváleného seznamu dojde k nesprávnému použití finančních prostředků v celkové výši 3 732 822 620,20 Kč, z toho z rozpočtu Evropského společenství ve výši 3 430 161 326,70 Kč a ze státního rozpočtu České republiky ve výši 302 661 293,50 Kč,
přičemž pouze na základě nahlášené nesrovnalosti ze strany policejního orgánu nedošlo k použití finančních prostředků z uvedených rozpočtů , a Regionální radě, jako řídícímu orgánu ROP Jihozápad, nebyly převedeny finanční prostředky na financování schválených projektů Páté výzvy, a to zcela mimo vůli obviněného, který vědomě jednal v rozporu s článkem 60 nařízení Rady (ES) č. 1083/2006 ze dne 11. 7. 2006 i s účinnou verzí Operačního manuálu, současně bezprostředně směřoval k porušení rozpočtové kázně ve smyslu §22 odst. 1 písm. c) zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, ve znění pozdějších předpisů, a porušil základní povinnosti úředníka, jak je ukládá §16 odst. 1 písm. b) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, který se ve smyslu §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, vztahuje i na zaměstnance Regionální rady,
když přímým důsledkem jednání obviněného bylo pozastavení všech plateb a certifikace výdajů ROP Jihozápad, současně nebyly uzavřeny smlouvy se žadateli vítězných projektů podle výsledného seznamu projektů schváleného k financování výborem Regionální rady dne 6. 11. 2009 a následně byly přehodnoceny všechny projekty Páté výzvy z ROP Jihozápad.
Rozsudek soudu druhého stupně napadl obviněný JUDr. J. T. dovoláním, a to prostřednictvím svých obhájců JUDr. Jaroslavy Krybusové a Mgr. Petra Smejkala. Obviněný uplatnil tento mimořádný opravný prostředek z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V úvodu dovolatel upozornil na porušení jeho práva na spravedlivý proces. Uvedl, že v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádném případě nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i s čl. 1 Ústavy České republiky. Po shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení obviněný rozdělil své námitky do tří skupin, přičemž do první z nich zařadil výhrady směřující proti, podle jeho názoru, závažným procesním vadám, jejichž důsledkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci . Zpochybnil samotné zahájení trestního řízení, k němuž došlo z podnětu, který s projednávanou věcí vůbec nesouvisel, navíc odvolací soud porušil podle obviněného ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. řádu, a rozhodl o zrušení a vrácení věci soudu prvního stupně pouze po třech týdnech, co měl k dispozici velmi rozsáhlý spisový materiál. Tento soud rovněž provedl velmi podrobné dokazování, čímž v rozporu s §263 odst. 6 tr. řádu nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Navíc hodnotil důkazy, které před ním nebyly vůbec provedeny, zcela jiným způsobem, než jak předtím učinil soud prvního stupně, a porušil tak ustanovení §263 odst. 7 tr. řádu. Pro příklad obviněný poukázal na čtení výpovědi svědků vyslechnutých v přípravném a v hlavním líčení, z nichž vrchní soud dovodil jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně. Podle obviněného je však takový procesní postup vyloučen. Je totiž nepřípustné, aby za situace, kdy byla přečtena výpověď vyslechnutého svědka namísto provedení jeho osobního výslechu v rámci veřejného zasedání, následně soud druhého stupně změnil skutkový závěr z takového důkazu vyplývající. Na podporu svých tvrzení odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný pod č. T 281 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha.
Další závažnou procesní vadu dovolatel spatřoval v porušení svého práva na obhajobu zakotveného v §33 odst. 1 tr. řádu, k němuž došlo tím, že v průběhu své výpovědi před odvolacím soudem byl opakovaně přerušován předsedkyní senátu a následně byl i okřiknut členem senátu, přestože využíval své právo podle §214 tr. řádu vyjádřit se k provedenému důkazu.
Podle názoru obviněného odvolací soud rovněž porušil ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, když ho de facto uznal vinným z jednání popsaného v obžalobě, pro které byl soudem prvního stupně obžaloby zproštěn (jednání bylo z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně vypuštěno). Takový postup je však podle dovolatele v rozporu s výše uvedeným ustanovením trestního řádu i s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/99. Navíc v důsledku porušení §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu je rozsudek odvolacího soudu tzv. překvapivým rozhodnutím, čímž bylo zasaženo do práva obviněného na obhajobu, protože neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a právní kvalifikace.
Dovolatel dále upozornil na porušení §99 odst. 2 tr. řádu. Odvolací soud toto ustanovení nerespektoval, když vyslechl svědky, kteří sice byli povinnosti mlčenlivosti zproštěni, nicméně bylo tak učiněno orgánem, který k tomu nebyl příslušný. Z tohoto důvodu je třeba všechny výpovědi svědků, kteří byli vázáni mlčenlivostí, považovat za procesně nepoužitelné.
Vrchním soudem v Praze bylo rozhodnuto o tom, že místně příslušným soudem pro rozhodnutí věci v prvním stupni je Městský soud v Praze. Obviněný však s rozhodnutím vrchního soudu nesouhlasí; má za to, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud prvního stupně, což vedlo k porušení jeho práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel uplatnil rovněž námitku týkající se tzv. opomenutých důkazů. Konstatoval, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil některé důkazy, ačkoliv byly řádně provedeny. Mělo se jednat o stanovisko Evropské komise k procesu objektivizace, auditní zprávu ..., zápisy z porad vedení a výslech svědků MUDr. P. Z. a RNDr. J. Z.
Druhou skupinu dovolacích námitek obviněný JUDr. J. T. označil za nesprávná skutková zjištění, která jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy . Nejprve obecně konstatoval, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje jakékoli zhodnocení většiny důkazů, které provedl soud prvního stupně. Dále nedošlo ke srovnání skutkových zjištění soudu prvního stupně se zjištěními odvolacího soudu, přičemž požadavek takovéto komparace je dovozován z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 184/2001, publikovaný pod č. T 281 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 11, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). V napadeném rozsudku rovněž chybí odůvodnění toho, proč odvolací soud dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. Obviněný má za to, že absence hodnocení výslechu svědků z ostatních Regionálních operačních programů a dalších poskytnutých důkazů, které svědčily především ve prospěch dovolatele, je závažným pochybením odvolacího soudu. Tento soud ve svých hodnotících úvahách zcela opomenul roli politiků či podřízených zaměstnanců. Vzhledem k tomu, že nebyly splněny zákonné nároky na odůvodnění rozsudku, které jsou upraveny v ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, je napadené rozhodnutí zcela zjevně nepřezkoumatelné.
Obviněný JUDr. J. T. odmítl akceptovat skutkový stav ohledně Interního sdělení v takové podobě, jak ho prezentoval odvolací soud ve svém rozhodnutí, kdy podle jeho názoru jsou tato zjištění v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soud druhého stupně zcela pominul datum vydání tohoto Interního sdělení, zásadní stanoviska a kontrolní závěry „nadřízených“ orgánů. Obviněný rovněž zdůraznil závěr soudu prvního stupně v této věci, kdy mu nebylo prokázáno, že by měl vědomost o zneužívání tohoto Interního sdělení ze strany podřízených pracovníků.
Podle obviněného zcela ve věci absentují důkazy týkající se tzv. specifického úmyslu, přičemž si soud druhého stupně dokonce protiřečí, kdy v odůvodnění svého rozhodnutí označuje naplnění specifického úmyslu v motivaci obviněného docílit za pomoci manipulace s metodickými postupy schválení méně kvalitních projektů na úkor těch, které by potenciálně uspěly. Naopak ve skutkové větě je uvedeno, že motivací obviněného mělo být docílení schválení seznamu projektů a čerpání srovnatelného množství finančních prostředků oběma kraji. Soud druhého stupně zcela opomenul výsledky přehodnocení Páté výzvy, které naopak takový záměr (tj. záměr zvýhodnit méně kvalitní projekty na úkor potenciálně úspěšných) vyvracely, když výsledky následného přehodnocení jsou až na jedinou výjimku shodné s výsledky tzv. objektivizace.
Ve vztahu k projektu žadatele městyse M. obviněný upozornil na skutečnost, že ze svědecké výpovědi hlavní hodnotitelky vyplývá, že ke snížení hodnocení u výše uvedeného projektu došlo pouze na základě jejího vlastního myšlenkového pochodu. Jakákoli role obviněného ve vztahu k věcnému hodnocení tohoto projektu je absolutně nulová. Skutková zjištění učiněná odvolacím soudem jsou tak v extrémním rozporu s výše uvedeným důkazem.
Obviněný nesouhlasil ani se závěrem odvolacího soudu, že uložil vybraným externím hodnotitelům odborně posoudit projekty, aniž by měl jakýkoliv podnět od pověřených hodnotitelů. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že ze svědeckých výpovědí českobudějovických hodnotitelů vyplývá, že oni přibrání těchto externích hodnotitelů po svých nadřízených sami požadovali.
V poslední části dovolání se obviněný zabýval nesprávným právním posouzením skutku jako trestného činu . V rámci této skupiny námitek se nejprve vrátil k subjektivní stránce trestného činu. Podle jeho názoru nelze z tvrzeného metodického pochybení dovodit, že chtěl docílit toho, aby oba kraje čerpaly srovnatelné finanční prostředky z Páté výzvy. Odvolací soud tak vycházel z nesprávné premisy, že vědomé porušení metodických postupů automaticky pokrývá nejen úmysl spáchat dané trestné činy, ale také onen specifický „druhý“ úmysl zjednat jinému prospěch nebo způsobit jinému škodu, jak je vyžadováno u trestných činů pletichy při veřejné soutěži a zneužívání pravomoci veřejného činitele. Podle obviněného motiv, je-li podmínkou trestnosti, musí být (až na výjimky) veden úmyslem přímým, nepostačuje pouhé srozumění s následkem jednání. Je přesvědčen o tom, že jím zvolené postupy nevybočily z rámce metodických postupů, resp. z evropské legislativy. Vždy se pouze snažil eliminovat subjektivní pochybení jednotlivých hodnotitelů, a to vydáváním opatření, čímž jen plnil své povinnosti ředitele úřadu.
Odvolací soud podle obviněného nesprávně dovodil, že Interním sdělením došlo k zásadní změně v postupech nastavených Operačním manuálem, a že takové změny nelze učinit. Dovolatel je přesvědčen, že vzhledem k tomu, že Operační manuál otázku zásadních změn neřeší, jsou takové změny naopak možné. Rovněž z textu Interního sdělení nijak nevyplývá, že by umožňovalo hodnocení pouze jedním hodnotitelem. Pravidlo „čtyř očí“ nevyžaduje pouze a jen nezávislé posouzení dvěma hodnotiteli, nýbrž to znamená, že na činnost jednoho zaměstnance dozírá (kontroluje ji) zaměstnanec další. To však přesně odpovídá postupu, který byl obsahem Interního sdělení.
Dovolatel také odmítl závěr soudu druhého stupně, že podle Operačního manuálu nemohl ze své funkce disponovat průběžnými výsledky hodnocení, které byly obsahem tzv. souhrnné excelové tabulky. Vzhledem k tomu, že byl odvolacím soudem označen za osobu odpovědnou za řádné provedení Páté výzvy, bylo by absurdní znemožnit mu kontrolovat její průběh. Navíc, aby mohl nést odpovědnost stanovenou v ustanovení §89 odst. 9 tr. zákona, musí být vybaven potřebnou pravomocí, která mu umožňuje uvedené úkoly plnit. Zpráva o auditu ... obsahuje závazné doporučení realizovat namátkovou kontrolu vybraných projektových složek ze strany vedoucích zaměstnanců. Proto jeho informační a kontrolní aktivita, která vycházela z tohoto závazného doporučení, nemůže být považována za protiprávní. Obviněný rovněž upozornil na skutečnost, že tvrzený úmysl manipulovat hodnocením prostřednictvím tzv. objektivizace ve prospěch projektů z Plzeňského kraje je v rozporu se zjištěným faktem, že jakýkoli zásah do hodnocení ze strany obviněného byl odvolacím soudem vyloučen.
Nesprávně byla po právní stránce posouzena i protiprávnost užívání excelových tabulek k hodnocení konkrétního projektu. Tyto excelové tabulky byly „formuláři věcného hodnocení projektů“, které jsou specifikovány v příloze č. 13 Operačního manuálu. Hodnotitelé tak postupovali zcela v souladu s tímto dokumentem.
Obviněný konstatoval, že jeho jednání spočívající v přibrání externích hodnotitelů do procesu věcného hodnocení projektů a samotný průběh námitkového řízení sice odvolací soud zahrnul do tzv. skutkové věty napadeného rozsudku, na straně 49 napadeného rozsudku však uvedl, že tyto instituty samy o sobě nemají trestněprávní relevanci. Dovolatel je přesvědčen, že se jedná o právní vadu rozsudku.
V rámci další výhrady nazvané „nesprávná právní kvalifikace jednání“, obviněný nejprve namítl, že výzvy v rámci Regionálních operačních programů nebyly nikdy koncipovány jako veřejné soutěže. Rovněž nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že již pouhé zařazení projektu do kontrolního vzorku pro tzv. objektivizaci znamená zjednání výhodnějších podmínek ve smyslu §128a tr. zákona. Poukázal na skutečnost, že to nebyl on, kdo seznam projektů ke schválení předložil výboru Regionální rady. Navíc výše uvedený seznam nenaplňuje znaky „dokladu“ vztahujícího se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství. Také není pravdou, že schválení tohoto seznamu bezprostředně směřovalo k přímé realizaci konkrétních projektů. Dovolatel podotkl, že ve vztahu k trestnému činu podle §158 tr. zákona sice byl formálně v postavení veřejného činitele ve smyslu §89 odst. 9 tr. zákona, avšak nebyl naplněn materiální znak tohoto činu ve vztahu k projednávané věci. Obviněný nevyhlašoval samotnou výzvu k předkládání žádostí o dotace ani neschvaloval výběr projektů k realizaci. To činil výbor Regionální rady, který (na rozdíl od něho) k tomu měl pravomoc stanovenou v ustanovení §16e odst. 1 písm. e) zákona č. 248/2000 Sb.
Odvolací soud se podle názoru obviněného nevypořádal s posouzením stupně nebezpečnosti pro společnost a dostal se tak do rozporu s ustanovením §3 tr. zákona, když nehodnotil veškeré okolnosti, míru účasti dalších osob a užívání vytýkaných metodických postupů v ostatních Regionálních operačních programech. Tyto okolnosti soud neposuzoval objektivně s ohledem na všechny okolnosti, ani specificky vůči každému z trestných činů, za něž byl odsouzen. Odvolací soud došel k závěru, že tzv. objektivizací došlo pouze k nápravě chyb v hodnocení konkrétních projektů. Potom by však společenská nebezpečnost jeho jednání spočívala pouze v aplikaci kontrolní činnosti. Obviněný dále vyjmenoval konkrétní okolnosti snižující stupeň společenské nebezpečnosti pod nepatrnou míru.
V závěru svého dovolání obviněný odvolacímu soudu vytkl, že u trestného činu podle §129a tr. zák. uvedl, že předmětná škoda by nastala pouze hypoteticky, neboť celá alokace v rámci Páté výzvy by byla do regionu Jihozápad stejně rozdělena, pouze okruh vítězných projektů by byl s určitostí rozdílný, přestože by se v převažujícím objemu pravděpodobně překrýval. Přesto soud na straně 55 svého rozsudku dospěl k částce 700 milionů Kč, což je zcela mimo učiněná skutková zjištění i správné právní posouzení škodlivého následku. Navíc žádný z oslovených subjektů škodu nevyčíslil. Rovněž sama Evropská unie, jejíž finanční zájmy měly být trestným činem podle §129a tr. zákona poškozeny, ve svých dvou stanoviscích deklarovala, že postup dovolatele v rámci tzv. objektivizace byl dobrou praxí. Co se týče zvlášť závažného následku, obviněný je přesvědčen, že nespokojenost na vnitrostátní úrovni byla způsobena zejména nekonzistentním přístupem Ministerstva financí, nikoli postupem dovolatele. Taktéž nedůvěra na mezinárodní úrovni je pouze hypotetická, a její vyvolání je dokonce vyvráceno stanovisky odpovědných pracovníků Evropské komise.
S ohledem na výše uvedené proto obviněný JUDr. J. T. navrhl , aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil jej obžaloby, eventuálně aby zrušil rozhodnutí soudu druhého stupně a přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery (dále jen „státní zástupce“). Ten se nejprve zabýval prvním okruhem námitek, tedy závažnými procesními vadami. V rámci výhrady o nestandardním průběhu trestního řízení a porušení ustanovení §263 odst. 6 a 7 tr. řádu konstatoval, že nejde o námitku podřaditelnou pod některý z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Navíc okolnosti, jimiž obviněný argumentoval, nesvědčí o jakémkoli nestandardním postupu orgánů činných v trestním řízení. Pokud by mělo být dokazování soudem druhého stupně „diskvalifikováno“, muselo by být provedeno v nezvykle širokém rozsahu, ale zároveň by dokazování muselo být obtížně proveditelné, aby znamenalo nahrazování činnosti soudu prvního stupně. Tak tomu však v této věci podle přesvědčení státního zástupce nebylo. Nedůvodné je též tvrzení, že došlo k porušení ustanovení §263 odst. 7 tr. řádu. Pokud odvolací soud některé důkazy hodnotil odlišně od soudu prvního stupně, pak se jednalo o důkazy, které buďto sám nově provedl anebo je zopakoval. Námitku porušení práva na obhajobu ve smyslu §33 odst. 1 tr. řádu nelze rovněž podřadit pod žádný ze zákonných dovolacích důvodů a postrádá důvodnost i v obecné rovině. Pokud se obviněný vyjadřoval k jiným než relevantním okolnostem, byl zásah předsedkyně senátu zcela namístě. Nadto právo vyjádřit se k provedeným důkazům podle §214 tr. řádu nelze směšovat s výpovědí jako takovou, jak činí obviněný. K porušení ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu nedošlo, neboť rozšíření výroku o vině neznamená, že odvolací soud uznal obviněného vinným skutky, pro něž byl rozhodnutím soudu prvního stupně zproštěn. V tomto případě nelze uvažovat ani o tzv. překvapivém rozhodnutí. Jednání, jímž byl dovolatel uznán vinným, bylo popsáno v obžalobě, tudíž měl obviněný dostatečný časový prostor pro přípravu a uplatnění své obhajoby. V otázce porušení §99 odst. 2 tr. řádu se státní zástupce ztotožnil se stanoviskem soudu druhého stupně. Výhradou porušení práva na zákonného soudce se obviněný fakticky domáhá dovolacího přezkumu procesního usnesení, což je v dovolacím řízení nepřípustné. K otázce tzv. opomenutých důkazů se státní zástupce vyjádřil v tom směru, že za situace, kdy soud nepovažuje určitý důkaz za právně významný pro rozhodnutí, nelze označit absenci jeho výslovného hodnocení v odůvodnění rozhodnutí za tzv. opomenutý důkaz. Navíc není pravdou, že by se odvolací soud o důkazech, které obviněný označil za opomenuté, v odůvodnění rozhodnutí vůbec nezmínil.
V rámci druhé skupiny námitek státní zástupce konstatoval, že výhrady obviněného, ze kterých dovozuje existenci tzv. extrémního rozporu , neobstojí. Ve skutečnosti se dovolatel domáhá pouze toho, aby Nejvyšší soud opětovně hodnotil důkazy, resp. se snaží o prosazení vlastního pohledu na jejich obsah a odlišné představy o skutkovém ději. To je však v dovolacím řízení nepřípustné. Výjimkou by byla pouze situace, kdy skutková zjištění odvolacího soudu by neměla vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo by jeho zjištění vůbec z těchto důkazů nevyplývala. Taková situace však v dané věci nenastala, neboť skutkové závěry soudu mají v provedených důkazech oporu.
Poslední skupinu námitek, k níž se státní zástupce vyjádřil, tvořily výhrady nesprávného právního posouzení skutku jako trestného činu . Státní zástupce nejprve označil za nepravdivé tvrzení dovolatele, že by odvolací soud svůj závěr o trestní odpovědnosti obviněného ztotožnil s pouhým porušením metodických postupů, což je patrné např. z odůvodnění napadeného rozsudku na straně 51. Navazující námitky dovolatele, tedy že se odvolací soud nevypořádal s důvody přijatých opatření obviněným, nehodnotil řádně otázku porušení metodiky a že obviněný jednal po právu a v dobré víře, jsou výhrady zjevně vycházející z jiného než soudem zjištěného skutkového stavu, a jako takové je nelze podřadit k žádnému ze zákonných dovolacích důvodů. Pro další skupinu námitek (týkající se nesprávného právního posouzení Interního sdělení, tzv. objektivizace, používání excelových tabulek a přibrání externích hodnotitelů a průběhu námitkového řízení) je příznačné, že obviněný vytrhává z kontextu určité jednotlivé jevy a následně se pokouší izolovaně hodnotit jejich protiprávnost. Avšak v trestním řízení nejde primárně o posuzování protiprávnosti izolovaných jevů, ale o protiprávnost určitého právně relevantního jednání v kontextu s ostatními skutečnostmi. Rozhodná je protiprávnost jednání jako takového, nikoli jeho jednotlivých složek, které samy o sobě nemusí být závadné. V rámci těchto námitek obviněný činil závěry o nezávadnosti jednotlivých prvků, a to na základě vlastního hodnocení důkazů a své vlastní konstrukce skutkového stavu. K takto formulovaným námitkám však nelze v dovolacím řízení přihlížet. Státní zástupce se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu i ohledně naplnění materiálního znaku trestné činnosti a právního posouzení škody a škodlivého následku; v dalším odkázal na příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně.
Na závěr státní zástupce konstatoval, že v tomto případě nelze dovodit existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. Naopak z napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud postupoval v souladu s pravidly obsaženými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu a odůvodnění rozhodnutí splňuje požadavky zakotvené v §125 odst. 1 tr. řádu. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný využil možnosti reagovat na obsah vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství; neuvedl však jiné stanovisko, než jaké zaujal k vytýkaným vadám ve svém dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, přestože výslovně nenapadl výrok o trestu uložený napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, lze dovodit, že námitkami proti výroku o vině, kterou popírá, vyjadřuje svůj jednoznačný nesouhlas i s uloženým trestem.
V projednávané věci obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím je možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, eventuálně nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotněprávní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, musí být dovolatelem vytýkány prostřednictvím jiných důvodů dovolání [např. §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu.], nikoli důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Jak je patrné z reprodukce obsahu dovolání, obviněný JUDr. J. T. uplatnil jediný dovolací důvod definovaný v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Přestože jeho vymezení, jak je vyloženo shora, zákon poměrně zřetelně definuje, některé z dovolatelem uvedených námitek stojí zcela mimo jeho rámec. Jedná se především o výhrady uvedené v první části dovolání, které dovolatel souhrnně označil jako „závažné procesní vady“, jejichž důsledkem bylo nesprávné rozhodnutí ve věci. Naproti tomu obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl i námitky, které odpovídaly deklarovanému dovolacímu důvodu. Tyto výhrady potom založily přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, jak je definována v ustanovení §265i odst. 3 tr. řádu.
Nejvyšší soud se nejprve vyjádří k první skupině námitek, ve které dovolatel vytýká závažné procesní vady, jejichž důsledkem mělo dojít k nesprávnému rozhodnutí ve věci . Jak již bylo uvedeno výše, jedná se o výhrady výlučně procesní povahy, jimiž obviněný poukazuje na údajná porušení procesních ustanovení. Žádná z nich proto nespadá pod deklarovaný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nesměřuje proti hmotněprávnímu posouzení skutku či jiné skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud není povinen na základě takto formulovaných námitek přezkoumat napadené rozhodnutí, poskytne k nim pouze stručné vyjádření.
Nejvyšší soud podotýká, že výhrada obviněného, ve které namítá nestandardní trestního řízení spočívající v rychlosti, s jakou odvolací soud zrušil původní zprošťující rozsudek soudu prvního stupně, je zcela irelevantní ve vztahu k napadenému rozsudku či k řízení napadenému rozsudku předcházejícímu. Městský soud v Praze, který ve věci rozhodoval jako soud prvního stupně, nejprve rozhodl rozsudkem ze dne 17. 7. 2012 tak, že obviněného JUDr. J. T. zprostil obžaloby v celém rozsahu. Na podkladě odvolání státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, tento rozsudek zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí. Následně soud prvního stupně rozhodl o vině obviněného rozsudkem ze dne 27. 9. 2013 tak, jak je popsáno v úvodu tohoto rozhodnutí. Odvolací soud tento rozsudek opět zrušil, a po doplnění dokazování rozhodl ve věci sám rozsudkem dne 25. 6. 2014, přičemž obviněného uznal vinným pro skutek, který je ve stručnosti popsán výše. Je nutné upozornit na skutečnost, že námitka obviněného se netýká napadeného rozhodnutí , nýbrž citovaného usnesení soudu druhého stupně v dané věci, jímž v prvním odvolacím řízení věc zrušil a vrátil soudu prvního stupně. Čistě teoreticky by se tato námitka mohla týkat řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí . Řízením předcházejícím napadenému rozhodnutí se rozumí procesní postup orgánů činných v trestním řízení, který vyústil v rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání. Je to nejenom řízení bezprostředně předcházející napadenému rozhodnutí, ale i řízení vzdálenější za podmínky, že jde o řízení v téže věci a že jím bylo nebo mohlo být ovlivněno napadené rozhodnutí (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3249). Avšak v souladu s výše uvedeným je třeba učinit závěr, že vzhledem k tomu, že následující rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo zrušeno Vrchním soudem v Praze, není mezi předchozím rozhodnutím odvolacího soudu (kterým původní rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí) a napadeným rozhodnutím odvolacího soudu žádná souvislost. Tímto „vzdálenějším řízením“ proto nemohl být napadený rozsudek zásadním způsobem ovlivněn; námitka obviněného je tak neopodstatněná.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že tvrzení dovolatele týkající se rozsáhlého dokazování jsou vnitřně rozporná, neboť na jednu stranu obviněný označil dokazování provedené odvolacím soudem za příliš rozsáhlé, na druhé straně však tomuto soudu vytkl provedení pouhých tří nových důkazů. Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že dokazování provedené soudem druhého stupně (popsané na straně 39 rozhodnutí odvolacího soudu) nelze považovat za obtížně proveditelné, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně. Procesním postupem Vrchního soudu v Praze proto nemohlo v žádném případě dojít k dovolatelem namítanému porušení §263 odst. 6 tr. řádu.
Stejně tak je nutné odmítnout tvrzení obviněného o tom, že důkazy, které v průběhu veřejného zasedání soud druhého stupně sám neprovedl, tento soud hodnotil zcela jiným způsobem než soud prvního stupně. Z protokolu o průběhu veřejného zasedání je totiž zřejmé, že v rámci dokazování odvolací soud z větší části zopakoval důkazy, které již v hlavním líčení provedl soud prvního stupně; nově pak byly čteny listinné důkazy. Za této situace si Vrchní soud v Praze vytvořil podmínky pro vlastní zhodnocení zopakovaných či nově provedených důkazů, a to jednak samostatně a jednak v návaznosti na důkazy provedené a zhodnocené soudem prvního stupně. Jedná se o procesní postup, který může soud druhého stupně zvolit v případech, kdy se hodlá, byť jen částečně, odchýlit od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. V projednávané věci se nejednalo o natolik zásadní změnu v podstatných skutkových okolnostech, aby nebylo možné při zohlednění principu apelačního, jímž je ovládán trestní proces, učinit dílčí změny skutkového stavu věci. Vrchní soud v Praze také následně v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně srozumitelným způsobem vysvětlil důvody, které jej vedly k určitým odchylkám od zjištění Městského soudu v Praze, a vyzdvihl zásadní skutečnosti, které se staly součástí jednání obviněného popsaného ve výroku o vině. V dané věci proto byly splněny podmínky uvedené v §263 odst. 7, resp. §259 odst. 3 tr. řádu pro změnu či doplnění skutkových zjištění odvolacím soudem (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 1996, sp. zn. 2 Tzn 187/96, publikovaný pod č. 20/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souvislosti s výslechem obviněného při veřejném zasedání, kdy mělo dojít k porušení jeho práva na obhajobu podle §33 odst. 1 tr. řádu, Nejvyšší soud souhlasí s názorem státního zástupce, že usměrnění obviněného v průběhu jeho výpovědi je zcela na místě, pokud se vyjadřuje k jiným než relevantním okolnostem případu. Obviněným vytýkané zkrácení jeho práva na obhajobu se však vztahuje zjevně na tu část veřejného zasedání, kdy byl předsedkyní odvolacího senátu vyzván, zda se chce vyjádřit k provedeným důkazům. Nejvyšší soud zjistil ze zvukového záznamu pořizovaném z veřejného zasedání konaného dne 29. 5. 2014 zachyceném na zvukovém nosiči, jenž je součástí trestního spisu, že obviněnému byla poskytnuta možnost vyjádřit se k výpovědím svědků i obsahu čtených listin podle §214 tr. řádu. Byl sice několikrát předsedkyní senátu napomenut, a to když opakoval již jednou položené a zodpovězené otázky, vždy však způsobem i formou, které odpovídají pravidlům řízení průběhu veřejného zasedání a rovněž při zachování obecných zásad korektnosti a slušnosti. Je tak možné uzavřít, že nebylo porušeno právo obviněného na obhajobu podle §33 odst. 1 tr. řádu.
Obviněný dále v dovolání prosazoval ( nesprávný ) názor, že došlo k porušení ustanovení §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, když byl odvolacím soudem uznán vinným z jednání, které bylo z výroku rozhodnutí soudu prvního stupně vypuštěno, a byl tedy ohledně tohoto jednání obžaloby zproštěn . Dále argumentoval odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci. Především je nutné zdůraznit, že samotné vypuštění určité části jednání ze skutkové věty výroku o vině, resp. určitých skutkových okolností, nemá za důsledek zproštění obviněného obžaloby ohledně této jeho části (nakonec rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2013 neobsahuje žádný výrok o zproštění obviněného JUDr. J. T. obžaloby ani její části). Předmětem výroku o vině rozhodnutí soudů obou stupňů zůstal totožný skutek. Odvolací soud v odsuzujícím výroku napadeného rozsudku popsal skutková zjištění v širším rozsahu, a to zcela v souladu s tzv. skutkovou větou uvedenou v obžalobě, která měl na základě provedeného dokazování za prokázaná a významná pro vyjádření všech rozhodných skutečností zakládajících protiprávnost trestných činů. Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 1 To 168/99, na který dovolatel odkázal, se týká zcela jiné procesní situace. Jedná se zde o to, jakým způsobem má soud rozhodnut, když shledá, že jednání posuzované v obžalobě jako jeden trestný čin, resp. jeden skutek, je třeba posoudit jako dva samostatné skutky. V tomto případě však odvolací soud nedospěl k názoru, že jednání obviněného vykazuje znaky více samostatných skutků; pouze vyjádřil určité okolnosti, které umožňují větší přehled a vzájemné souvislosti s konkrétními úkony obviněného, v nichž je spatřováno protiprávní jednání. Žádným způsobem však tato změna v popisu skutku nevedla k deformaci či podstatné změně té části skutkových zjištění soudu prvního stupně, která je rozhodující z hlediska naplnění znaků skutkových podstat konkrétních trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným. Vrchní soud v Praze tedy neporušil zákaz reformationis in peius, neboť ten mu podle platné soudní praxe nebrání v tom, aby i v případech, kdy rozhoduje z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného, doplnil ve výroku svého rozsudku popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti odpovídající zákonným znakům skutkové podstaty trestného činu, za něž byl obviněný odsouzen již rozsudkem soudu prvního stupně, samozřejmě pokud se takové doplnění neprojeví zpřísněním právní kvalifikace či zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006-II. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Navíc však je nutné připomenout, že v projednávané věci podala řádný opravný prostředek též státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze, a to mj. v neprospěch obviněného JUDr. J. T., přičemž její odvolací námitky směřovaly také proti zúžení rozsahu žalovaného jednání soudem prvního stupně. V tomto smyslu tudíž nebyl soud druhého stupně u obviněného JUDr. J. T. omezen zásadou zákazu změny k horšímu zakotvenou v §259 odst. 5 písm. a) tr. řádu, jak dovolatel tvrdí, naopak soud postupoval v souladu s odstavcem 4 tohoto ustanovení.
Napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze nelze považovat ani za tzv. překvapivé rozhodnutí. Dovolatel se domnívá, že byl omezen ve svém právu na obhajobu, protože neměl dostatečnou možnost připravit se na podstatnou změnu skutkového stavu a jeho právní kvalifikace. V návaznosti na výše uvedené je možné pouze zopakovat, že skutková věta byla v napadeném rozsudku rozšířena pouze o ta jednání, resp. určité skutkové okolnosti, které byly součástí podané obžaloby a byly předmětem dokazování jak v průběhu přípravného řízení, tak v hlavním líčení před soudem prvního stupně. Proto nelze námitce dovolatele v žádném ohledu vyhovět. Nadto u obviněného JUDr. J. T. nedošlo ani k podstatné změně právní kvalifikace u žádného z trestných činů, jejichž naplnění soud shledal. Naopak ve skutku, jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku, odvolací soud neshledal naplnění kvalifikačních znaků u dvou trestných činů, jak podle §158 odst. 2 písm. a) a c) tr. zákona, tak ani podle §128 odst. 2 písm. b) tr. zákona. Ve výsledku je současné postavení obviněného z hlediska použité právní kvalifikace pro něho příznivější.
Výhradě obviněného týkající se výslechu svědků, kteří byli zproštěni mlčenlivosti nepříslušným orgánem, lze přisvědčit pouze do určité míry. Obviněný ve svém dovolání správně odkázal na ustanovení §16 odst. 1 písm. j) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o úřednících ÚSC“), protože na postavení, práva a povinnosti zaměstnanců Regionální rady se vztahují ustanovení zákona o úřednících územních samosprávných celků obdobně podle §17 odst. 6 zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů. Podle výše uvedeného ustanovení je úředník povinen v rozsahu stanoveném zvláštními právními předpisy zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se dozvěděl při výkonu zaměstnání a v souvislosti s ním; to neplatí, pokud byl povinnosti mlčenlivosti zproštěn; povinnosti zachovávat mlčenlivost může úředníka zprostit vedoucí úřadu, jím pověřený vedoucí úředník nebo příslušný správní úřad podle zvláštních právních předpisů, nestanoví-li zvláštní právní předpis jinak. Dále obviněný dovodil, že ke zproštění povinnosti byl v tomto případě příslušný ředitel úřadu Regionální rady (tj. vedoucí úřadu), nikoli výbor Regionální rady. K tomu však Nejvyšší soud dodává, že ředitelem úřadu Regionální rady byl právě obviněný JUDr. J. T. Bylo tudíž vyloučeno, aby on, popř. jím pověřený vedoucí úředník, byl osobou příslušnou k rozhodnutí o zproštění mlčenlivosti (bývalých) podřízených zaměstnanců. Platná právní úprava však umožňuje zproštění této povinnosti příslušným správním úřadem. Podle §63 odst. 1 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů, může v řízení před orgánem státu, na žádost tohoto orgánu, odpovědná osoba orgánu státu, do jehož oblasti věcné působnosti utajovaná informace náleží, fyzickou osobu zprostit povinnosti zachovávat mlčenlivost. Podle §2 písm. e) výše uvedeného zákona se pro účely tohoto zákona rozumí odpovědnou osobou u právnických osob neuvedených v bodech 6 až 11 statutární orgán. Dále podle §16f odst. 2 zákona o podpoře regionálního rozvoje je předseda statutárním orgánem Regionální rady a zastupuje ji navenek. Ze své činnosti je odpovědný výboru. Na základě uvedeného vymezení kompetencí byl orgánem příslušným ke zproštění povinnosti mlčenlivosti zaměstnanců Regionální rady předseda Regionální rady . Nicméně sama skutečnost, že o zproštění povinnosti rozhodl nepříslušný orgán, automaticky neznamená, že toto pochybení při opatřování důkazu automaticky způsobuje jeho nepoužitelnost. V souladu s názorem Ústavního soudu, který se k této otázce vyjádřil např. ve svém nálezu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14, Nejvyšší soud uvádí, že vždy je třeba mj. konkrétně posuzovat, jak intenzivní bylo dané pochybení a zda vůbec bylo způsobilé proces provádění důkazu ovlivnit. V tomto případě sice došlo ke zproštění povinnosti mlčenlivosti nepříslušným orgánem (tj. výborem Regionální rady), na druhou stranu je však předseda Regionální rady, který byl podle citované právní úpravy k tomuto zproštění mlčenlivosti příslušný, ze své činnosti odpovědný právě tomuto výboru. Proto vzhledem k tomu, že o zproštění povinnosti rozhodl orgán fakticky nadřízený příslušnému orgánu, jeví se vytýkaná námitka jako irelevantní a výše popsané pochybení nemohlo samo o sobě způsobit nepoužitelnost důkazů výpověďmi svědků.
Dovolatel dále namítl porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný nesouhlasí s rozhodnutím Vrchního soudu v Praze, kterým byla určena místní příslušnost soudu prvního stupně, a lze tak odkázat na jeho odůvodnění. K tomu Nejvyšší soud pouze ve stručnosti dodává, že tato námitka je zcela mimo obsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g). Takto formulovaná námitka by se navíc nedala podřadit ani pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, v jehož rámci je za splnění dalších podmínek možné vytýkat pouze věcnou, nikoli místní nepříslušnost soudu. Navíc, jak správně konstatoval státní zástupce ve svém vyjádření, touto námitkou se obviněný fakticky domáhá přezkumu procesního usnesení v dovolacím řízení. Takový postup však trestní řád neumožňuje.
Ústavní soud vymezil v rámci své rozhodovací činnosti (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, publikované pod č. 22 ve svazku 38, str. 579, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Může to být případ tzv. opomenutých důkazů, kdy buďto bylo účastníky řízení navrženo provedení důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez odůvodnění zamítnut, popř. zcela opomenut, popřípadě situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění rozhodnutí zohledněny při ustálení jeho skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny. Právě na tuto druhou situaci poukazuje obviněný ve svém dovolání. Nejvyšší soud však nemůže tuto námitku akceptovat, a to z následujících důvodů. Obviněný za tzv. opomenutý důkaz nejprve označil stanovisko Evropské komise k procesu objektivizace, kdy konstatoval, že tento důkaz sice byl proveden, nicméně v odůvodnění rozhodnutí ho odvolací soud „doslova odbyl“. K tomu Nejvyšší soud dodává, že s tímto důkazem se odvolací soud vypořádal na straně 47 napadeného rozsudku. Obviněný v tomto případě pouze nesouhlasí se způsobem, jakým byl tento důkaz soudem zhodnocen a dovozuje z něho jiné závěry odlišné od soudu druhého stupně. Jak srozumitelně vyložil odvolací soud, podstata výhrad, které obviněný navíc uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, spočívá v tom, že uvedené stanovisko vychází z obecných informací o řádném procesu objektivizace, aniž by však navazovalo na konkrétní činnost obviněného, která mu byla obžalobou kladena za vinu. Jeho závěry tudíž nemohou samy o sobě svědčit o přijatelném či akceptovatelném konání obviněného, neboť je třeba zohlednit celý proces realizace Páté výzvy ROP Jihozápad, o který se v dané věci jedná.
Dále co se týče obviněným zmiňované auditní zprávy ..., ta nebyla obviněným v odvolacím řízení navržena k doplnění dokazování. Dovolatel však navrhl provedení auditní zprávy ... ze dne 29. 9. 2008, tedy zcela jiného důkazu (viz výčet důkazů k doplnění dokazování uvedený na straně 34 rozhodnutí odvolacího soudu). Obviněný dále zmínil zápisy z porad vedení, kdy tento důkaz byl podle obviněného proveden, avšak dále není v rozhodnutí nikde zmíněno, jaká konkrétní zjištění z tohoto důkazu vyplývají. Podle dovolatele má tento důkaz význam ve vztahu ke skutkovému zjištění, zda obviněný věděl o tom, že některé projektové žádosti jsou hodnoceny pouze jedním hodnotitelem. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je sice pravdou, že odvolací soud nikde v odůvodnění svého rozhodnutí nerozvedl, jaké skutkové okolnosti z takto provedeného důkazu vyplývají, nicméně k otázce vědomosti obviněného o tom, že v praxi hodnotil pouze jeden hodnotitel namísto dvou, se odvolací soud velmi obsáhle vyjádřil na straně 44 až 45 svého rozsudku. Naprosto přesvědčivě, v návaznosti na veškeré důkazy, z nichž tento svůj závěr učinil, odvolací soud poukázal na souběh několika rozhodných skutečností, jež konkrétně označil, a z nichž vyplynulo, že obviněný rozdílné způsoby hodnocení (včetně provedení této činnosti pouze jedním hodnotitelem) znal a tuto praxi respektoval, resp. ji v podstatě sám zavedl. V poslední řadě obviněný za tzv. opomenutý důkaz označil výslech svědků MUDr. P. Z. a RNDr. J. Z. Avšak stejně jako v případě zprávy o auditu č. ..., nebyl výslech výše uvedených svědků obviněným vůbec navržen k doplnění dokazování, proto jeho neprovedení nelze považovat za tzv. opomenutý důkaz.
V rámci druhé skupiny dovolacích námitek obviněný poukazoval na tzv. extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy . Nejvyšší soud nejprve podotýká, že výhrady, které byly součástí reprodukce dovolání v úvodu tohoto rozhodnutí, nelze považovat za správné. Obviněný totiž odvolacímu soudu vytkl, že nedošlo ke srovnání skutkových zjištění soudů obou stupňů, kdy navíc soud druhého stupně dostatečně neodůvodnil, proč dospěl k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně. K tomu může Nejvyšší soud pouze odkázat na konkrétní argumentaci odvolacího soudu, která vyvrací uvedené tvrzení. Na straně 38 až 39 napadeného rozhodnutí se odvolací soud věnoval zhodnocení rozsudku soudu prvního stupně, přičemž poukázal i na jeho nedostatky, které vedly k jeho kasaci. Dále na straně 50 a násl. odvolací soud odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k odlišným závěrům ohledně kvalifikačních znaků způsobení škody a opatření neoprávněného majetkového prospěchu. Na straně 56 a násl. potom rozebral jednotlivé skutečnosti, které byly důvodem pro přijetí odlišného názoru o vině u spoluobviněného Ing. M. P. Kromě toho není pravdou, že by odvolací soud ve svých hodnotících úvahách opomenul roli politiků či podřízených zaměstnanců, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání. V části odůvodnění věnující se výroku o trestu odvolací soud konstatoval, že ve prospěch obviněného zohlednil okolnosti, za nichž byla trestná činnost spáchána, a přihlédl i k tehdy aktuální situaci vázané na rychlé ukončení veřejné soutěže, aby mohly být využity nabízené finanční prostředky, a že v této souvislosti byl na obviněného vyvíjen politický tlak s různými zájmovými požadavky. Nicméně ( správně ) odvolací soud současně zdůraznil, že i přes tyto okolnosti byl obviněný povinen všem těmto požadavkům čelit, což sice nemuselo být v každodenní praxi jednoduché, nicméně měl jednat nekompromisně a především měl být schopen v obtížné situaci obstát; rozhodně nemohl řešit danou situaci postupem, který překročil zákonné meze.
Obviněný po tomto obecném úvodu vznesl námitku, která se týkala skutkových zjištění ohledně Interního sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008. K datu vydání tohoto Interního sdělení Nejvyšší soud podotýká, že i když bylo vydáno v době Druhé výzvy, provedené důkazy svědčí o tom, že v době realizace Páté výzvy bylo v praxi rovněž aplikováno (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 41 až 42). Navíc, jak konstatoval odvolací soud na straně 44, obviněný jím přímo nastavil různorodou praxi vadného hodnocení jednotlivých projektů, včetně hodnocení pouze jedním hodnotitelem v rámci Páté výzvy. Odvolací soud vzal v rámci hodnocení důkazů v úvahu i stanoviska a kontrolní závěry „nadřízených“ orgánů (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 43). Proto nelze přisvědčit obviněnému, že tyto důkazy byly odvolacím soudem zcela opomenuty. Dovolatel pouze nesouhlasil se způsobem, jakým soud druhého stupně tyto důkazy hodnotil, přičemž se snažil o prosazení takových skutkových závěrů, které by svědčily v jeho prospěch. K závěru o prokázání vědomosti obviněného o zavedené praxi podřízených pracovníků se odvolací soud velmi podrobně vyjádřil na straně 44 až 45, jak již bylo výše zmíněno. Kromě toho obviněný ve svém dovolání uvedl, že odvolací soud došel k závěru o všeobecné vědomosti ohledně porušování Interního sdělení na úřadu Regionální rady a namítl, že odvolací soud neoznačil žádný důkaz, že toto porušování Interního sdělení bylo známo i obviněnému. Nad rámec správných úvah soudu druhého stupně je možné zdůraznit, že součástí jeho protiprávního jednání v tomto případě neučinil odvolací soud porušování Interního sdělení, jak dovodil obviněný, ale naopak samotný obsah tohoto sdělení. Jímž totiž byla přímo nastavena nesprávná praxe způsobu a průběhu hodnocení projektů Páté výzvy (ohledně popisu jednotlivých způsobů realizace Interního sdělení Nejvyšší soud odkazuje na stranu 42 napadeného rozhodnutí).
Trestné činy zneužívání pravomoci veřejného činitele a pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě musí být spáchány v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch. Odvolací soud v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí uvedl, že obviněný jednal se záměrem zasahovat do procesu věcného hodnocení zejména proto, aby soutěžní projekty podané v rámci Plzeňského a Jihočeského kraje celkově čerpaly srovnatelné množství z finanční částky alokované pro Pátou výzvu ROP, čímž chtěl zajistit podporu zástupců obou krajů při hlasování ve výboru Regionální rady o výsledném seznamu projektů ke schválení. Dále se na straně 52 soud vyjádřil v tom smyslu, že specifický úmysl je v tomto případě dán snahou obviněného účelově zasahovat do hodnocení soutěžních projektů ve veřejné soutěži a tím logicky ohrozit potenciálně úspěšné žadatele ztrátou nároku na dotaci a naopak zvýhodnit ty projekty , které by na dotaci za regulérních podmínek nedosáhly . Podle obviněného jsou tato tvrzení odvolacího soudu o naplnění specifického úmyslu rozporná. Nejvyšší soud však jeho názor nesdílí.
K docílení toho, aby oba regiony, tj. Plzeňský a Jihočeský kraj, čerpaly srovnatelné množství finančních prostředků, jak je uvedeno v tzv. skutkové větě napadeného rozhodnutí, obviněný zasáhl do hodnocení soutěžních projektů ve veřejné soutěži, čímž vědomě vytvořil situaci, kdy mohly být schváleny méně kvalitní projekty na úkor těch, které by potenciálně uspěly . Nejvyšší soud upozorňuje na to, že na speciální úmysl rovněž poukazuje skutečnost, že dovolatel do tzv. objektivizace záměrně vybral projekty s neadekvátním vzájemným poměrem hodnocení mezi oběma kraji a tím již předem zvýhodnil Plzeňský kraj (viz tzv. skutková věta na straně 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Jinak řečeno, obviněný tímto výběrem projektů do tzv. objektivizace výrazně ovlivnil její průběh, neboť záměrně vytvořil předpoklad vyšší úspěšnosti plzeňských projektů na úkor jihočeských (strana 46 rozhodnutí odvolacího soudu). Argumentace obviněného, že pro udržitelnost specifického úmyslu musel odvolací soud opomenout výsledky přehodnocení Páté výzvy, které naopak vyvracely záměr zvýhodnit méně kvalitní projekty na úkor potenciálně úspěšných, není ve smyslu rozhodnutí soudu druhého stupně opodstatněná. Jak uvedl odvolací soud na straně 51 rozsudku, není možné spolehlivě zjistit, zda škodlivé následky nastaly v příčinné souvislosti s provedenou objektivizací. Jediným vodítkem by mohlo být srovnání výsledků po tzv. objektivizaci s výsledky následného přehodnocení Páté výzvy. Protože však proces nového hodnocení přihlášených projektů proběhl již za částečně změněné metodiky a za účasti jiných hodnotitelů, tj. za jiných podmínek, nelze tento postup, tj. srovnání vítězných a vyřazených projektů, použít. Vzhledem k tomu, že výsledky přehodnocení Páté výzvy byly nezpůsobilé k tomu, aby z nich odvolací soud mohl nadále vycházet, nebylo by správné k nim přihlížet ani ve vztahu k prokázání či neprokázání specifického úmyslu. Kromě toho obviněný při své obhajobě upozornil na srovnání výsledků tzv. objektivizace s výsledky přehodnocení Páté výzvy, avšak v této souvislosti je opět možné poukázat na velmi podrobné odůvodnění k procesu objektivizace i konkrétního osobního podílu na ní včetně zavedení nerovnosti mezi přihlašovateli díky výběru projektů, resp. jejich vzorků již obodovaných hodnotiteli. V tomto případě však nejsou důležité ani tak výsledky této tzv. objektivizace, jako skutečnost, že k ní bylo vůbec přistoupeno způsobem, který (účelově) umožnil nepřípustnou manipulaci tzv. vítězných projektů bez respektu k jejich skutečné kvalitě a přínosu z hlediska zájmu čerpání finančních prostředků na jejich realizaci.
Námitku týkající se projektu žadatele městyse M. obviněný uplatnil již v rámci odvolacího řízení a soud druhého stupně se k ní dostatečným způsobem vyjádřil na straně 47 svého rozhodnutí. Odvolací soud zde uvedl, že i přes to, že tento projekt nebyl zařazen do tzv. objektivizace, kroky, které byly ohledně tohoto projektu učiněny, logicky zapadají do smyslu tzv. objektivizace, jejího zadání a zjištěných postupů. Jejich realizaci umožnil systém, který obviněný nastavil, a proto i tyto projektové změny zůstaly součástí výroku o vině, neboť potvrzují zjištěný úmysl obviněného při nařízení tzv. objektivizace. V rámci této výhrady tak dovolatel pouze nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů soudem druhého stupně a ocitl se znovu mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Poslední z této skupiny námitek byla výhrada dovolatele týkající se užití externích hodnotitelů. Obviněný zde odkázal na svědecké výpovědi českobudějovických hodnotitelů, ze kterých má vyplývat, že sami požadovali přizvání dalších tzv. externích hodnotitelů po svých nadřízených. Obviněný trval na své obhajobě, že z tohoto popudu vybral příslušné experty a jednal v souladu Operačním manuálem. Nejvyšší soud je však přesvědčen, že i kdyby tak skutečně obviněný učinil na základě podnětu pověřených hodnotitelů, jak požaduje Operační manuál, nemělo by to žádný vliv na jeho trestní odpovědnost. To je dáno jednak tím, že užití externích hodnotitelů sice bylo zřejmou odchylkou od Operačního manuálu, (jak uzavřel odvolací soud na straně 49 svého rozhodnutí), nicméně toto jednání samo o sobě nemá trestněprávní relevanci . Navíc je pro tento případ podstatná spíše okolnost, že obviněný nařídil pověřeným hodnotitelům využít posudky externích hodnotitelů jako odborné stanovisko pro jejich postup při věcném hodnocení , přitom stanovisko tohoto externího hodnotitele má pro hodnotitele pouze doporučující charakter (viz kapitola 10 bodu 6 Operačního manuálu). Na závěr této skupiny námitek tak může Nejvyšší soud pouze stručně konstatovat, že v žádném z vytýkaných případů nedošlo k situaci, kdy skutková zjištění odvolacího soudu by neměla žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, nebo by při jejich interpretaci došlo k jakékoli deformaci, jež by mohla mít za následek nesprávná skutková zjištění a jejich následné právní posouzení.
V závěrečné části svého dovolání se obviněný JUDr. J. T. zabýval nesprávným právním posouzením skutku jako trestných činů, jimiž byl uznán vinným. Nejprve se vrátil k již uplatněnému tvrzení o neprokázání subjektivní stránky a tzv. druhého úmyslu u trestných činů zneužívání pravomoci veřejného činitele a pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Namítl, že z žádného jeho metodického pochybení nelze dovodit, že chtěl docílit čerpání srovnatelných finančních prostředků oběma kraji. Navíc odvolací soud spojil úmysl se specifickým úmyslem, jako by vědomé porušení metodiky bylo automaticky vedeno motivem někoho zvýhodnit či znevýhodnit. Jak již vyjádřil Nejvyšší soud v předešlé části svého rozhodnutí, soud druhého stupně dovodil pohnutku obviněného týkající se jeho snahy zmanipulovat nejen výsledky hodnotitelské práce k tomu určených osob, ale samotný průběh hodnocení soutěžních projektů, důsledkem čehož byla logicky narušena rovnost mezi jednotlivými projekty. Ta potom mohla ohrozit ty žadatele, resp. soutěžitele, jež by za „normálních“ okolností uspěly v procesu hodnocení, a na druhé straně muselo dojít ke zvýhodnění projektů, jež by při běžném stavu věcí nedosáhly dostatečného počtu bodů a neuspěly by s požadavkem na jejich financování z dotačních prostředků. Soud druhého stupně při svých úvahách nevycházel pouze z porušení nastavených metodických postupů (viz rozhodnutí odvolacího soudu na straně 47 a 50). Dovolatel potom zcela zjevně rozporoval zjištěný skutkový stav, když tvrdil, že jím zvolené postupy nikdy nezákonným způsobem nevybočily z rámce metodických pravidel, kdy jednotlivá opatření sloužící k eliminaci subjektivních pochybení hodnotitelů patřila mezi jeho povinností ředitele úřadu. Vzhledem k tomu, že takto formulované námitky nespadají pod deklarovaný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, Nejvyšší soud se jimi nebude více zabývat.
Obviněný se v této souvislosti dotkl i právní otázky posuzování pohnutky jako fakultativního znaku subjektivní stránky trestného činu. Vyslovil názor, že motiv (pohnutka), je-li podmínkou trestnosti, musí (až na výjimky) být veden (a) úmyslem přímým. K naplnění znaků „v úmyslu způsobit jinému škodu či opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch“, které obsahují obě skutkové podstaty trestných činů podle §158 a 128a tr. zákona, nepostačuje podle obviněného pouhé srozumění pachatele s jejich naplněním. Nejvyšší soud souhlasí s tvrzením dovolatele, že odvolací soud na straně 49 formuloval specifický úmysl jako úmysl nepřímý: „obviněný minimálně věděl, že svým jednáním může ohrozit úspěšné projekty a jejich žadatelům způsobit škodu ve prospěch těch méně kvalitních, kterým by tím opatřil neoprávněný prospěch, a pro případ, že k takovým následkům dojde, byl s tím srozuměn“. V tomto smyslu však naprosto správně a v souladu s právní teorií i soudní praxí soud vyložil konkrétní zjištěné okolnosti, jež jsou významné pro naplnění znaků tohoto tzv. specifického úmyslu jako znaku subjektivní stránky obou označených trestných činů. Nejvyšší soud připomíná názory právní nauky k tomuto fakultativnímu znaku, který je jednou z podmínek trestnosti obou trestných činů podle §158 a 128a tr. zákona. Pohnutkou (motivem) pachatele je vnitřní podnět, který ho vedl k rozhodnutí spáchat trestný čin. Většinou není znakem skutkové podstaty trestného činu, má význam zejména pro správné posouzení závažnosti činu a uplatní se při výměře trestu, může být i okolností polehčující [§41 písm. c) tr. zákona], nebo přitěžující [§42 písm. a) tr. zákona]. Jestliže ovšem některá pohnutka je znakem skutkové podstaty trestného činu, je k naplnění této skutkové podstaty nutná (viz Jelínek, J. a kol.: Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009, 231 s.). Jiný odborný pramen k otázce pohnutky mj. uvádí, že pokud ji zákon klade mezi obligatorní znaky určité skutkové podstaty, činí tak např. slovy „pro výkon jejich povinnosti“, stejně se interpretují výrazy „v úmyslu“, kdy pohnutka zároveň odlišuje speciální skutkovou podstatu od obecné. Přiléhavější je v těchto případech označení takového znaku jako specifickém úmyslu (dolus coloratus). Jde o motiv, který je přímo obsažen v úmyslu, přičemž motiv (pohnutka) nemusí být vždy nutně spojen pouze s úmyslem přímým, ale lze si představit i úmysl eventuální (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 300 až 301 s.). Ve vztahu k druhu úmyslu je odlišná situace u dalšího z fakultativních znaků subjektivní stránky trestného činu, tzv. cíle (účelu), jímž se rozumí vše trestněprávně relevantní, o co pachatel usiloval, aby svým činem vyvolal. Tento znak tvoří součást skutkových podstat trestných činů braní rukojmí podle §234a tr. zákona, vyzvědačství podle §105 tr. zákona a ohrožení utajované skutečnosti podle §106 tr. zákona (nyní ustanovení §174, 316 a 317 tr. zákoníku). Již vzhledem k jeho smyslu je zřejmé, že zákon vyžaduje výlučně přímý úmysl, neboť pachatel se dopouští trestného činu „s cílem“ (za účelem), aby tohoto následku dosáhl. V těchto případech je tedy zřejmé, že by naplnění eventuálního úmyslu nepostačovalo k naplnění cíle jako podmínky trestnosti (srov. Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 300 až 301 s.). Nakonec je možné znovu připomenout i další výkladové pravidlo, jež se váže ke způsobenému následku subjektivně svázaného pohnutkou, podle něhož k dokonání činu, jehož jedním ze znaků je i specifický úmysl spočívající ve způsobení škody jinému nebo opatření neoprávněného prospěchu pachateli nebo jinému, není nutné, aby uvedené následky skutečně nastaly (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář - díl I. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 996 s.).
Z uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přijmout jako oprávněnou námitku obviněného týkající se závěru odvolacího soudu ohledně formy úmyslu ve vztahu k pohnutce, resp. specifickému znaku skutkových podstat trestných činů podle §158 a 128a tr. zákona, která sice byla podřaditelná uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak vycházela z nesprávného právního názoru.
Obviněný JUDr. J. T. spatřoval rovněž vadu v právním posouzení obsahu Interního sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008. Nejvyšší soud se již v předcházející části svého rozhodnutí zabýval tímto vnitřním předpisem, resp. časovou souvislostí Interního sdělení s Pátou výzvou, a proto je možné na přijaté stanovisko odkázat. Dále dovolatel vyslovil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že nebyl oprávněn činit zásadní změny v postupech nastavených Operačním manuálem, k čemuž došlo právě vydáním Interního sdělení. Je totiž přesvědčen o tom, že Operační manuál naopak takové změny v postupech umožňoval. Nejvyšší soud podotýká, že dovolatel se prostřednictvím této výhrady opětovně ocitl mimo rámec vad hmotněprávního posouzení skutku, na něž dopadá důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť se fakticky domáhá přehodnocení důkazů a zjištění takového skutkového stavu, který by byl pro jeho osobu příznivější. Podle obviněného nevyplývá z textu Interního sdělení, že hodnocení může provést pouze jeden hodnotitel. Nejvyšší soud se přiklání k závěru odvolacího soudu, podle něhož Interní sdělení nastavilo rozkolísanou praxi pro hodnotitele jednotlivých projektů. Fakticky bylo realizováno třemi způsoby (jednotlivé způsoby realizace Interního sdělení jsou rozvedeny na straně 42 napadeného rozsudku soudu druhého stupně), přičemž jednou z variant bylo hodnocení jen jedním hodnotitelem. Jak Nejvyšší soud výše zmínil, obviněný zavedenou praxi znal a také ji respektoval, jak vyplývá z více okolností uvedených na straně 44 rozhodnutí odvolacího soudu. Obviněný tedy v rámci svých dovolacích argumentů prakticky opakuje svou obhajobu, s níž se odvolací soud důsledně vypořádal, a odmítá skutkový stav, jak byl tímto soudem zjištěn. Srozumitelným a přesvědčivým způsobem je v napadeném rozsudku vyjádřeno, že obsahem Interního sdělení, které umožňovalo konzultace výsledků bodového hodnocení hlavního a vedlejšího hodnotitele a usnesení se na společném konsenzu bodového hodnocení, došlo k hluboké změně systému nastaveného Operačním manuálem. Navíc tím, že mohli dva hodnotitelé konzultovat své výsledky a usnést se na bodovém konsenzu, se z nezávislého a objektivního hodnocení stal společný hodnotící proces a společné kolektivní rozhodnutí o bodovém hodnocení projektů. To je však zcela v rozporu se zásadou „čtyř očí“. Požadavek aplikace tohoto pravidla je výslovně formulován tak, že hodnocení provádějí určení hodnotitelé nezávisle na sobě (viz Operační manuál, kapitola 10 – Administrativní procesy). Naproti tomu Interní sdělení jde zcela proti tomuto principu a je tak očividně v rozporu s výslovným zájmem nezávislého posouzení soutěžních projektů dvěma osobami tak, aby se dosáhlo objektivnějšího hodnocení jak z hlediska vynaložených nákladů, tak zejména z hlediska přínosu a užitku, jaké by realizace určitého záměru znamenala v daném regionu.
Námitka obviněného, že byl z titulu své funkce oprávněn kontrolovat průběh Páté výzvy, a za tímto účelem mohl (či dokonce měl) disponovat s průběžnými výsledky hodnocení, svědčí o zřejmém odmítnutí hodnocení procesu tzv. objektivizace Vrchním soudem v Praze. Tento soud přitom velice pečlivě a naprosto srozumitelně vyjádřil své úvahy o nesprávném a zjevně účelovém ovlivnění tzv. objektivizace jednotlivých projektů, k němuž došlo z iniciativy obviněného (srov. strany 45 až 46 rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně zdůraznil především skutečnost, že podstatou tzv. objektivizace nebyla kontrola , jak opakovaně tvrdil obviněný, ale opětovné hodnocení malého vzorku soutěžících projektů, jejichž výběr provedl sám obviněný. Proto tvrzení dovolatele, že tzv. objektivizace byla jen manažerská kontrola, kterou byl oprávněn nařídit na základě závazného doporučení obsaženého v auditní zprávě ..., směřuje výlučně proti skutkovému stavu, jak byl zjištěn soudem druhého stupně. Úspěšná nemůže být ani výhrada obviněného ohledně určitého rozporného posouzení procesu tzv. objektivizace odvolacím soudem. Přestože obviněný neprováděl samotné bodové hodnocení vybraných projektů, nastavil pravidla, včetně již zmíněného Interního sdělení ředitele ze dne 17. 3. 2008, která nerespektovala nařízený postup podle Operačního manuálu, a to již samotným výběrem projektů ve prospěch Plzeňského kraje, kdy v době krátce před skončením určené lhůty nezajistil zadokumentování konkrétních výstupů hodnotitelů druhého regionu, čímž porušil zájem na transparentnosti a objektivitě průběhu tohoto tzv. křížového hodnocení vybrané části soutěžících projektů. V podrobnostech je možné poukázat na již uvedenou část odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze, s jehož úvahami se ztotožnil i Nejvyšší soud.
Okolnost, že užívání excelových tabulek sloužících k hodnocení konkrétních projektů je zcela v souladu s Operačním manuálem, je výhradou, kterou dovolatel již jednou uplatnil v rámci svého řádného opravného prostředku a soud druhého stupně se jí dostatečně zabýval a odmítl způsobem, který nenese žádné známky nesprávné interpretace provedených důkazů (srov. strany 48 a 49 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný setrvává na svém pohledu na způsob používání informačního systému MONIT 7+, resp. využívání excelových tabulek a zadávání bodů podle výsledného hodnocení způsobem, který umožnil obviněnému získat přehled o průběžném stavu bodů u již posouzených projektů. Těchto informací pak právě mohl využít při vlastním výběru konkrétních soutěžitelů do tzv. objektivizace, jak již bylo naznačeno. U této námitky by Nejvyšší soud rád upozornil především na to, že obviněný vytrhává jednotlivé skutečnosti z kontextu celého případu. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že v praxi byly po celou dobu věcného hodnocení projektů využívány excelové tabulky, a to jednak tabulky určené k hodnocení konkrétních projektů a jednak souhrnná tabulka, která byla obviněnému průběžně zasílána. Avšak takto nastavený systém, kdy obviněný měl k dispozici průběžné informace o pořadí již ohodnocených projektů, napomohl dovolateli k deformování celého hodnotícího procesu a vytvořil tak prostor pro účelovou manipulaci s bodovými výsledky, jak bylo uvedeno odvolacím soudem na straně 49. Také tento druh výhrad obviněného se týká výlučně procesu hodnocení důkazů soudem druhého stupně, a nelze je zahrnout pod vady v použití hmotného práva ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
V reakci na další výhradu dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že jednání obsažená ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu, která se týkají přibrání externích hodnotitelů a průběhu námitkového řízení, sice sama o sobě nejsou relevantní ve vztahu k naplnění znaků skutkových podstat jednotlivých trestných činů, nicméně se jedná o okolnosti charakterizující celý průběh realizace tzv. Páté výzvy a spadají do celého komplexu zásahů obviněného, které ve svém výsledku znamenaly porušení platných pravidel a nabyly formy i intenzity protiprávnosti ve smyslu skutkových podstat všech trestných činů, za něž byl obviněný odsouzen. Nelze proto považovat jejich zahrnutí do popisu skutkových okolností výroku o vině za vadné či dokonce nezákonné (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, publikované pod č. 38/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Další soubor dovolacích námitek označil obviněný za nesprávnou právní kvalifikaci jednání, přičemž uplatnil několik dílčích výhrad, na které bude Nejvyšší soud stručně reagovat. Úvodem je však nutné poznamenat, že zčásti obviněný opět zopakoval výhrady použité v jeho odvolání, s nimiž se soud druhého stupně dostatečným způsobem vypořádal a vysvětlil jejich nedůvodnost. Jiné námitky směřují svou formulací nikoli proti právnímu posouzení skutku, nýbrž proti samotnému skutkovému zjištění odvolacího soudu, a nejsou proto způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Otázkou povahy výzev v rámci operačních programů, které podle obviněného nebyly nikdy koncipovány jako veřejné soutěže, se opět pečlivě zabýval odvolací soud, vyhodnotil ji zcela v souladu s právní úpravou i soudní judikaturou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, publikované pod č. T 1208 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit 57, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Na doplnění správné úvahy odvolacího soudu vyjádřené na straně 53 napadeného rozhodnutí, je možné připomenout judikaturní výklad pojmu veřejná soutěž jako znaku objektivní stránky trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 tr. zákona. Z hlediska podmínek trestnosti totiž může jít o jakoukoli veřejnou soutěž, která splňuje dva základní předpoklady, s to veřejné vyhlášení a účast neomezeného okruhu subjektů. Uvedená skutková podstata totiž nemá tzv. blanketní nebo odkazování dispozici, to znamená, že neodkazuje na konkrétní právní institut definovaný mimotrestními právními normami, např. obchodní veřejná soutěž prováděná podle §281 až §288 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebo veřejná soutěž podle §847 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, nyní též veřejná soutěž o nejvhodnější nabídku podle §1772 až 1779 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. V projednávané věci je proto zřejmé, že tzv. Pátá výzva, v jejímž rámci byla neomezenému počtu subjektů veřejně vyhlášena soutěž o přidělení dotačních prostředků na realizaci jimi navržených projektů, splňovala znak „veřejné soutěže“ jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1 tr. zákona.
Dále obviněný nesouhlasil s názorem odvolacího soudu, že již pouhé zařazení projektů do kontrolního vzorku pro tzv. objektivizaci (lépe řečeno způsob jejich výběru) znamená zjednání výhodnějších podmínek ve smyslu §128a tr. zákona, čímž opět fakticky odmítá skutkový stav, jak je popsán v tzv. skutkové větě výroku rozsudku odvolacího soudu. Ke zvýhodnění či znevýhodnění žadatelů došlo právě výběrem jednotlivých projektů obviněným, který tak učinil na základě výsledků průběžného bodového hodnocení, jež měl k dispozici před jeho ukončením. Bylo prokázáno, že tyto projekty byly vybrány tak, že případná změna v důsledku "kontrolního" hodnocení mohla reálně prospět projektům z Jihočeského kraje pouze u jednoho z deseti, zatímco v případě projektů z Plzeňského kraje u sedmi z deseti (viz strana 6 tzv. skutkové věty napadeného rozsudku), kdy takovým výběrem chtěl obviněný docílit srovnatelného čerpání finančních prostředků v rámci obou krajů.
Obviněný rovněž poznamenal, že to nebyl on, kdo seznam projektů ke schválení předložil výboru Regionální rady. Nutno však podotknout, že taková skutečnosti ani není ve skutkové větě tvrzena. Na straně 9 napadeného rozsudku je uvedeno, že dne 16. 10. 2009 obviněný prostřednictvím svých podřízených předložil členům výboru Regionální rady seznam projektů ke schválení. Dovolatel tak zjevně nevychází ze skutkové věty, která je součástí napadeného rozsudku.
Obviněný následně zopakoval již jednou uplatněnou námitku, že seznam projektů ke schválení nenaplňuje znaky dokladu vztahujícího se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 122/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, se dokladem rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je zapotřebí pro účely získání finančních prostředků z rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem. Může se tedy jednat např. o žádost o poskytnutí dotace, žádost o platbu, čestné prohlášení, podklady k veřejné zakázce nebo o výpis z obchodního či trestního rejstříku apod. Je zřejmé, že důvodová zpráva má tendenci ke spíše širšímu výkladu tohoto pojmu. Odvolací soud na straně 54 napadeného rozsudku na výše uvedené vymezení odkázal a rozvedl další skutečnosti, na základě kterých byla námitka dovolatele spolehlivě vyvrácena.
Obviněný rovněž nepřesně interpretoval část odůvodnění napadeného rozsudku, když uvedl, že podle odvolacího soudu schválení seznamu projektů bezprostředně směřuje k přímé realizaci konkrétních projektů. Soud druhého stupně však netvrdil, že samotné schválení seznamu projektů přímo povede k realizaci konkrétních projektů, nýbrž že po jeho schválení budou následovat kroky k přímé realizaci projektů. Tedy až po splnění dalších náležitostí bude možné přistoupit k faktickému naplnění záměru vytčeného příslušným projektem, včetně čerpání dotační podpory z prostředků Evropských společenství.
V poslední dílčí výhradě dovolatel zopakoval již v odvolání uplatněný nesouhlas s právním názorem, který přijaly soudy obou stupňů, týkající se jeho postavení jako veřejného činitele. Obviněný uvedl, že ve vztahu k trestnému činu podle §158 tr. zákona nebyly naplněny veškeré znaky charakterizující veřejného činitele, protože neměl pravomoc schválit výběr projektů k realizaci. Tato pravomoc přísluší podle §16e odst. 1 písm. e) zákona č. 248/2000 Sb., o podpoře regionálního rozvoje, ve znění pozdějších předpisů, výboru Regionální rady. Nad rámec argumentů, z nichž odvolací soud správně dovodil postavení obviněného jako veřejného činitele ve smyslu ustanovení §89 odst. 9 tr. zákona (viz strana 53 napadeného rozsudku), je možné napadené rozhodnutí doplnit o názory vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1376/2013. Obviněný v této věci vystupoval mj. ve srovnatelném funkčním zařazení jako dovolatel, tj. v postavení ředitele úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severozápad. Senát Nejvyššího soudu 8 Tdo ve vztahu k otázce charakteru tohoto funkčního zařazení přijal výklad, podle něhož ačkoli je to výbor Regionální rady, kdo jedná, rozhoduje a schvaluje např. výběr projektů, kterým Regionální rada nakonec poskytne dotaci či návratnou finanční výpomoc, odborné, organizační a technické zázemí pro rozhodování výboru poskytuje prostřednictvím svých úředníků úřad Regionální rady a prakticky (v materiálním slova smyslu) se tak výrazným způsobem podílí na rozhodovací činnosti výboru. Obviněný byl v pozici ředitele úřadu Regionální rady, vykonával řídící pravomoci nad všemi zaměstnanci, kontroloval jejich činnost apod. Ačkoli uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu posuzovalo znak pachatele – úřední osoby podle nové právní úpravy účinné od 1. 1. 2010, tj. trestního zákoníku, který definuje úřední osobu v ustanovení §127, lze jeho závěry použít i na situaci obviněného JUDr. J. T., jehož trestná činnost je souzena podle zákona účinného v době spáchání. Přestože došlo ke změně pojmů (místo veřejného činitele podle §89 odst. 9 tr. zákona je nově zaveden pojem úřední osoba definovaná v §127 tr. zákoníku), základní vymezení a charakteristika osob v takovém postavení nedoznala výraznějších změn. Odvolací soud správně odkázal na Organizační řád Úřadu Regionální rady, kde je stanoveno, že ředitel úřadu vykonává hlavní řídící činnosti související s koncepčním řízením implementace programu a je garantem dodržování Etického kodexu zaměstnanců Regionální rady. Je nesporné, že hodnotící proces Páté výzvy probíhal pod vedením obviněného, který rozhodoval o jeho dílčích postupech. Je možné uzavřít, že obviněný JUDr. J. T. v postavení ředitele úřadu Regionální rady vykonával důležitou veřejnou funkci a rozhodovací činnost s tímto výkonem spojenou a používal při tom pravomocí, které mu byly v rámci odpovědnosti za tuto funkci svěřeny. Splnil tak podmínku speciálního subjektu jako jednu z podmínek trestnosti trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona za použití §89 odst. 9 tr. zákona.
Obviněný v rámci právních vad napadeného rozsudku vytkl dále odvolacímu soudu, že se důsledně nezabýval materiální podmínkou trestnosti činu, a to stupněm nebezpečnosti činů pro společnost. Současně nezohlednil účast dalších osob na procesu realizace páté výzvy a skutečnost, že vytýkané metodické postupy byly využívány i v dalších Regionálních operačních programech. Opět je nutné zdůraznit, že jde o opakování vad, které obviněný vytýkal již ve svém odvolání, resp. v rámci své obhajoby od počátku trestního řízení. Navíc není pravdivé tvrzení dovolatele, že se odvolací soud stupněm společenské nebezpečnosti trestných činů ve smyslu zásad uvedených v §3 odst. 4 tr. zákona vůbec nezabýval. Jednotlivé úvahy, které vedly soud druhého stupně k závěru, že byla naplněna materiální stránka trestných činů, jsou podrobně a pečlivě vyjádřeny na stranách 55 až 56 napadeného rozsudku a Nejvyšší soud na ně v dalším odkazuje. Obviněným tvrzená skutečnost, jež ani nebyla předmětem dokazování v této věci, podle níž se i v jiných Regionálních operačních programech postupuje obdobným způsobem, není relevantní ve vztahu k trestní odpovědnosti obviněného. Pokud snad i v rámci realizace jiných projektů či výzev dochází k obcházení či nedodržování zákonných postupů, neznamená to automaticky, že jde o jednání správné či dokonce o jednání respektující zákon! Pravidla nastavená nejen vnitrostátním právním řádem, ale též příslušnými normami, směrnicemi či stanovisky orgánů Evropské unie, jsou namířena proti všem, kteří jejich porušováním ohrožují finanční zájmy Unie (srov. např. čl. 325 Smlouvy o fungování Evropské unie, dále čl. 1 a čl. 3 Úmluvy o ochraně finančních zájmů Evropských společenství ze dne 26. 7. 1995). Pokud dojde k překročení přijatých opatření a právních norem v intenzitě, která již dosahuje kriminálního činu, je na místě vyvození trestní odpovědnosti všech pachatelů. Tento způsob obhajoby tedy nemůže obviněného JUDr. J. T. vyvinit ze spáchání trestných činů, za něž byl odsouzen, navíc soud je vázán zásadou obžalovací a může posuzovat vinu a trest vždy u pachatele, na něhož je podána obžaloba.
K míře případné účasti jiných osob na nezákonném jednání obviněného Nejvyšší soud pouze stručně dodává, že i tady je na místě připomenout obžalovací zásadu zakotvenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. řádu, která pouze státnímu zástupci dává oprávnění postavit konkrétní osobu před soud. Přestože odvolací soud podle odůvodnění svého rozsudku v rámci svých úvah zohlednil mj. skutečnost, že na obviněného byl v průběhu realizace veřejné soutěže vyvíjen určitý politický tlak, zcela správně zdůraznil, že samotná náročnost pozice, obviněného, který byl zcela jistě vystaven nátlaku okolí a nejrůznějším politickým zájmům, nemůže a ani nesmí ospravedlnit úmyslnou deformaci zásad, které mají sloužit jako záruka transparentního a nestranného přerozdělení veřejných prostředků. Na tomto místě je třeba ještě podtrhnout značnou míru zodpovědnosti, kterou na sebe vezme každý, kdo přijme postavení řídící osoby v instituci, jejímž hlavním úkolem je zajištění řádného a účelného přerozdělování velmi vysokých finančních částek. Taktéž obviněný musel reálně předpokládat, že součásti výkonu funkce, již dobrovolně přijal, mohou být určité snahy ovlivnit rozhodování v rámci hodnocení předložených projektů a musel být připraven jim odolávat. Právě od každého jedince s tak vysokým stupněm zodpovědnosti je nutné očekávat nadprůměrnou schopnost nepodléhat osobním či regionálním zájmům, které by mohly narušit řádný proces investování finančních prostředků ze státního rozpočtu i z rozpočtu Evropské unie. Bylo na něm, aby prosazoval a s veškerou snahou zajistil řádné čerpání finančních prostředků na základě objektivního hodnocení vybraných projektů natolik transparentním způsobem, aby nedošlo k ohrožení zájmů jak České republiky, tak i Evropských společenství.
Podle obviněného měla být motivem žalovaného jednání jeho snaha eliminovat subjektivní pochybení jednotlivých hodnotitelů. Zvolenými opatřeními však došlo k porušení důležitých zájmů chráněných předpisy veřejného práva, jako jsou trestní zákon, závazné předpisy Evropských společenství apod. Zcela nepřesné a zavádějící je potom tvrzení obviněného, že podle názoru odvolacího soudu došlo tzv. objektivizací pouze k nápravě chyb v hodnocení konkrétních projektů. Soud druhého stupně na stranách 45 až 47 velmi obsáhle vyložil, jakou povahu tzv. objektivizace měla, především zdůraznil, že se nejednalo o pouhou kontrolu či nápravu chyb. Společenská nebezpečnost jednání obviněného potom logicky nespočívá v aplikaci kontrolní činnosti již proto, že v případě tzv. objektivizace o žádnou kontrolní činnost nešlo. Obviněný následně vyjmenoval okolnosti, které podle jeho názoru snižují stupeň společenské nebezpečnosti. Uvedl nejprve okolnosti, které byly výslovně zmíněny odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí a které soud druhého stupně zohlednil v jeho prospěch. Další okolnosti, jako např. účast dalších osob na procesu hodnocení Páté výzvy, obsah dvou stanovisek Evropské komise, výsledky přehodnocení Páté výzvy atd. jsou již obsahem samotného dovolání. Fakticky se tak obviněný domáhá přehodnocení provedených důkazů Nejvyšším soudem tak, aby ve svém výsledku znamenaly zlepšení postavení obviněného, resp. jeho beztrestnost. Jak však bylo výše zmíněno, takový postup není v dovolacím řízení možný.
V závěru svého dovolání se obviněný JUDr. J. T. věnoval právnímu posouzení škody a škodlivého následku. Pro přehlednost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud došel k závěru, že obviněný svým jednáním umožnil nesprávné použití celé dotační sumy alokované pro Pátou výzvu z rozpočtu Evropských společenství (tj. částky přesahující 3,4 miliardy Kč). Ke způsobení tohoto škodlivého následku však nakonec nedošlo, neboť díky zásahu policejních orgánů nebyly na uvedenou soutěž čerpány žádné dotační prostředky. Čin tak nebyl dokonán ve vztahu ke způsobení škody ustanovení §129a odst. 4 písm. c) zůstal ve stádiu pokusu. Obviněný následně poukázal na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, že předmětná škoda by nastala pouze hypoteticky, neboť celá alokace v rámci Páté výzvy by byla do regionu Jihozápad stejně rozdělena. Následně soud druhého stupně dospěl k částce 700 milionů Kč, což je podle obviněného zcela mimo zjištěný skutkový stav a jde proto o nesprávné právní posouzení. Nejvyšší soud konstatuje, že následné úvahy odvolacího soudu uvedené na straně 55 až 56 napadeného rozsudku týkající se hypotetického vzniku škody velkého rozsahu slouží pouze k odůvodnění změny v právním posouzení skutku jako dílem dokonaného trestného činu poškozování finančních zájmů Evropských společenství podle §129a odst. 1, 4 písm. b) tr. zákona a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 a §129a odst. 1, 4 písm. c) tr. zákona. Obžaloba se totiž domáhala přísnější právní kvalifikace tohoto trestného činu též podle odstavce 5 citovaného ustanovení. Soud druhého stupně v této části odůvodnění v podstatě vyložil, proč neshledal naplnění materiální podmínky použití kvalifikačního znaku škody velkého rozsahu ve smyslu §88 odst. 1 tr. zákona. Pokud současně odvolací soud vycházel z rozsahu škodlivého následku ve výši cca 700 milionů Kč, k jehož způsobení bezprostředně směrovalo protiprávní jednání obviněného, vycházel při jeho určení z hodnoty dotačních prostředků, jež by čerpaly projekty, v jejichž prospěch byla ukončena obviněným zmanipulovaná soutěž, a přitom v následném procesu nového hodnocení již nedosáhly na požadované finanční prostředky, neboť nebyly vybrány příslušnými hodnotiteli, resp. schváleny usnesením č. … výboru Regionální rady regionu soudržnosti Jihozápad z 21. 5. 2011. Nejedná se tudíž o zcela hypotetický odhad škody, který by neměl žádnou oporu v provedených důkazech, jak namítl obviněný.
Žádný vliv na trestní odpovědnost obviněného, resp. hmotněprávní posouzení skutku nemohla mít obviněným zdůrazněná skutečnost, že žádný z oslovených subjektů v průběhu trestního řízení nevyčíslil škodu, a podle jeho přesvědčení bylo ve stanoviscích Evropské komise deklarováno, že postup obviněného v rámci tzv. objektivizace byl dobrou praxí. K této výhradě se odvolací soud rovněž vyjadřoval na straně 51 napadeného rozsudku tak, že v řízení nebylo prokázáno, že některým soutěžitelům skutečně vznikla škoda a jiným byl opatřen neoprávněný prospěch. Na podporu jeho argumentů Nejvyšší soud připomíná zásadní výkladovou tezi tzv. specifického úmyslu, která vychází z charakteru pohnutky, pokud je obligatorním znakem určité skutkové podstaty, a je formulována např. „v úmyslu způsobit jinému škodu“, tudíž k dokonání takového činu není třeba, aby škoda skutečně vznikla (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákon, Komentář – díl I. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, 996 s.). Ke stanoviskům Evropské komise se odvolací soud vyjádřil na straně 47 svého rozsudku, přičemž, jak již bylo v tomto rozhodnutí zmíněno, dospěl k závěru, že obě stanoviska byla vypracována na základě zadání, která izolovaně a zkresleně popsala jeden dílčí problém. V projednávané věci však bylo nutné posuzovat celý souhrn postupných kroků v rámci realizace Páté výzvy, které činil sám obviněný nebo na podkladě jeho pokynů či jím zpracovaného Interního sdělení ze 17. 3. 2008 zaměstnanci či další osoby (hodnotitelé). Oslovený orgán Evropské unie tak neměl k dispozici všechny podklady, z nichž by čerpal relevantní informace o vývoji procesu veřejné soutěže a zejména způsobu tzv. objektivizace, jež měla stěžejní význam pro posouzení její regulérnosti. V podrobnostech je možné opět odkázat na rozsudek soudu druhého stupně a též na příslušné části dovolacího rozhodnutí. Navíc je třeba opět připomenout, že se jedná o námitky, jimiž obviněný projevil nesouhlas s hodnocením důkazů soudem druhého stupně, opakuje svou dosavadní obhajobu, čímž se ocitá mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Ani námitka obviněného týkající se zvlášť závažného následku není výhradou důvodnou. Způsobení zvlášť závažného následku se váže k trestnému činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 tr. zákona, respektive je kvalifikačním znakem obsaženým v odstavci 2 písm. c) tohoto ustanovení. Obviněný svým tvrzením, že nespokojenost na vnitrostátní úrovni byla způsobena jinými okolnostmi než jednáním dovolatele, odporuje soudy zjištěnému skutkovému stavu. Rovněž názor dovolatele, že stanoviska odpovědných pracovníků Evropské komise vyvrací závěr odvolacího soudu o stavu nedůvěry na mezinárodní úrovni, pouze směřuje proti odlišnému hodnocení provedených důkazů a není tak námitkou, která by obsahově odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Není sporu o tom, že nesprávné čerpání finančních prostředků z rozpočtu Evropské unie nevrhá dobré světlo na spolehlivost České republiky jako jednoho z členských států, který přijímá, či může přijímat, poměrně značný objem peněz, jež mají být investovány v různých oblastech veřejného života a na zlepšování životních podmínek všech obyvatel. Byť je samotný proces čerpání finančních zdrojů mnohdy zatížen poměrně úzkými formálními mantinely, je v zájmu českého státu, aby vyhověl všem předepsaným požadavkům tak, aby peníze byly využity ke zlepšování kvality života, vzdělávání, infrastruktury a dalších oblastí fungování státu a jeho občanů. Na osoby, které se podílejí na zajištění řádného čerpání těchto prostředků, jsou kladeny poměrně vysoké nároky nejen z pohledu jejich schopností odborných, ale též morálních či osobnostních, neboť nesou značnou odpovědnost, a v případě jejich selhání, může dojít k nemalým škodlivým následkům nejen v majetkové sféře státu či jeho regionů a obyvatel.
Navíc zákonný znak způsobení zvlášť závažného následku je naplněn i dalšími okolnostmi. Jedná se o skutečnost, že jednání obviněného zpochybnilo výsledky celé Páté výzvy, kdy muselo dojít k jejímu zrušení a následnému opakování. Jak uvedl odvolací soud na straně 52 svého rozhodnutí, veřejné soutěže se účastnilo přes 600 subjektů, na které důsledky nezákonného jednání přímo dopadly. Opakování tzv. Páté výzvy mělo za důsledek časové zpoždění celého projektu a došlo i k navýšení nákladů na jeho zajištění a provedení. Proto ani Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení v právním závěru odvolacího soudu o naplnění tohoto kvalifikačního znaku způsobení zvlášť závažného následku.
Nejvyšší soud poté, co v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, neshledal žádnou z vytýkaných vad spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Proto zamítl dovolání obviněného JUDr. J. T. podle §265j tr. řádu jako nedůvodné. Vzhledem ke splnění procesních podmínek předpokládaných v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu