ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.306.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 306/2015-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 3. 2015 o dovolání, které podal obviněný J. O. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 To 90/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 8/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný J. O. byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 39 T 8/2014, uznán vinným pokusem zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Jeho podstata spočívala v tom, že dne 30. 1. 2014 v M. v domě č. ... v bytě, kam přišel v podnapilém stavu, obviněný vyhrožoval své přítelkyni – poškozené A. Š. zabitím, hádal se s ní, hodil po ní nůž, který ji nezasáhl, poté tento nůž zvedl, a když poškozená hodlala z bytu uniknout, v úmyslu ji usmrtit jí zabodl nůž o délce čepele 11 cm do zad, vpravo od páteře pod lopatku v 7. mezižebří, přičemž nůž pronikl do dutiny hrudní a zasáhl menší tepnu v plicní tkáni, v důsledku čehož nastalo krvácení do plicní tkáně, hromadění krve v pravém hrudním vaku, do dutiny hrudní pronikl vzduch. Došlo tak k částečnému kolapsu pravé plíce, což ohrožovalo život poškozené, která z bytu utekla a vyhledala pomoc na obecním úřadu, odkud jí přítomné osoby přivolaly potřebnou lékařskou pomoc k záchraně života. Skutek byl tedy posouzen jako pokus zločinu vraždy spáchaného s rozmyslem.
Za to byl obviněný odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu soud uložil podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci specifikované ve výroku o tomto druhu trestu.
Uvedený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 To 90/2014, zamítl podle §256 tr. řádu, neboť ho neshledal důvodným.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný J. O. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný je zejména přesvědčen, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty pokusu zločinu, kterým byl uznán vinným. Podle jeho názoru došlo k porušení zásady „in dubio pro reo“. Přitom obviněný zpochybnil skutkové závěry soudů nižších stupňů a způsob hodnocení důkazů. Jak dále vytkl, nebyla provedena rekonstrukce činu a soudy odmítly provést i výslech svědka J. S. a další výslech poškozené A. Š., která projevila zájem o opětovnou výpověď. Odmítnutí návrhů obviněného na dokazování soudy nijak neodůvodnily, čímž podle obviněného porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obviněný nesouhlasí s tím, že soud prvního stupně dostatečně neodůvodnil zamítavé stanovisko k požadavkům obviněného na doplnění dokazování. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 11. 2014, sp. zn. 6 To 90/2014, a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2014, sp. zn. 39 T 8/2014, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného J. O. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, neodpovídají žádné jeho námitky. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v §265b tr. řádu.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Pokud jde o dovolací důvod, obviněný J. O. opírá své dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může záležet i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
Obviněný J. O. však ve svém dovolání nevytýká soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva v uvedeném smyslu, protože neuvádí, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nekonkretizuje, které zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Jak ostatně sám obviněný výslovně zdůraznil, podle jeho názoru mělo dojít k nesprávnému zjištění skutkového stavu a hodnocení důkazů, přičemž v této souvislosti obviněný poukazuje i na neprovedení některých důkazů. Takové námitky se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ani jiného hmotně právního posouzení, jak o tom svědčí i skutečnost, že obviněný v této souvislosti neodkázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný J. O., tedy znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávný výklad a použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Vzhledem k tomu nemůže obstát ani tvrzení obviněného, podle kterého mu údajně nebyla jednoznačně, dostatečně a beze všech pochybností prokázána trestná činnost a že soud prvního stupně nevyhověl některým jeho důkazním návrhům. Taková argumentace se totiž vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž řešení je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, ale jen zpochybňuje skutkové závěry soudů nižších stupňů a vyjadřuje nesouhlas s hodnocením provedených důkazů.
Obdobný závěr platí rovněž pro tu dovolací námitku obviněného, jejímž prostřednictvím vytýká porušení pravidla „in dubio pro reo“, tj. postupu v pochybnostech ve prospěch obviněného. I v tomto případě jde o institut trestního práva procesního, takže ani případné porušení uvedeného pravidla není způsobilé založit existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o nějž obviněný opírá své dovolání. Navíc soudy nižších stupňů neměly pochybnosti o vině obviněného a přesvědčivě vyložily, proč je ani nemohly mít, takže nebyl důvod, aby postupovaly ve prospěch obviněného.
Pokud jde o námitku obviněného J. O., v níž vytýká soudům nižších stupňů neprovedení některých jím navrhovaných důkazů, je třeba zdůraznit následující skutečnosti. V trestním řízení – podobně jako v jiných typech soudního řízení – závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Tento závěr vyplývá z ustanovení čl. 82 Ústavy České republiky, v němž je zakotven princip nezávislosti soudů. Z uvedeného principu je pak zřejmé, že obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (obdobně viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný pod č. 81 ve svazku 4 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Není tedy povinností obecného soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh. Jestliže však soud odmítne provést navržený důkaz, musí toto své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnit. Jak mimo jiné vyplývá v posuzované věci z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz jeho s. 14), soud dostatečně odůvodnil, proč nevyhověl návrhům obviněného na provedení dalších důkazů. Nemohlo tedy dojít ani k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jak namítá obviněný ve svém dovolání.
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu a k námitkám obviněného ohledně subjektivní stránky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku Nejvyšší soud uvádí následující.
Zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu jiného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že ho např. bodl nožem do prsou, tudíž věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž došlo k útoku pachatele, dále z toho, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. (viz přiměřeně rozhodnutí pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr.). Teprve v případě, když všechny zmíněné okolnosti prokazují úmysl pachatele spáchat vraždu, třeba i ve formě úmyslu eventuálního či nepřímého, je možno uznat jej vinným tímto zločinem, popřípadě jeho pokusem. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě obviněného J. O..
K subjektivní stránce trestného činu vraždy Nejvyšší soud dále připomíná, že – jak vyplývá z odborné literatury (viz např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1466) – v případech usmrcení jiného s rozmyslem nebo po předchozím uvážení pachatele (tzv. premeditace v širším smyslu) nejde o specifické druhy úmyslu, ale jen o pojmy vymezující zvláštní kvalifikační okolnost v případech úmyslného usmrcení jiné osoby. Pojem tzv. premeditace vychází z poznatků psychologie, podle nichž volní jednání člověka (volní regulace) probíhá ve dvou rozdílných etapách – rozhodovací a realizační. Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání, v níž dochází k volbě mezi dvěma nebo více pohnutkami (motivy) jako podněty působícími na psychiku člověka, které ovlivňují směr a intenzitu jeho chování. Premeditaci lze tedy charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele. Naopak afekt je emocionální prudké hnutí mysli člověka na základě určitého podnětu, kterým dochází k porušení duševní rovnováhy. Afekt může probíhat normálně nebo jako duševní porucha (patologický afekt a patologická nálada) a je pro něj zpravidla charakteristické krátkodobé trvání a přechodný charakter. Není však vyloučeno, aby afektivní napětí či reakce trvaly i značně dlouhou dobu (tzv. protrahovaný, kumulovaný nebo chronický afekt). Pro afekt je charakteristické zúžení vědomí a snížení racionální kontroly. Ve srovnání s tím je tedy premeditace vědomá psychická aktivita pachatele, při které se snaží vypořádat s různými možnostmi a variantami, které vědomě porovnává a hodnotí z hlediska svého budoucího jednání. Podstatou a smyslem je zde volba mezi různými variantami a možnostmi spáchání zločinu vraždy. Trestní zákoník upravuje v ustanovení §140 odst. 2 tzv. premeditaci v širším smyslu (lat. praemeditatio) ve dvou formách, a to ve formě tzv. rozmyslu (reflexe) a ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). V obou případech úmyslného usmrcení, tj. s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, však musí pachatel vědět, že svým jednáním směřuje k usmrcení jiného, a musí být přinejmenším srozuměn s takovým následkem (nepřímý, resp. eventuální úmysl). Rozmyšlení nebo předchozí uvážení bude zpravidla předcházet přímému úmyslu, když pachatel chce způsobit smrtelný následek [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku]. Premeditace je tedy okolností, která přistupuje k úmyslu a činí tento druh zavinění závažnějším, neboť pachatel zločinu vraždy má vyšší míru racionální kontroly nad svým jednáním a setrvává na svém záměru usmrtit jiného. Čin takového pachatele je závažnější (společensky škodlivější), neboť jeho rozhodnutí k úmyslnému usmrcení jiného vzniklo na základě zralejší rozumové úvahy. Premeditace jako zvláštní okolnost však může zjevně přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu (nepřímému), neboť vůle pachatele spáchat zločin vraždy, která vzešla z procesu premeditace, nemusí mít nutně podobu chtění, nemusí být zamířena na výsledek nebo být provázena jistotou, že pachatel způsobí svým jednáním takový výsledek. Rozmysl je kvalifikovaná forma úmyslu v tom smyslu, že pachatel si patřičně zváží své jednání a na základě takového svého subjektivního přístupu úmyslně usmrtí jiného.
Jednal-li pachatel s rozmyslem, znamená to, že zvážil zásadní okolnosti svého předpokládaného (zamýšleného) jednání, a to jak z hledisek svědčících pro úmyslné usmrcení jiného, tak i proti němu, zvolil vhodné prostředky k jeho provedení a zvážil i rozhodné důsledky svého činu, avšak na rozdíl od předchozího uvážení zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě přípravy a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tedy tzv. plánování činu, které je charakteristické pro premeditaci v užším slova smyslu. Rozmysl tedy oproti předchozímu uvážení představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním, které směřuje k úmyslnému usmrcení jiného. Rozmysl tak představuje vlastní rozlišovací moment mezi vraždou prostou podle §140 odst. 1 tr. zákoníku a premeditativní vraždou podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vraždí-li pachatel v náhlém hnutí mysli (bez rozmyslu), směřuje k usmrcení jiného, ale jde o pouhou agresivní reakci na určitý podnět, aniž by pachatel zvažoval, zda jeho jednání je účelné či nikoli. V případě rozmyslu však jde o racionální jednání pachatele směřující k zamýšlenému cíli, který má svůj rozeznatelný účel a smysl. Rozmysl tak zahrnuje podstatné prvky úmyslného usmrcení jiného, ale nevyžaduje detailní či podrobné uvážení činu ani prvky jeho naplánování (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1467).
Rozhodná skutková zjištění v nyní posuzované trestní věci pak podle názoru Nejvyššího soudu svědčí o tom, že obviněný J. O. jednal s rozmyslem. Měl totiž při uskutečnění svého protiprávního činu ještě dostatečný čas k tomu, aby uvážil další reakci a omezil svůj prvotní afekt. O jeho rozmyslu ve vztahu k usmrcení jiného pak svědčí ostatní zjištěné okolnosti, zejména další fáze útoku vůči poškozené A. Š., po které předtím hodil nůž, aniž by ji zasáhl. Šlo o okamžik, kdy obviněný opět zvedl nůž a zabodl ho poškozené do zad, když odcházela z místnosti. Právě tato další část podniknutého útoku svědčí o tom, že u obviněného nešlo o pouhou agresivní reakci na předchozí průběh konfliktu, ale o účelově zaměřené a poměrně racionální jednání, které bezprostředně směřovalo k usmrcení A. Š.. Jestliže pak nedošlo k dokonání zločinu vraždy, stalo se tak v důsledku okolností, které obviněný již nemohl nijak ovlivnit. Nejvyšší soud tedy považuje právní kvalifikaci skutku spáchaného obviněným jako pokusu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2 tr. zákoníku za zcela správnou a odpovídající zákonu.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný J. O. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.
Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání obviněného podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 25. 3. 2015
JUDr. František P ú r y
předseda senátu