ECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.328.2015.1
sp. zn. 5 Tdo 328/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 20. května 2015 dovolání podané obviněným Ing. J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 3 To 48/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 19/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného Ing. J. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 68 T 19/2013, byl obviněný Ing. J. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku za jednání spočívající (zjednodušeně) v tom, že jako jediný jednatel společnosti LIMIT - Z s.r.o., IČ 25590286, se sídlem v Luhačovicích, Branka 991, v období nejpozději ode dne 15. 1. 2010 do 11. 10. 2011, realizoval devět nákupů vojenského střeliva ráže 7,62x39 Tula (celkem 580.400 ks) od nizozemské společnosti Bold Action B. V., přestože společnost LIMIT - Z s.r.o., neměla od Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky – Licenční správy vystaveno povolení k obchodu s vojenským materiálem ani licenci podle §6 resp. §14 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, ve znění pozdějších předpisů, ačkoli o nutnosti mít tuto licenci a povolení věděl, následně vojenské střelivo dovážel nebo nechal dovážet do České republiky, kde je prodával různým zákazníkům, a to až do svého zadržení dne 11. 10. 2011, a uvedenými obchody zajistil společnosti LIMIT - Z s.r.o., zisk ve výši nejméně 870.290,33 Kč.
Za to byl obviněný podle §265 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest 200 denních sazeb po 5.000 Kč, tj. ve výši 1.000.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, soud výrokem podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, prokuristy a obdobné funkce v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud dále vyslovil zabrání věcí jednotlivě specifikovaných ve výroku rozsudku podle §102 tr. zákoníku zabrání náhradní hodnoty, konkrétně peněžních prostředků ve výši 508.900 Kč a 13.660 EUR, uložených na bankovních účtech vedených u České národní banky a označených ve výrokové části rozsudku, a peněžních prostředků ve výši 26.242 Kč, uložených na bankovním účtu vedeném u České spořitelny, a. s., rovněž specifikovaném ve výroku rozsudku.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. K. odvolání, které Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 3 To 48/2014, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava Brože následně dovoláním s odkazem na důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Má za to, že obě rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolatel poukázal na to, že posuzované střelivo bylo do prostoru Evropské unie dovezeno podnikatelkou sídlící ve Spolkové republice Německo jako střelivo nevojenské. Jako takové bylo následně prodáno i obchodníkovi v Nizozemském království (společnosti Bold Action B.V.). Od něj se pak dovolateli při nákupu střeliva dostalo ujištění, že splňuje normy C.I.P. Jeden z typů střeliva byl dokonce přezkoušen ve zkušebně v Belgii a certifikát o výsledku této zkoušky mu byl rovněž dodán. Policie České republiky mu navíc udělila povolení pro jednotlivé dovozy na naše území. Dovolatel připouští, že ani on ani jeho obchodní předchůdci neoznačili nejmenší spotřebitelské balení nábojů značkou C.I.P. Má však za to, že takové administrativní pochybení samo o sobě neodůvodňovalo závěr o vojenském charakteru dováženého střeliva.
Soudům v tomto směru vytkl, že se důsledně nezabývaly unijním právem a očekávaným jednotným režimem, vztahujícím se na daný obchod. Znovu zdůraznil, že s inkriminovaným zbožím obchodoval až jako třetí v pořadí, když jeho předchůdci je nakupovali a prodávali jako nevojenský materiál. Závěr odvolacího soudu o vojenském charakteru střeliva dovolatel označil za ničím nepodloženou spekulaci, odporující obsahu písemného vyjádření podnikatelky S. S., která v něm mimo jiné uvedla, že společnost Bold Action B.V. od ní střelivo získala jako nevojenskou munici, a dále že „v Německu ani v EU nepotřebuje koncesi na vojenské náboje…“. K tomuto důkazu zaujal odvolací soud po výtce dovolatele zcela vágní postoj, ačkoli měl zásadní význam pro posouzení žalovaného jednání z hlediska naplnění všech zákonných znaků trestného činu, tj. jeho subjektivní i objektivní stránky, i z hlediska jeho případné společenské škodlivosti. Soud zcela pominul legitimní očekávání a dobrou víru dovolatele, že jednání v jednom členském státu Evropské unie aprobované, tj. nikoli trestné, bude mít stejný charakter i v České republice. Z pohledu jednotného evropského trhu zaujaly soudy zcela neudržitelné a ryze formalistické právní stanovisko o jeho trestní odpovědnosti.
Ze všech výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 3 To 48/2014, i rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 68 T 19/2013, v plném rozsahu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Přípisem doručeným soudu prvního stupně dne 2. 2. 2015 vyjádřil výslovný nesouhlas s projednáním jeho dovolání v neveřejném zasedání postupem podle §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.
K podanému dovolání se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. řádu písemně vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Lumíra Crhy (dále jen „státní zástupce“). Ten předeslal, že soudy obou stupňů se obhajobou obviněného, podle níž neobchodoval s vojenským materiálem, zabývaly dostatečně podrobně, a s jejich závěry obsaženými v odůvodněních napadených rozhodnutí se plně ztotožnil. Pouze k nim dodal, že „vojenský materiál“ je normativním znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu, který je převzat z jiného právního odvětví, aniž by se příslušné ustanovení trestního zákoníku mimotrestní normy, jež by tento znak obsahovala, dovolávalo. Pro naplnění tohoto znaku přitom stačí laická představa pachatele o „faktické stránce takovéhoto znaku“, resp. alespoň laická představa o jeho charakteru, jak je patrno z rozhodnutí publikovaného pod č. 10/1977 Sb. rozh. tr. Normativní znak je pak obsažen v ustanovení §5 odst. 1 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a dále v prováděcím předpisu účinném v době spáchání posuzovaného činu, jímž byla vyhláška č. 332/2009 Sb. Její příloha č. 1 zahrnuje v seznamu vojenského materiálu pod položkou SVMe 3 střelivo pro zbraně uvedené pod položkou SVMe 1, tedy i pro pušky a samopaly. Legitimnost stanovení takového seznamu pouhou vyhláškou lze podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dovodit z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 13/12.
Dále státní zástupce uvedl, že vojenský charakter předmětného střeliva je zcela zřejmý i laikovi na základě běžně dostupných informací. Současně zdůraznil, že otázka charakteru střeliva má podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 5 Tdo 598/2008, skutkovou povahu. V naposled citované judikatuře lze přitom nalézt odpověď i na námitku, že nábojů 7,62 x 39 mm a 7,62 x 54 mm R je běžně užíváno i k civilním účelům, typicky ke sportovní střelbě. Podle názoru vysloveného Nejvyšším soudem je pro účely povahy střeliva rozhodné jeho původní určení pro použití v ozbrojených složkách a tomu odpovídající konstrukce posuzovaného materiálu a nikoli jeho skutečné použití.
V další části svého vyjádření poukázal státní zástupce na nepřiléhavou argumentaci soudu prvního stupně na straně 22 odůvodnění jeho rozsudku. Pokud zde soud označil posuzované střelivo za „munici“, učinil tak v rozporu s definicí obsaženou v příloze zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu. O „munici“ se současně nejedná ani ve smyslu ustanovení §4 písm. f) vyhlášky č. 99/1995 Sb., o skladování výbušnin. Nesouhlas vyjádřil státní zástupce rovněž s akcentem soudů na skutečnost, že dovolatel věděl, že střelivo nebylo označeno „C.I.P.“ podle Úmluvy o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní, publikované pod č. 70/1975 Sb. V této souvislosti podotkl, že označení C.I.P. vůbec neslouží k rozlišování mezi střelivem civilním a vojenským. Jinými slovy, označení střeliva podle „C.I.P.“ nebylo pro konečné posouzení jeho charakteru rozhodné. Nezaručuje totiž, že se současně nejedná o střelivo vojenské, resp. „vojenský materiál“, nýbrž pouze osvědčuje jeho použití do sportovních či loveckých zbraní.
I přes výše prezentované výhrady k odůvodnění napadených rozhodnutí má nicméně státní zástupce za to, že zjištění soudů, že obviněný vědomě obchodoval s vojenským materiálem, nevzbuzuje pochybnosti o jeho správnosti. S dovolatelem souhlasí potud, že trestnost stejných jednání v zemích Evropské unie by měla být pokud možno stejná, a že jednání v jednom členském státě beztrestné by nemělo být trestným v členském státě jiném. Na straně druhé však poukázal na to, že evropská integrace v oblasti harmonizace trestního práva do takového stadia zdaleka nepokročila. Pokud by se měl český soud zabývat tím, zda a jak by byl posuzovaný skutek trestný v Německu či v Nizozemí, předpokladem by bylo zejména to, aby německý či nizozemský soud při rozhodování věcí ve své působnosti zohledňoval legislativu i judikaturu českou. To se však dosud neděje. Proto považuje státní zástupce za přirozené, že v této oblasti se projevila harmonizace evropského práva jen v novelizacích českých předpisů upravujících zahraniční obchod s vojenským materiálem a že aplikace těchto předpisů při posuzování trestnosti či beztrestnosti konkrétního jednání zůstává vnitřní záležitostí justičních orgánů České republiky. Soudy rozhodující v dané trestní věci se proto nemohly zabývat otázkou, zda a ve kterých zemích by byl předmětný materiál považován za vojenský nebo nevojenský. Státní zástupce připustil, že v průběhu času se poněkud zmírnila právní úprava obchodu s vojenským materiálem podle §2 zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem, a podle §2 prováděcí vyhlášky č. 210/2012 Sb., účinných od 30. 6. 2012. Podotkl však, že v době dokonání stíhaného skutku byly podmínky pro tento obchod přísnější a tato restrikce se projevila zvýšeným požadavkem na administrativní činnosti zúčastněných obchodníků, který však dovolatel vědomě nerespektoval.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (§265d odst. 1 písm. b/, odst. 2 tr. řádu), v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. řádu.
Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda konkrétní dovolací námitky obviněného lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na který odkazuje. Jejich převážná část formálně odpovídá vadám v hmotně právním posouzení skutku, resp. jiné skutkové okolnosti, jak předpokládá citované ustanovení, avšak fakticky se jedná převážně o výhrady, které byly součástí dosavadní obhajoby obviněného a s nimiž se soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. Z tohoto pohledu a též s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5 Tdo 86/2002, ze dne 29. 5. 2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha, jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Trestný čin provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle ustanovení §265 odst. 1 tr. zákoníku spáchá ten, kdo bez povolení nebo licence provede zahraniční obchod s vojenským materiálem. V předmětné věci obviněný současně naplnil znak kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu ve smyslu odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, který spočívá v tom, že pachatel získá pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Jeho spodní hranice je pak vymezena v ustanovení §138 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku a to částkou 500.000 Kč.
Předně považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že tvrzení obviněného, která jsou obsažena v částech II. a III. jeho dovolání, byla v převážné části předmětem odvolacího přezkumu. Dovolatel přesto ve svém mimořádném opravném prostředku setrval na jejich prosazování, aniž by však adekvátně reagoval na argumenty, jimiž odůvodnil své rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci. Dokonce v určitém rozsahu nesprávně interpretoval důvody, o něž soud druhého stupně opřel napadený výrok o zamítnutí odvolání v této věci. Jedná se především o údajné „přezkoušení“ nakupovaného střeliva společností Bold Action B.V. a vystavení „certifikátu“ zkušebnou v Belgii. Odvolací soud na straně 13 napadeného usnesení velice pečlivě a zřetelně vyvrátil tuto obhajobu obviněného, přitom poukázal na konkrétní důkazy, jejichž obsah jasně svědčí o opaku. To znamená, že obchodované střelivo nebylo podrobeno v Nizozemí, odkud bylo dovezeno, ani jinde příslušné zkoušce bezpečnosti, která by snad dokonce mohla, jak se snaží tvrdit obviněný, postačovat k tomu, aby ztratilo povahu „vojenského materiálu“ z hlediska jeho obchodovatelnosti. Nejvyšší soud považuje za zcela nadbytečné znovu opakovat přiléhavé odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, který věnoval značnou pozornost všem výhradám obviněného Ing. J. K. a přitom se nedopustil žádné deformace obsahu dokazování ani dezinterpretace příslušným právních norem, jejichž použití bylo nutné při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z hlediska naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Není možné souhlasit s dovolatelem, že by soudy obou stupňů nevěnovaly žádnou pozornost objasnění otázek souvisejících s opatřením předmětného střeliva z členských zemí Evropského společenství a s jeho dovozem do České republiky. Naopak oba soudy učinily vše, aby objasnily skutečnosti nezbytné pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného a především pak odvolací soud vysvětlil naprosto přiléhavým způsobem důvody, proč nemohl přijmout námitky obviněného směřující proti naplnění objektivní a též subjektivní stránky trestného činu podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Nelze ani přijmout argument dovolatele, jakým interpretoval odůvodnění soudů o jeho trestní odpovědnosti ve vztahu k povaze obchodového střeliva jako „vojenského materiálu“. Soudy obou stupňů totiž nevyvodily charakter dováženého zboží z chybějícího označení „C.I.P.“, ale zcela správně z platné právní úpravy účinné na území České republiky, na niž také odkazovala sdělení Českého úřadu pro zkoušení zbraní a střeliva a Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky. Zařazení obchodovaného střeliva zn. Tula ráže 7,62x39 a 7,62x54R mezi vojenský materiál vyplývalo v době spáchání činu z prováděcího předpisu k zákonu č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, a ze zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, jímž byla v rozhodné době (až do 29. 6. 2012) vyhláška č. 332/2009 Sb., resp. její příloha č. 1. Střelivo uvedených ráží patřilo do seznamu vojenského materiálu SVMe 3, neboť bylo určeno pro zbraně uvedené pod SVMe 1, (tj. též samopaly), této přílohy. K obchodování s tímto druhem zboží bylo nutné povolení podle §6 již citovaného zákona č. 38/1994 Sb., které obchodní společnost LIMIT - Z s.r.o. neobdržela pro žádný z realizovaných obchodů. Vzhledem k dvojinstačnosti povolovacího řízení nemohlo tudíž dojít ani k udělení licence podle §14 téhož zákona.
Toto jsou zásadní skutečnosti, z nichž vyplývá odpovědnost obviněného jako pachatele zločinu provedení zahraničního obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. Pokud jde o samotné označení předmětného střeliva tzv. C.I.P., jedná se o značku Mezinárodní stálé komise pro zkoušky ručních palných zbraní, kterou realizují státní zkušebny státu, jenž přistoupil k tomuto způsobu zajištění kontroly zbraní a střeliva při jejich použití k nevojenským, resp. k civilním účelům (v České republice publikováno vyhláškou ministra zahraničních věcí ze dne 22. 1. 1975 pod č. 70/1975 Sb., o Úmluvě o vzájemném uznávání zkušebních značek ručních palných zbraní). Provedení této kontroly, jež osvědčuje jmenovaná značka jak na obalu, tak i na samotném předmětu zkoušky (zbrani či střelivu), v podstatě znamená bezpečí pro střelce manipulujícího s ním, že jeho použitím nedojde k havárii zbraně a zranění střelce. Soudy obou stupňů se naopak velice podrobně zabývaly všemi okolnostmi, za nichž obviněný nakupoval a dovážel předmětné střelivo do České republiky, které ve svém souhrnu jednoznačně svědčí o jeho znalosti právních podmínek obchodování s tímto druhem zboží, s nímž měl také dlouholeté zkušenosti, a to nejen z vlastního podnikání, ale též z předchozího dlouholetého zaměstnání v českém zbrojařském podniku. Nelze proto pochybovat o tom, že obviněný měl dostatek informací o původním účelu využití tohoto střeliva jako vojenského materiálu a o podmínkách jeho dovozu do České republiky a možnostech následné distribuce. Tyto prokázané skutečnosti charakterizující subjektivní stránku činu potvrzují mj. záznamy telekomunikačního provozu, výpovědi svědků, kteří v tuzemsku střelivo nakupovali, nakonec i sám způsob nabídky i samotného prodeje (např. poznámky o značení C.I.P. a zastírání provedení této zkoušky, nesrovnalosti ve fakturách, informace o možnostech prodeje tohoto druhu střeliva nikoli na veřejně přístupné počítačové síti, jakož i samotná nižší prodejní cena, nepravdivá tvrzení o charakteru zboží v žádostech o povolení dovozu), jak dostatečně podrobně vysvětlil již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku. Námitce absence úmyslu jako nezbytného znaku skutkové podstaty trestného činu se věnoval také odvolací soud a na jeho přesvědčivé závěry opírající se o provedené důkazy je možné odkázat (srov. str. 12 až 14 napadeného usnesení). Ostatně obviněný ve svém dovolání nepředložil žádný nový argument, jímž by mohl zvrátit logické vyhodnocení všech rozhodných okolností, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení jednání obviněného v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Právní závěr soudů o povaze obchodovaného střeliva je výsledkem interpretace pozitivní právní úpravy a nikoli jakýmsi apriorním předpokladem soudů či dokonce právní fikcí, jak se dovolatel snažil prosazovat. Stejně tak si byl vědom skutečnosti, že pro obchodování s tímto zbožím zákon vyžaduje příslušné povolení a licenci, kterými ovšem společnost LIMIT - Z s.r.o., jejímž jménem realizoval předmětné obchodní transakce, nedisponovala. O naplnění znaků objektivní i subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu provedení obchodu s vojenským materiálem bez povolení nebo licence podle §265 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zjištěným jednáním obviněného proto nelze pochybovat.
K základní tezi dovolatele o neudržitelnosti závěru soudů o jeho trestní odpovědnosti z pohledu evropského práva a jednotného trhu, kdy s inkriminovaným střelivem bylo v jiných členských státech Evropského společenství obchodováno jako s nevojenským materiálem, Nejvyšší soud nad rámec úvah obsažených v usnesení Vrchního soudu v Olomouci může shrnout a doplnit důvody, pro něž neshledal oprávněným požadavek obviněného na použití článku 267 (bývalý článek 234 Smlouvy o ES) Smlouvy o založení evropských společenství, ve znění Lisabonské smlouvy pozměňující Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o založení Evropského společenství, publikované ve sdělení pod č. 111/2009 Sb.m.s., (dále jen „SFEU“), o předběžné otázce k výkladu práva Evropské unie týkajícího se možností rozdílného posuzování vojenského materiálu v jednotlivých členských státech.
Svoboda volného pohybu zboží ve vnitřním prostoru Evropské unie zakotvená v článku 26 SFEU zahrnuje celní unii ve smyslu článku 28 a článek 34 stanoví zákaz množstevního omezení dovozu mezi členskými státy. Nejedná se však o svobodu absolutní, jak lze vyčíst z článku 36 SFEU, který připouští možné zákazy nebo omezení dovozu, vývozu nebo tranzitu, pokud takové omezení neslouží jako prostředek svévolné diskriminace nebo skrytého omezování obchodu mezi členskými státy. Podle článku 346 odst. 1 písm. b) SFEU může každý členský stát učinit opatření, která považuje za nezbytná k ochraně zájmů své bezpečnosti a která jsou spjata s výrobou zbraní, střeliva a válečného materiálu nebo obchodem s nimi. Zmíněné ustanovení tak ve svém důsledku poskytuje jednotlivým členským státům vysoký stupeň uvážení při rozhodování o tom, zda a nakolik volný pohyb vojenského materiálu na jejich území představuje ohrožení vnitřní bezpečnosti v takovém rozsahu, že odůvodňuje odchýlení se od aplikace Základních smluv (tedy i možnost regulace vnitřního trhu podle SFEU). Seznam produktů, na něž je možné článek 346 odst. 1 písm. b) SFEU aplikovat, pak obsahuje Rozhodnutí Rady č. 255/58 ze dne 15. 4. 1958. V bodě 3 tohoto seznamu je uveden odkaz na střelivo pro zbraně uvedené v jeho bodech 1 a 2, přičemž pod bodem 1 se za tyto zbraně považují též „přenosné a automatické střelné zbraně, jako např. pušky , karabiny, revolvery, pistole, samopaly a kulomety, kromě mysliveckých zbraní, pistolí a jiných zbraní s kalibrem menším než 7 mm“.
Směrnice Rady 91/477 ze dne 18. 6. 1991 o kontrole, nabývání a držení zbraní, v preambuli deklaruje, že se nedotýká práva členských států přijmout opatření k zamezení nedovoleného obchodu se zbraněmi, a článek 2 přímo vylučuje její použití na obchodní přepravu vojenských zbraní a střeliva. Naopak Směrnice Evropského parlamentu a Rady 43/2009 ze dne 6. 5. 2009 o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely uvnitř Společenství opětovně v preambuli stanoví, že ustanovení Smlouvy vytvářející vnitřní trh se vztahují na všechny typy zboží a služeb poskytovaných za úhradu včetně produktů pro obranné účely, ale nebrání členským státům, aby za určitých podmínek přijímaly jiná opatření v jednotlivých případech, kdy považují za nezbytné chránit své podstatné bezpečnostní zájmy. Článek 12 této Směrnice přímo stanoví, že právě právní předpisy členských států omezující transfer produktů pro obranné účely v zájmu zajištění cíle ochrany lidských práv, míru, bezpečnosti a stability vyžadují, aby transfer těchto produktů uvnitř Společenství nadále podléhal povolení členských států původu a zárukám v přijímajících členských státech. Dne 8. 12. 2008 také přijala Rada společný postoj, kterým se stanoví společná pravidla pro kontrolu vývozu vojenských technologií a vojenského materiálu, jehož článek 1 opravňuje členský stát individuálně posuzovat žádosti o udělení vývozní licence pro zboží zahrnuté do Společného vojenského seznamu Evropské unie uvedeného v článku 12. Tento společný vojenský seznam EU přijatý dne 15. 4. 1958 a výše citovaný, funguje jako referenční bod pro vnitrostátní seznamy vojenských technologií a vojenského materiálu členských států, tyto seznamy však přímo nenahrazuje.
Ze stručného připomenutí úpravy fungování vnitřního trhu Evropské unie založené na principu svobody volného pohybu zboží vyplývá, že tato svoboda tvoří jeden ze čtyř základních konstitutivních prvků vnitřního trhu společně se svobodou pohybu osob, služeb a kapitálu. Kromě zákazu vývozních, dovozních cel a všech poplatků s rovnocenným účinkem mezi členskými státy nesmí být volný pohyb zboží omezen ani v množství, přičemž celní unie zakazuje rovněž diskriminační uplatňování daní a administrativních postupů spojených se zbožím. Na druhé straně však svoboda volného pohybu zboží podléhá několika výjimkám, např. právě v citovaném článku 36 SFEU, který stanovuje možné důvody pro uplatnění zákazů a omezení vývozu nebo tranzitu zboží mj. kritérii „veřejného pořádku a veřejné bezpečnosti“. Použitý prostředek však musí být přiměřený sledovanému cíli (srov. např. Lenaerts – Van Nuffel: Constitutional Law of the European Union. Sweer and Maxwell: London 2005, s. 163). Pokud jde o již zmiňovaný článek 346 odst. 1 písm. b) SFEU vyplývá z judikatury Soudního dvora povinnost vykládat v něm uvedené výjimky restriktivně, nicméně umožňuje ve svém důsledku členským státům rozhodnout, zda zde existuje ohrožení bezpečnosti v takovém rozsahu, který by odůvodnilo odchýlení se od aplikace Zakládacích smluv Evropského společenství (srov. např. rozsudek ze dne 16. 9. 1999 ve věci C-414/97 Komise proti Španělsku).
Pokud jde o válečný materiál a výrobky, které nejsou určeny výlučně k vojenským účelům (tzv. zboží dvojího užití) je na kontrolu jeho vývozu a tranzitu navázána řada sekundární legislativy, zejména Nařízení Rady č. 428/2009 ze dne 5. 5. 2009, podle jehož odůvodnění v bodě 5 jsou k rozhodování o individuálním, souhrnném nebo národním povolení o zprostředkování nebo o tranzitech zboží dvojího užití příslušné vnitrostátní orgány. Přímo článek 2 citovaného nařízení obsahuje definici zboží dvojího užití, mezi něž mj. patří zboží použitelné jak pro civilní tak i vojenské účely.
Z tohoto pohledu je nutno nazírat i na poměrně rigidní českou právní úpravu obchodování s vojenským materiálem. Jejím účelem zajisté není bránit širšímu okruhu subjektů v podnikání v dané sféře a v tomto smyslu omezovat hospodářskou soutěž. Striktní požadavek disponovat k předmětným obchodům příslušným povolením a licencí, má své opodstatnění spočívající v zájmu státu na určitém stupni kontroly pohybu a počtu zbraní a střeliva na území České republiky. Odůvodněn je již samotným specifickým charakterem zboží, zde střeliva do pušek a samopalů, jejichž nekontrolovaná distribuce podle názoru zákonodárce zajisté není žádoucí, minimálně s ohledem na možné riziko jeho efektivního zneužití pro páchání rozsáhlé násilné trestné činnosti nebo, v krajním případě, např. i ve vnitrostátním ozbrojeném konfliktu. Zákon č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem a o doplnění zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), a o změně zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, mj. provádí také Směrnici Evropského parlamentu a Rady ze dne 6. 5. 2009, 43/2009/ES, o zjednodušení podmínek transferů produktů pro obranné účely.
Tato směrnice zdůrazňuje, že ustanovení SFEU vytvářející vnitřní trh se vztahují na všechny typy zboží a služeb poskytovaných za úhradu včetně produktů pro obranné účely, ale nebrání členským státům, aby za určitých podmínek přijímaly jiná opatření v jednotlivých případech, kdy považují za nezbytné chránit své podstatné bezpečnostní zájmy. To znamená, že členské země mohou podrobit udělování licencí k transferu a pohybu vojenského zboží („zboží pro obranné účely“) ještě dalším individuálním omezením (srov. článek 2 Směrnice). Právní a správní předpisy členských států upravující transfer produktů pro obranné účely uvnitř Společenství obsahují rozdíly, které mohou bránit pohybu těchto produktů a mohou představovat narušení hospodářské soutěže na vnitřním trhu, a tím znesnadňovat inovaci, průmyslovou spolupráci a konkurenceschopnost obranného průmyslu v Evropské unii (srov. článek 3 Směrnice). Avšak současně podle článku 5 Směrnice tato omezení pohybu produktů pro obranné účely uvnitř Společenství nelze všeobecně odstranit přímým použitím zásad volného pohybu zboží a služeb stanovených SFEU, neboť mohou být v jednotlivých případech oprávněná podle článku 30, (nyní po změnách provedených Lisabonskou smlouvou jde o článek 36), nebo článku 296 (nyní článek 346), které mohou členské státy nadále uplatňovat za předpokladu, že jsou jejich podmínky splněny. Podle Směrnice podléhá transfer produktů pro obranné účely mezi členskými státy předchozímu povolení, přičemž pro průvoz přes členské státy, nebo pro vstup produktů pro obranné účely na území členského státu, na němž se nachází příjemce, nevyžadují ostatní členské státy žádné další povolení, aniž je však dotčeno použití předpisů nezbytných z důvodu veřejného pořádku či veřejné bezpečnosti včetně bezpečnosti dopravy. Typ licence k transferu a podmínky jejího získání stanoví členské státy. „Produkt pro obranné účely“ definuje Směrnice jako produkt uvedený v příloze této Směrnice, mj. se jedná o střelivo pro zbraně podléhající kontrole podle bodů VS 1, VS 2 a VS 12 (srov. VS 3 bod a. této přílohy), přičemž v části VS 1 jsou uvedeny mj. zbraně s ráží 12,7 mm nebo menší, pod bodem a. pušky ,…, samopaly …V této souvislosti je potřebné ještě zdůraznit, že seznam v této příloze odpovídá Společnému vojenskému seznamu EU ve smyslu Směrnice Komise 2012/10/EU ze dne 22. 3. 2012, kterou se mění Směrnice EP a Rady 2009/73/ES, pokud jde o seznam produktů pro obranné účely. Rovněž tato posledně označená Směrnice rozumí „produktem pro obranné účely“ střelivo a zařízení k zážehu rozněcovačů (ML3) pro (ML1), zbraně s hladkým vývrtem a ráží menší než 20 mm, další zbraně a samočinné zbraně s ráží 12,7 mm nebo menší, příslušenství a rovněž pro ně speciálně určené součásti: a. pušky , karabiny, revolvery, pistole, samopaly a kulomety, přičemž mezi výjimky obsažené v této definici nelze zařadit střelivo, jehož neoprávněné obchodování je předmětem trestního stíhání obviněného. (Např. pušky vyrobené před rokem 1938 a repliky, jejichž originály byly vyrobeny před rokem 1890.)
Jak je zřejmé z citovaných předpisů práva Evropského unie, je v řadě z nich řešeno obchodování tzv. „vojenského zboží“ ve smyslu výjimek z principu volného pohybu zboží mezi členskými zeměmi Společenství. Vnitrostátní předpis (zákon č. 38/1994 Sb.), porušení jehož ustanovení je obviněnému vytýkáno a při splnění dalších předpokladů trestního zákoníku založilo jeho trestní odpovědnost za spáchání zvlášť závažného zločinu podle §265 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, implementuje mj. citovanou Směrnici Evropského parlamentu a Rady č. 43/2009 ze dne 6. 5. 2009, a realizuje právo České republiky jako člena Evropského společenství vyplývající ze samotné SFEU podmínit konkrétní pohyb a transfer „zboží pro obranné účely“ vydáním povolení a licence. V projednávané věci proto Nejvyšší soud neshledal důvod obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce. Jde totiž o případ jedné ze tří výjimek z povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie, jak byly formulovány v rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 1983, ve věci C-283/81 CILFIT, 1982 ECR 3415 (podmínka Acte Éclairé). Výklad unijního práva v otázce práva členského státu stanovit z důvodu ochrany podstatných zájmů bezpečnosti určitá opatření vedoucí (v nezbytné míře) k omezení svobody pohybu zboží na vnitřním trhu požadavky na dovoz a vývoz v souvislosti s odlišným označováním „zboží pro obranné účely“, je poměrně jasný.
Předmětné střelivo, které obviněný dovezl do České republiky bez příslušného povolení Ministerstva průmyslu a obchodu je dokonce zařazeno v příloze Směrnice EP a Rady 2009/43/ES (VS 3 a., pro zbraně pod VS 1 a., jak bylo citováno) a také do Společného vojenského seznamu Evropské unie podle Směrnice Komise 2012/10/EU (ML 3 určeného mj. pro zbraně ML 1, rovněž citovaného výše). To znamená, že v podstatě předmětné střelivo, resp. omezení obchodu a volného pohybu v rámci Evropské unie pro nevojenské účely s tímto zbožím ani nemusí podléhat výjimkám ze svobody volného pohybu zboží uvedeným v článcích 36, resp. 346 SFEU. Navíc určení, zda se jedná o vojenský materiál, který může být zařazen do jedné z kategorií uvedených v Seznamu Rady z 15. 4. 1958, na nějž odkazuje článek 346 SFEU, náleží vždy vnitrostátnímu soudu, který však při posouzení jeho povahy musí aplikovat jistá kritéria, a to především posouzení vojenské povahy výrobku z objektivního hlediska. Samotné střelivo, s nímž obviněný obchodoval, bylo vyvinuto a původně určeno k vojenským (armádním) účelům, je až dosud tímto způsobem užíváno, má tudíž z objektivního hlediska specificky vojenskou povahu. Jedná se však o „zboží dvojího užití“, tzn., že po příslušné kontrole a přezkoušení může být rovněž využito k tzv. civilním potřebám, jak již bylo zmíněno v části týkající se C.I.P.
Závěrem je proto možné konstatovat, že napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nejsou zatíženy vytýkanými hmotně právními vadami ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného Ing. J. K. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. května 2015
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu