ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1143.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1143/2015-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. října 2015 o dovolání, které podal obviněný J. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, č. j. 8 To 67/2015-77, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 155/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, č. j. 8 To 67/2015-77, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 92 T 155/2014, kterým byl obviněný J. M. (dále jen dovolatel, nebo obviněný) uznán vinným (společně s odsouzeným M. H.) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a obviněný dále i podle odstavce 2 trestního zákoníku a byl odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, když pro výkon uloženého nepodmíněného trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou; o nároku poškozené na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 3. 2015, č. j. 8 To 67/2015-77, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodní části svého dovolání poukazuje obviněný na to, že toto je podáno do výroku o vině i trestu, když soudům nižších stupňů vytýká, že bez bližšího vysvětlení vyslovily „závěr o existenci spolupachatelství, aniž by se blíže zabývaly přípustností její aplikace s důrazem na důsledky, které taková aplikace pro odsouzeného přináší, a tedy přičtení odpovědnosti za jednání druhé osoby, jehož se fakticky sám odsouzený nedopustil“. Uvedený postup soudu považuje obviněný (obhajoba) „za zcela chybný a zakládá protiprávnost rozhodnutí založenou na právním posouzení se všemi důsledky, když v trestním řízení nebyla jakákoliv dohoda obžalovaného s dalšími osobami zjišťována, prokázána a především sám obžalovaný takovou dohodu popírá“. V další části dovolání argumentuje tím, že měl zájem se osobně účastnit hlavního líčení a následně i veřejného zasedání před soudem druhého stupně, „avšak jeho zdravotní stav mu takovou účast akutně neumožňoval“. K soudu prvního stupně se pak dostavil i přes zdravotní indispozici. S ohledem na jeho zdravotní indispozici sepsala za něj odvolání jeho matka, která se také osobně dostavila k veřejnému zasedání. V důsledku jeho zdravotní indispozice „však došlo k neúplnému pochopení zamýšleného obsahu, který pak byl mylně interpretován, když úmyslem odsouzeného nebylo doznat se k vině, jak uvádí odvolací soud, ale pouze doznat tu skutečnost, že byl uvedeného dne v tramvaji…“ V další části dovolání (str. 4-5) se obviněný opětovně vrací k úvodní argumentaci, že se trestné činnosti nedopustil, jeho vina byla soudy dovozena pouze na základě výpovědi spoluobviněného, aniž by se soudy zabývaly okolnostmi, pro které by se obvinění měli trestné činnosti dopustit. Dále soudům vytýká nepřiměřenost trestu odnětí svobody, kdy byla hodnocena zejména v jeho neprospěch jeho trestní minulost, aniž by soudy „zohlednily všechny nutné skutečnosti a okolnosti rozhodné pro ukládání trestu“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí a soudu druhého stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí a současně při uvedeném způsobu rozhodnutí rozhodl tak, že obviněného nebere do vazby.
Státní zástupce činný i Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného zdůraznil, že odvolání bylo podáno výhradně proti výroku o trestu a soud odvolací v intencích podaného odvolání také napadený rozsudek přezkoumal. Výrok o uloženém trestu byl shledán správným a státní zástupce považuje námitku obviněného, že mu byl uložen nepřiměřeně přísný trest, za nepodřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., a dále shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
V souvislosti s podaným dovoláním je potřebné poukázat na některé skutečnosti. Předně je to skutečnost, že nelze akceptovat námitky obviněného, že „v důsledku zdravotní indispozice se nemohl dostavit k soudu, v důsledku zdravotní indispozice došlo k nepochopení jeho záměru podat odvolání nejen do viny, ale i do trestu apod.“. Všechny tyto námitky považuje Nejvyšší soud za zcela účelové. Předně je potřebné uvést, že obviněný dal souhlas se zkrácením lhůty k přípravě a konání hlavního líčení s tím, že k tomuto se dostaví (viz zpráva ze dne 6. 11. 2014, č. l. 39). K uvedenému hlavnímu líčení se v předepsanou dobu nedostavil (11. 11. 2014, č. l. 46) a když se následně dostavil do jednací síně, stalo se tak po vyhlášení rozsudku a jako důvod svého nedostavení se včas uvedl, že „zaspal“. Je pak s podivem, že obviněný v podaném dovolání odkazuje na zdravotní indispozici, která mu bránila dostavit se k hlavnímu líčení, oproti objektivnímu vyjádření obviněného do protokolu po skončeném hlavním líčení. Uvedené sdělení a následná argumentace v rámci dovolání zcela znevěrohodňují počínání obviněného a jeho snahu dostavit se k soudům, případně tvrzení o nepochopení jeho úmyslu podat odvolání do viny i trestu. Také v případě konání veřejného zasedání byl obviněný o jeho konání včas vyrozumíván. Shora uvedená argumentace obviněného je zpochybněna i tím, že veřejné zasedání se konalo až dne 3. 3. 2015, přesto od 29. 12. 2014 – kdy podal odvolání do trestu, nepovažoval za potřebné v rámci hájení a uplatňování svých práv, s ohledem na tvrzení uváděná v dovolání, zaslat soudu druhého stupně odvolání do viny a zmínit okolnosti (ty uplatněné v dovolání považuje Nejvyšší soud za nepodložené, jak již bylo shora uvedeno), které mu bránily v podání odvolání i do viny apod. V neposlední řadě i samo nedostavení se obviněného k veřejnému zasedání jednoznačně charakterizuje osobu obviněného a jeho postoj k „vlastní ochraně“ práv v trestním řízení. Na uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud poukázat a tyto zdůraznit v souvislosti s námitkou obviněného, že by jeho dovolání mělo být akceptováno jako dovolání reagující na jím řádně podané, avšak nesprávně soudy pojaté odvolání, které soudy posoudily pouze jako odvolání podané do výroku o trestu. Z důvodů shora uvedených vycházel Nejvyšší soud ze skutečnosti, že odvolání obviněného bylo podáno proti výroku o trestu a soud druhého stupně také pouze výrokem o trestu se zabýval, jak mj. plyne také z ustanovení §254 odst. 1 tr. ř., které soud druhého stupně na str. 2 svého usnesení zmiňuje (přezkoumal zákonnost a odůvodněnost toliko výroku o trestu, proti kterému bylo podáno odvolání). Za situace, kdy odvolání bylo podáno proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně, může dovolatel napadnout dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně [tudíž v části, kdy obviněný podává dovolání proti výroku o vině by bylo nutno postupovat podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. - srovnej rozhodnutí č. 20/2004 Sb. rozh. tr.]
V souvislosti s podaným dovoláním, které bylo posouzeno jako dovolání podané do výroku o trestu, který považuje obviněný za nepřiměřeně přísný, by postačovalo odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr. a zdůraznit, že ani v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. by nebyly dány podmínky pro aplikaci uvedeného dovolacího důvodu, neboť obviněnému byl ukládán trest v rámci trestní sazby na trestný čin krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku (v sazbě od šesti měsíců do tří let), přičemž uložených 16 měsíců (ne osmnáct jak uvádí obviněný) v rámci třetiny trestní sazby, jak mj. správně uvádí ve vyjádření státní zástupce odpovídá použití právní kvalifikace. Byl-li obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců, a to jako trest nepodmíněný, šlo o takový druh trestu, který zákon připouští, který byl uložen v rámci trestní sazby. Tolik by považoval Nejvyšší soud za nezbytné uvést k dovolání obviněného za situace [pak by bylo nutno dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř.], kdyby neexistovala následující skutečnost.
Nejvyšší soud zjistil, že obviněný byl Městským soudem v Brně dne 9. 4. 2015, č. j. 6 T 10/2015-34, jako spolupachatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen za uvedené trestné činy a za sbíhající se přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, kterým byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 92 T 155/2014, podle §173 odst. 1, §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti osmi měsíců, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a dále byl podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 92 T 155/2014, jakož i všechna další rozhodnutí, na zrušený výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. Odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 6 T 10/2015-34, bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 To 276/2015-65, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že v době rozhodování dovolacího soudu neexistovalo rozhodnutí napadené dovoláním, neboť výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. 92 T 155/2014, již neexistoval, neboť byl zrušen v souvislosti s uložením souhrnného trestu rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 4. 2015, č. j. 6 T 10/2015-34, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. 7. 2015, č. j. 7 To 276/2015-65, kterým bylo podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítnuto. V daném případě bylo dovolání podáno proti již neexistujícímu rozhodnutí – výroku o trestu, a proto Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. 11 Tdo 245/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2004, sešit 4, pod T 683].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. října 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu