ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1288.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1288/2015-92
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný B. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 6 To 44/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 95/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 5 T 95/2009 , byl obviněný B. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jako spolupachatel podle §9 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se společně s dalšími spoluobviněnými dopustil jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku. Za tento trestný čin a trestnou činnost sbíhající byl odsouzen podle §247 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 2 T 45/2007 a z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 2 T 147/2009, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto i o vině a trestu spoluobviněných J. B., R. G., P. H., P. Š. a P. V. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené FAURECIA Interiors Systems, s. r. o. škodu ve výši 696.790 Kč, přičemž tato organizace byla podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, které proti tomuto rozsudku podal obviněný a spoluobvinění J. B. a P. H. rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 9. 2014, sp. zn. 6 To 44/2014. Z podnětu odvolání obviněných P. H. a B. S. napadený rozsudek podle §258 odst. 2 tr. ř. částečně zrušil z důvodu uvedeného v §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. u obviněného P. H. v celém výroku o trestu a v části týkající se obviněného B. S. v celém rozsahu. Odvolací soud za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného B. S. uznal vinným návodem trestného činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že
po vzájemné dohodě s dále uvedenými osobami v úmyslu přisvojit si z majetku společnosti FAURECIA Interiors Systems, s. r. o. se sídlem Plazy 100, IČ 62909037, přístrojové desky z provozovny Ř., okr. M. B.,
v období od 21. 6. 2006 do 25. 2. 2007 se s nimi podílel na odcizování zmetkových přístrojových desek, které poškozená společnost demontovala a použitelné náhradní díly a recyklovaný materiál používala k další výrobě, a to tak, že B. S. dohodl přímo nebo prostřednictvím M. O. s P. H. odcizení přístrojových desek na vozidla VW Touareg, AUDI A6 a AUDI Q7, jejich typy, množství a cenu, na základě objednávky P. H. u obžalovaného P. V., mistra výroby ve společnosti FAURECIA Interiors Systems, s. r. o., a podle jeho pokynů pracovníci logistiky obžalovaní P. Š. a R. G., řidič vysokozdvižného vozíku, přístrojové desky připravili a naložili na nákladní vozidlo Mercedes Atego, r. z. ..., s přívěsem PANAV TV 10, LPK TKP, r. z. ..., jehož řidič J. B. projel přes vrátnici a odcizené díly z provozovny vyvezl, na smluveném místě na odpočívadle za benzínovou čerpací stanicí u obce M. odcizené přístrojové desky přeložili obžalovaní P. V., P. Š., R. G. a J. B. do přistaveného vozidla Peugeot Boxer, r. z. ..., majitele M. O., které k tomuto účelu převzal od obžalovaného P. H. P. V. a následně vozidlo odvezl zpět a odcizené přístrojové desky předal obžalovanému H., který je dále předával M. O. nebo B. S., kteří mu zaplatili dohodnutou částku 2.000 Kč za kus, z níž obžalovaný H. vyplatil 1.500 Kč za kus obžalovanému V., který obžalovaným G. a Š. vyplatil 1.000 Kč za kus a tito obžalovaní dále zaplatili odměnu v rozmezí 2.000 – 7.000 Kč jednu přepravu obžalovanému B.,
přičemž svým jednáním (podrobně popsaným po body 1. až 14.) se podílel na způsobení celkové škody ve výši nejméně 787.371 Kč.
Obviněného za toto jednání odsoudil podle §247 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně zrušil výroky o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 9. 2007, č. j. 2 T 45/2007-645 a z rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 19. 11. 2009, č. j. 2 T 147/2009-109, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Odvolací soud dále rozhodl o trestu spoluobviněného P. H. Odvolání podané spoluobviněným J. B. podle §256 zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Karla Hájka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v porušení svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1, 3 Úmluvy.
Dovolatel podotkl [ad a)], že v řízení předcházejícím vydaní napadeného rozsudku došlo k vadám v procesu dokazování, a namítl, že postup orgánů policie byl v přípravném řízení v rozporu s §2 odst. 4 tr. zák. (zřejmě míněno tr. ř.), neboť ačkoli dokumentovaly trestnou činnost (i prostřednictvím odposlechů telekomunikačního provozu), v rozporu se zákonem uloženou povinností „nekonaly opatření, kterými by zabránily v jejím dalším pokračování.“ S jejich vědomím škoda na majetku poškozené společnosti narůstala. Takový postup dovolatel považuje za rozporný se zásadami oficiality a legality. Je podle něj nepřípustné, aby policie zakročila až tehdy, kdy škoda překročí zákonnou hranici škody značné. Celou věc je proto třeba hodnotit „jako páchání trestné činnosti za nepřípustné účasti policie“.
Pokud soudy dospěly k závěru [ad b)], že odposlechy ode dne 14. 6. 2006 prokazují jeho vinu, potom důkazy provedené odposlechem telefonních hovorů do 31. 1. 2007 přisvědčují jeho tvrzení o nepřímé účasti policie. Závěry soudu by proto měly být podle dovolatele v souladu s platnou judikaturou „(např. NS 22/2003-T 507), kdy pachatel nemůže být trestně stíhán a odsouzen za tu část trestné činnosti, kterou spáchal za nepřípustné účasti policie…“. Napadl rovněž neobjektivní zjištění konečného počtu odcizených náhradních dílů jemu kladených za vinu, které vychází z předpokládaného počtu dílů uváděných v telefonních odposleších.
Obviněný předestřel [ad c)] rozdílný systém kontroly vadných a bezchybných výrobků a vzhledem k tomu má za to, že z výrobního závodu mohly být odcizovány pouze vadné výrobky. Předesílal, že vzhledem k neevidování vadných výrobků (vzdor tvrzené změně výpovědi zástupců poškozené společnosti, že došlo ke změně ve vedení evidence výrobků, která v rozhodné době neexistovala), se jednalo o produkty určené k ekologické likvidaci. S ohledem na tvrzení poškozené společnosti, že údaje o výrobcích zjištěných policií nejsou použitelné, protože neobsahují individuální rozlišení výrobku, jeho evidenci a kvalitu, a proto ani nebyly v podnikovém systému dohledány, dovozuje, že se jednalo o kazové výrobky, které do evidence nikdy zavedeny nebyly, současně ovšem byly zahrnuty do výše způsobené škody v plné jejich ceně a v daném směru se dovolává aplikace zásady in dubio pro reo. Konstatuje, že jak výrobky „absolutně zmetkové“ tak výrobky „určené na repas“ mají diametrálně rozdílnou cenu, která byla znalci určena rozdílnou metodikou, v důsledku čehož došlo ke stanovení diametrálně rozdílných výší způsobené škody v nepřípustném rozmezí. Odvolacímu soudu vytkl opomenutí skutečnosti, že všechny palubní desky, které odkoupil, byly před jejich následným prodejem mnohdy velice náročně opravovány a připomenul, že některé z nich byly zcela neopravitelné, a proto byly následně zlikvidovány. Nesprávné právní posouzení spatřuje proto zejména v tom, jakým způsobem se soud vypořádal s počtem a cenou odcizených palubních desek.
Nesprávné právní posouzení shledává dovolatel
· jednak (s odkazem na četná rozhodnutí - R 19/1993, R 71/1971, R 11/1967, R 33/1967, R 28/1971) v určení výše škody, neboť namítá, že při stanovení její výše je třeba vycházet ze skutečné škody, která představuje majetkovou hodnotu, o kterou se majetek poškozeného snížil, nikoli z toho, jaký majetkový prospěch obviněný získal trestným činem a usuzuje, že při určení výše škody je třeba přihlížet ke stáří věci, jejímu opotřebení, její použitelnosti apod.,
· jednak v nesprávném zjištění jeho role, neboť byl osloven spoluobviněným P. H., jenž hledal odbyt pro jím nabídnuté a vyřazené náhradní díly, tedy osobou, která činnost řídila a koordinovala,
· a konečně i ve skutečnosti, že skutek popsaný ve výroku rozsudku a rozvedený v jeho odůvodnění nenaplňuje všechny znaky přisouzeného deliktu. O návod k trestnému činu krádeže by se podle dovolatele jednalo pouze v případě, že by mu bylo prokázáno „vzbuzení rozhodnutí v pachateli spáchat trestný čin“. Žádná z podmínek (ať již objektivní či subjektivní) nebyla prokázána. Od spoluobviněného P. H. vadné palubní desky odebral v dobré víře, že jsou zaměstnancům společnosti prodávány za zbytkovou cenu.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.
Ten uvedl, že námitku vyjádřenou pod bodem a) odůvodnění dovolání nelze podřadit pod obviněným uplatněný dovolací důvod, neboť jde o námitku procesní povahy. Navíc se jí soudy zabývaly a označily ji za nedůvodnou. Námitkou vznesenou pod bodem b) obviněný podle jejího vyhodnocení státním zástupcem zřejmě namítá policejní provokaci. Tato námitka je nedůvodná, neboť postrádá jakýkoli reálný podklad. Pokud v bodě c) namítá dovolatel porušení zásady in dubio pro reo, pak podle státního zástupce jeho výhrady jednak nesměřují proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku či jinému nesprávnému právnímu posouzení ve smyslu §265b odst. 1 tr. ř., jednak jde o obhajobu, s níž se soudy dostatečně vypořádaly. Nedůvodná je námitka obviněného, že jeho jednání, zjištěné vrchním soudem, nevykazuje znaky trestné činnosti, jíž byl uznán vinným. Podle státního zástupce je toto dobře vysvětleno na str. 17 rozsudku, obviněný nepochybně jednal jako návodce k trestnému činu krádeže ve smyslu §10 odst. 1 písm. b), §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Dovolání obviněného je zjevně nedůvodné. Je tomu tak proto, že části námitek, které obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze vůbec přiznat charakter námitky směřující vůči nesprávnosti právního posouzení skutku (týká se námitek procesního a skutkového charakteru), zbývající část dovolací argumentace, která formálně deklarovanému dovolacímu důvodu odpovídá (tvrzení o nenaplnění zákonných znaků trestného činu), je zjevně nedůvodná.
Zcela ve shodě s posouzením věci státním zástupcem musí dovolací soud konstatovat, že namítl-li obviněný porušení zásad oficiality a legality [ad a)], pak uplatnil výhradu vůči procesnímu postupu orgánů činných v trestním řízení. Jakkoli je v jeho dovolání uvedeno, že „postup orgánů policie ve věci byl v přípravném řízení v rozporu s §2 odst. 4 tr. zák.“ , je zřejmé, že k vytýkanému porušení hmotného práva nemohlo dojít, neboť trestní zákoník obviněným zmiňované ustanovení vůbec neobsahoval. Ze strany dovolatele jde o zjevné pochybení nastalé při vyhotovení jeho mimořádného opravného prostředku, neboť z obsahových souvislostí je zřejmé, že namítá porušení §2 odst. 4 tr. ř. Taková námitka je mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Navíc nezbývá než odkázat na obviněným napadené rozhodnutí, z něhož je zřejmé (str. 15), že touto námitkou se odvolací soud zaobíral již ve svém usnesení ze dne 31. 10. 2012, č. j. 6 To 27/2012-2419, a že se k ní tak vyslovil opakovaně. Vtělil-li ji dovolatel do svého mimořádného opravného prostředku v představě, že odůvodní jím požadované rozhodnutí spočívající v kasaci dovoláním napadeného rozsudku, pak nezbývá než konstatovat, že takové jeho očekávání bylo nereálné. Dovolací soud totiž neshledává žádných důvodů k tomu, aby ji vyhodnotil odlišně od soudu odvolacího, na jehož vyjádření ve stručnosti odkazuje s poznámkou, že realizovaný postup orgánů činných v trestním řízení neměl žádný dopad do roviny práva obviněného na spravedlivý proces.
Stejné stanovisko je nezbytné učinit i ve vztahu k námitce formulované pod bodem b) odůvodnění dovolání. Odkaz obviněného na monitoring trestné činnosti páchané skupinou pachatelů policií neznamená, že by tato její (z pohledu ovlivnění vlastní realizace trestné činnosti pachateli trestného činu) pasivní činnost měla být vyhodnocena jako jednání nezákonné, jehož dopady by bylo třeba promítnout při právním posouzení skutku spáchaného obviněnými, potažmo dovolatelem. Vyjde-li se z toho, co obsahově činí náplň tzv. policejní provokace (k uvedenému srov. zejména stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014: „Za policejní provokaci se považuje aktivní činnost policie, která směřuje k podněcování určité osoby (fyzické či právnické) ke spáchání konkrétního trestného činu s cílem získat usvědčující důkazy a vyvolat její trestní stíhání, a jejímž důsledkem je vzbuzení úmyslu spáchat trestný čin podněcovanou osobou, ačkoliv předtím tato osoba žádný takový úmysl neměla. Policejní provokací je i taková aktivní činnost policie, jíž dochází k doplňování chybějících zákonných znaků základní skutkové podstaty určitého trestného činu, k záměrnému podstatnému navýšení rozsahu spáchaného činu podněcovanou osobou, či k jiným způsobem vyvolané změně právní kvalifikace spáchaného činu k tíži podněcované osoby, zejména pokud jde o okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, byť by jinak tato osoba byla k spáchání činu v obecném smyslu rozhodnuta.“ , případně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013: „ O policejní provokaci se tudíž nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami a dále i aktivní účasti policejního orgánu na přípravě nebo páchání trestného činu za podmínek stanovených trestním řádem ve formě „předstíraného převodu“ (§158c tr. ř.) a „použití agenta“ (§158e tr. ř.), netvoří-li aktivita příslušníků policie nebo pověřených osob v probíhajícím ději trestného jednání podstatný nebo určující prvek trestného činu a jestliže sám pachatel si počínal aktivně a cílevědomě, např. iniciativně navazoval kontakty se spolupachateli nebo s poškozenými, navrhoval způsob spáchání činu, rozhodoval o místě činu, o způsobu spáchání a utajování, o konspiraci, anebo jestliže požadoval či nabízel konkrétní množství předávané věci či konkrétní cenu apod.“ ), pak nelze než učinit v této otázce negativní závěr. Jednání pachatelů, na němž se obviněný jakožto účastník v užším slova smyslu, konkrétně návodce, podílel, nebylo iniciováno ze strany policie a ani jí nebylo negativně ovlivněno. Proto ani tato námitka obviněného není způsobilá jím uplatněný dovolací důvod naplnit.
Námitka in dubio pro reo je opětovně námitkou procesní, neboť nemá žádný vztah k právnímu posouzení zjištěného skutku, míněno v otázce subsumpce skutkových zjištění pod příslušná ustanovení hmotného práva (příslušného ustanovení trestního zákona). Zásada in dubio pro reo se neuplatňuje při právním posouzení, tj. v souvislosti s hmotně právním posouzením zjištěného skutku, nýbrž ve stadiu této činnosti předcházejícím, tj. při vlastní tvorbě skutkových zjištění. Proto nemá svého místa v souvislosti s uplatňováním dovolacího důvodu určeného k nápravě vad nastalých při právním posouzení skutku, či právním posouzení jiné otázky, která má význam pro meritorní rozhodnutí. Z hlediska skutkových zjištění, neboť v tomto směru je třeba její uplatnění obviněným i v dovolacím řízení vnímat, odkazuje dovolací soud na to, co uvedl soud odvolací, neboť připomíná, že skutkovými zjištěními vyjádřenými v dovoláním napadených rozhodnutích je Nejvyšší soud jako soud dovolací zásadně vázán (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu Ústavním soudem).
K námitce dovolatele, že skutek popsaný v napadeném rozsudku nevyjadřuje zákonné znaky, které odvolací soud vyjádřil v tzv. právní větě výroku o vině, a že tudíž ani jím užitá právní kvalifikace skutku není odůvodněna, musí dovolací soud uvést, že takové námitce přisvědčit nemůže. Odvolací soud již ve svém prvním rozhodnutí (usnesení ze dne 31. 10. 2012, č. j. 6 To 27/2012-2419), jímž zrušil odsuzující rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011, č. j. 5 T 59/2009-2419, poukázal na nutnost, přizpůsobit právní kvalifikaci skutku konkrétně zjištěné míře participace toho kterého z obviněných na spáchaném trestném činu. V reakci na odvolací námitky obviněného pak odvolací soud (v nyní posuzovaném rozhodnutí) přistoupil ke kasaci rozsudku soudu prvního stupně v celé části týkající se dovolatele a při akceptaci skutkových zjištění soudu prvního stupně (ovlivněné nemožností provedení změn, které by se projevily v jeho neprospěch) vyslovil jeho vinu nově v podobě návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b), §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., když přesvědčivě vyložil, proč obviněný nemůže být považován za spolupachatele uvedeného trestného činu ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák.
Z rozsudku odvolacího soudu lze dovodit, že vrchní soud naplněnost pojmových znaků návodu spatřuje v té části popisu skutku provedeného soudem prvního stupně, kde je uvedeno, že obviněný „…dohodl přímo nebo prostřednictvím M. O. s P. H. odcizení…“. Současně z rozsudku vrchního soudu plyne, že toto vyjádření vnímal jako dostačující k vymezení toho, co bylo podstatou participace obviněného na činu, tj. že obviněný odcizování přístrojových desek „na základě předchozího zájmu odběratelů v České republice a zejména ze zahraničí objednával“ (str. 17 rozsudku odvolacího soudu). Toto zpřesňující vyjádření není novým skutkovým zjištění odvolacího soudu, neboť z rozsudku soudu prvního stupně plyne, že takto vnímal participaci odvolatele na činu i krajský soud (srov. např. str. 9: „Obžalovaný S. prostřednictvím obžalovaného H. objednával konkrétní druhy a počty kusů přístrojových desek u obžalovaného V.“ či str. 45: „… jednal v součinnosti s obžalovaným S., jehož role byla určující, on zajistil odbyt a na tomto základě prostřednictvím obžalovaného H. desky objednával…“ ).
Má-li být proto posouzena důvodnost právní kvalifikace jednání obviněného jako návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b), §247 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., nelze se plně upínat jen k výrokové části rozsudku, aniž by bylo přihlédnuto k tomu, co odvolací soud při rozvedení skutkových zjištění vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Je zjevné, že při právním posouzení skutku vyšel odvolací soud z toho, že obviněný inicioval odcizování specifikovaných přístrojových desek a že v tomto směru vzbudil v jiném, tj. v přímém pachateli, který svým jednáním zákonné znaky trestného činu naplnil, rozhodnutí trestný čin spáchat. Je nezbytné připomenout, že odvolací soud se se skutkovými zjištěními nalézacího soudu ztotožnil, a to s jedinou výjimkou, kterou je otázka výše škody, která z jednání obviněných poškozenému vznikla. V daném směru lze odkázat na str. 16 jeho rozhodnutí, kde se k této otázce (s ohledem na uplatňující se zákaz reformationis in peius ) stručně vyslovil. Proto ani v otázce aplikace kvalifikované skutkové podstaty dané znakem „způsobí-li takovým činem značnou škodu“, ve vztahu k níž bylo účastenství dovolatele ve formě návodu vymezeno, nelze shledat žádnou vadu, na kterou by bylo třeba na základě dovolání obviněného reagovat.
Otázku zpochybňování naplněnosti objektivních znaků trestného činu krádeže, stejně jako otázku úmyslné formy jednání obviněného (tj. zpochybňování stránky subjektivní) nelze v jeho dovolání vnímat jinak, než jeho pokračující polemiku se závěry, k nimž dospěly soudy nižších stupňů (str. 44-46 rozsudku soudu prvního stupně, str. 17 rozsudku soudu odvolacího). Dovolatel nemůže očekávat, že by na podkladě jeho výhrady, které nikterak v podrobnosti nerozvádí, proč by závěry soudů nižších stupňů v těchto otázkách měly být vadné, zaujal stanovisko odlišné.
Na základě dosud uvedeného lze konstatovat, že dovoláním napadené rozhodnutí není zatíženo vadou, která by svědčila o důvodnosti uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Stejně tak není možno přisvědčit tvrzení obviněného, že jeho odsouzením došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. V uvedeném směru dovolací soud toliko připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04).
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu