ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1323.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1323/2015-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. listopadu 2015 o dovolání, které podal obviněný M. S., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 3 To 6/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočce v Havířově pod sp. zn. 103 T 163/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 3. 11. 2014, č. j. 103 T 163/2014-188 , byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dopustil tím, že
v době od 1. 8. 2010 nejméně do 30. 6. 2014 v O., okres K., a jinde, vyjma celkem částky ve výši 19.906 Kč, kterou uhradil v době od 1. 1. 2011 do 31. 5. 2013, záměrně ničím nepřispěl na výživu své již zletilé dcery S. G., ačkoli mu tato vyživovací povinnost vyplývá ze zákona o rodině a v době od 1. 1. 2014 z občanského zákoníku a byla mu stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 7. 1996, č. j. 30 C 104/96-19, který nabyl právní moci dne 21. 8. 1996, na základě kterého se mimo jiné zavázal platit na výživu tehdy nezl. S. částku ve výši 1.200 Kč měsíčně, a to vždy každého 20. dne v měsíci předem tehdy k rukám navrhovatelky M. S., v inkriminovaném období však již k rukám zletilé dcery, přičemž za toto období mu na výživném vznikl dluh v celkové výši 36.494 Kč.
Za uvedený trestný čin byl odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, sp. zn. 3 To 6/2015, jímž podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. obviněného nově odsoudil podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Langmeiera dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. neboť má za to, že v řízení byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, a současně důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
S připomenutím role Nejvyššího soudu v řízení o dovolání a s ohledem na vymezení uplatněné dovolací důvody odvolacímu soudu vytýká, že dospěl k závěru o splnění podmínek pro konání veřejného zasedání za situace, kdy zaslal dne 23. 4. 2015 prostřednictvím obhájce žádost o odročení jednání nařízeného na den 24. 4. 2015 z důvodu pracovní neschopnosti, a to za situace, kdy soudu výslovně sdělil, že trvá na své osobní účasti při veřejném zasedání za současného vysvětlení situace, která nastala. Nesouhlasí s postupem odvolacího soudu, který shledal, že pracovní neschopnost mu v účasti u veřejného zasedání nebránila. Namítá, že se jednalo o překážku, kterou soudu řádně doložil.
S poukazem na ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. a §238 tr. ř. akcentuje, že hlavním účelem tohoto trestního řízení je zajištění a obnovení plnění zákonné vyživovací povinnosti a nikoli uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu odejme možnost zajistit finanční prostředky pracovní činností. V postupu odvolacího soudu shledává porušení jednak ustanovení §202 odst. 2 tr. ř., tak jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 Listiny. S ohledem na závěry Nejvyššího soudu, které zaujal v usnesení ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 6 Tdo 771/2005, je přesvědčen o tom, že okolnosti, které odůvodnily jeho neúčast u veřejného zasedání, měly být pro odvolací soud akceptovatelné. Skutečnosti, pro které se veřejného zasedání chtěl účastnit, pokládá za natolik zásadní, že se v jejich kontextu jeví vynesený rozsudek jako nespravedlivý. Pokud by totiž odvolací soud odročil konání veřejného zasedání, předložil by důkazy svědčící o změně své situace podle §39 odst. 3 tr. zákoníku (tvrzené nastoupení na pozici operátora CNC strojů a splácení dlužného výživného).
Dovolatel současně připomíná, že soudy při stanovení druhu a výměry trestu nepřihlédly k účinkům a důsledkům, které lze od trestu pro budoucí život obviněného očekávat. Současně při ukládání trestu opomenuly zohlednit §55 odst. 2 tr. zákoníku, jehož podmínky byly v daném případě (vzhledem k uvedenému) naplněny.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 4. 2015, č. j. 3 To 6/2015-241, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 3. 11. 2014, č. j. 103 T 163/2014, podle §265k odst. 1 tr. ř. a §265 l odst. 1 tr. ř. zrušil a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dodatečným sdělením vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší státní zástupce se k podanému dovolání vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta považuje námitku odvolatele, týkající se konání veřejného zasedání odvolacího soudu v jeho nepřítomnosti uplatněnou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., za relevantní, avšak neopodstatněnou.
Státní zástupkyně uvedla, že státní zastupitelství nemá k dispozici v této souvislosti úplný spisový materiál, a proto může vycházet pouze z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Ten se v odůvodnění svého rozsudku otázkou přípustnosti konání veřejného zasedání zabýval, a to se závěrem, že ve věci byly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Státní zástupkyně rozvedla, že z odůvodnění rozsudku vyplývá, že obviněný byl k veřejnému zasedání řádně obeslán. V den jeho konání 24. 4. 2015 obdržel soud žádost obviněného o odročení s odůvodněním, že je v pracovní neschopnosti a současně je s účinností od 27. 4. 2015 právně zastoupen JUDr. Langmeierem. Soud poté zjišťoval jeho zdravotní stav u lékaře, který jej předchozího dne 23. 4. 2015 vyšetřil a vystavil mu doklad o pracovní neschopnosti zpětně od 20. 4. 2015. Ten uvedl, že obviněný byl schopen vykonat cestu do O., když mohl sedět. Krajský soud dále poukázal na nespolupráci obviněného s orgány činnými v trestním řízení v této věci, když na obviněného byly vydány dva příkazy k zatčení ze dne 17. 10. 2014 a 12. 11. 2014 za účelem jeho předvolání k hlavnímu líčení a poté doručení rozsudku. To podle soudu dokládá, že obviněný se trestnímu stíhání účelově vyhýbá. I konstatované procesní kroky obviněného ve vztahu ke zvolenému obhájci svědčí podle krajského soudu o obstrukcích obviněného. Pokud mu byla pracovní neschopnost vystavena zpětně od 20. 4. 2015, je podle soudu logické, že po dobu dalších tří dnů mu nebránila v další činnosti, neboť by lékařskou pomoc vyhledal ihned. Odvolací soud tak dospěl k závěru o splnění podmínek konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je podle mínění státní zástupkyně naplněn v případě porušení příslušného ustanovení o přítomnosti obviněného na hlavním líčení či veřejném zasedání. Tento dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného na hlavním líčení či na veřejném zasedání. Týká se pouze porušení těch zákonných ustanovení, podle nichž nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného. Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny v ustanovení §263 tr. ř. Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, pokud obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Dovolatel nebyl v době konání veřejného zasedání ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody. Jeho účast u veřejného zasedání tak nebyla podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
S ohledem na čl. 38 odst. 2 Listiny státní zástupkyně podotýká, že obviněnému je třeba umožnit účast na veřejném zasedání v případě, kdy na tom on sám trvá, projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání ve své nepřítomnosti, přičemž svou neúčast u již nařízeného jednání včas a řádně omluví důvody, které mu v účasti na veřejném zasedání objektivně brání. S ohledem na výše uvedená zjištění odvolacího soudu má za to, že na straně obviněného nebyla dána překážka, která by mu vážně a objektivně bránila v účasti na veřejném zasedání. Krajský soud tak nepochybil, pokud dovodil splnění podmínek konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Právo na spravedlivý proces nelze vykládat jako garanci úspěchu v řízení a právo na rozhodnutí, které odpovídá představě stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení při respektování všech zákonných zásad soudního rozhodování.
Za neopodstatněnou považuje státní zástupkyně i námitku dovolatele, že soudy pochybily při ukládání trestu, když opomenuly ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku a uložily mu nepodmíněný trest odnětí svobody. Soudy obou stupňů při úvaze o druhu trestu dospěly k náležitě odůvodněnému závěru o potřebě uložení nepodmíněného trestu, když podmíněně uložené tresty nevedly k nápravě obviněného. Stalo se tak s přihlédnutím k celkovému osobnímu profilu obviněného, kdy nebylo možno ignorovat předchozí odsouzení v rámci hodnocení jeho osoby a postoje k plnění vyživovací povinnosti.
Námitky dovolatele podle mínění státní zástupkyně zřejmě nesvědčí pro naplnění použitých dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvod tedy předpokládá, že se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti, a aby se tak mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je pak zejména zajištění reálné možnosti vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Odlišně jsou poté trestním řádem kladeny požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení (§196 a násl. tr. ř.), které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování a požadavky, za kterých lze takto jednat ve veřejném zasedání (§232 a násl. tr. ř.).
Daný dovolací důvod je naplněním ústavního právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. ř. je obviněný stranou trestního řízení a je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
Obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že nebyly splněny podmínky pro konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, a to pro jeho pracovní neschopnost, a jeho žádost o odročení veřejného zasedání. Námitku obviněného, naplňující rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je třeba ji hodnotit jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem je proto možné namítat, že hlavní líčení nebo veřejné zasedání bylo konáno bez přítomnosti obviněného v rozporu se zákonem, což vedlo k tomu, že tímto postupem bylo zkráceno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 38 Listiny.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho nepřítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány; vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Podle §263 odst. 4 tr. ř. lze v nepřítomnosti obžalovaného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obžalovaný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Logickým výkladem ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. lze dospět k závěru, že pokud obviněný není ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. Obviněný v době konání veřejného zasedání (dne 24. 4. 2015) nebyl ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. se v jeho případě neuplatňovalo.
Z pohledu namítaného porušení práva na spravedlivý proces v důsledku konání odvolacího řízení a rozhodnutí soudu druhého stupně o řádném opravném prostředku obviněného v jeho nepřítomnosti se jeví vhodné připomenout následující skutečnosti:
Z obsahu dovoláním napadeného rozsudku lze zjistit, že při posuzování možností konání veřejného zasedání o odvolání hodnotil soudu druhého stupně jak okolnosti vztahující se konkrétně k datu jeho nařízení, tak skutečnosti, které se vztahovaly k průběhu trestního stíhání obviněného a z kterých bylo lze usuzovat na jeho přístup k tomuto řízení.
Odvolací soud se v napadeném rozsudku obsáhle zabýval relevancí důvodů, pro které se obviněný veřejného zasedání podle svých slov nemohl zúčastnit. Svůj závěr o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného opřel o skutečnost, že obviněný po celou dobu trestního řízení s orgány činnými v trestním řízení nespolupracoval (viz mimo jiné vydané dva příkazy k zatčení na č. l. 174 a č. l. 191 spisu?) a obstrukce dovolatele shledal i z hlediska realizace jeho obhajovacího práva (tj. ve vztahu k jeho zastoupení obhájcem). Vyšel ze zjištění, že zvolený obhájce JUDr. Jan Langmeier, kterému obviněný dne 27. 11. 2014 udělil plnou moc (č. l. 204), následně plnou moc vypověděl, a to dne 7. 1. 2015 (č. l. 207). Veřejné zasedání bylo odvolacím soudem nařízeno na den 12. 3. 2015 (viz č. l. 206). V reakci na tuto skutečnost signalizoval týž obhájce převzetí právního zastoupení obviněného počínaje dnem 11. 3. 2015 (č. l. 221). V reakci na tuto skutečnost – jak plyne z protokolu o veřejném zasedání (č. l. 224) – odvolací soud odročil veřejné zasedání na den 24. 4. 2015 (č. l. 225). Následným podáním ze dne 7. 4. 2015 tentýž obhájce opětovně učinil oznámení o ukončení právního zastoupení obviněného pro tvrzené neuhrazení zálohy na náklady právního zastoupení (č. l. 228), aby podáním ze dne 23. 4. 2015, které bylo soudu doručeno v den konání odročeného veřejného zasedání, tedy 24. 4. 2015 (č. l. 231), podal tentýž obhájce (který opětovně převzal obhajobu dovolatele s účinností ke dni 27. 4. 2015) znovu žádost o odročení veřejného zasedání. V daném směru nelze odvolacímu soudu vytknout závěr o obstrukčním jednání obviněného.
Odvolací soud se vedle těchto skutečností zabýval ovšem i obviněným tvrzeným nepříznivým zdravotním stavem, který mu dle jeho slov znemožňoval účast u veřejného zasedání. Je třeba připomenout, že potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je vystavováno pro účely sociálního zabezpečení a samo o sobě není dostatečným podkladem pro závěr, že obviněnému brání v účasti u veřejného zasedání zdravotní důvody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 499/2002). Nejvyšší soud dospěl k závěru o účelovosti tvrzení obviněného (viz listiny založené na č. l. 233-236), neboť z obsahu spisu neplyne žádná skutečnost, která by svědčila o tom, že se obviněný i přes určitou zdravotní překážku veřejného zasedání nemohl zúčastnit. Tento závěr opírá Nejvyšší soud ve shodě se soudem odvolacím o vyjádření ošetřujícího lékaře obviněného, podle kterého (č. l. 236) byl obviněný schopen vykonat cestu do O. z důvodu konání veřejného zasedání o odvolání. Zdravotní indispozice tak obviněnému účast na jednání soudu neznemožnila, nýbrž pouze ztížila. Nelze současně přehlédnout ani fakt, že rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bylo MUDr. J. F. vystaveno dne 23. 4. 2015, a to zpětně ke dni 20. 4. 2015. Sama tato skutečnost svědčí o tom, že obviněný následné tři dny (tři dny předcházející vystavení lékařského dokladu) nebyl omezen v dalších svých činnostech. Vzhledem tedy k tomu, že nikoli každé potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti je dostatečným podkladem pro závěr o vyloučení možnosti účasti obviněného u veřejného zasedání a současně s vědomím toho, že ošetřující lékař nevyloučil možnost účasti na něm, nelze shledat argumentaci obviněného jako důvodnou.
Na základě všech těchto skutečností plynoucích ze spisu nemá Nejvyšší soud důvod odchýlit se na základě tvrzených námitek obviněného od závěru odvolacího soudu, který jednal v souladu s §233 odst. 1 tr. ř. a §263 odst. 4 tr. ř. a contrario v nepřítomnosti obviněného, neboť účast obviněného na konaném veřejném zasedání nebyla nutná (nenacházel se ani ve vazbě, ani ve výkonu trestu odnětí svobody) a současně mu bylo umožněno (včasným vyrozuměním a při zjištění, že aktuální zdravotní stav obviněnému jeho účast na nařízením jednání soudu neznemožňuje) účastnit se veřejného zasedání jako osobě, která ke konání veřejného zasedání dala podnět a jíž se současně vydané rozhodnutí bezprostředně dotýká. Na tomto základě nelze dospět k tomu, že by postupem odvolacího soudu bylo porušeno právo obviněného zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny (srov. mimo jiné i rozh. č. 38/2003 Sb. rozh. tr.).
Tvrdí-li obviněný, že pokud by odvolací soud vyhověl (dalšímu) odročení veřejného zasedání, předložil by důkazy o změně situace ve smyslu §39 odst. 3 tr. zákoníku, nelze přehlédnout, že veřejné zasedání bylo sice konáno v jeho nepřítomnosti, avšak za účasti JUDr. Jana Langmeiera (viz protokol o veřejném zasedání na č. l. 237), jehož prostřednictvím mohl, pokud by ovšem nevymezil mu opětovně udělenou plnou moc způsobem, která mu znemožňovala jako obhájce obviněného při veřejném zasedání působit (plná moc k obhajobě udělené obviněným dne 23. 4. 2015 s účinností od 27. 4. 2015), tyto důkazní návrhy uplatnit.
Pro úplnost se dodává, že v odvolacím řízení nebyly provedeny nové důkazy, a proto ani v tomto směru nebylo porušeno právo obviněného vyjádřit se ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil výhradu nepřiměřeného trestu v podobě tvrzení, že „soudy obou stupňů pochybily při ukládání trestu, když opomenuly ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku…“.
Oproti situaci výše popsané vznesl obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu námitku, kterou pod něj podřadit nelze. Mimořádný opravný prostředek obviněného je proto v této části třeba hodnotit jako dovolání podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je tomu tak proto, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a očividně to ani nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak přesto není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jako obiter dictum se uvádí, že ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku vyjadřuje subsidiární povahu trestu odnětí svobody, což vyjadřuje onu skutečnost, že nepodmíněný trest odnětí svobody lze obviněnému uložit tehdy, pokud by uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody vzhledem k osobě pachatele zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život. Takový předpoklad proto musí být zjevný a musí se opírat především o hodnocení osoby pachatele. V hodnocení osoby pachatele z hlediska toho, zda povede řádný život, se promítnou všechny skutečnosti, k nimž soud obecně přihlíží při úvahách o druhu a výměře trestu, charakterizující jak možnosti nápravy pachatele, tak i jeho osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry, dosavadní způsob života pachatele, jeho chování po činu atd. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 751.
V tomto směru se v podrobnostech odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který se výslovně zabýval vztahem obviněného k trestné činnosti se zřetelem k ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku (srov. str. 5-6 rozsudku), a to z hlediska obecných východisek, jakož i hlediskem hodnocení osoby obviněného. Na tato zjištění následně navázal soud odvolací (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku). O daných zjištěních – vzdor skutečnosti, že se jedná o námitku, která pod zvolený dovolací důvod nedopadá – Nejvyššímu soudu nevznikají žádné pochybnosti. O správnosti uloženého trestu odnětí svobody, který byl odvolacím soudem spojen s jeho přímým výkonem, svědčí zejména – jak patřičně vyzdvihl odvolací soud – že obviněný svoji vyživovací povinnost neplní s určitými výjimkami (viz výroková část rozsudku) od 1. 9. 2003, při současném zřeteli k tomu, že – jak připomenul soud prvního stupně – předchozí pohrůžky trestem neplnily svůj účel, neboť nevedly k změně chování (nápravě) obviněného. Za tohoto stavu proto soudy zvolily prostředky k dosažení nápravy obviněného, a to v podobě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného jako celku [neboť jde-li o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vznesl obviněný výhradu, která se jeho obsahovému zaměření vymyká a nebýt v dovolání obviněného obsažená právně relevantní námitka, kterou odůvodnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., rozhodl by Nejvyšší soud o dovolání obviněného postupem podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. listopadu 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu