ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.1470.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 1470/2015-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2015 o dovolání obviněné M. Š. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 2 T 183/2014, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, a dále se zrušují také obsahově navazující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná M. Š. byla rozsudkem Okresního soudu v Kroměříži ze dne 2. 3. 2015, sp. zn. 2 T 183/2014, uznána vinnou trestným činem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §147 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku, kterého se dopustila skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento trestný čin byla podle §147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Kroměříži podala obviněná odvolání, na jehož podkladě rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015 tak, že zamítnul obviněnou podané odvolání podle §253 odst. 1 tr. ř.
Obviněná M. Š. podala prostřednictvím svého obhájce proti výše zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť je přesvědčena, že odvolacím soudem byla „upřednostn[ěna] vůle obhájce obviněné před její vlastní vůlí“. Na podporu svých tvrzení obviněná uvedla, že odvolací soud pochybil, když nijak nezkoumal, jaká byla její skutečná vůle v případě vzdání se odvolání v projednávané věci, kdy měl mít soud, zejména s ohledem na jí zaslané odvolání, důvodné pochybnosti ohledně skutečné reprezentace vůle obviněné ve vztahu k tomuto obhájcem provedenému úkonu. Obviněná argumentuje rovněž absencí jakéhokoliv důkazu, který by tvrzení jejího tehdejšího právního zástupce, že se vzdal práva k podání odvolání jménem obviněné na základě vzájemné konzultace, kdy mu byl k takovému kroku údajně obviněnou udělen pokyn, a naopak obviněná uvádí, že disponuje důkazními prostředky, které uskutečnění avizované schůzky jednoznačně vyvrací. Obviněná se také domnívá, že uvedeným postupem odvolacího soudu, kdy tento při svém rozhodování vycházel pouze z vyjádření obhájce a nikterak se nezajímal o stanovisko obviněné k celé věci, byla rovněž porušena zásada audiatur et altera pars , přičemž avizované porušení nebylo zhojeno ani v následně probíhajícím veřejném zasedání konaném na základě odvolání státního zástupce podaném proti výše uvedenému rozsudku soudu prvního stupně v neprospěch obviněné, ač tak nepochybně s ohledem na právní úpravu i stávající judikaturu učinit mohl. Se zřetelem k nezákonnému postupu soudu druhého stupně tak bylo obviněné znemožněno rovněž právo na účinnou obhajobu podle §40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“). Obviněná též několikrát zdůraznila, že v souvislosti se zde uvedeným pochybením odvolacího soudu bylo též porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015 podle ustanovení §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a vrátil věc zpět odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství svého práva vyjádřit se k dovolání obviněné využil. Po shrnutí předchozího řízení a obsahu obviněnou podaného dovolání uvedl, že ačkoliv námitka obviněné, týkající se chybného procesního postupu soudu druhého stupně v případě zamítnutí jí podaného odvolání obsahově odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, považuje ji za neopodstatněnou, neboť se, s ohledem na okolnosti projednávaného případu, domnívá, že vzdání se odvolání učiněné jejím tehdejším obhájcem bylo projevem její skutečné vůle a její následné jednání je jen odrazem následné změny názoru obviněné. Státní zástupce nezpochybňuje povinnost odvolacího soudu prověřit v uvedeném případě okolnosti související se vzdáním se odvolání, má však za to, že k prověření uvedené skutečnosti dotazem na obhájce, tak jak to učinil soud druhého stupně, bylo plně postačující pro závěr o souladu vůle obviněné s konkrétním provedeným úkonem. Z výše uvedených důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné odmítnul. Zároveň vyjadřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněná ve svém dovolání označuje jako dovolací důvod skutečnosti uvedené
v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud k tomuto v obecné rovině uvádí, že uvedený dovolací důvod v sobě zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněnou podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v §253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle §254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jde tedy o případ, kdy bylo zamítnuto obviněnou osobou podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle §256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle §254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným. Z obsahu dovolání obviněné však vyplývá, že dovolatelka výslovně odkázala na první z uvedených alternativ.
Jak již bylo naznačeno výše, bylo obviněnou podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu podle §253 tr. ř. zamítnuto usnesením odvolacího soudu ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015. Z odůvodnění citovaného usnesení přitom vyplývá, že tak odvolací soud učinil, neboť obviněná sama podala odvolání poté, co se svého práva na podání odvolání prostřednictvím svého tehdejšího obhájce Mgr. Marka Vondráčka výslovně vzdala.
V souladu s obecným tvrzením uvedeným shora lze konstatovat, že námitka obviněné jí zvolený dovolací důvod naplnila a Nejvyšší soud ji po věcném přezkoumání z níže uvedených důvodů shledal důvodnou.
Z trestního spisu sp. zn. 2 T 183/2014 je zřejmé, že obviněná se po vyhlášení rozsudku nalézacího soudu a po řádném poučení o opravném prostředku vyjádřila dne 2. 3. 2015 u hlavního líčení tak, že pokud jde o odsuzující rozsudek, ponechává si lhůtu (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 30. 8. 2015, č. l. 145). Z citovaného trestního spisu dále vyplývá, že dne 27. 4. 2015 bylo Okresnímu soudu v Kroměříži doručeno podání obhájce obviněné, které obsahuje její vzdání se odvolání v projednávané věci (srov. č. l. 242). Z výše uvedeného trestního spisu rovněž vyplývá, že dne 28. 4. 2015 (poslední den lhůty) podala obviněná sama odvolání proti předmětnému rozsudku, které následně dne 7. 5. 2015 prostřednictvím nově zvoleného obhájce zdůvodnila. Z písemného vyjádření Mgr. Marka Vondráčka (původního obhájce obviněné) ze dne 21. 5. 2015 bylo odvolacím soudem zjištěno, že tento bývalý obhájce obviněné výše zmiňované vzdání se odvolání učinil po osobním jednání s obviněnou na základě její výslovné žádosti. Krajský soud v Brně tak uzavřel, že nebyly pochybnosti o hodnověrnosti uvedeného vzdání se odvolání a odvolání obviněné proto podle §253 odst. 1 tr. ř. jako odvolaní podané osobou, která se odvolání výslovně vzdala, zamítl.
Podle §41 odst. 2 tr. ř. je obhájce povinen již za přípravného řízení činit za obviněného návrhy, podávat za něho žádosti a opravné prostředky, nahlížet do spisů (§65 tr. ř.) a zúčastnit se podle ustanovení tohoto zákona vyšetřovacích úkonů. S obviněným, který je ve vazbě, je oprávněn mluvit v rozsahu stanoveném v §33 odst. 1 tr. ř.
Podle §250 odst. 1 tr. ř. se může oprávněná osoba po vyhlášení rozsudku odvolání výslovně vzdát. Vzdání se odvolání musí být výslovné a prohlášení o vzdání se odvolání je neodvolatelné. Osoby uvedené v §247 odst. 2 věta první tr. ř., které jsou oprávněny podat odvolání ve prospěch obviněného, mohou být obviněným tohoto práva zbaveny.
Dále je třeba připomenout, že podle §253 odst. 1 tr. ř. platí, že odvolací soud zamítne odvolání, bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci již předtím výslovně vzala zpět.
Podle závěru Nejvyššího soudu však nelze předestřený postup podle §253 odst. 1 tr. ř. v uvedeném případě aplikovat.
Nejvyšší soud podotýká, že ačkoliv bude formálně učiněno zadost naplnění požadavku výslovnosti vzdání se odvolání v případě, kdy z prohlášení o vzdání se odvolání jednoznačně vyplývá vůle oprávněné osoby vzdát se (tj. nevyužít) bez výhrad a zcela práva podat odvolání, upozorňuje Nejvyšší soud v tomto směru na přepjatý formalismus obecných soudů spočívající toliko ve výkladu smluvního textu z něj samotného bez ohledu na účel úkonu spočívající ve vůli účastníků smluvního vztahu uplatněný při výkladu právního úkonu jednotlivce, který lze v důsledku vztáhnout také na formalismus interpretace samotné právní normy (viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že právě existence skutečné vůle obviněné vzdát se odvolání je zcela stěžejním předpokladem možnosti úspěšného uplatnění tohoto procesního úkonu, což má v případech pochybností za zcela nevyhnutelný následek, aby byla skutečná vůle obviněné vzdát se odvolání příslušným soudem náležitě zjištěna.
V konkrétním případě odvolání učiněné samotnou obviněnou po doručení vyrozumění jejího obhájce o vzdání se tohoto práva pochybnosti o existenci vůle obviněné vzdát se odvolání jednoznačně vyvolává. Z postupu odvolacího soudu je zřejmé, že se tento sice pokusil zjistit skutečný průběh událostí, a tím i vůli obviněné, a to dotazem na jejího bývalého obhájce Mgr. Marka Vondráčka, avšak nelze již souhlasit s jeho závěrem, který ve svém vyjádření podporuje rovněž státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství, že z informací získaných na základě tohoto vyrozumění byly předmětné pochybnosti dostatečně vyvráceny. Ačkoliv si je Nejvyšší soud vědom toho, že obhájce nebyl povinen opatřit si souhlas obviněné s provedením vzdání se odvolání v písemné formě včetně jejího podpisu, jakkoliv se tento postup, zvláště v případě osobní schůzky obviněné se svým obhájcem jeví jako vhodný a účelný, lze konstatovat, že za předpokladu absence takového důkazního prostředku, který by vůli obviněné jednoznačně potvrzoval, měl následovat další, zcela logický krok odvolacího soudu, kterým je nepochybně vyrozumění samotné obviněné. Ačkoliv lze obecně souhlasit se závěry, dle kterých soud v obdobném případě má postupovat dotazem na obhájce nebo obviněného a není tak a priori stanovena povinnost kontaktovat vždy obě zmiňované osoby, nelze tak postupovat rovněž v situaci, kdy se na základě informací získaných pouze od jedné z uvedených osob nepodařilo odstranit přetrvávající pochybnosti či nedostatek důkazních prostředků, tak jako v konkrétním případě. V souvislosti se zkoumáním výslovného vzdání se odvolání lze zmínit mj. také rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 883/2014, byť se jednalo o procesně odlišnou situaci, avšak z tohoto rozhodnutí (obdobně také rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 1482/2007) vyplývá, že při zkoumání zákonného požadavku na výslovnost vzdání se odvolání ve smyslu §250 odst. 1 tr. ř. je nutné posuzovat vyjádření vůle k využití opravného prostředku oprávněnými osobami vždy v souladu s dalšími projevy, jež takové osoby ve vztahu ke svému právu na provedení řízení u soudu druhého stupně, učinily.
Závěr zde prezentovaný Nejvyšším soudem je také podporován nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2011, sp. zn. II. ÚS 1739/11, ze kterého vyplývá, že má-li odvolací soud pochybnosti stran souladu vůle obviněné s podáním provedeným obhájcem jménem obviněné, má tento příslušný soud před svým rozhodnutím případně opatřit vyjádření obviněné, a nikoliv takové podání bez dalšího zamítnout z důvodu, že bylo podáno neoprávněnou osobou. Neopatření si vyjádření obviněné, které bylo relativně snadno dosažitelné a prakticky nezbytné k možnosti učinění objektivního závěru ohledně skutečné vůle obviněné, je nezbytné vnímat jako porušení práva obviněné na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i kolidující s právem na obhajobu podle čl. §40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. o zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015, a dále podle §265k odst. 2 tr. ř. o zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 5 To 189/2015 jako rozhodnutí obsahově navazujícího a také dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. pak Nejvyšší soud rozhodl výše popsaným způsobem v neveřejném zasedání.
Po vrácení věci Krajskému soudu v Brně tak bude nezbytné, aby se soud druhého stupně náležitě vypořádal s otázkou případné existence vůle obviněné vzdát se odvolání, tak jak bylo učiněno jejím bývalým obhájcem dne 27. 4. 2015, a to s ohledem na důkazní prostředky získané procesním postupem, který respektuje platnou judikaturu vztahující se k dané problematice, a dalšími skutečnostmi podstatnými pro rozhodnutí a následně své úvahy vyjádřil v odůvodnění rozhodnutí způsobem předpokládaným v ustanoveních §125 tr. ř. a §134 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu