ECLI:CZ:US:2011:2.US.1739.11.1
sp. zn. II. ÚS 1739/11
Nález
Nález Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké - ze dne 20. září 2011 sp. zn. II. ÚS 1739/11 ve věci ústavní stížnosti Ing. I. K. proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 ULt 3/2011 ze dne 14. dubna 2011, jímž byl zamítnut stěžovatelův návrh, aby Obvodnímu soudu pro Prahu 10 byla určena lhůta k nařízení hlavního líčení, a proti trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 127/2010 ze dne 17. září 2010, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a pokusu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců a dále mu bylo uloženo nahradit škodu, za účasti 1. Městského soudu v Praze a 2. Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení.
Výrok
1. Usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 67 ULt 3/2011 ze dne 14. dubna 2011 se ruší.
2. Ve zbývající části se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Rekapitulace ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností, podanou telefaxem a k poštovní přepravě dne 13. června 2011, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich byl stěžovatel trestním příkazem uznán vinným ze spáchání přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku a pokusu přečinu podvodu podle §209 odst. 1 trestního zákoníku, kterých se měl dopustit tím, že vypověděl smlouvu o stavebním spoření své dcery L. K. bez jejího vědomí, kdy výpověď podepsala nezjištěná žena, přičemž si takto získanou částku 43 210 Kč převedl na svůj účet a použil pro svoji potřebu, a dále tím, že vypověděl smlouvu o stavebním spoření svého syna M. K., kdy výpověď podepsala se stěžovatelem nezjištěná žena vydávající se za matku poškozeného, přičemž k převedení částky 20 737,80 Kč nedošlo z důvodu následného dosažení zletilosti poškozeného. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu v trvání patnácti měsíců za současného uložení povinnosti podle svých sil a možností uhradit škodu a dále mu bylo uloženo zaplatit poškozené L. K. na náhradě škody částku 43 210 Kč. Usnesením městského soudu pak byl zamítnut návrh stěžovatele, aby byla Obvodnímu soudu pro Prahu 10 určena lhůta k nařízení hlavního líčení. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obou obecných soudů byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel po obsáhlé rekapitulaci vytýká Obvodnímu soudu pro Prahu 10, že odmítl přiznat podání stěžovatele ze dne 22. října 2010 podanému jeho obhájkyní účinky odporu. Takový postup nebyl v souladu s právním názorem obsaženým v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 504/2002 ze dne 20. srpna 2002 a sp. zn. 3 Tdo 294/2002 ze dne 27. června 2002. Cítí se zkrácen na svých právech tím více, že byl trestním příkazem odsouzen pro trestný čin, který byl promlčen, jak poukázal v odporu. Návrh na určení lhůty k nařízení hlavního líčení podal na doporučení Městského státního zastupitelství v Praze, jež vyloučilo možnost podat stížnost pro porušení zákona v daném případě. Má tedy za to, že vyčerpal veškeré procesní prostředky k nápravě. S odkazem na právní názor obsažený v nálezu sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73) je přesvědčen, že přístup soudce Obvodního soudu pro Prahu 10 je v příkrém rozporu s principy spravedlnosti a že mu svým přepjatým formalismem znemožnil domoci se svého práva u soudu.
II.
Procesní postoj ostatních účastníků řízení
3. Ústavní soud vyzval ostatní účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.
4. Městský soud v Praze odkázal na své stanovisko obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Pokud jde o konkretizaci odkazů na rozhodnutí Ústavního soudu, jež obsahuje, jednalo se o odkaz na stanovisko samosoudce soudu prvního stupně. Městský soud v Praze sám argumentoval pouze stanoviskem Nejvyššího soudu č. 28/2003 (správně usnesení sp. zn. 3 Tdo 294/2002 ze dne 27. června 2002 in Sb.NS 2003: 5, 325).
5. Obvodní soud pro Prahu 10 poukázal na to, že obhájci, na rozdíl od jiných situací, nenáleží v příkazním řízení samostatná obhajovací práva. Jeho obhajovací práva jsou tedy odvozena od obviněného. Obhájce tedy nesmí jednat namísto obviněného anebo samostatně, podobně jako nelze podat odvolání před oznámením rozsudku obviněnému. Namítá-li stěžovatel, že právo obhájce na podání odporu plyne z judikatury nebo z komentáře k trestnímu řádu, tak podstatné je, co plyne ze zákona. Uvedený problém se občas vyskytne a signalizuje poruchu v postupu vedoucím k podání opravného prostředku, a rozhodně se nejedná o přílišný formalismus, ale o přesné dodržování zákonem stanovených pravidel, což zajišťuje rovné podmínky všem účastníkům řízení. Bylo přitom vycházeno ze závěrů, k nimž tentýž soud došel v jiné trestní věci, kdy bylo pojetí zastávané tímto soudem následně potvrzeno rozhodnutím Ústavního soudu č. (správně sp. zn.) II. ÚS 200/02 (usnesení ze dne 19. srpna 2002 - ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz) "... přičemž zpravodajem dokonce byl přední uznávaný odborník na ústavní právo posledních let, což soud vede k plné důvěře v to, že Ústavní soud se od svého dřívějšího rozhodnutí neodchýlí.".
6. Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 10 se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení.
III.
Skutková východiska
7. Ústavní soud z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 127/2010 a z listin předložených stěžovatelem zjistil, že dne 30. září 2010 vydal Obvodní soud pro Prahu 10 trestní příkaz, který je napaden ústavní stížností. Dne 22. října 2010 sepsala a následně podala stěžovatelova advokátka proti uvedenému trestnímu příkazu odpor, přičemž na první straně se nachází označení stěžovatele coby obviněného, a označení advokátky coby obhájce (resp. obhájkyně). Na poslední straně se pak nachází označení a podpis advokátky s dovětkem "obhájce". To se stalo poté, co tato obhájkyně dne 19. října 2010 nahlédla do spisu a předložila své zmocnění ze dne 12. října 2010. Přípisem ze dne 16. listopadu 2010 samosoudce obecného soudu obhájkyni stěžovatele sdělil, že jejímu podání nemůže přiznat právní účinky odporu, neb ho podala sama jako advokát v postavení obhájce, ač jí to §314g odst. 1 a 2 a §247 odst. 2 trestního řádu nepřiznává, jak je zřejmé z "dikce i signifikace" zákona, jinými slovy, že jednala místo obviněného, a nikoliv za něj, a že s ohledem na plynutí času vyznačil právní moc trestního příkazu dne 26. října 2010.
8. Následně obhájkyně stěžovatele požádala předsedu soudu o přezkoumání postupu soudce. Předseda soudu jí přípisem ze dne 1. prosince 2010 sdělil, že záležitost prodiskutoval se samosoudcem, který je přesvědčen o správnosti svého stanoviska s tím, že posouzení podání jako odporu by bylo protizákonné, a proto nehodlá nic měnit. Předseda soudu přitom neučinil žádná opatření s ohledem na to, že mu nepřísluší zasahovat do nezávislého rozhodování soudce. Následně podal stěžovatel podnět ke stížnosti pro porušení zákona. Na ten reagovalo svým přípisem ze dne 11. března 2011 Městské státní zastupitelství v Praze, které zaujalo názor, že předmětný trestní příkaz doposud není v právní moci, a proto proti němu nelze podat stížnost pro porušení zákona. Byla jím tedy konstatována nečinnost soudu s tím, že efektivním prostředkem proti ní je návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu.
9. Podáním ze dne 22. března 2011 stěžovatel podal návrh na určení lhůty k nařízení hlavního líčení. Ten byl usnesením, jež je napadeno ústavní stížností, zamítnut s tím, že soud není oprávněn řešit problematiku právní moci trestního příkazu a zasahovat tím do nezávislosti rozhodování samosoudce obvodního soudu, neboť by tím nahrazoval řízení o mimořádných opravných prostředcích, k čemuž není oprávněn. Stěžovateli podle názoru obecného soudu nezbývá, než tuto věc řešit formou mimořádného opravného prostředku s tím, že průtahy v řízení nebyly shledány.
10. Konečně v návaznosti na posledně uvedené rozhodnutí dala obhájkyně stěžovatele podnět Městskému státnímu zastupitelství v Praze k podání stížnosti pro porušení zákona. To jí přípisem ze dne 9. května 2011 odpovědělo, že podle jeho názoru by stížnost pro porušení zákona směřovala proti neexistujícímu trestnímu příkazu, a proto ji nelze podat, a byla-li by podána, musel by ji Nejvyšší soud zamítnout podle §266 odst. 1 trestního řádu. S ohledem na to bylo stěžovateli doporučeno podat ústavní stížnost proti oběma rozhodnutím obecných soudů.
IV.
Právní východiska
11. Imanentní součástí práva na spravedlivý proces je právo na přístup k soudu. Evropský soud pro lidská práva již v rozsudku ve věci Golder proti Spojenému Království (č. 4451/70 ze dne 21. února 1975) konstatoval, že procesní záruky obsažené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") týkající se spravedlivosti, veřejnosti a rychlosti řízení by neměly žádný smysl, kdyby nebyl chráněn přístup k soudům, jenž je předběžnou podmínkou pro užívání těchto záruk. S odkazem na principy výsadního postavení práva a zákazu veškeré svévolné moci, které stojí v pozadí značné části Úmluvy, tehdy dospěl k závěru, že přístup k soudům je inherentním aspektem záruk zakotvených v čl. 6 Úmluvy.
12. Ústavní soud v minulosti vyložil, že bez jasnosti a určitosti pravidel nejsou naplněny základní charakteristiky práva, a tak nejsou ani uspokojeny požadavky formálního právního státu. Každá právní úprava proto musí vyjadřovat respekt k obecným zásadám právním (principům), jako je důvěra v právo, právní jistota a předvídatelnost právních aktů, které strukturují právní řád demokratického právního státu, resp. jsou z něj odvoditelné. Na právní normy je nutno klást také požadavky obsahové, neboť v materiálním právním státě založeném na myšlence spravedlnosti představují základní práva korektiv jak obsahu právních norem, tak i jejich interpretace a aplikace. Proto je úkolem soudce v podmínkách materiálního právního státu nalézt řešení, které by zajišťovalo maximální realizaci základních práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s obecnou ideou spravedlnosti, resp. dle obecného přirozenoprávního principu. Formalistický přístup k právu spočívající v upřednostnění jazykového výkladu izolovaného zákonného ustanovení vede naopak k narušení principu ochrany důvěry v právo, právní jistoty a předvídatelnosti jakožto stěžejních atributů právního státu [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2048/09 ze dne 2. 11. 2009 (N 232/55 SbNU 181) aj.].
V.
Závěry
13. V posuzovaném případě soud prvního stupně odmítl přiznat podání obhájkyně stěžovatele ze dne 22. října 2010 účinky odporu s ohledem na to, že toto podání sepsala a podala toliko sama svým jménem advokátka, kterou stěžovatel zmocnil jako svoji obhájkyni. Odůvodnil to tím, že obhájkyně sama nemá právo podat opravný prostředek, leda jako zástupkyně obžalovaného. Z toho plyne, že soud prvního stupně zcela ignoroval ustálenou rozhodovací činnost obecných soudů, na kterou poukázal stěžovatel i Městský soud v Praze. Je třeba přitom zdůraznit, že ona rozhodnutí rozhodně nebyla v dané otázce prvními, protože se odvozují od stanoviska Nejvyššího soudu SSR sp. zn. Tpj 18/72 ze dne 2. ledna 1972 (in Sb.NS 1972: 10, 586 - č. 62). Všechna rozhodnutí přitom vycházejí z toho, že obhájce by jako neoprávněná osoba jednal tehdy, kdyby (vyjma případů uvedených v §41 odst. 4 trestního řádu) to bylo proti vůli obviněného. I ze skutečnosti, že pod text opravného prostředku obhájce uvedl své jméno, a nikoliv jméno obviněného, je primárně zřejmé, že jej obhájce podal v zastoupení obviněného, a nikoliv sám za sebe. Jinak by byla zpochybněna dosavadní ustálená rozhodovací činnost obecných soudů respektující pojmosloví obhájců. Teprve ve druhém sledu by taková skutečnost mohla svědčit o určitých formálních nedostatcích obsahu opravného prostředku, což může v konkrétních situacích vyvolávat pochybnost, zda obhájce podal za obviněného odvolání v souladu s jeho vůlí. Ovšem k objasnění této otázky si případně musí obecný soud před svým rozhodnutím opatřit příslušné vyjádření obviněného, a nelze takové podání bez dalšího zamítnout z důvodu, že bylo podáno neoprávněnou osobou. Takovýto výklad dané problematiky lze považovat za ústavně souladný, neboť chrání podstatu práva na obhajobu i vztah mezi obviněným a jeho obhájcem. Nutno dodat, že tento názor v dané věci, na rozdíl od příslušného soudce soudu prvního stupně, zastává jak Městský soud v Praze, tak patrně i předseda soudu prvního stupně, jak plyne z jeho do určité míry alibistické odpovědi na stížnost na průtahy v řízení.
14. Z vyjádření soudu prvního stupně k ústavní stížnosti vyplývá, že jej ustálená rozhodovací činnost vrcholných soudních orgánů vlastně vůbec nezajímá a nehodlá se jí řídit, protože to nekonvenuje názoru příslušného zákonného soudce. Pokud se v této souvislosti soud prvního stupně dovolává názoru obsaženého v usnesení sp. zn. II. ÚS 200/02 ze dne 19. 8. 2002 (ve SbNU nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz), pak je třeba zdůraznit, že názorem obsaženým v tomto rozhodnutí není vázán ani Ústavní soud sám, a tím méně jiné orgány či osoby. Nejedná se totiž o právní názor obsažený v nálezu [srov. a contrario nález sp. zn. III. ÚS 425/97 ze dne 2. 4. 1998 (N 42/10 SbNU 285) aj.], který by bylo nezbytné formálně překonat stanoviskem pléna Ústavního soudu. Materiálně se potom jedná o názor jedinečný, který nebyl v další rozhodovací činnosti Ústavního soudu nijak rozvinut. Konečně ani skutkové okolnosti v onom rozhodnutí nejsou zcela shodné s těmi, které jsou v základu nyní posuzované věci. V nyní posuzované věci proběhlo ještě další řízení o určení lhůty k provedení procesního úkonu, a na druhé straně rozhodovací činnost Nejvyššího soudu v dané otázce zaznamenala shora uvedený rozvoj. Uvedený názor je tedy v posuzovaném případě naprosto nepoužitelný.
15. Ze shora vyloženého je tedy zřejmé, že soud odmítá aplikovat právní názor plynoucí z ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů, aniž by se k ní byť jen vymezil. Ustálená rozhodovací činnost obecných soudů je přitom závazná v tom smyslu, že vykládá právní normy podústavního práva pro jejich adresáty. Tak zakládá jejich legitimní očekávání v určitý postup orgánů veřejné moci při následné aplikaci těchto právních norem. Takový postup soudu prvního stupně je tedy svévolný a jako takový je rozporný s ústavním pořádkem.
16. Nicméně Ústavní soud byl nucen přihlížet i k principu subsidiarity, který ovládá řízení o ústavní stížnosti. Základní práva a svobody jsou totiž pod ochranou soudní moci jako celku [nález sp. zn. I. ÚS 89/02 ze dne 21. 5. 2002 (N 60/26 SbNU 135) aj.]. Zákon totiž přiznává efekt zrušení trestního příkazu řádnému podání odporu bez dalšího (§314g odst. 2 trestního řádu), tedy i bez eventuálního rozhodnutí Ústavního soudu, vzato do důsledku. Jde tedy jen o to, přimět soud prvního stupně k adekvátnímu procesnímu kroku následujícímu po řádném podání odporu, kterým je nařízení hlavního líčení (s výhradou spočívající v odstranění případných pochybností o souladnosti vůle obžalovaného s vůlí jeho obhájce, jenž podal odpor, přičemž s ohledem na procesní vývoj v dané věci - aktivitu samotného stěžovatele - již dávno nemohou žádné takové pochybnosti existovat).
17. V posuzovaném případě Městský soud v Praze zamítl návrh stěžovatele na určení lhůty soudu prvního stupně k nařízení hlavního líčení s tím, že není oprávněn zasahovat do nezávislosti rozhodování soudce soudu prvního stupně, a nahrazovat tak řízení o mimořádných opravných prostředcích s tím, že stěžovateli nezbývá než tuto věc řešit formou mimořádného opravného prostředku. Ačkoliv to obecný soud nevyjádřil výslovně, nabádá stěžovatele k tomu, aby se domáhal podání stížnosti pro porušení zákona, protože ani dovolání ani návrh na povolení obnovy řízení (tedy zbývající dva mimořádné opravné prostředky) nepřicházejí v úvahu s ohledem na zákonem stanovené podmínky pro jejich podání (§265a odst. 1, resp. §278 trestního řádu). Ovšem stížnost pro porušení zákona je jednak procesním prostředkem, který je mimo dispozici stěžovatele [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 15/01 ze dne 31. 10. 2001 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) aj.], a kromě toho stěžovatel již podnět ke stížnosti pro porušení zákona podal. Obecnému soudu bylo přitom známo, že tento podnět byl neúspěšný, s ohledem na to, že i orgány rozhodující o tomto podnětu zastávají shora uvedený názor plynoucí z ustálené rozhodovací činnosti obecných soudů a neshledaly existenci pravomocného rozhodnutí, proti kterému by bylo možné podat daný mimořádný opravný prostředek.
18. Nadto lze v posuzovaném případě považovat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu za efektivní prostředek nápravy. Ústavní soud totiž již na počátku existence tohoto procesního institutu vyložil, že je v pravomoci nadřízeného soudu, aby posoudil, zda dochází k průtahům. Nejde o zásah jiné moci do výkonu soudní pravomoci. Aby takový zásah ze strany nadřízeného soudu, pokud se pro něj rozhodne, měl smysl, je nutné mu přiznat odpovídající právní závaznost. Nejde o nepřípustné ovlivňování taktiky řízení před soudem ve stadiu, kdy řízení ještě neskončilo. Zákonodárce snad má právo předpokládat, že nadřízený soud je schopen rozlišit, kdy jde o nečinnost a kdy jde o taktiku vedení řízení. To zejména za situace, kdy se soudce, proti kterému návrh směřuje, musí k návrhu vyjádřit, a tudíž vysvětlit důvody, proč ten který úkon zatím neprovedl, ani o jeho provedení či neprovedení nerozhodl. Jedná se tedy o zákonem stanovený procesní postup, který vylučuje libovůli soudce. Garanci řádného rozhodování lze vyvodit i z toho, že o věci rozhoduje sice nadřízený soudce, ale ten je ve svém rozhodování rovněž nezávislý [nález sp. zn. Pl. ÚS 60/04 ze dne 28. 4. 2005 (N 96/37 SbNU 297; 264/2005 Sb.)].
19. S ohledem na výše uvedené je tedy možné zcela odmítnout argument obecného soudu, že by vyhověním návrhu došlo k nepřípustnému zásahu do nezávislosti rozhodování soudce soudu prvního stupně. Od obecného soudu rozhodujícího o daném návrhu je totiž možné očekávat, že dokáže rozpoznat svévoli vedoucí k nečinnosti, jak se to stalo v daném případě a jak si toho je i Městský soud v Praze vědom. V takových případech má přitom obecný soud povinnost zasáhnout, a ochránit tak ústavně zaručená základní práva nebo svobody dotčených osob. V žádném případě se rovněž nejedná o nahrazování řízení o jiných procesních prostředcích, protože žádné takové nejsou.
20. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl. Městský soud v Praze svým rozhodnutím porušil základní právo stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že mu bez řádného důvodu odmítl poskytnout ochranu proti svévoli Obvodního soudu pro Prahu 10. Proto jeho rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
21. Napadený trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 10 byl podle §314g odst. 2 trestního řádu zrušen podáním odporu, který byl Ústavním soudem shledán řádným. S ohledem na to byl návrh na duplicitní zrušení téhož trestního příkazu zamítnut.
22. Od ústního jednání bylo upuštěno, protože od něj nebylo možné očekávat další objasnění věci a protože s tím všichni účastníci výslovně souhlasili.