ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.699.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 699/2015-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. června 2015 o dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 5 To 480/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 37 T 59/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. srpna 2014, sp. zn. 37 T 59/2014, byl obviněný M. K. uznán vinným trestným činem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, za což byl podle §205 odst. 2 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Uvedeného trestného činu se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že dne 31. 5. 2014 v 14:55 hodin v P. za pomoci nůžek, bez poškození odemkl levé přední dveře osobního motorového vozidla Peugeot Boxer ZBRMNB, následně do vozidla vnikl, a z něho odcizil autobaterii a dvě balení obsahující dva ks žárovek, čímž způsobil společnosti Image on Stage s. r. o. škodu v celkové výši 3.780 Kč, přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl v posledních třech letech za obdobnou trestnou činnost odsouzen.
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 5 To 480/2014, bylo odvolání obviněného dle §256 tr. ř. zamítnuto.
Obviněný M. K. podal dne 21. 3. 2015 prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., s argumentací, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Obviněný má za to, že Městský soud v Praze pochybil, když zamítl odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 a měl rozhodnout tak, že by „byl uložen trest úhrnný“, a to k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 114/2014. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Městského soudu v Praze, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že zcela přijal závěr odvolacího soudu, kdy nebyl důvod ukládat obviněnému souhrnný trest. Dále podotkl, že se ze strany obviněného jedná o opakování námitek, které uplatnil již v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly. Státní zástupce se dále vyjadřuje k uplatněnému důvodu, na němž je dovolání postaveno, kdy je z obsahu dovolání patrné, že uvedený formální důvod podle §265b odst. 1 písm. h) se vztahuje k odsuzujícímu rozsudku soudu nalézacího, a tudíž že usnesení odvolacího soudu chtěl obviněný napadnout pravděpodobně podle §265b odst. 1 písm. l ). Dále je z argumentace obviněného patrné, že obviněný spatřoval za nesprávný nikoli druh uloženého trestu, jak uvádí, nýbrž hmotněprávní posouzení podmínek ukládání trestů. K námitce o neuložení úhrnného trestu konstatuje, že obviněný měl na mysli pravděpodobně trest souhrnný, avšak ani zde není možno jeho argumentaci přisvědčit. K uložení souhrnného trestu k obviněným uváděnému rozsudku sp. zn. 37 T 114/2014 by byl důvod pouze tehdy, kdyby byl tento rozsudek vyhlášen mezi spácháním předmětného skutku a vyhlášením rozsudku nalézacího soudu, k čemuž nedošlo. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněné. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.)., a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu dle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je z obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l ), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda dovolatelem vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že buď obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným . Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zájmem. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Obviněný má za to, že vzhledem k jeho opakující se trestné činnosti, ve které spatřuje pouze nízkou míru společenské škodlivosti, dostává tresty, které ve svém součtu odpovídají výměrám trestů za velmi závažné trestné činy. Již v odvolání obviněný uvedl, že z titulu přeměny původních podmíněných trestů odnětí svobody na nepodmíněné může jeho pobyt ve věznici přesáhnout celkovou dobu šedesáti měsíců, což považuje za nepřiměřené, vzhledem k jeho „drobné“ trestné činnosti (celkem 17 záznamů v opisu z evidence Rejstříku trestů). Dle úvah obviněného měl odvolací soud rozhodnout tak, že v předmětné věci měl uložit trest úhrnný, a to k rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 37 T 114/2014, čímž je naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze vznášet námitky způsobilé k obsahovému naplnění deklarovaného dovolacího důvodu pouze tehdy, byl-li obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl uznán vinným (obojí ve výše uvedeném významu). Naopak námitky směřující do hmotněprávní roviny, tedy posuzování podmínek ukládání úhrnného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu. V úvahu by mohl přicházet důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g), kdy lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Na tomto místě Nejvyšší soud poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/05 ze dne 4. 5. 2006, kdy je dovolání třeba posuzovat podle obsahu, nikoli pouze podle formálně vymezeného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud také poukazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s uvedenými námitkami je však třeba konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Pro doplnění však je třeba uvést, že podstata úhrnného a souhrnného trestu spočívá v tom, že představují zvláštní způsob trestání mnohosti trestné činnosti téhož pachatele. Mnohost trestné činnosti u téhož pachatele může být však velmi široká a nelze ji vyčerpat pouze postihem ve formě úhrnného nebo souhrnného trestu. Uložení úhrnného nebo souhrnného trestu podle §43 tr. zákoníku přichází v úvahu, pokud byly spáchány alespoň dva trestné činy jedním pachatelem, o nichž se rozhoduje buď v tomtéž trestním řízení, pak je ukládán úhrnný trest podle §43 odst. 1 tr. zákoníku, nebo postupně ve dvou samostatných trestních řízeních, konkrétně v případě vícečinného souběhu, jestliže v mezidobí mezi okamžikem spáchání prvního z nich a okamžikem spáchání posledního z nich nedošlo k vyhlášení odsuzujícího rozsudku za nějaký trestný čin téhož pachatele, pak je ukládán souhrnný trest podle §43 odst. 2 tr. zákoníku. V daném případě však nebyly naplněny podmínky pro uložení žádného z uvedených trestů. Pokud dovolatel namítá nezbytnost uložení souhrnného trestu v rámci rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 37 T 59/2014 a sp. zn. 37 T 114/2014 nejedná se o sbíhající se trestnou činnost, u níž by bylo třeba tento požadavek naplnit. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 37 T 114/2014, se dotýká trestné činnosti obviněného spáchané dne 11. 10. 2014, tedy až poté, co byl vyhlášen rozsudek v předmětné věci, tedy sp. zn. 37 T 59/2014 ze dne 28. 8. 2014 pro trestný čin, kterého se jmenovaný dopustil dne 31. 5. 2014. Podmínky pro uložení souhrnného trestu by byly naplněny pouze tehdy, pokud by byl rozsudek sp. zn. 37 T 114/2014 vyhlášen v období mezi spácháním předmětného skutku, tedy od 31. 5. 2014 do 28. 8. 2014, kdy došlo k vyhlášení rozsudku pod sp. zn. 37 T 59/2014.
K poznámce obviněného stran nízké intenzity společenské škodlivosti jeho páchané trestné činnosti Nejvyšší soud nad rámec uvádí, že základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány takové protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné, a které vykazují znaky uvedené v zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Fakt, že se obviněný permanentně dopouští majetkové trestné činnosti, aniž by na něj měl výraznějšího vlivu soudnětrestní postih v podobě sankcí nespojených s přímým výkonem odnětí svobody je důvodem, aby orgány činné v trestním řízení postupovaly při každém z dalších porušení trestněprávních norem s příslušným zostřením postihy, a to jak v druhu, tak výměře trestu. Obviněný byl tedy několikrát varován, jaké důsledky pro něj bude představovat další odsouzení pro trestnou činnost, jak v rovině dalšího (přísnějšího) potrestání, tak přeměny dříve podmíněně odložených sankcí. Jestliže se toto varování minulo účinkem a obviněný se protiprávního jednání dopouštěl i nadále, šlo o zcela předvídatelné následky, s nimiž musel být srozuměn. Pakliže se dovolacímu soudu jeví přeci jen některá z okolností v případě obviněného nepřiměřenou, jedná se právě o neadekvátní ukládání alternativních sankcí za situace, kdy soudy, které tak činily, měly poznatky o předchozích odsouzeních M. K.
S přihlédnutím ke všemu shora popsanému tedy Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění kteréhokoliv z uvedených dovolacího důvodů. S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. června 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu
Vyhotovil:
JUDr. Michael Vrtek, Ph. D.