ECLI:CZ:NS:2015:6.TDO.978.2015.1
sp. zn. 6 Tdo 978/2015-12
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. srpna 2015
o dovolání obviněného F. F. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015, č. j. 4 To 140/2015-75, jako soudu stížnostního v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 Nt 809/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 4. 2015, č. j. 13 Nt 809/2012-68, byl podle §99 odst. 5 tr. zákoníku zamítnut návrh odsouzeného F. F. (dále jen obviněného) na změnu ochranného psychiatrického a protialkoholního ústavního léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 1994, č. j. 9 T 45/94-141, na léčení ambulantní. Podle §99 odst. 6 tr. zákoníku bylo obviněnému ochranné ústavní léčení psychiatrické a protialkoholní, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 1994, č. j. 9 T 45/94-141, prodlouženo do 31. 12. 2016.
Proti tomuto usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 4. 2015, č. j. 13 Nt 809/2012-68, podal obviněný stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015, č. j. 4 To 140/2015-75, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta.
Obviněný F. F. podal prostřednictvím obhájkyně proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2015, č. j. 4 To 140/2015-75, dovolání s odkazem na dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. g), j) tr. ř. V dovolání poukazuje na to, že ústavní psychiatrické a protialkoholní léčení mu bylo uloženo před více jak 21 lety a stále je soudy prodlužováno. S ohledem na vyjádření znalců k otázce rozpoznávací a ovládací je toho názoru, že držení v ústavním psychiatrickém a protialkoholním léčení jej omezuje na jeho právech a svobodách. Soudy vycházely z lékařských zpráv, které hovoří o neměnném zdravotním stavu obviněného, avšak tento je toho názoru, že „nemůže být takto doživotně držen v léčebně, a to přesto, že není schopen chápat smysl trestního řízení“. Vyjadřuje prostřednictvím své obhájkyně názor, že „vyžaduje-li jeho zdravotní stav další léčení, není možné toto nahrazovat prostředky trestního práva, když je možné dosáhnout léčebného výsledku jinou právní cestou, která bude šetrná k jeho lidským právům a důstojnosti“. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby obě ve věci vydaná rozhodnutí byla zrušena a věc Nejvyšším soudem vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především zkoumal, zda jsou v dané věci splněny zákonné podmínky vymezující přípustnost podaného dovolání, a to z hlediska ustanovení §265a odst. 1 tr. ř., a shledal, že podané dovolání není přípustné.
Ze znění §265a odst. 1, 2 tr. ř. totiž jednoznačně vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až h) tr. ř. jsou potom taxativně uvedena soudní rozhodnutí, která se považují pro řízení o dovolání za rozhodnutí ve věci samé.
Předně je nutno dovolatele upozornit, že podle §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. lze podat dovolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, popřípadě ochranné opatření, nebo jímž bylo upuštěno od potrestání. Z rozhodnutí, které je dovoláním napadeno vyplývá, že jde o usnesení soudu druhého stupně, kterým byla zamítnuta stížnost, kterou podal proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 13. 4. 2015, č. j. 13 Nt 809/2012-68, kdy zmíněným usnesením okresního soudu byl podle §99 odst. 5 tr. zákoníku zamítnut návrh odsouzeného F. F. (dále jen obviněného) na změnu ochranného psychiatrického a protialkoholního ústavního léčení, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 1994, č. j. 9 T 45/94-141, na léčení ambulantní a podle §99 odst. 6 tr. zákoníku bylo obviněnému ochranné ústavní léčení psychiatrické a protialkoholní, které mu bylo uloženo rozsudkem Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 1994, č. j. 9 T 45/94-141, prodlouženo do 31. 12. 2016.
Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že v daném případě nebylo nejen Krajským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 140/2015-75, ze dne 19. 5. 2015 rozhodováno formou rozsudku, ale nejednalo se ani o rozsudek, kterým by obviněný byl uznán vinným a byl mu uložen trest, případně ochranné opatření. Rozsudkem, kterým bylo obviněnému uloženo ochranné opatření, byl rozsudek Okresního soudu v Táboře ze dne 24. 3. 1994, č. j. 9 T 45/94-141. V předmětné trestní věci se nejedná ani o usnesení ve smyslu §265a odst. 2 písm. j) tr. ř. (jímž bylo uloženo ochranné opatření). V předmětné trestní věci se jedná o usnesení, kterými byla jednak zamítnuta žádost obviněného o změnu formy ochranného psychiatrického a protialkoholního ústavního léčení na léčení ambulantní a prodloužení této léčby a usnesení, kterým bylo rozhodnuto o stížnosti obviněného proti rozhodnutí o jeho žádosti na změnu léčby (viz shora). Z výše uvedeného je zřejmé, že v daném případě se nejedná o případ rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti nezbylo Nejvyššímu soudu, než dovolání obviněného F. F. podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítnout jako dovolání, které není přípustné [srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 489/2006, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2006, svazek 26, pod T 899, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002, sp. zn. 6 Tdo 684/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2003, svazek 24, pod T 548 či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1312/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2008, svazek 41, pod T 1047].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2015
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu