ECLI:CZ:NS:2015:6.TZ.3.2015.1
sp. zn. 6 Tz 3/2015-115
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 v senátě složeném z předsedy JUDr. Iva Kouřila a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Vladimíra Veselého stížnost pro porušení zákona, kterou podala ministryně spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného V. P. , proti pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003, a pravomocnému trestnímu příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 19 T 11/2013, a na něj navazujícímu usnesení téhož soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013, a rozhodl takto:
I.
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, č. j. 9 T 72/2003-42, byl porušen zákon v ustanovení §36 tr. zák. ve spojení s ustanovením §57a odst. 1, odst. 4 tr. zák. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného V. P.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadený trestní příkaz zrušuje ve výroku o uloženém trestu.
Zrušují se též všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, tj. mimo jiné:
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2005, č. j. 15 T 125/2004-38, v celém rozsahu,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 2010, č. j. 39 T 130/2010-34, ve výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 2) a ve výroku o trestu,
trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, č. j. 19 T 11/2013-23, v celém rozsahu,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 38 T 20/2013-55, ve výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku (ad 2) a ve výroku o trestu,
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 67 T 157/2013-47, v celém rozsahu,
jakož i všechna další rozhodnutí na označená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu,
tj. mimo jiné i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31. 3. 2006, č. j. 3 T 362/2005-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2006, č. j. 6 To 292/2006-199, a to ve výroku o uloženém souhrnném trestu.
II .
Podle §271 odst. 1 tr. ř. se rozhoduje tak, že
obviněnému
V. P.,
se ukládá
za trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zákona, ohledně něhož zůstal napadený trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, č. j. 9 T 72/2003-42, nedotčen, podle §171 odst. 1 tr. zák. a §57a odst. 1, 4 tr. zák. trest zákazu pobytu na území hlavního města Prahy na dobu dvou let.
Odůvodnění:
I .
Státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 podala dne 15. 7. 2003 na V. P. u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 Zk 167/2003 008 návrh na potrestání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. O tomto návrhu rozhodl samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 1 tak, že obviněného uznal trestním příkazem ze dne 16. 7. 2003, č. j. 9 T 72/2003-42, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2003, vinným tím, že „nejméně od 14. 7. 2003 v době kolem 10.25 hodiny, kdy byl v P., ulice B. kontrolován hlídkou Policie ČR, se bez povolení zdržoval na území hl. m. Prahy, ačkoli mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 3 T 140/96, který nabyl právní moci dne 26. 3. 1997, uložen mimo jiné trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy, na dobu tří let, přičemž tento začal běžet po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 31. 7. 2001“. Takto vymezené jednání ve shodě se státní zástupkyní kvalifikoval trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., za který mu podle §171 odst. 1 tr. zák. s ohledem na ustanovení §314e odst. 2 písm. g) tr. ř. a za použití §57a odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu čtyř let.
II.
Proti označenému trestnímu příkazu podala ministryně spravedlnosti dne 23. 1. 2015 u Nejvyššího soudu podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněného. V jejím odůvodnění uvedla, že se soud při vydání trestního příkazu důsledně neřídil ustanoveními §36 a §57a odst. 1, 4 tr. zákona a ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť když dne 16. 7. 2003 obviněnému ukládal trest zákazu pobytu v trvání čtyř roků, zbývalo obviněnému vykonat z předchozího trestu zákazu pobytu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 3 T 140/96, ještě 1045 dní, tj. 2 roky a 50 dní. Obvodní soud podle ní proto pochybil, když za tohoto stavu, který mohl zjistit z rejstříku trestů založeného ve spise, ke zbytku trestu zákazu pobytu v trvání 1045 dní přidal v rozporu s §36 tr. zák. ve spojení s §57a odst. 1 tr. zák. trest zákazu pobytu v trvání čtyř roků. Tímto jeho postupem došlo k překročení maximální výměry pěti let dovolené citovanými ustanoveními.
Z těchto důvodů Nejvyššímu soudu navrhla, aby podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 11/2013, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §36 tr. zák. ve spojení s ustanovením §57a odst. 1, odst. 4 tr. zák. a v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v řízení předcházejícím, a aby alternativně buď podle §269 odst. 2 tr. ř. napadený trestní příkaz zrušil ve výroku o uloženém trestu zákazu pobytu, a to včetně všech dalších rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř. a sám ve věci hned rozhodl, nebo aby podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušil napadený trestní příkaz v celém rozsahu a dále zrušil všechna další rozhodnutí na trestní příkaz obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Současně ministryně spravedlnosti týmž mimořádným opravným prostředkem napadla i pravomocný trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013 , jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
nejméně dne 15. 1. 2013, kolem 15.00 hodin, se zdržoval na území hl. m. Prahy, a to v P., N., v Casinu Eldorado, kde byl kontrolován hlídkou PČR, ačkoli věděl, že mu byl jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2003 (správně má být 16. 7. 2003 ), který nabyl právní moci dne 1. 8. 2003 pod sp. zn. 9 T 72/2003 uložen trest zákozu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 roků, a jednak trestním příkazem (správně má být rozsudkem ) Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2003, který nabyl právní moci téhož dne, pod sp. zn. 1 T 130/2003 uložen další trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 3 let, přičemž v době od 14. 11. 2004 do 22. 4. 2006, od 22. 4. 2006 do 21. 2. 2007, od 19. 9. 2008 do 18. 3. 2009 a od 3. 1. 2011 do 1. 9. 2011 vykonával tresty odnětí svobody, kterými byl trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy přerušen, přičemž tento trvá až do roku 2014,
a jímž mu byl podle §337 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku,
jakož i na něj navazující pravomocné usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5, ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013 , jímž bylo rozhodnuto o přeměně tohoto původně podmíněně odloženého trestu na trest nepodmíněný.
Ministryně spravedlnosti poukázala na to, že při vydání usnesení ze dne 1. 10. 2013 sice nalézací soud postupoval v souladu s ustanovením §83 odst. 1 tr. zákoníku, neboť bylo zjištěno, že se obviněný ve zkušební době podmíněného odsouzení dopustil přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. d) odst. 2 tr. zákoníku a přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, avšak toto rozhodnutí bylo nezákonné v návaznosti na již nezákonný trestní příkaz ze dne 17. 1. 2013, jímž byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, a to pro nerespektování trestu zákazu pobytu, který mu byl uložen rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 72/2003, a rozhodnutím téhož soudu sp. zn. 1 T 130/2003 v trvání čtyř a posléze tří troků.
Stran těchto rozhodnutí navrhla, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013, a navazujícím usnesením téhož soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013, byl porušen zákon v neprospěch obviněného v ustanovení §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a v řízení předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., podle §269 odst. 2 tr. ř. obě rozhodnutí zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 5, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby ve věci sám rozhodl podle §271 odst. 1 tr. ř.
III.
Nejvyšší soud k projednání mimořádného opravného prostředku ministryně spravedlnosti nařídil veřejné zasedání a poté, co provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí a podle §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, dospěl k závěru, že podaná stížnost pro porušení zákona je důvodná a že zákon byl v neprospěch obviněného porušen v ní označených ustanoveních.
K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl s přihlédnutím ke zjištěním týkajícím se právní úpravy účinné ke dni rozhodování samosoudce o podaném návrhu na potrestání (v případě prvně napadeného rozhodnutí) a skutkových okolností posuzované věci, v případě dalších dvou rozhodnutí stížností pro porušení zákona explicitně napadených (jakož i dalších rozhodnutí, k jejichž zrušení, co by rozhodnutí navazujících, přistoupil) z důvodů níže rozvedených.
Ke zjištěním a důvodům, pro které bylo třeba zrušit trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003.
Podle §266 odst. 1 věty první tr. ř. platí, že proti pravomocnému rozhodnutí soudu nebo státního zástupce, jímž byl porušen zákon nebo které bylo učiněno na podkladě vadného postupu řízení, může ministr spravedlnosti podat u Nejvyššího soudu stížnost pro porušení zákona. Odstavec 2 tohoto ustanovení sice obsahuje omezení v tom směru, že proti výroku o trestu lze stížnost pro porušení zákona podat jen tehdy, jestliže trest je ve zřejmém nepoměru k stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo jestliže uložený druh trestu je v zřejmém rozporu s účelem trestu, avšak podle názoru Nejvyššího soudu právě překročení horní hranice zákonné trestní sazby stanovené pro příslušný druh trestu (v daném případě trestu zákazu pobytu) je třeba považovat případ, kdy „uložený druh trestu, je v zřejmém rozporu s účelem trestu“.
Podle §36 tr. zák. (ve znění účinném do 31. 12. 2009): „Jestliže soud odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal před tím, než byl trest uložený dřívějším rozsudkem vykonán, a ukládá mu trest stejného druhu, nesmí tento trest spolu s dosud nevykonanou částí trestu uloženého dřívějším rozsudkem přesahovat nejvyšší výměru dovolenou tímto zákonem pro tento druh trestu. Je-li jedním z těchto trestů výjimečný trest odnětí svobody nad patnáct až do dvaceti pěti let, rozumí se takovou nejvyšší výměrou doba dvaceti pěti let.“
Podle §57a odst. 1 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009): „Soud může uložit trest zákazu pobytu na jeden rok až pět let za úmyslný trestný čin, vyžaduje-li to se zřetelem na dosavadní způsob života a místo spáchání činu ochrana veřejného pořádku, rodiny, zdraví, mravnosti nebo majetku; trest zákazu pobytu se nemůže vztahovat na místo nebo obvod, v němž má pachatel trvalý pobyt“.
Podle §57a odst. 4 tr. zákona (ve znění účinném do 31. 12. 2009): „Do doby výkonu trestu zákazu pobytu se doba výkonu trestu odnětí svobody nezapočítává; rozhodnutí podle odstavce 3 činí soud až po výkonu trestu odnětí svobody nebo po podmíněném propuštění.“
Podle §2 odst. 5 tr. ř. postupují orgány činné v trestním řízení „v souladu se svými právy a povinnostmi uvedenými v tomto zákoně a za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Doznání obviněného nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přezkoumat všechny podstatné okolnosti případu. V přípravném řízení orgány činné v trestním řízení objasňují způsobem uvedeným v tomto zákoně i bez návrhu stran stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. V řízení před soudem státní zástupce a obviněný mohou na podporu svých stanovisek navrhovat a provádět důkazy. Státní zástupce je povinen dokazovat vinu obžalovaného. To nezbavuje soud povinnosti, aby sám doplnil dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí.“
Podle §2 odst. 6 tr. ř.: „ Orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“
Ze spisů, jimiž Nejvyšší soud provedl důkaz při veřejném zasedání, vyplynuly následující skutečnosti:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, č. j. 3 T 140/96-94, který nabyl právní moci dne 26. 3. 1997, byl obviněnému za trestné činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. zák. a poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. uložen nepodmíněný souhrnný (výrok o trestu – trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku – z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 5. 1996, č. j. 3 T 47/96-32, byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen) trest odnětí svobody v trvání tří roků a trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu tří let. Protože v době tohoto řízení byl obviněný omezen na osobní svobodě (do uloženého trestu mu byla započítána vazba od 31. 7. 1996 do 16. 5. 1997), nezačal trest zákazu pobytu vykonávat hned po nabytí právní moci rozsudku, jímž mu byl uložen, nýbrž až po výkonu trestu odnětí svobody. Z výkonu tohoto druhu trestu (trestu odnětí svobody) byl obviněný propuštěn až dne 31. 7. 2001 (č. l. 131), neboť v období od 17. 5. 1997 do 17. 5. 1998 vykonal trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložený mu trestním příkazem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 26. 7. 1996, č. j. 2 T 358/96-15, v období do 17. 5. 1999 trest odnětí svobody v trvání jednoho roku uložený mu trestním příkazem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 10. 1996, č. j. 4 T 242/96-101, a teprve poté v období do 31. 7. 2001 trest odnětí svobody uložený rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, č. j. 3 T 140/96-94. Trest zákazu pobytu začal vykonávat až od uvedeného data . Výkon tohoto trestu však ovlivnil výkon dalších trestů odnětí svobody, které byly obviněnému uloženy dalšími odsuzujícími rozhodnutími.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 byl obviněný trestním příkazem ze dne 16. 10. 2001, č. j. 4 T 161/2001-41, pravomocně uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, který vykonával (při započtení vazby) v době od 28. 8. 2001 do 28. 5. 2002.
Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 byl obviněný rozsudkem ze dne 30. 7. 2002, č. j. 2 T 106/2002-50, pravomocně uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. e) tr. zák. a maření výkonu úředního rozhodnut podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, který vykonával (při započtení vazby) v období od 23. 7. 2002 do 23. 5. 2003.
Uvedené skutečnosti prokazují, že samosoudce Obvodního soudu pro Prahu 1 při vydání trestního příkazu dne 16. 7. 2003 porušil ustanovení §36 tr. zák. ve spojení s ustanovením §57a odst. 1, odst. 4 tr. zák. v neprospěch obviněného , neboť uložením trestu zákazu pobytu ve výměře čtyř let, za situace, kdy obviněný prokazatelně neměl z dříve uloženého trestu stejného druhu ve výměře tří let vykonány ani dva roky (tak by tomu bylo i v případě, že by obviněný nevykonával tresty v délce devíti měsíců a deseti měsíců, uložené odsuzujícími rozhodnutími Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 4 T 161/2001 a Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 2 T 106/2002), překročil nejvyšší možnou výměru stanovenou zákonem pro tento druh trestu, tj. výměru pěti let. Ve skutečnosti v době, kdy soud trestní příkaz vydal, tj. dne 16. 7. 2003, měl obviněný z výkonu trestu zákazu pobytu uloženého mu na tři roky vykonáno pouze 138 dnů (trest k tomuto datu vykonával v období 31. 7. až 28. 8. 2001, 28. 5. až 23. 7. 2002, 23. 5. 2003. až 16. 7. 2003). Měl-li obviněný trest vykonávat v délce tří roků (s ohledem na začátek jeho výkonu v celkové délce 1096 dnů), pak je překročení zákonem stanovené horní hranice trestní sazby uvedené v ustanovení §57a odst. 1 tr. zák. při vydání trestního průkazu zcela zjevné (ke zbytku trestu v trvání 958 dní, tj. 2 roků a 238 dní uložil soud trestním příkazem trest v trvání čtyř let).
Toto porušení hmotného práva je důsledkem toho, že soud před vydáním trestního příkazu nezjistil všechny rozhodné skutkové okolnosti, které byly nezbytné pro správné rozhodnutí o právním následku jinak správně zjištěné trestní odpovědnosti obviněného, a nezhodnotil je při rozhodování o určení konkrétní výměry ukládaného trestu. Jinak vyjádřeno, porušení hmotně právních ustanovení má svoji příčinu v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. soudem v řízení předcházejícím vydání trestního příkazu.
Ke zjištěním a důvodům, pro které bylo třeba zrušit trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013, usnesení téhož soudu a téže sp. zn. ze dne 1. 10. 2013, jakož i další ve výroku tohoto rozsudku uvedená rozhodnutí.
Trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 19 T 11/2013, jakož i níže uvedená rozhodnutí, jimiž došlo k pravomocnému odsouzení obviněného pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zákona, případně pro přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mají za základ skutkové zjištění, že obviněný se tohoto trestného činu dopustil porušením trestu zákazu pobytu, který mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003, případně i porušením trestu zákazu pobytu uloženého mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 1 T 130/2003. Tresty, jejichž nerespektování obviněným odůvodnilo vyvození jeho trestní odpovědnosti (viz níže), však v obou případech byly uloženy v rozporu se zákonem, neboť při stanovení jejich výměry soudy nerespektovaly ustanovení §36 tr. zák. Obviněnému uložily – vzhledem k nevykonané části stejného druhu trestu, jenž byl obviněnému uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 3 T 140/96 – tresty nad jeho zákonnou výměru. Nezákonně uložený trest však nemůže být podkladem pro spravedlivé odsouzení obviněného založené na skutkovém zjištění, že tento trest nerespektoval a v důsledku toho spáchal trestný čin.
Nejvyšší soud z připojených spisů zjistil, že obviněný byl uznán vinným:
1) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2005, č. j. 15 T 125/2004-38, trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
nejméně dne 14. 11. 2004, kdy byl kolem 12.50 hodin kontrolován policejní hlídkou v P., ulici K. před domem č. ..., se neoprávněně zdržoval na území hl. m. Prahy, třebaže mu bylo známo, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 72/2003, ze dne 16. 7. 2003, v právní moci dnem 1. 8. 2003, uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu čtyř let a tato doba doposud neuplynula,
2) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 2010, č. j. 39 T 130/2010-34, též přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
minimálně dne 28. 11. 2010, kdy byl kontrolován policejní hlídkou v P., ulici P. v rámci silniční kontroly, se zdržoval na území hl. m. Prahy, ačkoli mu byl jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 72/2003 ze dne 16. 7. 2003 uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 let a dále rozsudkem téhož soudu sp. zn. 1 T 130/2003 ze dne 20. 8. 2003 uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 3 let, přičemž v době od 14. 11. 2004 do 21. 2. 2007 a od 19. 9. 2008 do 18. 3. 2010 vykonával trest odnětí svobody, kterým byl trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy přerušen a tento až do roku 2014 trvá,
3) trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, č. j. 19 T 11/2013-23, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
nejméně dne 15. 1. 2013, kolem 15.00 hodin, se zdržoval na území hl. m. Prahy, a to v P., N., v Casinu Eldorado, kde byl kontrolován hlídkou PČR, ačkoli věděl, že mu byl jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 15. 7. 2003, který nabyl právní moci dne 1. 8. 2003 pod sp. zn. 9 T 72/2003 uložen trest zákozu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 roků, a jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2003, který nabyl právní moci téhož dne, pod sp. zn. 1 T 130/2003 uložen další trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 3 let, přičemž v době od 14. 11. 2004 do 22. 4. 2006, od 22. 4. 2006 do 21. 2. 2007, od 19. 9. 2008 do 18. 3. 2009 a od 3. 1. 2011 do 1. 9. 2011 vykonával tresty odnětí svobody, kterými byl trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy přerušen, přičemž tento trvá až do roku 2014,
4) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 38 T 20/2013-55, též přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 7. února 2013 v době kolem 15.10 hodin do doby, kdy byl zadržen hlídkou Policie ČR v P., v hypermarketu TESCO, R., se bez povolení a vážného důvodu zdržoval na území hl. m. Prahy, a to přesto, že mu byl jednak trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 72/2003 ze dne 16. července 2003, který nabyl právní moci dne 1. srpna 2003 uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu v trvání 4 roků, který však dosud nevykonal s ohledem na výkony nepodmíněných trestů odnětí svobody a jednak rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 1 T 130/2003 ze dne 20. srpna 2003, který nabyl právní moci téhož dne, uložen trest zákazu pobytu na územní hl. m. Prahy na dobu v trvání tří let, který však dosud nevykonal s ohledem na výkony nepodmíněných trestů odnětí svobody,
5) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 67 T 157/2013-47, přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 21. 7. 2013 v 02:10 hod. se bez povolení a bez vážného důvodu zdržoval na území hl. m. Prahy, konkrétně v P., na ulici N. před budovou č. o. ..., přestože si byl vědom toho, že mu byl trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 72/2003 ze dne 16. 07. 2003, který nabyl právní moci dne 01. 08. 2003, uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 4 let a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 130/2003 ze dne 20. 08. 2003, který nabyl právní moci dne 20. 08. 2003, mu byl uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu 3 let, přičemž v době od 14. 11. 2004 do 21. 02. 2007, v době od 19. 09. 2008 do 18. 03. 2010 a v době od 03. 01. 2011 do 01. 09. 2011 vykonával trest odnětí svobody, jehož doba se nezapočítává do doby výkonu trestu zákazu pobytu, který tudíž trvá až do 21. 10. 2014.
Z hlediska výkonu obviněnému uložených trestů zákazu pobytu byly Nejvyšším soudem zjištěny následující skutečnosti.
a) K výkonu trestu zákazu pobytu uloženého rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. 3 T 140/96
Obviněný byl z výkonu trestů odnětí svobody propuštěn dne 31. 7. 2001 a od toho dne započal vykonávat uložený trest zákazu pobytu v trvání tří roků, jehož výkon by skončil, nebýt toho, že se uplatnila skutečnost upravená ustanovením §57a tr. zák., tj. výkon trestů odnětí svobody obviněnému uložených dalšími odsuzujícími rozhodnutími, dne 31. 7. 2004 . Protože však obviněný vykonával trest odnětí svobody v době od 28. 8. 2001 do 28. 5. 2002 (odsouzení sp. zn. 4 T 161/2001) a v době od 23. 7. 2002 do 23. 5. 2003 (odsouzení sp. zn. 2 T 106/2002), tj. trest v celkové délce 579 dnů (274 + 305), měl trest zákazu pobytu vykonat ke dni 2. 3. 2006. Ani k tomuto datu však tento druh trestu nevykonal, neboť opětovně začal vykonávat trest odnětí svobody uložený dalšími odsuzujícími rozsudky, a to v době od 14. 11. 2004 do 21. 2. 2007, kdy postupně vykonal tresty uložené mu pod sp. zn. 2 T 9/2004 (14. 11. 2004 až 22. 4. 2005), sp. zn. 15 T 125/2004 (do 14. 1. 2006), sp. zn. 2 T 134/2002 (do 22. 4. 2006) a sp. zn. 3 T 362/2005 (do 21. 2. 2007). Výkonem těchto trestů v celkové délce 829 dnů se tak posunul konec trestu zákazu pobytu ke dni 8. 6. 2008 .
b) K výkonu trestu zákazu pobytu uloženého trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003
Teprve od data 8. 6. 2008 započal obviněný vykonávat trest zákazu pobytu v trvání čtyř let, který mu byl uložen trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 9 T 72/2003. Tento trest by obviněný, nebýt výkonů dalších trestů odnětí svobody, ukončil ke dni 8. 6. 2012 . V důsledku výkonů trestu odnětí svobody uložených mu pod Okresním soudem v Mladé Boleslavi, sp. zn. 2 T 107/2008 (od 19. 9. 2008 do 18. 3. 2010), Obvodním soudem pro Prahu 7, sp. zn. 39 T 130/2010 (od 3. 1. 2011 do 1. 9. 2011), Obvodním soudem pro Prahu 5, sp. zn. 38 T 20/2013 (od 21. 7. 2013 do 19. 1. 2014) a Obvodním soudem pro Prahu 1, sp. zn. 67 T 157/2013 (do 19. 7. 2014), tj. v celkové délce 1149 dnů (545 + 241 + 363), by měl tento trest vykonat ke dni 1. 8. 2015 .
IV.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003, byl porušen zákon v ustanovení §36 tr. zák. ve spojení s ustanovením §57a odst. 1, odst. 4 tr. zák. a v řízení mu předcházejícím v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. (ve znění účinném v době vydání trestního příkazu) v neprospěch obviněného.
V návaznosti na alternativně učiněný návrh ministryně spravedlnosti stran dalšího procesního postupu zvažoval Nejvyšší soud, jaké řešení je optimální a zda je současně umožněno zákonnou úpravou. Přihlížel přitom i k již dříve vydaným rozhodnutím, která reagovala na stížnost pro porušení zákona podanou proti výroku o trestu obsaženému v trestním příkazu.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2001, sp. zn. 4 Tz 5/2001 , resp. jeho odůvodnění na str. 4, by bylo možno nabýt dojmu (při jeho nesprávné interpretaci), že v situaci, kdy stížnost pro porušení zákona směřuje (byť jen) proti výroku o trestu v napadeném trestním příkazu, musí Nejvyšší soud (vždy) zrušit v případě zjištěného porušení zákona trestní příkaz celý. Připomíná se, že v odůvodnění tohoto rozsudku Nejvyšší soud uvedl následující skutečnosti:
„Ačkoli konstatované porušení zákona má v předmětném rozhodnutí důsledky dopadající na správnost výroku o trestu, bylo v daném případě nutno zrušit napadené rozhodnutí v celém rozsahu. Trestní příkaz má podle ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. povahu odsuzujícího rozsudku, což znamená, že trestním příkazem nelze obviněného zprostit obžaloby podle §226 tr. ř., ani upustit od jeho potrestání podle §24 a násl. tr. zák. V uvedeném ‚odsuzujícím’ smyslu tvoří výroky trestního příkazu jednotu a jsou s nimi spojeny účinky předpokládané zákonem (nezměnitelnost, závaznost, vykonatelnost). Je-li proti trestnímu příkazu podán odpor podle §314g tr. ř., nelze jím dosáhnout zrušení jen některého z výroků trestního příkazu, a to ani pokud by podaný odpor proti takovému výroku výlučně směřoval, neboť v důsledku uplatnění tohoto specifického opravného prostředku se trestní příkaz zruší zásadně celý, tj. ve všech výrocích, a samosoudce ve věci nařídí hlavní líčení (§314g odst. 2 tr. ř.). Nepřichází tedy v úvahu, aby se trestní příkaz stal částečně pravomocným a další řízení se vedlo např. jen o uložení trestu nebo o náhradě škody.
Podle shora naznačených kritérií postupoval Nejvyšší soud i v projednávané trestní věci. Trestní příkaz… byl zatížen vadou, v důsledku které se stal – jako institut s povahou odsuzujícího rozsudku ve smyslu ustanovení §314e odst. 5 tr. ř. – nezákonným. Proto jej bylo nutno postupem podle §269 odst. 2 tr. ř. zrušit celý a současně zrušit též další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.“
Z uvedeného důvodu v označené věci rozhodl Nejvyšší soud tak, že po vyslovení porušení zákona a zrušení celého trestního příkazu přikázal podle §270 odst. 1 tr. ř. věc soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Ke zrušení trestního příkazu Nejvyšším soudem v řízení o stížnosti pro porušení zákona v celém rozsahu však nemusí dojít vždy.
Odlišný procesní postup (avšak při jiném skutkovém základě – viz níže) zvolil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 24. 4. 2011, sp. zn. 8 Tz 6/2011 , kdy poté, co podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že stížností pro porušení zákona napadeným trestním příkazem byl porušen zákon, zrušil podle §269 odst. 2 tr. ř. tento trestní příkaz toliko ve výroku o uloženém trestu odnětí svobody, jeho podmíněném odkladu a současně vysloveném dohledu (nikoli též ve výroku o vině a trestu propadnutí věci, které zůstaly nedotčeny, přičemž zároveň zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu). Učinil tak proto, že „jde o oddělitelné výroky, jednak proto, že ponecháním těchto výroků v platnosti si Nejvyšší soud vytvořil předpoklady pro navazující rozhodnutí.“ Senát ve věci rozhodující se totiž neztotožnil s návrhem ministra spravedlnosti, aby po vyslovení porušení zákona a zrušení napadeného rozhodnutí postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. Dospěl naopak k závěru, že zjištěné skutečnosti umožňují, aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., podle něhož může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn. Proto sám rozhodl (při nedotčeném výroku o vině) o uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon podmíněně odložil za současného vyslovení dohledu nad obviněným.
Senát rozhodující ve věci obviněného V. P. dospěl k závěru, že výše zmíněná rozhodnutí nejsou ve vzájemném rozporu, neboť jejich odlišné procesní řešení je odůvodněno jiným skutkovým základem (objasněností věci, která pak umožňuje jiný postup Nejvyššího soud) a že v posuzované věci lze, stran nápravy nezákonného stavu zjištěného ve věci Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 9 T 72/2003, postupovat způsobem, který Nejvyšší soud zvolil ve věci sp. zn. 8 Tz 6/2011. K argumentaci v označeném rozhodnutí a na její podporu totiž dodává toto:
Jakkoli není důvodu zpochybňovat východisko, od něhož odvinul Nejvyšší soud své řešení ve věci sp. zn. 4 Tz 5/2001, tj. že podání odporu – ať je jeho zaměření, co do napadených výroků jakékoli – má vždy za následek zrušení celého trestního příkazu (takový závěr má svou oporu v dikci ustanovení §314g odst. 2 tr. ř., dle něhož „Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší…“ ), není na straně druhé na místě dovozovat, že by se důsledek spojený s tímto specifickým opravným prostředkem musel nutně uplatit při rozhodování o mimořádném opravném prostředku – stížnosti pro porušení zákona. Je třeba si uvědomit, že podáním odporu se trestní příkaz ruší bez dalšího přímo ze zákona, tj. aniž by odporem napadené rozhodnutí bylo podrobeno jakémukoli přezkumu. Odpor umožňuje obviněnému dosáhnout zrušení svou povahou odsuzujícího rozhodnutí, které bylo vydáno mimo jako jedna ze zákonných forem odklonu od standardního soudního procesu, a proto z povahy věci je s podáním odporu spojováno zrušení trestního příkazu v celém rozsahu, aby věc mohla být v celé její šíři posouzena před vydáním standardního rozhodnutí soudem, při zachování možnosti procesních stran ovlivnit svou důkazní aktivitou jeho výslednou podobu. Ze zásady rovnosti stran v soudním procesu pak stejné důsledky podání odporu je třeba přiznat i jeho podání státním zástupcem.
Trestní příkaz, který má povahu odsuzujícího rozsudku (§314e odst. 7 tr. ř.), má svůj obsah vymezen v ustanovení §314f odst. 1 tr. ř. Struktura tohoto rozhodnutí do značené míry odpovídá struktuře rozsudku (§120 odst. 1 tr. ř.), zvláště zjednodušenému rozsudku (§129 odst. 2 tr. ř.), přičemž ve shodě s tím, co tvoří výrokovou část rozsudku, obsahuje jednak výrok o vině, jednak výrok o trestu, případně výrok o náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení. Výroky o trestu a náhradě škody, nemajetkové újmy či vydání bezdůvodného obohacení je třeba ve shodě s náhledem vyjádřeným v rozsudku sp. zn. 8 Tz 6/2011 označit za výroky oddělitelné, neboť za takové se považují ty, které lze na podkladě opravného prostředku samostatně přezkoumat a o nichž lze samostatně rozhodnout. Tak tomu je i v případě rozhodování o stížnosti pro porušení zákona, na jejímž základě (na rozdíl od odporu) dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí, jehož se podaná stížnost týká, tj. i trestního příkazu. Přezkoumává-li podle §266 odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud zásadně zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána ( „K vadám výroků, které nebyly stížností pro porušení zákona napadeny, přihlíží…“ ), v rozsahu a z důvodů v nich uvedených (jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející), přičemž stížnost pro porušení zákona lze podat i jen proti výroku o trestu (§266 odst. 2 tr. ř.), aniž by zákon striktně stanovil, že je tak možno činit jen v případě, že tento výrok je obsažen v rozsudku (nikoli v trestním příkazu), a je-li z podané stížnosti pro porušení zákona zřejmé, že brojí výlučně proti trestu, který byl obviněnému trestním příkazem uložen (ve vztahu k výroku o vině žádné porušení zákona neuplatňuje), poté lze přezkumnou činnost a v případě zjištění porušení zákona jen v části napadeného rozhodnutí (§268 odst. 2 tr. ř.) kasační oprávnění Nejvyššího soudu omezit jen na výrok o trestu (§269 odst. 2 tr. ř.), v případě trestu uloženého trestním příkazem pak tehdy, přichází-li v úvahu bezprostřední aplikace ustanovení §271 odst. 1 tr. ř. V uvedeném směru zvláštní povaha trestního příkazu brání tomu, aby před soudem prvního stupně bylo vedeno řízení týkající se jen výroku o trestu. V daném směru lze přisvědčit tomu, co stran celistvosti tohoto druhu rozhodnutí akcentoval Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 4 Tz 5/2001.
Na straně druhé zákon umožňuje, aby trestní příkaz, resp. jeho část (výrok o vině), tvořil jednotný celek s dalším rozhodnutím, neboť v tomto směru se realizuje rozhodování o sbíhající se trestné činnosti (rozhodování o postihu pachatele v případech reálného souběhu). V případech rozhodování za podmínek §43 odst. 2 tr. zákoníku (resp. dříve podle §35 odst. 2 tr. zák.) se s výroky obsaženými v trestním příkazu nakládá jako s výroky oddělitelnými, neboť výrok o trestu obsažený v trestním příkazu se ruší a nahrazuje se výrokem obsaženým v pozdějším rozhodnutí (aniž by se ovšem takto do pozdějšího rozhodnutí nově transponoval – na rozdíl od postupu podle §45 tr. zákoníku – výrok o vině, který nadále zůstává součástí částečně rušeného trestního příkazu). Současně je však třeba zdůraznit, že k této změně dochází k okamžiku nabytí právní moci nově (později) vydaného rozhodnutí (jeho výroku o vině dalším, tj. sbíhajícím se trestným činem a výroku o souhrnném trestu), neboť až jím dochází ke zrušení výroku o trestu obsaženém v dřívějším odsuzujícím rozhodnutí (tj. i trestním příkazu). Jinak vyjádřeno, nedochází k tomu, že by po určitou dobu byl v právní moci výrok o vině z trestního příkazu, aniž by existoval související pravomocný výrok o trestu.
Dosažení stejného stavu je realizovatelné v případě, že Nejvyšší soud po aplikaci ustanovení §268 odst. 2 tr. ř. a §269 odst. 2 tr. ř. přistoupí ihned k aplikaci §271 odst. 1 tr. ř. a zrušený výrok o trestu nahradí výrokem vlastním.
Byť zákon předpokládá (§270 odst. 1 tr. ř.), že Nejvyšší soud po zrušení napadeného rozhodnutí nebo některého jeho výroku zpravidla věc přikáže tomu orgánu, o jehož rozhodnutí jde, zásady hospodárnosti a rychlosti řízení odůvodňují, aby za situace, že je možno vadu napravit přímo v řízení o stížnosti porušení zákona, Nejvyšší soud tak při splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. sám učinil.
Nejvyšší soud v případě rozhodování mimořádného opravného prostředku podaného ve prospěch obviněného V. P. proto dospěl k závěru, že může – v případě, že k porušení zákona v neprospěch obviněného došlo toliko ve výroku o trestu, přičemž při zrušení napadeného rozhodnutí může sám rozhodnout ve věci na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn – na podkladě důvodně podané stížnosti pro porušení zákona přistoupit i k částečnému zrušení trestního příkazu, konkrétně jeho výroku o trestu, může-li za splnění podmínek §271 odst. 1 tr. ř. o tomto výroku nově sám rozhodnout.
Toto řešení ostatně odpovídá tomu, co Nejvyšší soud uvedl v odůvodnění rozsudku ze dne 7. 3. 2000, sp. zn. 3 Tz 30/2000 , publikovaném pod č. 56 Sb. rozh. tr. ( „... vzhledem ke specifické právní úpravě řízení o stížnosti pro porušení zákona by v úvahu připadalo částečné zrušení trestního příkazu jen ve výroku o trestu v případě, kdyby po takovém výroku nebylo ve věci nutno provádět další řízení“ ).
Právě o takovou situaci se v posuzované věci jedná. Nejvyšší soud zjistil pochybení soudu prvního stupně při vydání trestního příkazu pouze ve výroku o výměře uloženého trestu odnětí svobody. Pochybením není zatížen výrok o vině, neboť skutková zjištění vyjádřená v popise skutku mají podklad v důkazech, o něž se samosoudce při vydání mohl opřít, přičemž subsumpce těchto skutkových zjištění pod příslušné hmotně právní ustanovení odpovídá dovozenému právnímu závěru, tj. že obviněný svým jednáním naplnil zákonné znaky trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. Výroku o vině v trestním příkazu obsaženému ostatně nic nevytýká ani ministryně spravedlnosti.
Nejvyšší soud proto podle §269 odst. 2 tr. ř. trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 9 T 72/2003, zrušil pouze ve výroku o uloženém trestu zákazu pobytu. Zároveň zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část trestního příkazu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Pro úplnost lze poznamenat, že výrok o vině trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. zůstal rozhodnutím Nejvyššího soudu nedotčen. Bylo tomu tak jednak proto, že jde o oddělitelné výroky, jednak proto, že ponecháním tohoto výroku v platnosti si Nejvyšší soud vytvořil předpoklady pro navazující rozhodnutí.
Nejvyšší soud totiž dále postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., podle něhož může při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned rozhodnout ve věci, je-li možno rozhodnutí učinit na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozhodnutí správně zjištěn.
Za této situace a při vědomí toho, že zákon byl porušen pouze v neprospěch obviněného, takže v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (srov. §273 tr. ř.), Nejvyšší soud chybný a v důsledku toho zrušený výrok o výměře uloženého trestu odnětí svobody z trestního příkazu soudu prvního stupně nahradil výrokem vlastním. Obviněnému uložil stejný druh trestu, jaký mu byl uložen původně trestním příkazem, avšak na rozdíl od jeho dřívější výměry při stanovení výše tohoto druhu trestu zohlednil (mimo limitů, které byly dány ustanovením §36 tr. zák.), i vlastní konkretizaci skutku (zjištění týkající se krátkodobého porušení uložené povinnosti), která nevyžaduje důraznější postih. Obviněnému proto trest zákazu pobytu uložil v trvání dvou let. Takto uložený trest se s ohledem na začátek jeho výkonu (8. 6. 2008) a výkon trestů odnětí svobody obviněným v trvání 1149 dnů (odsouzení ve věcech sp. zn. 2 T 107/2008, 39 T 130/2010, 38 T 20/2013, 67 T 157/2013) vztahuje na období do 31. 7. 2013.
Pokud jde o rozsah, v němž za podmínek §269 odst. 2 tr. ř. Nejvyšší soud zrušil všechna další rozhodnutí (případně jejich označené části) obsahově navazující na označený trestní příkaz, resp. jeho výrok o trestu, který zrušil, jedná se nejen o rozhodnutí, která učinil Obvodního soudu pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 9 T 72/2003, nýbrž i všechna rozhodnutí, která měla ve zrušeném výroku o testu svůj podklad.
Jak bylo vyloženo výše, jsou jimi všechna další odsuzující rozhodnutí, jejichž výrok o vině obviněného vycházel ze soudy konstatovaného porušení trestu zákazu pobytu, jenž byl obviněnému uložen ve výměře čtyř let označeným trestním příkazem. Jedná se o rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2005, č. j. 15 T 125/2004-38, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 30. 11. 2010, č. j. 39 T 130/2010-34, trestní příkaz Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2013, č. j. 19 T 11/2013-23, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 27. 2. 2013, č. j. 38 T 20/2013-55, rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 10. 2013, č. j. 67 T 157/2013-47. Všechna tato rozhodnutí (případně jejich části) jsou zatížena vadou spočívající v porušení ustanovení §337 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku [v případě věci Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 15 T 125/2004-38, v porušení ustanovení podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák.] a v řízení předcházejícím vadou spočívající v porušení ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. v neprospěch obviněného. Tyto soudy jednak nezjistily, že trestní odpovědnost obviněného dovozují k porušení podmínek trestu, jenž byl uložen v rozporu se zákonem (co do jeho výměry), jednak neučinily odpovídající skutková zjištění stran vlastního výkonu tohoto druhu trestu, což se projevilo jednak v tom, že porušení podmínek výkonu tohoto druhu trestu vztáhly k jinému rozhodnutí, jímž byl trest, který v době skutku obviněný vykonával, uložen (trestní věc Obvodního soudu pro Prahu 3, č. j. 15 T 125/2004-38), případně kladly obviněnému za vinu i porušení podmínek trestu zákazu činnosti uloženého mu (rovněž nezákonně) rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 1 T 130/2003, s jehož výkonem vůbec nebylo započato.
I v případě těchto rozhodnutí byla zrušena i všechna další rozhodnutí na označená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Z důvodu jednoznačného vymezení, jaká další rozhodnutí, jako obsahově navazující na označená odsuzující rozhodnutí byla tímto rozsudkem rovněž zrušena, uvedl Nejvyšší soud ve výroku svého rozhodnutí i rozsudek Okresního soudu v Lounech ze dne 31. 3. 2006, č. j. 3 T 362/2005-102, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2006, č. j. 6 To 292/2006-199, u něhož se kasace tímto rozhodnutím provedená vztahuje k výroku, jímž byl obviněnému za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest. Protože ten byl uložen i jako právní následek trestní odpovědnosti obviněného za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák., jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 14. 2. 2005, č. j. 15 T 125/2004-38, který byl tímto rozsudkem Nejvyššího soudu zrušen, je zřejmé, že zrušen musel být i výrok o uložení souhrnného trestu, který byl obviněnému uložen v podobě trestu odnětí svobody v trvání dvou let, s jeho výkonem ve věznici s ostrahou.
Stran těchto rozhodnutí (resp. trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. 1. 2003, sp. zn. 19 T 11/2013, ohledně něhož ministryně spravedlnosti alternativní návrh ve svém mimořádném opravném prostředku učinila) neshledal Nejvyšší soud podmínky k tomu, aby postupoval podle §271 odst. 1 tr. ř., když v těchto trestních věcech obviněného je žádoucí, aby v nich nové rozhodnutí učinil příslušný soud prvního stupně, neboť správné rozhodnutí je vázáno na provedení dílčího dokazování, resp. vyhodnocení skutečností, které byly při vydání zrušených rozhodnutí opomenuty.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu