ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1139.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1139/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 7. října 2015 v Brně dovolání obviněného T. T. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 To 4/2015, v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 1 T 132/2014, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. T. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 1 T 132/2014, uznal obviněného T. T. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění soudu spáchal tím, že
od začátku roku 2007 do 5. 7. 2013 ve T., okr. B.-v., v domě č. ..., který trvale obýval, se vůči své partnerce J. Š., nar. ..., která s ním v domě bydlela, zpravidla pod vlivem alkoholu v intervalu jedenkrát za měsíc až jedenkrát za tři měsíce bezdůvodně dopouštěl fyzického násilí tak, že ji bil otevřenou dlaní nebo pěstí do obličeje nebo do hlavy, chytal ji za vlasy a shazoval na zem, urazil kus zubu, smýknutím o zem způsobil kontuzi hrudníku, dále ji pravidelně opakovaně vyzýval k opuštění domu a v nočních hodinách nutil opustit dům, vyčítal jí návštěvy přátel a dne 5. 7. 2013 v době kolem 04:40 hod., kdy se vrátil domů pod vlivem alkoholu, poškozenou vzbudil, přinutil jí jít na zahradu, kde ji vícekrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté odešli do kuchyně, kde poškozené násilím sebral klíče od domu, nadával jí, přinutil ji dům opustit a zabránil jí ve vstupu až do příjezdu policejní hlídky. Poškozená jednání obviněného vnímala jako těžké příkoří, rozvinula se u ní úzkost, pocit beznaděje, depresivní rozlady a neurotické prožívání bez plného rozvinutí syndromu týrané ženy a bez plného rozvinutí stockholmského syndromu.
Podle §199 odst. 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nároku poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky se sídlem Orlická 4, Praha 3 na náhradu škody.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 To 4/2015, podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu odvolání obviněného podaného proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně tento rozsudek ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §199 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu tří let.
Proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího Baudyse včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nevzaly v potaz nepřímé důkazy svědčící v jeho prospěch, zatímco nepřímé důkazy v jeho neprospěch byly zapracovány do odůvodnění jejich rozhodnutí. Poukázal na to, že pokud by byla poškozená v minulosti fyzicky napadána, nic jí nebránilo se odstěhovat do volné garsonky v Městské části B. – K., kterou hradil její tetě až do roku 2009. Trvá dále na tom, že vynesení poškozené z jeho pracovny byl akt nutné obrany před jejím nevhodným verbálním projevem vůči němu. Pokud přitom utrpěla nějaká zranění, nezpůsobil je ani úmyslně ani z nedbalosti, stejně jako nikdy neměl v úmyslu poškozenou týrat. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe dále uvedl, že jeho jednání nebylo tak závažné a intenzivní, aby jej bylo nutné řešit prostředky trestního práva. Obviněný má dále za to, že při důsledném respektování zásady in dubio pro reo by měla skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu znít tak, že „obviněný T. T. vynesl dne 5. 7. 2013 poškozenou J. Š. ze dveří“.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. 3 To 4/2015, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebo aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že jej zprostí obžaloby.
Nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný uplatnil pouze jednu právně relevantní námitku, která se týká porušení zásady subsidiarity trestní represe. V této souvislosti poukázal na to, že obviněný se dopustil jednání, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení a doby trvání zřetelně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení partnerských vztahů a nabylo jasných rysů trestného činu. Soužití obviněného a poškozené se projevovalo cyklickým fyzickým týráním poškozené, které bylo pro poškozenou velmi ponižující a traumatizující. V žádném případě nešlo o situační párové násilí nebo obecné párové násilí, které se vyskytuje běžně v partnerském soužití, neboť v posuzované věci lze vysledovat asymetrický vztah mezi partnery, kdy poškozená byla vždy v roli oběti. Závěrem shrnul, že intenzita zlého nakládání ze strany obviněného byla tak vysoká, že jeho jednání bez důvodných pochybností naplňuje všechny zákonné znaky týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku.
Nejvyšší státní zástupce z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání obviněného, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z důvodů uvedených v §265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován. Uplatněné námitky mu musí odpovídat svým obsahem.
Podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyplývá, že právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení. Podstatou takového posouzení je aplikace hmotného práva, tj. trestního zákona, na skutkový stav věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně. Předmětem právního posouzení je skutek, který zjistily soudy. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku lze namítat, že skutkový stav věci, který zjistily soudy, nenaplňuje znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Je tedy možné vytýkat právní vady v kvalifikaci skutkového stavu věci zjištěného soudy. Mimo rámec dovolacího důvodu jsou skutkové námitky, tj. takové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného hodnocení důkazů oproti tomu, jak je hodnotily soudy, a tím i změny ve skutkových zjištěních soudů. Dovolání se nemůže zakládat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění vyvodily z důkazů, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, a nikoli k tomu, aby skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně byla přezkoumávána ještě třetí soudní instancí. Nejvyšší soud se zabývá z podnětu dovolání podaného s odkazem na ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. otázkou správnosti právního posouzení skutku zásadně ve vztahu k tomu skutkovému stavu věci, který zjistily soudy prvního a druhého stupně, a nepřihlíží k námitkám proti skutkovým zjištěním soudů.
Obviněný vznesl v dovolání částečně skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Obviněný právně relevantně namítl, že nebyla naplněna subjektivní stránka zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, že byla porušena zásada subsidiarity trestní represe a že vůči poškozené jednal dne 5. 7. 2013 v nutné obraně v důsledku jejího hysterického a impulsivního chování.
Podle §199 odst. 1 tr. zákoníku kdo týrá osobu blízkou nebo jinou osobu žijící s ním ve společném obydlí, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až čtyři léta.
Podle §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku pachatel bude potrestán odnětím svobody na dvě léta až osm let, páchá-li takový čin po delší dobu.
Nejvyšší soud poukazuje na to, že hlavním smyslem ustanovení §199 tr. zákoníku je posílení ochrany osob ohrožených fenoménem tzv. domácího násilí, tj. násilí páchaného mezi osobami blízkými ve smyslu jejich vzájemného vztahu, přičemž vzájemné role těchto osob jsou v rámci násilného vztahu neměnné (jeden z aktérů je stále osobou ohroženou a druhý osobou násilnou), tzn. že se nejedná o vzájemnou hádku nebo rvačku mezi partnery. Současně jde o násilí opakované, dlouhodobé, nikoli o jednorázovou eskalaci konfliktní situace vyvolané např. vzájemnou roztržkou či neshodou mezi partnery. Třetím charakteristickým znakem domácího násilí je prostředí, ve kterém je pácháno (zpravidla se jedná o byt, rodinný dům či rekreační objekt užívaný společně násilnou osobou i osobou ohroženou domácím násilím). V konkrétním případě přitom není nutné, aby u týrané osoby vznikly jakékoli následky na zdraví v podobě zranění či jiné obdobné újmy, neboť týrání nemusí mít nutně jen povahu fyzického násilí, ale může spočívat i v působení psychických útrap, popř. být v rovině sexuálního násilí, ekonomického násilí, vyvolání stavu sociální izolace či být různorodou kombinací některých z těchto forem. U domácího násilí je v rámci možných způsobů jeho řešení nezbytně nutné orientovat se na celé jednání pachatele komplexně, nikoli pouze na dílčí útoky, neboť pouze chování násilné osoby k osobě ohrožené v kontextu historie jejich vzájemného vztahu vystihuje skutečnou nebezpečnost daného jednání.
Podle dlouhodobých poznatků organizací věnujících se pomoci obětem trestných činů lze v obecné rovině zaznamenat různé formy domácího násilí, jež se mohou v každém konkrétním případě vzájemně kombinovat. V rámci domácího násilí se zpravidla jedná o projevy psychického násilí, které mají nejčastěji podobu ponižování, urážek, hrubého chování až vyhrožování, obviňování, zákazů, zastrašování, vydírání, ničení věcí ohrožené osoby. Značně rozšířenou formou je rovněž násilí fyzické, v praxi představované zejména fackami, kopáním, škrcením, bitím rukama či předměty, svazováním, ohrožováním bodnou nebo střelnou zbraní, odepíráním spánku a jídla, jakož i útoky na samotný život ohrožené osoby. Emocionálním násilím je pak zpravidla soustavná kontrola každodenní činnosti a kontaktů ohrožené osoby osobou násilnou, dále zesměšňování, citové vydírání, výhrůžky odebráním dětí, vyhozením z bytu apod. Domácí násilí však může mít rovněž konkrétní podobu sexuálního násilí (tj. znásilnění, nucení k různým sexuálním praktikám proti vůli ohrožené osoby, sexuálního nátlaku a napadání apod.) či násilí sociálního (tj. zákazů kontaktů s rodinnými příslušníky a s přáteli s cílem ohroženou osobu sociálně izolovat, využívání dětí nebo jiných osob jako prostředku nátlaku na ohroženou osobu apod.). Pominout nelze ani projevy násilí ekonomického, tj. omezování přístupu ohrožené osoby k finančním prostředkům, neposkytování prostředků na společnou domácnost či příspěvků na výživu dětí, převzetí absolutní kontroly nad příjmy a výdaji ohrožené osoby osobou násilnou, zatajování finanční situace rodiny apod.
V případě faktoru času, který je z hlediska trestnosti jednání pachatele ve smyslu §199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku klíčový, se musí jednat o dobu řádově v měsících, neboť již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním. Čím méně intenzivní budou konkrétní projevy chování pachatele naplňující znaky týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění okolnosti "páchání činu po delší dobu", jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech případu tak není vyloučeno, aby i doba několika málo měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr., a rozhodnutí č. 20/1984-I Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného. Vycházel ze skutkového stavu věci zjištěného v průběhu trestního stíhání obviněného, který je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že soužití obviněného s poškozenou se projevovalo opakovaným fyzickým týráním, které bylo pro poškozenou velmi ponižující a traumatizující. Model jejich soužití byl typickým vztahem agresora a oběti, neboť obviněný se po dobu šesti až sedmi let opakovaně zpravidla po nadměrné konzumaci alkoholu mimo společné obydlí vracel domů, bezohledně požadoval po poškozené, aby naslouchala jeho názorům a pokud tak neučinila, reagoval brachiálním násilím nebo hrubými a ponižujícími nadávkami. Obviněný poškozenou opakovaně bil otevřenou dlaní nebo pěstí do obličeje nebo hlavy, chytal ji za vlasy a shazoval na zem, urazil jí kus zubu, pravidelně jí nadával vulgárními výrazy, nutil ji v nočních hodinách opustit dům, vyčítal jí návštěvy přátel. Jednání obviněného z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení a doby trvání zřetelně překročilo rámec běžného nebo obvyklého narušení partnerských vztahů a nabylo jasných rysů trestného činu. V žádném případě nešlo pouze o situační párové násilí nebo obecné párové násilí, které se vyskytuje běžně v partnerském soužití, neboť v této věci byla poškozená vždy a dlouhodobě v roli oběti.
Nejvyšší soud s ohledem na námitku obviněného týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe upozorňuje na to, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům konkrétní skutkové podstaty (srov. rozh. č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud poukazuje na to, že jednání obviněného v této trestní věci je zcela častým případem týrání osoby žijící ve společném obydlí, které navíc naplňuje znaky kvalifikované skutkové podstaty, aniž by zde byly dány jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně nižší hranici trestnosti. Jednání obviněného z těchto důvodů není možné projednat v souladu s principem ultima ratio pouze v občanskoprávním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003).
Nejvyšší soud dále upozorňuje na to, že intenzitu a míru, s níž jednání obviněného zasahovalo do osobní sféry poškozené nelze bagatelizovat ani s odkazem na to, že obviněný poškozenou v inkriminované době finančně zaopatřoval, ani že se poškozená vůči němu v určitých konfliktních situacích chovala hystericky a verbálně jej napadala. Obviněný v této souvislosti namítl, že vůči poškozené jednal dne 5. 7. 2013 v nutné obraně vzhledem k její hysterické a impulsivní povaze a z tohoto důvodu ji vynesl z jeho pracovny. Nutnou obranou se rozumí takové jednání, kterým někdo odvrací hrozící nebo trvající útok na zájmy chráněné trestním zákonem. Pro posouzení jednání obviněného z hlediska nutné obrany je proto rozhodné, zda obrana směřovala proti útočníkovi, zda šlo o útok přímo hrozící nebo trvající a zda obrana nebyla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Pokud obviněný v této trestní věci reagoval na impulsivní chování poškozené v rovině verbálních výpadů tak, že poškozenou přinutil jít na zahradu, kde ji několikrát udeřil otevřenou dlaní do obličeje, poté odešli do kuchyně, kde poškozené násilím sebral klíče od domu, vulgárně jí nadával a následně ji donutil opustit dům a zabránil jí ve vstupu do něj až do příjezdu policejní hlídky, jedná se o jednání zcela zjevně nepřiměřené jednání poškozené a takové jednání rozhodně nelze posoudit jako nutnou obranu obviněného před poškozenou. Na jednání obviněného je navíc nutné nahlížet jako na celek, přičemž právě z celkového dlouhodobého kontextu jeho jednání vůči poškozené je zcela zřejmé, že v případě obviněného se bez důvodných pochybností jednalo o delší dobu trvající zlé nakládání s poškozenou, které se vyznačovalo vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti, a to jak v oblasti fyzické, tak psychické, které poškozená pociťovala jako těžké příkoří.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému shledal, že obviněný svým jednáním naplnil nejen subjektivní stránku zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, ale všechny zákonné znaky tohoto zločinu, neboť po delší dobu týral osobu blízkou žijící s ním ve společném obydlí. Právní kvalifikace skutku je proto správná.
K námitce obviněného týkající se porušení zásady in dubio pro reo Nejvyšší soud podotýká, že zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, nikoli zásadou práva hmotného, a proto nenaplňuje důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení.
Nejvyšší soud z těchto důvodů shledal, že dovolání obviněného T. T. je zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O dovolání obviněného rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. října 2015
JUDr. Jindřich Urbánek
předseda senátu