ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.1212.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 1212/2015-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 16. prosince 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného M. L. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 8 To 488/2014, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 113/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 1 T 113/2014, byl obviněný (společně se společností FAST EAST TRADING, s.r.o.) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku a byl mu podle §209 odst. 4 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 3,5 roku. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené obchodní společnosti na náhradu škody.
Obviněný se uvedeného zločinu dopustil tím, že (zkráceně uvedeno) jako jediný jednatel a majitel společnosti FAST EAST TRADING, s.r.o., jménem této společnosti uzavřel dne 31. 1. 2012 v B. s poškozenou společností Vodafone Czech Republic, a.s., Rámcovou smlouvu o poskytování veřejně dostupných služeb elektronických komunikací, na základě které od 20. 9. 2012 do 27. 10. 2012 telefonicky u poškozené společnosti objednal a následně odebral celkem 220 kusů mobilních telefonů, které pak blíže nezjištěným způsobem odprodal dalším obchodníkům s těmito telefony, tedy zpeněžil je a tyto telefony tak byly uvedeny na trh v České republice, přičemž za odebrané telefony dodavateli nezaplatil, a s cílem vyhnout se odpovědnosti dne 8. 11. 2012 převedl 100% svého obchodního podílu ve společnosti FAST EAST TRADING, s.r.o., na osobu J. N. , který se stal novým jednatelem společnosti, přičemž tak jednal od začátku s vědomím, že tato společnost má další nesplacené závazky, nedisponuje finančními prostředky v takové výši, která by stačila k uhrazení telefonů a jednal v úmyslu za odebrané telefony nezaplatit, čímž poškozené společnosti způsobil škodu ve výši 3 071 740 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný i společnost FAST EAST TRADING, s.r.o., odvolání, která Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 8 To 488/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podal obviněný řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že nepopíral, že předmětné telefony objednal a odebral, ale vždy se ohrazoval vůči tvrzení, že tyto uvedl na trh a zpeněžil, když nebyl proveden jediný důkaz, který by jej z takového jednání usvědčoval. Nebylo prokázáno, že by byť jediný telefon prodal a disponoval prostředky jako s výnosem z takového prodeje. Soudy neuvěřily jeho tvrzení, že telefony předával dále osobě J. H. , kterou považovaly za nedůvěryhodnou, ale on předložil řadu důkazů, že tento měl na společnosti zájem, byl jejím tichým společníkem, a také vysvětlil, jakým způsobem došlo k převodu obchodního podílu ve společnosti, ve které již nechtěl setrvat a J. H. si měl obchodní podíl převést na sebe. Ten ale vzhledem k exekucím neměl o převod obchodního podílu zájem a proto mu představil jako nabyvatele obchodního podílu J. N. Protože minimálně v této části se jeho výpověď shoduje s výpovědí J. N. , a je tak nepohybné, že osoba J. H. sehrála ve věci nějakou roli, obviněný namítá, že soudy rezignovaly na prokazování jeho účasti ve věci a existují pochybnosti ohledně zpeněžení telefonů a výnosu z tohoto prodeje. Považuje proto za neprokázané, že on byl osobou, která se takovým jednáním obohatila.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu I. stupně, a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že se po seznámení s obsahem dovolání k němu nebude věcně vyjadřovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněného se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly součástí celé jeho obhajoby a zabýval se jimi již nalézací soud, tedy v podstatě lze v podrobnostech odkázat zejména na odůvodnění soudu I. stupně, se kterým se Nejvyšší soud ztotožnil. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Z obsahu dovolání je totiž zřejmé, že obviněný všemi výše uvedenými argumenty usiluje o změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch, přičemž nesouhlasí se závěry soudů, které na základě provedeného dokazování shledaly jeho obhajobu za zcela vyvrácenou, přičemž úvahy, kterými se řídily, ve svých rozhodnutích také řádně odůvodnily. Obviněný tak svými námitkami nesouhlasí se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, jakož i s jejich hodnocením soudy obou stupňů. Tím zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů při hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaného činu tedy dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro něj příznivějších) skutkových závěrů, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.
Výše uvedené námitky – skutkové – tedy nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu přezkoumat dovoláním napadené rozhodnutí (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Dovolací soud již opakovaně připustil, že se zásada, s níž přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně. Typicky se tak děje v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud tedy v posuzovaném případě zkoumal, zda nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán tehdy, jestliže skutková zjištění soudů vůbec postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Mezi skutkovými zjištěními městského soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také odvolací soud, a provedenými důkazy, není žádný rozpor, natož extrémní. Z odůvodnění napadených rozhodnutí i obsahu trestního spisu je zřejmé, že soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, neboť vyslechly řadu svědků, kteří ve věci mohli podat potřebné informace, přičemž také zjistili, že J. H. je notorický neplatič, nemá žádný majetek a byl v jiné věci trestně stíhán jako uprchlý, protože není známo, kde se zdržuje. Soudy posléze všechny ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, a proto Nejvyšší soud považuje dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že při hodnocení důkazů posuzovaly rovněž verzi průběhu skutkového děje tak, jak ji předestírá obviněný. Na základě provedených důkazů hodnocených jednotlivě i ve vzájemných souvislostech ji však shledaly nevěrohodnou.
Obecně se trestného činu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožení majetku (majetkových práv) pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy. Zásadně platí, že obohacení, a to ať už pachatele nebo někoho jiného, se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může být menší, ale i větší než způsobená škoda. Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem jiného nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 811/2013). K tomu lze s ohledem na námitky obviněného dodat, že z hlediska trestní odpovědnosti pachatele trestného činu podvodu je nerozhodné, zda pachatel obohatil sebe, nebo pouze jiného, protože oba tyto znaky skutkové podstaty §209 odst. 1 tr. zákoníku jsou uvedeny alternativně a stačí tak naplnění alespoň jednoho z nich.
Jestliže obviněný namítá, že se nepodařilo prokázat, že by se právě on obohatil, nejedná se o námitku v souladu s uplatněným důvodem dovolání, byť tato námitka ve svém důsledku směřuje k tomu, že nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku „sebe obohatí“. Tento hmotněprávní závěr totiž soudy učinily na základě skutkového zjištění, že obviněný odebrané telefony „blíže nezjištěným způsobem odprodal dalším obchodníkům s těmito telefony, tedy zpeněžil je a tyto telefony tak byly uvedeny na trh v České republice“. Pokud obviněný namítá, že ohledně zpeněžení telefonů a výnosu z tohoto prodeje nebyly odstraněny pochybnosti a jeho vina nebyla prokázána, popírá tak výše uvedené skutkové zjištění soudů, které bylo podkladem pro hmotněprávní závěr o jeho obohacení. Na základě podvodného jednání obviněného popsaného ve výroku o vině, mu byly vydány předmětné mobilní telefony, které osobně převzal. Aniž by byly uhrazeny faktury za převzaté telefony, tyto následně nezjištěným způsobem odprodal dalším prodejcům mobilních telefonů, když byl zjištěn jejich prodej v tzv. „kamenném obchodě“. Tím došlo jak ke vzniku škody na straně dané obchodní společnosti, tak i k obohacení na jeho straně, které by nevzniklo bez jeho jednání. Obviněný sice uváděl, že telefony předával i s fakturami J. H. , a domníval se, že tento je uhradí, nebo je uhradí nějaký jeho známý z P. , o kterém však obviněný vůbec nic nevěděl. Přitom se jednalo o úhradu částky za odebrané mobilní telefony přes 3 000 000 Kč a telefony se později prokazatelně objevily v běžném prodeji. Zřejmý úmysl obviněného objednat telefony, a jejich prodejem získat finanční prostředky, přitom jasně vyplývá ze všech okolností případu, a zejména ze zjištění soudu I. stupně učiněného ze zvukových nahrávek jeho rozhovorů s pracovníky společnosti Vodafon, kde vedle nepravdivého tvrzení, že obchodní zástupci již mobilní telefony dostávají, m.j. uvedl, že bílé telefony jsou více žádané než černé. K tomu pak odvolací soud na doplnění správně uvedl, že pokud by tím měl obviněný na mysli, že obchodní zástupci víc žádají bílé telefony, tak by to byla jednoznačně lež, protože žádné obchodní zástupce neměl. Již odvolací soud přitom k námitkám obviněného o účasti J. H. na celé věci také uvedl, že jej to nijak nezbavuje trestní odpovědnosti.
Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Obviněný tak sice formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které mu svým obsahem neodpovídají a nejsou tak pod tento dovolací důvod podřaditelné. Těmito námitkami obviněný nenaplnil ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud na základě uvedených důvodů shledal dovolání obviněného M. L. podaným z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jej proto odmítl.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. prosince 2015
JUDr. Michal Mikláš
předseda senátu