ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.183.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 183/2015-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. března 2015 v neveřejném zasedání, o dovolání obviněného Mgr. P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 14 To 228/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 1 T 99/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 1 T 99/2013, byli obvinění Mgr. P. P. , T. P. a P. V. uznáni vinnými pod bodem ad I. výroku o vině zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný J. Z. byl pod bodem ad I. výroku o vině uznán vinným účastenstvím ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku na zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku a pod bodem ad II. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen Mgr. P. P. podle §175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obvinění T. P. a P. V. , každý podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku jim byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Obviněný J. Z. byl pod bodem ad I. za uvedený zločin, a za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 8. 2013, č. j. 2 T 162/2013-41, který byl obviněnému doručen dne 27. 8. 2013, podle §175 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 2 let a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chrudimi ze dne 22. 8. 2013, č.j. 2 T 162/2013 - 41, který nabyl právní moci dne 5. 9. 3013, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek pod bodem ad II. byl obviněný Z. odsouzen podle §196 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 měsíců. Podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let a nad obviněným byl současně vysloven dohled. Podle §85 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo, aby v průběhu zkušební doby postupně uhradil dlužné výživné a platil řádně běžné výživné na svého nezletilého syna M. E. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Obvinění se zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku popsaného pod bodem ad I. dopustili tím, že dne 7. 4. 2012, v době od 12:20 hodin do 13:10 hodin, pod smyšlenou záminkou vlákali poškozeného M. Š. do bytu č. .... v D. ul. čp. .... v P. , když obviněný J. Z. si domluvil schůzku s poškozeným M. Š. , vešel s ním do uvedeného bytu pod záminkou pronájmu a prohlídky nemovitosti, po chvíli nepozorovaně otevřel vstupní dveře bytu a vpustil dovnitř obviněné Mgr. P. P. , P. V. a T. P. , které telefonicky navigoval do uvedeného bytu, poškozený M. Š. poté ze strachu ustoupil do kuchyně bytu, kam jej obžalovaní následovali, na výzvu obviněného Mgr. P. P. poškozený musel rozebrat svůj mobilní telefon, předat mu z telefonu vyjmutou baterii, kterou si obviněný Mgr. P. P. ponechal a následně obviněný Mgr. P. P. z donesené igelitové tašky vyjmul 10 kusů prázdných a 5 kusů potištěných papírů formátu A4, poškozenému výhrůžně řekl, aby papíry podepsal, což poškozený odmítl, obžalovaný poté poškozenému hlasitě a výhrůžně řekl, že je sráč, že to podepíše buď po zlým nebo po dobrým, jemu je to jedno, on má na to času dost, už by takhle pěkně mluvit nemusel, že skončí minimálně v kolečkovém křesle, měl by si uvědomit, že má malou holčičku a přeci nechce, aby z ní byl sirotek, aby byla bez táty, načež poškozený pojal důvodný strach o sebe i o svou rodinu, předložené papíry podepsal, přičemž při podpisu si všiml obsahu dvou potištěných papírů, kdy jeden z nich, adresovaný exekutorskému úřadu Chrudim, obsahoval žádost o zrušení exekuce, a druhý byl dokladem o převzetí finanční hotovosti, obviněný Mgr. P. P. po podpisu papírů poškozenému sdělil, že „právě prodal dům a dostal za něj zaplaceno“, a dále mu řekl, že „se v úterý sebere a pomaže na katastr a sundá to, co tam navěsili, nebo ho rozstřílejí“, své výhrůžky zdůraznil gestem ruky, jíž si několikrát poklepal na svůj pravý bok, u něhož poškozený spatřil horní část pažby pistole, přičemž obvinění T. P. a P. V. po celou dobu stáli za obviněným Mgr. P. P. a poškozenému postojem bránili v opuštění kuchyně a posléze společně z bytu odešli.
Proti tomuto rozhodnutí podali odvolání obvinění Mgr. P. P. , T. P. , P. V. a poškozený M. Š. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 14 To 228/2014, z podnětu odvolání obviněných Mgr. P. P. , T. P. a P. V. napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o náhradě škody ve vztahu k těmto obviněným, a podle §261 tr. ř. i ve vztahu k obviněnému J. Z. , a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozeného na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. zamítl odvolání poškozeného M. Š. V ostatních výrocích ponechal napadený rozsudek soudu I. stupně nezměněn.
Proti rozsudku soudu II. stupně podal obviněný Mgr. P. P. dovolání. Dovolání odůvodněné prostřednictvím Mgr. L. Blažka opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soudy podle něj provedly hodnocení důkazů v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, nepřihlédly k jeho námitkám proti zákonnosti provedené rekognice in natura, ani k jeho důkazním návrhům, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný zdůraznil, že dovolání podává s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14. Namítá, že je usvědčován pouze svědeckou výpovědí poškozeného. Je přesvědčen, že jsou dány minimálně důvodné pochybnosti o tom, zda osobou hlavního agresora byl právě on. V jeho prospěch podle něj svědčí také výpovědi dalších obviněných, jeho manželky a svědkyně E. K. Tyto výpovědi soudy hodnotily jako nevěrohodné, avšak podle obviněného je ve světle ostatních důkazů měly hodnotit jako věrohodné. Osamoceně podle obviněného stojí usvědčující výpověď poškozeného M. Š. Pokud soudy z provedeného dokazování uzavřely, že on se uvedeného jednání účastnil, učinily tento závěr v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Podle názoru obviněného není pochyb o tom, že ke schůzce skutečně došlo, lze mít podle něj pochybnosti, zda při ní došlo k jednání „agresorů“ tak, jak je popsáno ve výroku rozsudku, nelze mít ovšem podle něj žádné pochyby o tom, že tam on jako hlavní agresor nebyl. Obviněný dále poukázal na to, že soud odmítl provést důkaz na fyziodetekčním zařízení, když tento mohl vnést do souzené věci podstatné skutečnosti. Obviněný v průběhu řízení vznesl námitky proti způsobu provedení rekognice in natura, má za to, že byla provedena nesprávně, ačkoli soudy ji považují za správnou.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby byl Nejvyšším soudem zproštěn obžaloby.
V dalším odůvodnění dovolání prostřednictvím JUDr. P. Poledníka obviněný Mgr. P. P. rovněž poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že soudy na základě zjištěného skutkového stavu věci dovodily nesprávné právní posouzení skutku. Řízení před soudy zůstalo podle něj kusým nepřezkoumatelným a není zřejmé, ze kterých důkazů nalézací soud vycházel. Obviněný je přesvědčen, že na základě provedeného dokazování nebylo možno dospět k závěru o jeho vině. Provedené důkazy nevyvrací jeho obhajobu. Soud I. stupně podle něj učinil právní závěr v extrémním rozporu s provedeným dokazováním a neaplikoval zásadu in dubio pro reo, ačkoli byla podle jeho názoru zcela namístě. Soudy tím, že nepřihlédly k jeho námitkám proti zákonnosti rekognice, a nepřipustily jeho návrh na doplnění dokazování, porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný citoval z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu. Má za to, že výpověď poškozeného, kterou soudy shledaly věrohodnou, stojí podle něj osamocena a je v rozporu s dalšími provedenými důkazy. Podle obviněného soud nezkoumal osobu poškozeného a jeho věrohodnost, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces. Chybí důkazní řetězec, na základě něhož by bylo možné vyslovit závěry o jeho vině a jeho obhajoba nebyla žádným způsobem prokazatelně vyvrácena. Učiněné závěry o existenci údajných listin předložených k podpisu nebyly nikterak prokázány, listiny nebyly předloženy a jejich existence je založena pouze na základě tvrzení poškozeného. Obviněný, že navrhoval důkazy prokazující, že potvrzení o převzetí hotovosti existovalo již dne 15. 3. 2012 a nikoli v den, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu. Podle obviněného nelze ze žádných okolností dovodit jeho přítomnost na místě činu. Jeho vinu vyvrací výpovědi dalších obviněných, jakož i výpověď jeho manželky a svědkyně E. K. , jež měly soudy shledat věrohodnými. Skutková verze poškozeného, kterou přijal nalézací soud, nevychází podle obviněného z provedeného dokazování, stojí osamoceně a nemá žádná podpůrná tvrzení. Za tohoto stavu měla být podle něj aplikována zásada in dubio pro reo. Soudy údajně nepřípustně spojily prokazování toho, zda se schůzka stala za okolností, které popisuje poškozený, s tím, zda na místě byl on jako hlavní „agresor“, když podle něj téměř nelze mít pochybnosti o tom, že na místě činu nebyl. Obviněný dále poukazuje na některé rozpory v odůvodnění nalézacího soudu. Ke komunikaci se svědkem M. P. uvedl, že navrhoval provedení důkazu výpisem telefonických hovorů, aby bylo zřejmé, že s tímto svědkem komunikoval před i po dni 7. 4. 2012 a šlo tak mezi ním a M. P. o běžnou komunikaci. Na základě provedeného dokazování mělo být soudy dovozeno jiné právní posouzení a on měl být obžaloby zproštěn. Obviněný uvedl, že v průběhu řízení vznesl rovněž námitky k průběhu rekognice, kdy se domnívá, že další osoby byly znatelně rozdílně oblečeny, nebyly obdobné tělesné konstituce ani věku. Není podle něj ani zřejmé, proč byl úkon prováděn jako neodkladný. Jeho námitky proti údajné nezákonnosti rekognice nebyly podle něj přezkoumány. Nesouhlasí s tvrzením soudů, že rekognice byla provedena řádně. Znovu poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, s tím, že každý jednotlivý důkazní prostředek může mít podstatný vliv na rozhodnutí ve věci samé. Uzavřel, že žádný z provedených důkazů neprokazuje jeho vinu, že soudy na základě provedeného dokazování dospěly k nesprávnému závěru o jeho vině, má za to, že v uvedené trestní věci existuje takové množství pochybností, že bylo namístě aplikovat zásadu in dubio pro reo. Znovu poukázal na zmíněné stanovisko Ústavního soudu s tím, že Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a přikázal Okresnímu soudu v Pardubicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství uvedla, že vzhledem k obsahu dovolání se k němu nebude věcně vyjadřovat. Současně souhlasila s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že obviněný v dovolání uplatnil v podstatě totožné námitky, kterými se již zabýval a přesvědčivě vypořádal soud II. stupně. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podal fakticky ve stejném rozsahu (z velké části dokonce doslovně totožný obsah), a z obdobných důvodů jako odvolání (č. l. 671 a násl. tr. spisu). Shodné námitky byly součástí celé obhajoby obviněného a zabýval se jimi již nalézací soud. S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že námitky obviněného dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Toho si je ostatně obviněný vědom, když v dovolání především poukazuje na údajně extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, odkazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, které se mimo jiné zabývá povinností Nejvyššího soudu v rámci dovolání posoudit, zda v předchozích fázích řízení nebyla porušena práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces. Nutno podotknout, že v tomto směru je ale praxe Nejvyššího soudu již dlouhodobě v souladu s uvedeným stanoviskem Ústavního soudu (viz níže tzv. extrémní rozpor).
Podstatou dovolání obviněného je především námitka, že se trestného činu nedopustil, že na místě trestného činu vůbec nebyl, a dále námitky týkající se hodnocení věrohodnosti výpovědí především poškozeného M. Š. , jeho manželky (svědkyně H. P. ) a svědkyně E. K. Brojí také proti úplnosti provedeného dokazování s tím, že soudy nepřipustily jeho návrhy na provedení důkazu vyšetřením na polygrafu a výpisem telefonických hovorů se svědkem M. P. Namítá nesprávnost provedení rekognice, neboť poznávané osoby (figuranti) nebyly podle jeho názoru obdobné tělesné konstituce ani věku a není podle něj ani zřejmé, proč probíhala jako neodkladný úkon. Dokazování zůstalo podle obviněného neúplné, kusé a soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť z nich podle něj nevyplývá jeho vina. Obviněný se proto domáhá aplikace zásady in dubio pro reo.
Z obsahu dovolání je tak zřejmé, že obviněný svými námitkami zcela popírá skutková zjištění učiněná soudy na základě provedeného dokazování a nesouhlasí s tím, jaké důkazy okresní a krajský soud ve věci provedly, resp. neprovedly, jak provedené důkazy hodnotily a jaké skutkové závěry na jejich podkladě postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodily. Se způsobem hodnocení důkazů (zejména s hodnocením věrohodnosti osoby poškozeného a věrohodnosti výpovědí jeho manželky a svědkyně E. K. ) obsáhle polemizuje, dokazování považuje za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Obviněný tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, zaměňuje za další odvolání a přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících taxativně v §265b tr. ř. uvedeným důvodům dovolání. Dovolací soud při posuzování správnosti právního posouzení skutku vychází ze skutkových zjištění učiněných soudy v průběhu dokazování v hlavním líčení, a nikoliv z konstrukce skutku, kterou za správnou považuje obviněný. Takové námitky nemohou samy o sobě založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů I. a II. stupně. Jen zcela výjimečně tak může učinit, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění nižších soudů nezbytný proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu obviněného na spravedlivý proces.
Na tomto místě Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že tvrzení o tzv. extrémním nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy používá Ústavní soud k odůvodnění své rozhodovací praxe, při které z podnětu ústavních stížností výjimečně zasahuje do rozhodnutí obecných soudů. Jak lze vyvodit z jeho dosavadní judikatury, Ústavní soud vymezil v podstatě tři skupiny vad důkazního řízení, jejichž přítomnost může mít za následek porušení práva na spravedlivý proces a v důsledku toho byl nutný zásah Ústavního soudu. Do první skupiny takových vad náleží tzv. opomenuté důkazy, kdy soudy odmítly provést důkaz navržený účastníkem řízení, aniž by svůj postup věcně a adekvátně stavu věci odůvodnily. Patří sem i případy, kdy soudy sice provedly důkaz, avšak v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nezhodnotily. Další skupinu vadné realizace důkazního řízení tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah, není získán procesně přípustným způsobem a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Konečně třetí oblast zahrnuje případy svévolného hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků důkazního řízení. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že v tomto případě nelze postup soudů při provádění a hodnocení důkazů zařadit ani do jedné z těchto skupin.
Nejvyšší soud mezi skutkovými zjištěními okresního soudu, s nimiž se v napadeném rozsudku ztotožnil také krajský soud, a provedenými důkazy, neshledal žádný rozpor, natož extrémní, jak namítá obviněný. Z provedeného dokazování, podrobně popsaného v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, je zcela nepochybné, že se velice pečlivě a zodpovědně zabývaly otázkou věrohodnosti jednotlivých provedených důkazů, hodnotily je jednotlivě i v souhrnu, přičemž své úvahy také řádně odůvodnily. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový základ především ve výpovědi poškozeného M. Š. , kterou soudy po pečlivém hodnocení všech okolností případu shledaly věrohodnou, neboť během celého trestního řízení vypovídal podrobně, logicky a neměnně o průběhu jednání dne 7. 4. 2012 při schůzce v bytě (kam byl obviněnými vylákán pod smyšlenou záminkou prohlídky bytu), tak o okolnostech, které této schůzce předcházely. Zejména o okolnostech koupě domu ve Š. od prodávající V. M. a o okolnostech, které následovaly ohledně zápisů do katastru nemovitostí, jakož i o schůzce s Mgr. P. P. v únoru 2012 ve své kanceláři. Poškozený také zcela logicky vysvětlil, proč obviněného Mgr. P. P. při posuzovaném jednání v bytě dne 7. 4. 2012 hned nepoznal, ačkoli s ním pár měsíců před tím osobně jednal. Obviněného pak bezpečně poznal při rekognici konané dne 4. 6. 2012 (č. l. 176 a násl. tr. spisu). Poznal ho také při hlavním líčení dne 31. 10. 2013 (č. l. 538 a násl. tr. spisu), přičemž s určitostí uvedl, že se jedná o muže, který se nacházel dne 7. 4. 2012 v uvedeném bytě a který je označován jako „hlavní agresor“. Nejvyšší soud nepřisvědčil námitkám obviněného ohledně údajné nezákonnosti provedené rekognice. Tato procesní námitka jak bylo uvedeno výše, nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proto Nejvyšší soud pouze nad rámec dovolání uvádí, že z protokolu o rekognici vyplývá, že byla provedena jako neodkladný a neopakovatelný úkon, neboť vše nasvědčovalo tomu, že může být zjištěna osoba, jež se dopustila jednání, pro které je vedeno trestní řízení, přičemž svědek by mohl s odstupem času podobu pachatele zapomenout nebo by na něj mohl být vyvíjen tlak, bude ovlivněna jeho výpověď nebo schopnost zapamatovat si rozhodné skutečnosti nebo schopnost tyto skutečnosti reprodukovat, zejména pro složitost případu a předpoklad delšího trvání vyšetřování. Z uvedeného protokolu také nepochybně vyplývá, že osoba obviněného byla při rekognici umístěna mezi osobami, které se výrazně neodlišují, přičemž tato skutečnost je zřejmá na první pohled. Nejvyšší soud tedy nemá důvod pochybovat o správnosti provedení rekognice dne 4. 6. 2012 (č. l. 176 a násl. tr. spisu), při níž poškozený obviněného Mgr. P. P. bezpečně poznal a označil ho jako toho, který byl „největší agresor předmětného vydírání v bytě na D. “. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil ani námitce obviněného, že by výpověď poškozeného stála v celém případu osamoceně. Jeho výpověď je v souladu s dalšími důkazy a okolnostmi případu, především v souladu s výsledky zjištěné telefonické komunikace všech obviněných a svědka M. P. (str. 9 rozhodnutí soudu I. stupně a str. 8 rozhodnutí soudu II. stupně). Pro věrohodnost výpovědi poškozeného hovoří také zásadní rozpory ve výpovědích zejména obviněných T. P. , P. V. a J. Z. Rovněž věrohodností výpovědí manželky H. P. a svědkyně E. K. se oba soudy (také k námitkám obviněného) zabývaly, přičemž řádně odůvodnily, proč je shledaly nevěrohodnými, resp. účelovými, učiněnými ve snaze poskytnout alibi obviněnému Mgr. P. P. Z hlediska okolností případu lze především uvést, že celá událost se dne 7. 4. 2012 zjevně odehrála v souvislosti se snahou svědka M. P. o odebrání dané nemovitosti z dispozice poškozeného M. Š. , kdy tento zabránil již předchozímu pokusu učiněnému na základě padělaných listin (souhlasné prohlášení o neplatnosti kupní smlouvy), a také při osobním jednání s obviněným Mgr. P. P. dne 8. 2. 2012 odmítl nemovitost vrátit, resp. prodat zpět. Obviněný s ním přitom jednal jako právní zástupce svědka M. P. , ale tvrdí, že v březnu 2012 jeho zastupování ukončil a následně pro neúspěch v jednání mu doporučil jiného advokáta. Od osobního jednání obviněného Mgr. P. P. s poškozeným M. Š. dne 8. 2. 2012, až do spáchání skutku dne 7. 4. 2012, jako zjevné reakce na odmítnutí žádosti o vrácení nemovitosti poškozeným, přitom uběhla jen krátká doba dvou měsíců, v průběhu které se obviněný v celé záležitosti jako advokát a přítel svědka M. P. angažoval právě za účelem vrácení nemovitosti. Spoluobviněný J. Z. uvedl, že byl kontaktován jistým panem M. , jako údajným zájemcem o byt, kam pak poškozeného dne 7. 4. 2012 vylákal, když sám přitom vystupoval pod falešným jménem M. Spoluobvinění T. P. a P. V. pak o osobě M. hovoří jako o právníkovi, resp. advokátovi, kterým byli najati jako jeho doprovod do daného bytu a jeho ochranka. Pokud ale obviněný J. Z. v podstatě ve shodě s poškozeným M. Š. potvrdil, že tohoto neznámého pana M. v kšiltovce následně sám vpustil do bytu, a tuto osobu poškozený pak jednoznačně identifikoval jako obviněného Mgr. P. P. , Nejvyšší soud souhlasí se závěrem nižších soudů, že obhajoba obviněného Mgr. P. P. byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena.
Pokud obviněný uvádí, že byla porušena jeho práva na obhajobu tím, že soud neprovedl jím navrhované důkazy, Nejvyšší soud podotýká, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět důkaznímu návrhu každému, a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 386/07, IV. ÚS 691/06 a další). O takovou situaci se nepochybně jednalo také v daném případě, kdy soud druhého stupně neshledal žádná pochybení soudu prvního stupně stran úplnosti a správnost provedeného dokazování a hodnocení důkazů, jakož i potvrdil přiléhavost právní kvalifikace jednání obviněného. Oba soudy ve svých rozhodnutích odůvodnily, proč odmítly návrhy obhajoby na doplnění dokazování (mimo jiné také návrh na podrobení se polygrafickému zkoumání či výpisem telefonické komunikace mezi Mgr. P. P. a M. P. ), když tyto návrhy byly odmítnuty pro nadbytečnost, neboť požadované skutečnosti byly již prokázány jinými důkazy. Pokud jde o návrh obviněného na doplnění dokazování výpisem telefonické komunikace se svědkem M. P. , je zřejmé, jak také obviněný i uvedený svědek ve svých výpovědích uvádí, že jsou kamarádi, z čehož vyplývá, že zcela nepochybně spolu komunikovali před i po datu 7. 4. 2012. Pro uvedený případ je však relevantní jejich komunikace v rozhodnou dobu v souvislosti s komunikací ostatních obviněných.
Nejvyšší soud ve věci neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
Pokud jde o údajné porušení zásady in dubio pro reo, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, konstatoval: „Námitka porušení zásady in dubio pro reo je námitkou procesněprávní, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami procesněprávního charakteru. Dovolání, které se opírá o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, a nikoliv z hlediska procesních předpisů.“ Uvedená zásada navíc v předmětné věci evidentně porušena nebyla.
Ze shora citovaného je zřejmé, že námitky obviněného neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že řízení jako celek mělo charakter spravedlivého procesu. Proto bylo dovolání obviněného Mg. P. P. posouzeno jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. a podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. března 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš