ECLI:CZ:NS:2015:7.TDO.190.2015.1
sp. zn. 7 Tdo 190/2015-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 1. dubna 2015 v neveřejném zasedání, k dovolání obviněné D. D. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 5 To 301/2014, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 4 T 95/2012, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 5 To 301/2014, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 4 T 95/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Bruntále přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 4 T 95/2012, byla obviněná D. D. uznána vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že (zkráceně uvedeno) v K. , okres B. , jako obchodní zástupkyně společnosti Provident Financial, s.r.o., která byla povinna vyplnit čitelně nezbytné údaje na základě předloženého občanského průkazu, či dokladu o povolení k trvalému nebo dlouhodobému pobytu zákazníka, jednat se společností a zákazníky vždy obezřetně, důvěryhodným způsobem a s odbornou péčí, a provést v domácnosti zákazníka posuzovací návštěvu, při které ověří doklady žadatele o půjčku, s osmi osobami konkrétně uvedenými ve výroku o vině v období od 17. 10. 2010 do 14. 11. 2010 uzavřela smlouvy o půjčce, přičemž si do žádostí o poskytnutí půjčky nechala A. S. nadiktovat záměrně zkreslené údaje o rodném čísle žadatelů, o jejich pracovním poměru, ačkoli se jednalo o osoby nezaměstnané, případně i jejich smyšlená jména, přičemž si byla vědoma, že pokud společnosti Provident Financial, s.r.o., sdělí jakým způsobem byly smlouvy uzavírány, a že má zdravotní indispozici, která jí brání v řádném výkonu funkce obchodního zástupce, pak by tato společnost uvedené smlouvy neuzavřela a tímto jednáním způsobila celkovou škodu ve výši 88 000 Kč. Za tento přečin podvodu byla obviněná podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Proti citovanému rozsudku soudu I. stupně podala obviněná odvolání, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2014, sp. zn. 5 To 301/2014, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti rozhodnutí soudu II. stupně podala obviněná řádně a včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předně namítla, že ve věci nebyly dodrženy zásady pro zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů, jak jsou uvedeny v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Poukázala na rozpory a nevěrohodnost výpovědi spoluobviněného A. S. a členů jeho rodiny, resp. určité skupiny lidí, kteří jí usvědčují z daného trestného čin. K tomu uvedla, že podle výpovědi spoluobviněného J. K. tento vypovídal nepravdivě podle instrukcí A. S. Z žádného důkazu, že nevyplývá, že by záměrně nesdělila společnosti způsob uzavírání smluv, jak tvrdí odvolací soud. Snažila se dodržovat všechny zásady a postupy společnosti a byla přesvědčena, že její zdravotní indispozice nemůže nijak ovlivnit výsledky její práce, kterou vykonávala podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Je přesvědčena, že přes svoji zdravotní indispozici, když v inkriminované době viděla velmi špatně, svoji práci vykonávala poctivě a dobře. O své indispozici, že také informovala svoji nadřízenou, takže není pravdou, že by ani o svém zdravotním stavu společnost neinformovala.
Dále obviněná namítla, že nebyla naplněna subjektivní stránka ve formě úmyslného jednání, a to ani ve formě úmyslu nepřímého, když nevěděla, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu a nebyla s tím ani srozuměna. Nikoho nechtěla uvést v omyl a nevěděla, že činí něco protiprávního, nikdo jí neslíbil ani provizi a neměla žádný motiv. Je přesvědčena, že o jejím nepřímém úmyslu neexistuje žádný přímý důkaz. S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 722/09, II. ÚS 301/98, IV. ÚS 433/02) uvedla, že její srozumění nelze automaticky dovozovat ze samotného opomenutí povinného jednání a k naplnění volní složky nepřímého úmyslu nestačí ani samotná lhostejnost ve vztahu k následku. Závěr soudu, že porušila pravidla pro uzavírání smluv, tak podle jejího názoru nemůže vést k závěru, že spáchala úmyslný trestný čin, když kromě skupiny A. S. uzavřela stejně smlouvy i s dalšími osobami a tito klienti byli naprosto bezproblémoví. Nevěděla, že spoluobžalovaní od počátku nechtěli půjčku splácet, a vzhledem k počátečním splátkám hrazeným na jednotlivé smlouvy se na to nedalo ani usuzovat. Od počátku, že bylo jejím jediným záměrem vyinkasovat provize za sjednané smlouvy. Obohatit se tak mohla pouze o tyto provize, která za každou smlouvu byla ve výši 300 Kč. Celkem od společnosti Provident Financial, s.r.o., tak vyinkasovala 2 400 Kč, což by mohla být jediná škoda kryta jejím zaviněním, ale pouze nedbalostním. Mezi jejím jednáním a následkem, že také chybí příčinná souvislost, protože její jednání nemohlo vést ke škodě ve výši 88 000 Kč.
Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud postupem podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a zprostil ji obžaloby, nebo aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu o jehož rozhodnutí jde, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že evidentně jednala v rozporu se smlouvou, a předáním vyplněných žádostí poškozené společnosti fakticky ve smyslu uvedení v omyl deklarovala, že tam uvedené podstatné údaje jsou ověřené. Protože věděla o porušování závazných pravidel společnosti pro uzavírání smluv o půjčce, jednala s připuštěním té eventuality, že údaje žadatelů poskytnuté z její strany mohou být nepravdivé, a pokud se společnost rozhodne poskytnout půjčku nedůvěryhodnému žadateli, musela být srozuměna i s tím, že k návratnosti půjčených finančních prostředků nemusí dojít. Závěr soudů o jednání obviněné v nepřímém úmyslu, proto státní zástupkyně považuje za správný. Za nerozhodnou přitom označila námitku obviněné, že od samého počátku nevěděla o tom, že žadatelé nebudou půjčku splácet, a v prospěch obviněné nesvědčí ani zaplacení jednotlivých splátek, když k jejich první úhradě došlo stržením příslušných částek z půjček. Ohledně námitky, že k úmyslnému zavinění nestačí pouhá lhostejnost k možnému následku, státní zástupkyně uvedla, že obviněné byl následek nejen lhostejný, ale při vědomí svého postavení garanta objektivity předávaných podkladů si byla také vědoma, že se z nich vychází při uzavírání smluv o půjčce, aniž by tomu předcházel jakýkoliv pravidelný kontrolní mechanizmus, který by mohl zabránit uzavření smlouvy o půjčce s nesolventními klienty. Za nepřípadný pak považuje odkaz obviněné na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 722/09, když škodlivý následek nenastal v souvislosti s omisivním (pozn. opomenutí konání) jednáním obviněné, ale v souvislosti s jejím aktivním jednáním spočívajícím v klamavém předkládání neověřených podkladů. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce uvedeného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. Protože zpochybnění správnosti skutkových zjištění do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř. zahrnout nelze, je dovolací soud skutkovými zjištěními soudu prvního, event. druhého stupně vázán a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Dovolací soud tedy musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda právní posouzení skutku je v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
V mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze ovšem namítat a ani přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení neprovádí dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to pouze za účelem rozhodnutí o dovolání (§265r odst. 7 tr. ř.), a není tak oprávněn, pouze na podkladě spisu a bez možnosti provedené důkazy zopakovat za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a prověřovat správnost hodnocení důkazů provedeného soudy nižších stupňů. Jinak řečeno, dovolání lze opírat jen o námitky hmotně právní povahy, nikoli o námitky skutkové.
Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Nejvyšší soud především shledal, že shodnými námitkami obviněné ohledně jejích zdravotních problémů, a absence byť nepřímého úmyslu, se zabýval již soud II. stupně. Obviněná tak dovolání, jako mimořádný opravný prostředek, podala fakticky ve stejném rozsahu a z obdobných důvodů jako odvolání. Shodné námitky byly z podstatné části součástí její obhajoby v průběhu celého trestního stíhání a zabýval se jimi již nalézací soud.
S ohledem na shora uvedené a obsah dovolání je zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu námitky obviněné z části neodpovídají. Jedná se o námitky, jimiž brojí proti skutkovým zjištěním nalézacího soudu, s nimiž se v napadeném usnesení ztotožnil také soud odvolací, nabízí k posouzení svou verzi průběhu skutkového děje, polemizuje se způsobem hodnocení důkazů, dokazování považuje v podstatě za neúplné a hodnocení důkazů soudy za chybné. Takovéto povahy je předně námitka obviněné týkající se nevěrohodnosti výpovědí spoluobviněného A. S. a členů jeho rodiny (resp. dané skupiny lidí). Přitom již soud I. stupně přisvědčil její obhajobě a uvedl, že vzhledem k příbuzenským vztahům, a k předchozímu odsouzení A. S. i jeho manželky pro stejnou trestnou činnost, jakož i při rozporech v jejich výpovědích, neměl žádný důvod neuvěřit obhajobě obviněné D. D. Skutkovou povahu mají pak i její námitky, že z žádného důkazu nevyplývá, že by záměrně společnosti nesdělila způsob uzavírání smluv, a o své zdravotní indispozici, že informovala svoji nadřízenou. Obviněná tím jednak v rozporu s ustanovením §265a odst. 4 tr. ř. dovoláním napadá odůvodnění rozhodnutí, když vyjadřuje svůj nesouhlas s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění jeho rozhodnutí. Tato argumentace soudu je přitom výsledkem hodnocení provedených důkazů a okolností celého případu. Uvedené závěry soudů jsou ale významné pro posuzování existence a formy zavinění, jehož absenci obviněná v dovolání také namítá. Proto považuje Nejvyšší soud za nutné zabývat se i těmito námitkami, byť mají primárně skutkovou povahu.
Tvrzení obviněné, že o své zdravotní indispozici informovala svojí nadřízenou, nemá předně oporu ve výpovědi této nadřízené, svědkyně O. D. , která se o tom nezmiňuje. Spolupracovnice obviněné, svědkyně I. A. , ve své výpovědi uvedla, že věděla o zdravotních problémech obviněné, která hůř viděla, mívala problémy se čtením, ale přesto nepotřebovala, aby jí text přečetl někdo jiný a přečetla jej sama. Ke konci, že si obviněná stěžovala na svůj zdravotní stav, chtěla spolupráci s Providentem ukončit, a uvedená spolupracovnice byla u toho, když obviněná úmysl ukončit spolupráci sdělila i manažerce paní K. Ani tato spolupracovnice obviněné tedy neuvedla, že by obviněná manažerce svůj úmysl ukončit spolupráci odůvodňovala zdravotními problémy. Z výpovědi pracovníka poškozené společnosti, svědka J. H. naopak vyplývá, že vzhledem k znalosti A. S. i dané problémové lokality, když zjistil uzavření ve výroku o vině uvedených smluv, obviněnou na to dodatečně upozornil. Když pak chtěli udělat kontrolu všech jejích klientů, obviněná dala výpověď. Také svědkyně G. J. ostatně potvrdila, že „papíry si obžalovaná vyplňovala sama“. Protože obviněná námitku o informování nadřízené o svém zdravotním stavu uplatnila až dodatečně, nebyl ohledně této okolnosti přímo vyslechnut žádný svědek. Přesto ale nelze v tomto směru dokazování považovat za neúplné a tvrzení obviněné nelze přisvědčit, a to již proto, že je v rozporu s její výpovědí v hlavním líčení, kde sama uvedla, že o svém zdravotním omezení společnost Provident neinformovala resp., že se jí nikdo neptal, zda vidí (viz č. l. 290 a 291 tr. spisu). Tomu odpovídá i výpověď nadřízené O. D. , která se o tom vůbec nezmínila, a výpověď spolupracovnice I. A. , která pouze uvedla, že obviněná manažerce sdělila toliko úmysl ukončit spolupráci se společností. Také pracovník poškozené společnosti J. H. jako svědek uvedl, že obviněná žádné zdravotní omezení neuváděla, občas jí kontroloval při sepisování smluv, ale nebyla nijak indisponovaná. Tento svědek také potvrdil, že pokud by při vstupním pohovoru vyšlo najevo, že uchazeč např. špatně vidí, tak by to bylo na překážku navázání spolupráce s ním. S tím souvisí i skutečnost, že motivem obviněné k uzavření smlouvy o spolupráci s poškozenou společností, bylo v její složité ekonomické situaci právě získání dalšího zdroje příjmů, což potvrdila i v dovolání s tím, že jejím jediným záměrem bylo vyinkasování provize za sjednané smlouvy. Za této situace by bylo zcela nelogické sdělovat nadřízené, že má zdravotní potíže, které by mohly zabránit uzavření smlouvy o obchodním zastoupení s poškozenou společností, nebo vést k jejímu ukončení.
Nejvyšší soud ale přisvědčil námitce obviněné, kterou zpochybňuje argumentaci odvolacího soudu, že okolnosti za jakých uzavírala smlouvy, nesdělila poškozené společnosti záměrně. Tento závěr totiž nevyplývá z žádného důkazu a nelze jej spolehlivě dovodit ani z okolností celého případu. Obviněná jistě byla k provádění činnosti obchodní zástupkyně a uzavírání smluv o půjčce jednoznačně motivována snahou získat touto činností další finanční prostředky. Jakým způsobem musí při této činnosti postupovat, tedy jaké jsou její povinnosti, jí bylo jednoznačně známo ze smlouvy o obchodním zastoupení (viz č. l. 31 až 41 tr. spisu, sv. I.), jak je tato její část také citována na str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu a rovněž z provedeného školení. Obviněná znalost předepsaného postupu ani nezpochybňuje a v některých jiných případech tak skutečně postupovala (viz např. svědkyně G. J. ). Význam dodržení tohoto postupu při uzavírání smluv, tedy ověření především spolehlivosti a způsobilosti klienta splácet poskytnutou půjčku, byl obviněné také zcela zřejmý. Přesto však v případech uvedených ve výroku o vině tak nepostupovala, a nechala si podstatné údaje potřebné k uzavření smlouvy o půjčce nadiktovat, aniž by si jejich pravdivost sama ověřila. Ve prospěch obviněné nesvědčí ani její argumentace v dovolání, že ostatní její klienti byli bezproblémoví, ač s nimi smlouvy uzavírala naprosto stejně. To jen potvrzuje skutečnost, že neplnění povinností při sepisování žádostí o půjčku s jednotlivými klienty, bylo rozšířenou praxí obviněné. Bylo tak jen otázkou náhody, že i v jiných případech takovéhoto způsobu jejího jednání se zájemci o půjčku, tito její nesprávný postup nevyužili ke škodě společnosti Provident Financial, s.r.o., resp. ve svůj prospěch, jako to učinil A. S. a další osoby uvedené ve výroku o vině. Obviněná tak sice vědomě porušovala povinnosti, které jí ohledně způsobu postupu při sepisování žádostí o půjčku vyplývaly ze smlouvy o obchodním zastoupení. Současně ale takto získané informace podle její výpovědi, kterou soudy hodnotí jako věrohodnou, zasílala telefonicky (SMS správy), a to opakovaně, ke kontrole nadřízené O. D. , a podle závěru soudu I. stupně předpokládala, že by se touto kontrolou uvedení nesprávného rodného čísla zjistilo. Nelze přitom přisvědčit argumentaci odvolacího soudu (viz str. 5 usnesení), že si obviněná sama neověřovala telefonicky sdělené ani následně nadiktované údaje za situace, kdy byla upozorněna na problematičnost dané lokality z hlediska tam žijících osob. Jak již bylo výše uvedeno, z výpovědi pracovníka poškozené společnosti, svědka J. H. vyplývá, že vzhledem k znalosti A. S. i dané problémové lokality, když zjistil uzavření ve výroku o vině uvedených smluv, obviněnou na to až dodatečně upozornil. Vzhledem k tomu nelze podle názoru Nejvyššího soudu dospět k jednoznačnému závěru, že obviněná záměrně poškozené společnosti nesdělila okolnosti, za kterých docházelo k uzavírání smluv, resp. sepisování žádostí o poskytnutí půjčky.
Pokud obviněná argumentací o stejném způsobu sepisování žádostí i s dalšími klienty dokládá svojí námitku, že v žádném případě nespáchala trestný čin podvodu ve spolupráci se skupinou lidí kolem A. S. , tak nic takového (oproti návrhu na potrestání, který byl na obviněnou, A. S. a další osoby dne 16. 5. 2012 podán u soudu I. stupně, kde je uvedeno „...po předchozí vzájemné domluvě...“) ani soudy netvrdí a v takovém případě by se u ní jednalo o úmysl přímý. Přes určitou nejasnost formulace popisu skutku je zřejmé, že byla uznána vinnou tím, že ač byla povinna veškeré nezbytné údaje do žádosti o poskytnutí půjčky vyplnit sama z příslušných dokladů, a tyto doklady a údaje také ověřit, nechala si od A. S. pouze nadiktovat dané údaje (pozn. které ale byly zkreslené, o čemž však nevěděla), přičemž si byla vědoma, že při tomto způsobu uzavírání smluv, kdy jí zdravotní indispozice také brání řádně vykonávat funkci obchodního zástupce, by poškozená společnost smlouvy o půjčce neuzavřela.
Obviněná v dovolání uvedla také námitky, které odpovídají uplatněnému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jedná se předně o námitku týkající se nenaplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu, že nebyla srozuměna s tím, že může způsobit porušení nebo ohrožení zákonem chráněného zájmu, nikoho nechtěla uvést v omyl a nevěděla, že činí něco protiprávního. Ze samotného opomenutí povinného jednání, že nelze dovozovat srozumění a lhostejnost k následku, že toto opomenutí nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu. Tyto obecné námitky obviněné ve své podstatě vychází z příslušných rozhodnutí Ústavního soudu zabývajících se prokazováním nepřímého úmyslu, která v dovolání také cituje. Uplatněnému důvodu dovolání pak odpovídá také námitka obviněné, že chybí příčinná souvislost mezi jednáním a následkem, protože jejím jednáním nemohlo dojít ke vzniku škody ve výši 88 000 Kč.
Jednání obviněné spočívalo v podstatě v tom, že ač byla povinna veškeré nezbytné údaje do žádosti o poskytnutí půjčky vyplnit sama z příslušných dokladů, a tyto doklady a údaje také ověřit, nechala si od A. S. pouze nadiktovat dané údaje (pozn. které ale byly zkreslené, o čemž však nevěděla), přičemž si byla vědoma, že při tomto způsobu uzavírání smluv, kdy jí zdravotní indispozice také brání v řádném výkonu funkce obchodního zástupce, by poškozená společnost smlouvy o půjčce neuzavřela. Soud I. stupně vycházel ze zjištění, že obviněná byla pro danou činnost řádně proškolena, podepsala smlouvu o obchodním zastoupení, ve které se zavázala dodržovat závazný postup při sjednávání smluv s klienty, A. S. , kterého z minulosti neznala, že využil její indispozice a nabídl jí pomoc v podobě diktování údajů do smlouvy. Přitom nevěděla, že všichni spoluobvinění mají již nesplacené půjčky u společnosti, a spoléhala na to, že při ověřování rodného čísla by jí společnost sdělila, že s danou osobou smlouvu uzavírat nemá a nahlášení špatného rodného čísla by se dozvěděla i od své manažerky. K závěru o zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku pak soud I. stupně pouze stručně uvedl, že věděla, že svým jednáním porušuje závazná pravidla společnosti Provident pro uzavírání smluv, a musela být srozuměna s tím, že takto může způsobit této společnosti škodu. Odvolací soud pak ve vztahu k odvolací námitce obviněné o neexistenci nepřímého úmyslu uvedl, že vědomě uzavírala jednotlivé smlouvy o půjčce v rozporu se smlouvou o obchodním zastoupení a povinnostmi, které jí z této smlouvy vyplývaly (zejména vyplnit nezbytné údaje na základě předloženého občanského průkazu, jednat obezřetně, provést v domácnosti zákazníka posuzovací návštěvu a přitom ověřit doklady žadatele). Za flagrantní porušení povinností obchodní zástupkyně pak odvolací soud označil postup obviněné, kdy společnosti sdělovala k ověření jména žadatelů a jejich rodná čísla, která jí byla sdělena pouze telefonicky, takto sdělené údaje pak ani následně neporovnala s údaji žadatelů v předložených osobních a dalších dokladech a nechala si je nadiktovat při sepisování smluv.
Předně lze konstatovat, že obviněná podle zjištění soudů jednoznačně porušila své povinnosti vyplývající z ustanovení smlouvy o obchodním zastoupení, když si podstatné údaje významné pro sepsání žádosti pro poskytnutí půjčky, resp. její poskytnutí, nechala nadiktovat jinou osobou a neprováděla povinnou kontrolu těchto údajů. Za vše svědčí její vyjádření v hlavním líčení „Psala jsem to, co mi nadiktovali“. Proto nelze přisvědčit její námitce, že svoji práci vykonávala svědomitě, poctivě a spolehlivě. Bylo tomu totiž přesně naopak, danou činnost vykonávala povrchně, s cílem uzavřít co největší počet smluv a docílit tak vyplacení provize. Nelze přisvědčit ani její námitce, že veškerá jí zpracovaná data byla dále ověřována, protože při zjištěném způsobu získávání rodných čísel a dalších údajů zájemců o půjčky, byl účel prováděné kontroly klientů jednáním obviněné v podstatě eliminován, a byl závislý pouze na tom, zda byly obviněné cizí osobou nadiktovány správné údaje, zejména pak rodné číslo. Účinnost této kontroly byla totiž přímo závislá na pravdivosti těchto údajů, a právě za tímto účelem bylo smluvní povinností obviněné osobně vyplnit potřebné údaje na základě občanského průkazu zákazníka a tento i další doklady pak ještě prověřit v domácnosti zákazníka [čl. 2 bod 4. písm. a) a čl. 4 bod č. 1. písm. c) smlouvy]. Pokud obviněná při sjednávání smluv o půjčce zjištěným způsobem hrubě porušovala své povinnosti vyplývající ze smlouvy o obchodním zastoupení, nemohla se pak ani spoléhat na to, že jí zpracovaná data jsou dále ještě prověřována, protože účinnost této následné kontroly sama svým postupem vyloučila. Spoléhat se tak mohla pouze na to, že jí diktované údaje jsou v souladu se skutečností, takže spoléhala na osoby, o kterých nic nevěděla a vůbec je neznala. V souvislosti s tím proto odvolací soud správně uvedl, že obviněná porušila povinnosti obchodní zástupkyně flagrantním způsobem. Vzhledem k zjištěným okolnostem a způsobu jednání obviněné pak Nejvyšší soud také souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na straně obviněné nebyly žádné relevantní důvody, na základě kterých by se mohla domnívat, že následek nezpůsobí. Pokud si údaje podstatné pro rozhodnutí poškozené společnosti o tom, zda s danou osobou smlouvu o půjčce uzavře či nikoliv, v rozporu se svými smluvně převzatými povinnostmi bez provedení jejich řádné kontroly nechala nadiktovat zcela neznámou osobou, nemohla se důvodně spoléhat na to, že prověření takto získaného jména a rodného čísla samotnou poškozenou společností zabrání vzniku škody nesplacením půjčky. Výsledek, resp. účinnost této kontroly byla totiž závislá právě na splnění povinnosti obchodního zástupce, tedy na řádném prověření potřebných údajů tak, aby odpovídaly skutečnosti. Nelze přitom přisvědčit obviněné, že důvodem tohoto jejího postupu v případech uvedených ve výroku o vině byly v podstatě pouze její zdravotní problémy. Její obhajoba byla v tomto směru jednak vyvrácena výše uvedenými výpověďmi jejích spolupracovníků. Uváděné zdravotní problémy pak zjevně nebyly důvodem, proč si v rozporu se svými povinnostmi nechala dané údaje nadiktovat, protože je spojuje se situací, za které mělo dojít k sepisování smluv v bytě spoluobviněného A. S. Tyto údaje jí ale byly již předem sděleny spoluobviněným A. S. nejdřív telefonicky, a již na základě pouze tohoto telefonického sdělení tyto předala ke kontrole nadřízené O. D. , tedy ještě předtím, než se vůbec k sepsání smluv dostavila do bytu spoluobviněného A. S. Vyplývá to z její výpovědi v hlavním líčení dne 12. 9. 2012 (viz č. l. 289 a 290/sv. č. I. tr. spisu), kde uvedla, že jí A. S. již předem telefonicky sdělil potřebné údaje, ona je pak sdělila své nadřízené, a ta jí pak řekla, že tam má jít. Takovýto postup přitom praktikovala se všemi žadateli o půjčku, kteří se jí ozvali telefonicky, ač věděla, že předmětné údaje posílá nadřízené za účelem kontroly a zjištění, zda půjčku může poskytnout. Nadřízená tak prověřovala pouze takto telefonicky zjištěné a nijak neověřené údaje, a protože byly v daných případech nepravdivé, nezjistila žádný důvod pro neposkytnutí půjčky a souhlasila s tím, aby obviněná žádost o poskytnutí půjčky s daným zájemcem sepsala. I když obviněná také uvedla, že pak i při sepisování smlouvy údaje znovu posílala SMS zprávou stejné nadřízené, tedy v podstatě k opakované kontrole, tak se zjevně do bytu zákazníka dostavila již s vědomím, že smlouvu může uzavřít a navíc porušila povinnosti tím, že jí údaje byly diktovány jinou osobou. O způsobu plnění smluvních povinností obviněnou pak svědčí také skutečnost, že i když jí spoluobviněný J. K. při sepisování žádosti o poskytnutí půjčky uvedl, že pracuje jen brigádně (tuto okolnost si ani neověřila, viz č. l. 189 p.v./sv. č. I. tr. spisu), že je evidován na úřadu práce, a sama se také přesvědčila, že bydlí pouze na ubytovně charity, přesto mu okamžitě poskytla v hotovosti půjčku ve výši 18 000 Kč.
Soud I. stupně uznal obviněnou vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když sebe a jiného obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku větší škodu. V tomto případě měla být uvedena v omyl poškozená společnost Provident. Uvedení v omyl je ale jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečností. V případě obviněné ale nelze dojít k nepochybnému závěru, že uvedla poškozenou v omyl (resp. využila jejího omylu či zamlčela podstatné skutečnosti), když podle závěrů soudu I. stupně A. S. využil její zdravotní indispozice a možnosti nadiktovat jí dané údaje, přičemž obviněná jej z minulosti neznala a nevěděla, že jí jsou takto poskytovány nepravdivé údaje. V podstatě tak byla sama uváděná v omyl. Právní posouzení skutku jako přečin podvodu podle §209 tr. zákoníku tak nepřichází v úvahu již pro nenaplnění znaku uvedení v omyl. Již z tohoto důvodu je nutno přisvědčit dovolání obviněné a uplatněný důvod dovolání je ve věci dán. Protože již tato skutečnost je důvodem zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů, není nutné zabývat se dalšími hmotně právními námitkami obviněné, týkajícími se této nesprávné právní kvalifikace.
Lze tedy uzavřít, že výše uvedené hmotně právní námitky obviněné naplnily uplatněný dovolací důvod, a pokud jde o námitky skutkové, ve věci nebyl shledán rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů.
Nejvyšší soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto usnesení a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. I když v jednání obviněné nelze spatřovat trestný čin podvodu podle §209 tr. zákoníku, a to pro absenci podvodného úmyslu, resp. úmyslného uvedení poškozené společnosti v omyl, soud I. stupně se musí zabývat otázkou, zda dané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu jiného trestného činu, aniž by došlo k porušení zásady zákazu reformace in peius. Protože z provedených důkazů vyplývá, že obviněná úmyslně porušovala smluvně převzaté povinnosti při sepisování žádostí o poskytnutí půjčky, je na soudu I. stupně zabývat se otázkou, zda nepřichází v úvahu posoudit její jednání jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku, kde postačí i srozumění pachatele s tím, že porušením smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, jinému způsobí škodu nikoli malou. Pro toto právní posouzení svědčí také argumentace soudu I. stupně na str. 11 rozsudku, že obviněná věděla, že svým jednáním porušuje závazná pravidla společnosti Provident pro uzavírání smluv, a musela být srozuměna s tím, že takto může společnosti způsobit škodu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. dubna 2015
Předseda senátu:
JUDr. Michal Mikláš